Připravoval jsem článek o neslavném výročí zahájení humanitárního bombardování Srbska, když jsem byl šokován smrtí hlavního protagonisty této války. Po slavném vítězství NATO nad Srby se musela veřejnost přesvědčit o oprávněnosti této bezprecedentní války proti národu, který bránil svoji svrchovanost.
V této válce, ve které se síly agresora spojily s organizací, kterou samy označovaly jako teroristickou a bez které by nemohly v Srbsku zvítězit. Válku v Srbsku svobodný svět nikdy nepřijal. Proto bylo nutno válku nějak legitimizovat.
Nástrojem legalizace se stal tzv. mezinárodní tribunál YCTY. Oficiálně orgán OSN, ve skutečnosti nástroj NATO. Richard Holbrooke se jednou chlubil v BBC, že použil ICTY jako „nástroj“. Holbrooke řekl: „uvědomil jsem si, že tribunál pro válečné zločiny byl velmi cenným nástrojem“. Proto mluvčí NATO Jamie Shea to na tiskovkách během agrese vysvětlil: „byly to země NATO, které poskytly finance na zřízení tribunálu, financovali jsme většinu… ujišťuji vás, že my a tribunál jsme zajedno.“ Tady to máme – přímo z první ruky – ICTY je politickým nástrojem, který je koupený a placený NATO. Skutečná spravedlnost moderního světa. Agresoři po skončení války soudí své oběti, kteří bránili svou vlast jako válečné zločince. Od prvního okamžiku bylo jasné, že není žádná cesta, že by nechali Miloševiče jít. Miloševič není první mrtvý v Haagu. Chorvat Babič, Srbové Chovačevič a Domanovič jsou další oběti z Haagu.
Celý příběh připomíná slavný proces Jiřího Dimitrova o zapálení říšského sněmu. Tam nevinný Dimitrov rozsekal Göringovu obžalobu a slavně zvítězil v zinscenovaném procesu. Jenže tenkrát ještě v Hitlerově státu vládla spravedlivost. Dnešní žalobci se poučili.
Miloševič byl souzen už 5 let – a stále bez výsledku. Za nestoudné lži a překrucování historie označil pár dní před svou smrtí Slobodan Miloševič obvinění, která proti němu byla vznesena u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Člověk, který toto řekne nespáchá sebevraždu. Proto všechny narážky tisku o jeho sebevraždě jsou jen pokusy zamaskovat skutečnost.
V první etapě byl vysílán průběh procesu v srbské televizi. Jenže to muselo přestat – Miloševič byl dobrý právník a ukázal, jak obžaloba kulhá na obě nohy. Rozhodně zvítězil nad západními médii. Uvedl je do rozpaků a tím je donutil k mlčení. Ta nemohla o procesu podávat zprávy, protože on nepřestával poukazovat na všechny ty lži, která média hlásila v jejich zpravodajství o Balkánu. (Zdroj BBC - Haag 31.8. 2004) Za poslední čtyři roky v podstatě žádné zprávy z procesu nebyly. Média o procesu mlčela. Jen na internetu je možno sehnat pravdivé zprávy. Takové zprávy poskytuje např. Andy Wilcoxson – americký komentátor, zpravodaj a vědec/badatel z organizace Slobodan Milosevic Freedom Center The Hague. Američan Andy Wilcoxson své zpravodajství a komentáře o aktuálním dění při procesu v Haagu pravidelně zveřejňuje na své internetové stránce. Jsou to jediné zprávy o průběhu procesu.
Podle svědectví Andy Wilcoxtona žaloba nedokázala, že Miloševič spáchal jediný zločin. Není žádný důkaz, že by se účastnil páchání nějakého zločinu, nebo někomu jinému nařídil, aby nějaký zločin spáchal. Všechny příkazy, které Miloševič i vysocí srbští činitelé dávali, volaly po přísném dodržování platného mezinárodního humanitárního práva a Miloševič během procesu tyto příkazy několikrát prezentoval. Navíc ještě prokázal, že srbská vláda stíhala válečné zločince. Srbsko nikdy nezavíralo oči nad kriminálním chováním, zvláště v řadách armády, nebo policie.
Pan Nice – Haagský žalobce, měl před sebou skutečně těžký úkol. Pokoušel se stíhat tohoto muže a neměl k tomu žádný důkaz kromě svědectví venkovanů typu : „on říkal, že ona říkala“. A když nejsou důkazy, musí si žalobce pomoci sám. A pan Nice si uměl pomoci. Jako příklad je možno ukázat postup při obžalobě ve věci událostí kolem Račaku. Jako svědkyni obhajoby Miloševič povolal soudkyni Marenkovičovou. Ve svém svědectví soudkyně Marenkovičová předložila řadu důkazů, ze kterých bylo jasné, že u Račaku nešlo o žádnou popravu nevinných civilistů, ale o střet mezi UCK a srbskou policií. Důkazy byly tak jasné a přesvědčivé, že nešly zpochybnit. (O tom bylo na internetu už mnoho jiných zpráv. Stejně jako o Srebrenické tragedii).
Přitom se žalobce opíral o svědectví na základě jednoho článku Nataši Kandic (novinářky a aktivistky organizace placené Washingtonem). Paní Kandic, kterou Nice nazval „uvědomělou Srbkou“ (nám tak důvěrně známém označení) v článku (snažícím se znevěrohodnit svědkyni) obvinila soudkyni, že měla nařídit nějakým policistům, aby zabili albánskou rodinu. Tohle obvinění bylo příliš mnoho už i pro tribunál, a soudce Robinson pokáral pana Niceho pro uvedení tak závažného obvinění na tak chatrném základě. Řekl žalobci, aby poskytl nějaký důkaz, který by podpořil tak extrémní obvinění. Ale žalobce Nice nemohl poskytnout nic, kromě nepodloženého tvrzení paní Kandic. Místo toho předložil fotografie mrtvých těl, které prohlásil za „oběti“ z Račaku. Soudkyně Marenkovičová poukázala na skutečnost, že na snímcích, které u soudu Nice předváděl, bylo na stromech listí. Toto nemohla být těla z Račaku, protože události se tam staly 15. ledna - za tuhé zimy, a na stromech tam nikde žádné listí být nemohlo.
To je obraz „nezávislého“ soudu s Miloševičem. A to je důvod, proč musel být zastaven televizní přenos do Srbska. A je to důvod, proč světová média o procesu neinformovala. A to je také důvod, proč srbská média mluví o vraždě. Podle dnešního Práva vdova Mirjana Markovičová řekla pro CNN „ještě před tím, než ho zabili, se mu podařilo obhájit národní zájmy Srbska a srbského lidu“. Jeden z jeho právníků Zdenko Tomanovi potvrdil, že Miloševič odmítal sebevraždu. Tento právník požaduje provést pitvu v Rusku. Důvodem jsou podle něj páteční (jeden den před smrtí) slova Miloševičova, že se domnívá, že je tráven. Důvodem pro domněnku byl jeho stále se zhoršující zdravotní stav. Michail Gorbačov označil postup soudu, který mu znemožnil léčení za „neetický a dokonce za nelidský“.
Miloševič zemřel v 64 letech. Zemřel proto, že ho nepustili na léčení do Ruska, ačkoli o to žádal. Jeho smrt bude ještě dlouhou dobu zaměstnávat média na celém světě.
Jeho slova, že „V mezinárodní veřejnosti se vytvořil deformovaný obraz toho, co se stalo v bývalé Jugoslávii, a ten se stále udržuje, aby se mohli vyhnout odpovědnosti skuteční viníci,“ (Zdroj BBC - Haag 31.8. 2004) zůstanou jako memento nad jedním politickým procesem, který nesměl být dokončen.
Josef Vít, 14. března 2006