Je obtížné nalézt v mediální kanonádě na počest zemřelého papeže Jana Pavla II. něco, co by se byť vzdáleně podobalo objektivnímu hodnocení. Média se soustřeďují na pompu a mystičnost vatikánského pohřebního obřadu a nepřinášejí kromě obecných frází téměř nic o skutečné roli Jana Pavla II. v moderní historii. Politické otázky, kolující v souvislosti se 27 letým pontifikátem Karla Josefa Wojtyly, jsou většinou ignorovány.
Římskokatolická církev je pilířem politické reakce po mnoho století, nejdříve jako základna feudálního uspořádání společnosti, když se stavěla proti jakékoli reformaci, a později jako základna buržoazního společenského zřízení. Bez ohledu na jakékoli lidské kvalita člověka, který setrvává na jejím vrcholu, je podstata a společenská role katolické církve vrcholně politická. V osobě Jana Pavla II. nalezl papežský úřad osobu, která spojovala hluboce reakcionářské názory - jak na politiku, tak náboženství - s neobyčejnou politickou dovedností v jednání s jak kapitalistickými státy, tak bolševickými režimy.
Karel Josef Wojtyla se narodil 18. května 1920 ve městě Wadovice v Polsku jako syn bývalého důstojníka rakouskouherské armády. Ve věku devíti let mu zemřela matka a jeho otec, když mu bylo 21. Poté v Krakově studoval filozofii a literaturu a zabýval se divadlem. Během fašistické okupace se rozhodl pro kněžskou dráhu a v roce 1942 vstoupil do podzemního semináře krakovské arcidiecéze a pracoval v kamenolomu. Na kněze byl vysvěcen 1. listopadu 1946 a následující dva roky strávil v Římě, kde dosáhl doktorátu v teologii a mystice. Po dokončení studií začal v roce 1954 v Lublinu vyučoval na katolické univerzitě. Dne 28. září 1958 byl vysvěcen na biskupa a v roce 1964 se stal krakovským arcibiskupem. Tento rok byl vůbec kritický pro osudy Vatikánu. Smrt papeže Pia XII. ukončila období, které katolickou církev těžce diskreditovalo prostřednictvím kolaborace Svatého otce s fašistickými režimy ve Španělsku, Itálii a Německu a odmítnutí Vatikánu postavit se proti vyvražďování evropských židů nacisty.
Po Piovi XII následovali Jan XXIII (1958-1963) a Pavel VI (1963-1978), kteří odstartovali poměrně dalekosáhlé změny v katolickém rituálu a náboženské praxi a snažili se odpoutat katolickou církev od antisemitismu, který je dodnes pevnou součástí náboženské praxe mnoha katolíků.
Během svého působení v úřadu krakovského arcibiskupa se Wojtyla dostal do konfliktu s polským stalinistickým režimem. Wojtyla nezpochybňoval jeho politickou moc, ale snažil se udržet převládající ideologický vliv katolické církve. Byl tak schopen zajistit například vybudování nového kostela v průmyslovém městě Nova Huta. V roce 1967 byl Wojtyla povýšen papežem do kardinálské hodnosti.
Wojtylovo zvolení papežem 16. října 1978 bylo menší senzací. Poprvé po 455 letech, kdy na svatopetrský stolec zasedl Nizozemec Hadrian VI, se v čele katolické církve ocitl kardinál neitalské národnosti. Wojtyla byl zvolen v osmém kole, hlasy 94 ze 111 kardinálů a bylo mu přitom pouhých 58 let, což byl na papeže neobvykle nízký věk. Politický smysl jeho volby však byl jasný: od konce šedesátých let jak západní, tak východní blok v Evropě zažíval sociální nepokoje a pohyby, přičemž Wojtylovi předchůdci se na ně snažili reagovat postupnými liberálními reformami a změnami doktríny i náboženské praxe. II. Vatikánský koncil v první polovina 60. let oetvřel prostor pro takovou cestu tím, že ustoupil od několika dogmat a přiznal vyšší roli regionálním biskupům a laikům. Jan XXIII rovněž poněkud uvolnil politiku ve vztahu k SSSR a v jeho iniciativách pokračoval i Pavel VI. Oba se snažili o navázání užší spolupráce s bolševickým režimem a jeho satelity. Kardinál Albino Luciani, který byl v roce 1978 zvolen jako Jan Pavel I po Pavlu VI, chtěl pokračovat přesně v této politice. Po pouhých 33 dnech v úřadu byl však nalezen mrtev na svém lůžku a detaily o důvodech jeho smrti nikdy nepronikly na veřejnost, protože Vatikán nedovolil pitvu.
Dosazení kardinála Wojtyly na nejvyšší post katolické hierarchie znamenalo ideologický a politický obrat o 180 stupňů. Nový papež se velice brzy uvedl jako zřetelný reakcionář, který církev znovu dostal na cestu důsledné opozice proti moderní době a pokrokovým názorům. Posiloval kult svatých a Panny Marie, prosazovala naprosto tuhou sociální morálku a poslušnost, posiloval autoritu Říma nad diecézemi a marginalizoval a zničil kariéry řady progresivních teologů. Z politického hlediska je možné nástup Jana Pavla II přirovnat k nástupu Leonida Brežněva na místo Nikity Chruščova.
Papež a Solidarita
V době papežova zvolení prudce eskaloval konflikt mezi bolševickou nomenklaturou v Polsku a pracující třídou. V roce 1970 stávková vlna proti zvyšování cen donutila rezignovat stranického i státního šéfa Wladyslava Gomulku a jeho nástupce Edward Gierek musel zmrazit růst cen. V roce 1976 se Gierek znovu pokusil o zvýšení cen, což vyústilo ve stávky, masové demonstrace a pouliční boje. V následných letech vznikl Výbor na obranu pracujících a množství nezávislých místních odborových skupin a svazů. V roce 1980 se tyto organizace spojily pod jménem Solidarita, do které brzy vstoupily miliony pracujících. Tento vývoj samozřejmě bedlivě sledovali politici jak na východě, tak na západě. Rozšiřování podobného hnutí po celé Východní Evropě by nejen znamenalo nebezpečí pro bolševický režim a jeho satelitní státy, ale i možnou inspiraci pro pracující na Západě. Jeh proto charakteristické, že například německý kancléř Helmut Schmidt podporoval Gierkovu vládu proti Solidaritě a udržoval s Gierkem osobní kontakty.
Jan Pavel II. si byl velice dobře vědom nebezpečí násilné změny režimu v Polsku a snažil se zajistit, aby polský bolševický režim byl svržen zprava, nikoli zdola nebo zleva. Z této doby se také datuje jeho silná mediální podpora "demokracie" v Polsku, což je značně grotesktní od muže, stojícího v čele instituce, která se proti demokracii v jakékoli podobě posledních 500 let stavěla naprosto důsledně nepřátelsky. Nepřátelství církve vůči bolševismu nebylo motivováno její "demokratičností": katolická církev byla a stále je autoritářská instituce, fungující velice podobným způsobem, jako bolševické politické strany: důvod byl společenský, ekonomický. Katolická církev je největším individuálním vlastníkem na světě a proti bolševismu se stavěla z důvodu znárodňování majetku, patřícího církvi a kapitalistům. Církev běžně podporovala a podporuje jihoamerické diktatury, ponechávající církevní majetek netknutý.
Katolická církev se proto otevřeně postavila za Solidaritu a sotva osm měsíců po své volbě se papež vydal na návštěvu Polska, po čemž následovaly další návštěvy v letech 1983 a 1987. V lednu 1980 rovněž Jan Pavel II. udělil audienci delegaci Solidarity v čele s Lechem Walesou a v následujících letech Vatikán podpořil Solidaritu částkou více než 50 milionů dolarů. Cílem Vatikánu samozřejmě nebylo podporovat sociální požadavky polských pracujících. Spíše se snažila dostat hnutí pod vliv polské katolické hierarchie a nacionalismu a ujistit se, že se nepromění ve hnutí internacionální. Katolická hierarchie má dvoutisíciletou zkušenost s uplatňováním autority a hierarchie, byla si vědoma, že podobná hnutí jako v Polsku se nedají zvládnout pasivními prostředky a že je nutné na ně zaútočit z několika směrů.
Intervence Vatikánu podstatně přispěla k tomu, že Solidarita se dostala pod úplnou kontrolu svého nacionalisticky-katolického křídla, vedeného Lechem Walesou, člověka, který spojoval značnou militantnost dělníka z Leninových loděnic v Gdaňsku, s fanatickým, bigotním katolicismem. I když Wojtyla politicky a finančně podporoval Solidaritu, snažil se ji odradit od otevřené konfrontace s režimem. Znovu a znovu volal po umírněnosti. Jak se konfrontace s režimem vyostřovaly, Solidarita stále silněji intervenovala a držela dělníky zpátky.
Na svém kongresu z podzimu 1981, na který měli plný přístup západní novináři, Solidarita ostře diskutovala, jakou cestou se má vydat, jestli se soustředí na sociální požadavky dělníků a jejich snahu o samosprávu továren, nebo zdali se vydá cestou požadování deklarativních „občanských svobod“ v rámci systému a uzná de facto vedoucí roli Komunistické strany a zdrží se vyvolání vážnější konfrontace s režimem. Na stranu druhé strategie se postavil plnou vahou své autority Jan Pavel II. Poté, co generál Jaruzelski provedl vojenský puč a stovky aktivistů Solidarity byly uvrženy do vězení na dlouhá léta, Jan Pavel II. v roce 1983 navštívil Polsko, vedl rozhovory s představiteli režimu a uznal jeho legitimitu.
Jaruzelského režim usedl k jednacímu stolu se Solidaritou až v roce 1988, na Gorbačovův podnět.
Walesa ovlivňován Janem Pavlem II. neustále zdůrazňoval, že „Nechceme změnit režim, ale spíše chceme být uznáni režimem a chceme kontrolovat, že vláda dělá skutečně dobrou práci“. Generál Wojciech Jaruzelski, který v prosinci 1981 vyhlásil stanné právo a nechal pozatýkat tisíce dělníků a předáků Solidarity, v televizním rozhovoru těsně po papežově smrti řekl „Papež se v této době zdržel rozněcování sociálních emocí“.
Poté, co se vůdci Solidarity dostali k moci a zahájili restauraci kapitalismu v zemi, měl papež obavy o rychlost, s jakou se Solidarita diskreditovala mezi pracujícími, což mohlo znamenat také úpadek autority katolické církve. Během návštěv v letech 1991 a 1993 se opakovaně snažil tlačit Solidaritu mimo politiku a poukazoval na některé z nejzjevnějších nespravedlností kapitalistické transformace v Polsku, kterou ovšem jako takovou nikdy nezpochybnil.
Papež a konfrontace mezi USA a SSSR
Rozhodnutí katolické hierarchie zvolit papežem Poláka souviselo se změnou americké politiky vůči SSSR. Již za demokrata Jimmyho Cartera a později zvláště za republikána Ronalda Reagana, strategie détente ustoupila ve prospěch konfrontace. Již jako krakovský arxibiskup, Wojtyla udržoval intenzivní kontakty s polským rodákem Zbigniewem Brzezinskim, který během Carterovy administrativy zastával post poradce pro národní bezpečnost. Brzezinski, který se zúčastnil pohřbu Wojtylova předchůdce jako zástupce americké vlády, zůstal v Římě po celou dobu, dokud nebyl zvolen nový papež.
Jejich spolupráce se zintenzivnila po nástupu prezidenta Reagana. Tehdejší americký velvyslanec v římě, James Nicholson, hovoří přímo o „strategické alianci“ mezi Washingtonem a Vatikánem, namířené proti sovětskému bloku. Podle informací, shromážděných novináři Carlem Bernsteinem a Marcem Politim, kteří napsali knihu o vatikánské diplomacii, ředitel CIA William Casey a místoředitel Vernon Walters dojížděli na pravidelné diskuse s papežem ohledně finanční a logistické podpory CIA pro Solidaritu.
Na počátku 80. let rovněž Wojtyla vyvíjel silný politický tlak na křesťanskodemokratické strany po celé Západní Evropě, aby se postavily kladně k rozmístění nových amerických řízených střel s plochou dráhou letu s jadernými hlavicemi. To byl jeden z kroků, které vyvolaly další konfrontaci se SSSR a dále zvýšily riziko jaderného konfliktu.
Papež a Jižní Amerika
Papežovy intervence v Polsku a Východní Evropě se nesly v duchu „svobody“ a „nezávislosti“. Konzervativní a reakční podstata jeho politiky se naplno projevila v Latinské Americe, kde se plně postavil na stranu vládnoucích elit a potlačoval tzv. „teologii osvobození“, kteří se často připojovali k lidovým bojům a nejrůznějším hnutím odporu.
Během návštěvy v Nikaragui v roce 1983, Jan Pavel II veřejně kritizoval kněze Ernesta Cardenala, který společně se dvěma dalšími kněžími přijal ministerské posty v sandinistické marxistické vládě. Během své druhé návštěvy země v roce 1995 povýšil do kardinálského stavu ultrapravicového arcibiskupa Miguela Obandio y Brava, který stál plně na straně Contras a USA.
Jedním z nejkontraverznějších případů byl salvadorský arcibiskup Oscar Romero, který byl v roce 1980 zavražděn eskadrou smrti přímo v kostele během bohoslužby. Je zajímavé, že papež několik týdnů před Romerovou smrtí ve Vatikánu oficiálně přijal delegaci ultrapravicové politické strany Arena, která ovládala v zemi působící eskadry smrti. Jan Pavel II. se systematicky odmítal zabývat se Romerovým případem a v roce 1980 vydal příkaz odložit tuto záležitost o 50 let.
Jan Pavel II odvolal z úřadu velké množství stoupenců „teologie osvobození“ a na jejich místa jmenoval konzervativní biskupy a kněze. Francois Houtard v Le Monde Diplomatique napsal: „Lidové církevní skupiny, které vznikly v Jižní Americe, charakteristické autonomií a snahou chránit zájmy chudých, byly izolovány a v některých případech dokonce rozpuštěny shora. Kněží, kteří se stavěli na jejich stranu, byli odstraněni z úřadu… a v některých případech byly na místě rozpuštěných organizací založeny nové navlas stejného jména, které ale byly konformní…“
Do nejvyšších církevních pozic byli zároveň pozdvihnuti stoupenci vojenských pravicových diktaturu. Papežský nuncius u argentinské vojenské junty, Pio Laghi a nunicus u chilské vojenské diktatury, Angelo Sodano, jsou dnes oba kardinálové. Laghi podporoval argentinskou vojenskou juntu, za jejíhož režimu bylo v zemi z politických důvodů zavražděno 30.000 lidí.
Sodano veřejně podporoval Pinochetův despotický a zločinecký režim v Chile slovy „Velká mistrovská díla mohou mít i malé chybičky. Radím všem, aby nelpěli na drobných chybách v malbě, ale soustředili se na celkový velkolepý dojem“. Když byl v roce 1998 na Pinocheta vydán mezinárodní zatykač, papež se veřejně vyslovil na podporu fašistického generála.
Dalším příkladem byla beatifikace papeže Pia IX – zarytého antisemity, papeže Pia XII, který otevřeně kolaboroval s Hitlerovým a Mussoliniho režimem a kardinála Stěpňaka, který během II. světové války kolaboroval s chorvatským ustašovským režimem a žehnal fašistickým zbraním.
Konzervativní církevní politika
Ve své církevní politice byl Jan Pavel II silným konzervativcem dokonce i z pohledu předchozích papežů. Snažil se zcela zvrátit duch církevních reforem, následujících po II. Vatikánském koncilu z 60. let. Zaprvé je zde jeho kult Madonny a svatých. Prohlásil za svaté 473 lidí, což je dvojnásobek svatých, jmenovaných všemi jeho předchůdci během posledních 400 let.
Jedním z nejbizarnějších Wojtylových svatých, byl poslední rakousko-uherský císař Karel, který vládl v období I. světové války a stavěl se za pokračování tohoto apokalyptického konfliktu.
Encyklika Evangelium Vitae, diktující sexuální morálku, odmítá nejen potrat, ale rovněž jakoukoli formu antikoncepce. Každý sexuální akt, který není přímo zaměřen na reprodukci, je považován za hříšný a amorální. Odsuzovány jsou dokonce i kondomy, což je politika, která je výrazně destruktivní a nelidská vzhledem k celosvětové devastující epidemii AIDS.
Konzervativní personální politika rovněž vedla k množství konfliktů. Papež vyvolal rozsáhlé kontraverze jmenováním ultrakonzervativních biskupů, např. Hanse Hermanna Gröera ve Vídní nebo Kurta Krenna v St. Pölten. Kritičtí teologové jako např. Hans Küng nebo Tissa Balasuryia byli postiženi zákazem publikace svých prací a vyučování.
Ilustrativním případem je právě srílanský kněz Balasuryia, který byl v roce 1997 exkomunikován papežem z církve kvůli svým výrokům, že kult Panny Marie představuje zobrazování ženy jako primitivní, poslušné a submisivní ikony a že katolíci by se neměli chovat arogantně a povýšenecky k ostatním náboženstvím, jako například buddhismu a islámu.
Švýcarský teolog Hans Küng, kterému bylo zakázáno učit v církvi po jeho článku z roku 1980, který kritizoval papeže, popisuje vnitřní atmosféru v církvi po nástupu Jana Pavla II následujícími slovy: „ Papež je silou, skrývající se za inflačním množstvím beatifikací, která zároveň disponuje diktátorskou mocí a používá svoji inkvizici proti nepopulárním teologům, kněžím, řeholníkům a biskupům; a především věřícím odlišujícím se kritickým myšlením a energií pro církevní reformu, kteří jsou perzekvováni přímo inkvizičním způsobem. Stejně jako Pius XII perzekvoval nejdůležitější teology své doby (např. Teilharda de Chardin), tak Jan Pavel II (a jeho velký inkvizitor Ratzinger), perzekvují Schillebeecka, Boffa a další. Následkem je církev dohledu a sledování, ve které je rozšířené udavačství, strach a nesvoboda. Biskupové se považují za římské guvernéry namísto služebníků věřících a teologové píší konformně, nebo nepíší vůbec.“
Po umlčení kritických hlasů dostal prostor k rozšiřování svého vlivu v církvi fundmentalistický a striktně hierarchicky organizovaný řád Opus Dei, tajná společnost, založená v roce 1928 v Madridu. Papež 6. října 2002 prohlásil svatým jejího zakladatele Jose Mariu Escrivá de Balaguer, španělského kněze, který se postavil plně na stranu španělského fašismu. Escrivá ve svém proslulém dopise diktátorovi Franciscu Francovi napsal, že "přestože je mi cizí politická aktivita, nemohu si pomoci a raduji se jako kněz a jako Španěl, že Španělsko prostřednictvím vás jako hlavy státu oficiálně přijalo boží zákony v souladu s katolickou vírou".
Escrivá založil Opus Dei jako polomnišský řád, jehož vliv ve frankistickém Španělsku byl takový, že deset jeho členů obdrželo ministerské posty ve Frankově kabinetu. Opus Dei se řídí tajnými stanovami, které zahrnují i sebebičování, povinné mlčení, kult maskulinity a vůdcovství a odsuzování žen jako „méněcenných“ bytostí, od kterých se vyžaduje podřízenost a naprostá poslušnost.
Escrivá po vítězství fašistických sil v roce 1939 označil Hitlera za „spasitele španělské církve“. Kromě Escrivy Wojtyla beatifikoval také skupinu fašistických kněží, kteří otevřeně podporovali frankistický režim.
Členem Opus Dei byl také papežův tiskový mluvčí Joaquín Navaro-Valls.
V kontrastu vůči veřejným deklarativním modlitbám v protestanském kostele (1983), synagoze (1986) a mešitě (2001) by jednou z prvních věcí, které Wojtyla učinil po nástupu do úřadu, zákaz z roku 1980 pro katolíky účastnit se přijímání spolu s příslušníky jiných denominací. Papežovo prohlášení „Dominus Jesus“ rovněž upírá reformistickým církvím označení „církev“.
Krize v katolické církvi
Navzdory svým konzervativním názorům si byl Wojtyla vždy vědom toho, že církev může plnit svoji roli jako zástěrky establishmentu pouze pokud se bude alespoň nějakým deklarativním způsobem stavět na stranu chudých a utlačovaných. Napsal proto mnoho textů o katolické sociální doktríně a několikrát kritizoval nejhorší výstřelky kapitalismu a neoliberalismus. Tato kritika však nebyla v žádném případě zacílena na podstatu systému. Katolická sociální doktrína vznikla ve druhé polovině 19. století jako pokus o protiváhu socialismu a anarchismu (tyto systémy mj. odmítl papež v encyklice Centesimus Annus jako „ateistické“. Její podstatou je kritizovat pouze nejpalčivější problémy a stavět se za kulatý čtverec „kapitalismu s lidskou tváří“, nápravy v rámci stávajícího systému.
Tato sociální rétorika značně přispěla k nárůstu členů katolické církve, který dnes činí asi jednu miliardu, z toho polovina žije v Americe. Tato čísla však nejsou vypovídající. Počet členů církve v Evropě soustavně klesá a počet roste pouze tam, kde jsou katolíci zanedbatelná menšina.
Krize v katolické církvi souvisí i s množstvím drsných pedofilních skandálů, zejména v USA a Rakousku, které nikdy nebyly veřejně a transparentně vyřešeny a viníci pojmenováni. Značnou zásluhu na tom má i Jan Pavel II. který se případy vždy snažil udržet uvnitř církve a zabránit jejich zveřejnění. Primární snahou Vatikánu vždy bylo chránit kněžskou kastu a její moc.
Jan Pavel II. nepochybně byl charismatickou postavou, která byla schopna zajistit katolické církvi masovou podporu. Jeho odchod nepochybně podpoří vnitřní a vnější tlaky na zkostnatělou, autoritářskou a reakční instituci. Absurdní způsob, jakým se média snaží využít papežovy smrti na propagaci katolicismu, je pouze jedním z výrazů krize této instituce a systému, který chrání.
Krize bude nepochybně pokračovat. Jedním z nejpřednějších kandidátů na Wojtylovo místo je milánský kardinál Dionigi Tettamanzi, jeden ze vůdců utlrakonzervativní společnosti Opus Dei, v Itálii známý pro svoje krajně pravicové a konzervativní postoje jako „Milánské zvíře“. Palčivé sociální otázky práv žen, potratu, antikoncepce, celibátu a mnoho dalších témat tak bude zřejmě spolehlivě zazděno, přesně jako za pontifikátu Jana Pavla II.
Zdroje: ZNET, Zmag, Guardian, infoshop.org
Federace sociálních anarchistů, Jindřich Lacina, 11. 4. 2005
Jiná zpráva o Janu Pavlu II.
