Historie šíření islámu

ŠÍŘENÍ A DNEŠNÍ STAV ISLÁMU

Jak patrno z celého předchozího výkladu, patří islám k náboženstvím misijním, tj. takovým, které se snaží rozšířit se i mimo prostředí, v němž vznikly. K náboženským systémům tohoto typu patří ještě křesťanství a buddhismus, zatímco na opačném pólu stojí židovství, zoroatrismus a hinduismus, jež nikdy neusilovaly o to proniknout za hranice dané etnickým prostředím.

Ačkoliv se Umajjovci v prvním století islámu snažili učinit z něj národní náboženství Arabů a bránili se přílivu konvertitů, zvítězila přece nakonec univerzalistická tendence, obsažená v Muhammadově učení. Příčiny, které vedly k masovému přestupu k islámu v zemích Předního východu a severní Afriky, byly rozmanité. Zmínili jsme se již o tom, že islám se v této oblasti nešířil násilím ani mečem, nýbrž spíše působením sociálních a hospodářských faktorů. Když později s nástupem 'Abbásovců padly i etnické přehrady mezi Araby a příslušníky jiných národností a došlo k vyrovnání mezi starými a novými muslimy, nestálo již nic v cestě postupné islamizaci.

Velmi záhy přestoupila k islámu většina semitského obyvatelstva v tzv. Úrodném půlměsíci (Sýrie, Palestina, Irák). Vedle čistě hospodářských důvodů přispěly k islamizaci též příčiny rázu ideologického: křesťané zde byli roztříštěni do množství vzájemně nepřátelských sekt, jež vyvinuly vysoce abstraktní a masám nepochopitelná dogmata, zatímco islám byl srozumitelný svou prostotou. Dále rázu kulturního: arabská civilizace byla semitskému obyvatelstvu bližší než řecká nebo perská. I politického, neboť antagonismus mezi Syřany a Byzantinci vedl první do tábora Arabů a islámu. Souběžně s islamizaci šla i arabizace a možno říci, že poarabštění této oblasti dosáhlo většího úspěchu. Zatímco dodnes v Sýrii a na Libanoně se udržely velmi početné křesťanské menšiny, byla arabizace dokončena víceméně již ve 12.—13. století. Původní aramejština se udržela jen jako liturgický jazyk a v několika nepatrných ostrůvcích. V Iráku došlo k odlišnému procesu. Semitské obyvatelstvo bylo záhy poarabštěno a islamizovano, avšak íránští Kurdové odolali arabizačnímu tlaku, přestože většinou přijali islám. Intenzita a rychlost obou procesů však byla v této oblasti do značné míry závislá na sociálním a ekonomickém rozvrstvení. Ve městech a u majetnějších tříd byly oba procesy rychlejší, zatímco venkov a nižší městské třídy přijímaly nové náboženství a nový jazyk pomaleji.

V Egyptě se postupující islám setkal s podobnými podmínkami. Koptská církev byla pevně zakotvena jen ve velkých městech, zatímco venkovské obyvatelstvo bylo pokřesťanštěno pouze povrchně. Kromě toho koptská církev procházela trvale krizemi, které oslabovaly její vliv na věřící. Za této situace získával islám postupně stále více Koptů na svou stranu. V Egyptě docházelo také, zejména za Fatimovců a později za Mamlúků, k pronásledování křesťanů a k pokusům o násilnou islamizaci. Ovšem jednalo se většinou o výstřelky několika fanatických vládců nebo o snahu zmocnit se majetku bohatých Koptů pod náboženskou záminkou. Avšak stejně jako v jiných oblastech měly největší přitažlivost hospodářské a sociální výsady, spojené s příslušností k vládnoucímu náboženství. Již v 10. století možno hovořit o Egyptu jako o zemi s islámskou většinou a také do značné míry poarabštěnou. Koptština se udržovala jen jako bohoslužebný Jazyk a hovořilo se jí jen v odlehlejších částech, zejména v Horním Egyptě, až do 17. století. K arabizaci venkova přispělo nejvíce pronikání arabských kmenů, které započalo již v 7. století a bylo neustále posilováno novými vlnami. Některé kmeny se pustily dále na jih, do Núbie a do Súdánu, jehož severní části měly od 15. století islámský a arabský ráz, i když se tu i Arabové hojně smísili s domácím africkým obyvatelstvem. Ačkoliv Núbie byla od 5. století křesťanskou, zaniklo zde křesťanství v 16. století úplně a beze zbytku. Naproti tomu se koptská církev v Egyptě, přestože působila v zemi, která byla od 13. století centrem islámského světa, udržela, byť i jako náboženství menšiny, až do dnešní doby.

Mnohem složitější byla islamizace Berberů v severní Africe. Ze všech národností, které byly Araby podrobeny v průběhu velkého islámského výboje prvního století, ukázali Berbeři nejhouževnatější odpor, přestože byli roztříštěni na mnoho kmenů a nikdy nevystupovali jako jeden celek. Arabští dobyvatelé získali proto pevně pozice jen v pobřežních oblastech a ve městech, zatímco venkov a horské masívy zůstaly celkem nedotčeny. Mnohé berberské kmeny přijaly na oko islám, aby se mohly účastnit vítězných výbojů ve Španělsku a podílet se na kořisti. Jiné setrvávaly v odporu proti islámu, v jehož přijetí spatřovaly znamení ztráty politické nezávislosti. Avšak i ty skupiny, které byly islamizovány, si stále zachovávaly své zvykové právo a různé instituce, které mnohdy byly v rozporu s islámským zákonem. Islám zakotvil mezi Berbery teprve tehdy, když se stal — ve svých heterodoxních nebo alespoň od běžné pravověrnosti se uchylujících formách — výrazem pro politická hnutí, směřující k osvobození se od arabské nadvlády a k nastolení berberských dynastií. Tehdy se Berbeři mění v horlivé bojovníky za islám a jeho rozšíření nebo očistu. Maghrib se stal útočištěm jak cháridžovců, kteří zde již od 8. století zakládali své státy (Táhert, Sidžilmása, Mzab aj.), z nichž některé se udržely po značnou dobu, tak i šíitských Fátimovců, kteří zahájili své vítězné tažení s pomocí berberských kmenů. Maghrib byl i hlavním dějištěm reformních hnutí 11. a 12. století — Almorávidů a Almohadů, které byly do značné míry i vyjádřením berberské národní myšlenky. I po zániku těchto velkých říší zůstal Maghrib v moci několika dynastií berberského původu, i když kulturně a jazykově již arabizovaných. Tento proces však skončil až v 15. století. Do té doby zůstaly ještě některé horské kmenv v Maroku pohany a stavěly se nepřátelsky vůči islámu. Na jeho stranu je přivedla v 16. století teprve hrozba portugalské agrese proti Maroku, jež v celé zemi vzbudila vlnu bojovnosti, které se postavili do čela muslimští mystikové, kteří obrátili na Muhammadovu víru i poslední zbytky berberských pohanů.

Stejně pomalu postupovalo i poarabštění Berberů. Jestliže dnes je celý Maghrib islámský, nelze říci, že by byl arabský. Od 8. do 11. století se dotkl arabizační proces pouze měst, kde se usazovali arabští vojáci, úředníci, obchodníci a řemeslníci. Jejich počet nebvl příliš velký, neboť Araby lákalo mnohem více protilehlé Španělsko. Podstatnou změnu přinesl teprve vpád kočovných arabských kmenů Banú Hilál a Banú Sulajm v 11. století. Tyto kmeny přišlé z Egypta se rozlily jako záplava po celé zemědělské a rovinaté části Maghribu od Tuniska až do Maroka a způsobily značné škody. Arabský živel se tím dostal i na venkov a začalo postupné arabizování Maghribu, proces, který neskončil dodnes.

Pozoruhodné byly úspěchy islámu ve Španělsku a to z toho důvodu, že se zde islám octl v prostředí, které bylo značně vzdáleno nejenom geograficky, nýbrž i kulturně a sociálně od prostředí, z něhož arabské náboženství vzešlo. Jestliže aramejské obyvatelstvo Předního východu bylo blízké Arabům jazykově a kulturně a Berbeři zase svou sociální organizací, ve Španělsku tyto předpoklady nebyly dány. O násilném nucení k islámu nejsou žádné zprávy. K pronásledování křesťanů a židů došlo jen jednou v době vlády fanatických Almorávidů, ale ti pronásledovali i liberální muslimy a všechny vzdělance vůbec. Španělský islám vynikal vždy velkou snášenlivostí, jisté však je, že i zde působily sociálněhospodářské činitele. Přitažlivě však působila i daleko vyšší islámská civilizace a kultura, proti níž středověké křesťanství nemohlo postavit nic rovnocenného. Původních arabských a berberských dobyvatelů bylo málo a většina andaluzských muslimů byla španělského původu (tzv. muwalladové). Vytvořili dokonce i své národní hnutí namířené proti Arabům. K přestupům k islámu docházelo po celou dobu nadvlády muslimů ve Španělsku, tj. po osm století. Ještě v době, kdy křesťanská reconquista dobíhala v 15. století ke konci a muslimská politická moc byla omezena na slabou a malou Granadu, přestupovali španělští křesťané k islámu. Jak hluboké kořeny zapustilo arabské náboženství ve Španělsku ukazuje skutečnost, že ještě roku 1610 — tedy více než sto let po zákazu islámu na španělské půdě — kdy byli poslední „moriskové" vyhnáni inkvizicí ze země, odešlo skoro půl miliónu tajných muslimů do severní Afriky. Milión jiných, kteří nechtěli žít pod křesťanskou nadvládou, se vystěhovalo v prvních několika letech po pádu Granady roku 1492. Mezi nimi bylo již jen málo těch, jimž kolovala v žilách arabská krev — vždyť ve 14. století bylo mezi 200 000 obyvateli Granady jen asi 500 osob, jež se mohly prokázat arabským původem, ostatní byli Španělé. Ztráta Španělska byla největší ranou, jaká kdv byla islámu jako náboženství zasazena. Je to rovněž jeden z mála případů, kdy země s muslimskou vládou a většinou muslimského obyvatelstva byla nenávratně odtržena od islámské ekumeny a islám v ní beze zbytku vyhuben. Vyhnání muslimů ze Španělska bylo proto v islámských zemích pociťováno s neobyčejnou trpkostí. Fanatismus inkvizice je naplňoval rozhořčením a údivem, jež jsou patrný z protestu, kterým se obracel jeden z vyhnaných španělských muslimů v roce 1610 proti pronásledování: „Pokoušeli se někdy naši vítězní předkové, majíce k tomu moc, vykořenit křesťanství ve Španělsku? Nedovolovali vašim předkům svobodný výkon jejich obřadů? Jestliže zde byly případy nucených přestupů, jsou tak řídké, že sotva zasluhují zmínky, a byli podniknuty lidmi, kteří byli bezbožní a neobávali se hněvu božího a Prorokova a činíce tak, jednali přímo v rozporu s posvátnými předpisy a příkazy islámu ... Nikdy nemůžete vytvořit mezi námi takový krvelačný tribunál, jenž by rozhodoval o různých přístupech ve věcech víry, který by se jen zdaleka blížil vaší hnusné inkvizici..." Mezi důvody, které uváděl katolický klérus pro vyhnání morisků, byl i tento: „ ... a také proto, že nedoporučují nic tak jako svobodu svědomí ve všech věcech náboženství, již Turci a ostatní mohamedáni dovolují všem svým poddaným."

Jedním z největších úspěchů islámu bylo ideologické dobytí Íránu. Peršané měli svou vlastní starou kulturní tradici, daleko převyšující tehdejší arabskou, měli své vlastní národní náboženství, zoroastrismus, stáli hospodářsky na vyšším stupni než Arabové a přece během několika málo století se stali nedílnou součástí islámského světa nejenom politicky, ale i ideologicky a kulturně. Uvnitř tohoto světa rozvíjeli dále svou kulturu a ovlivňovali hluboce a podstatně i nově vznikající mezinárodní civilizaci islámu. Později, od 16. století, se oddělili od hlavního tělesa muslimů a vytvořili svou zvláštní formu islámu. Zatímco v zemích Úrodného půlměsíce a v severní Africe bylo přijetí islámu provázeno postupným jazykovým a kulturním poarabštěním, Írán jím byl dotčen jen nepatrně. Perština se stala druhým jazykem islámu a kultura jí nesená pronikla daleko za etnické hranice Iránu — do Střední Asie, na Kavkaz, do Turecka a do Indie, kde všude byla perština považována za jazyk vzdělání a literatury.

Příčiny neobyčejně rychlé islamizace Íránu nejsou ještě do všech podrobností vyjasněny. Je nesporné, že tu působilo mnoho činitelů, jež se v různých vrstvách perské společnosti projevovaly s nestejnou intenzitou. Zoroastrovské náboženství bylo úzce spjato s vládnoucí dynastií a třídami a v průběhu staletí se odcizilo širokým masám úplně. Již před příchodem islámu docházelo v Iránu k sociálním hnutím proti stávajícímu řádu, z nichž nejznámější bylo mazdakovské hnutí v 6. stol. n. 1. Hnutí na sebe bralo obvyklou náboženskou formu. Městské obyvatelstvo, zčásti neiránského původu, se obracelo stále více k manicheismu a proti zoroastrovské ortodoxii, takže v době arabského vpádu náboženské instituce byly již značně podkopány. Se zhroucením státní moci Sásánovců se rozpadla i zoroastrovská církev. Inteligence a střední vrstvy, z nichž se rekrutoval správní aparát arabské říše, záhy poznaly výhody plynoucí z přijetí nového náboženství, zejména pak po 'abbásovském převratu, který zrovnoprávnil arabské a nearabské muslimy. Postupně přestupovalo k islámu i venkovské obyvatelstvo, mezi nímž aristokratický a výlučný zoroastrismus nikdy nezapustil hlubší kořeny. V první polovině 9. století se k Zoroastrovu náboženství hlásily již jen nepatrné zbytky Peršanů. Déle odolávali manichejci — rovněž přívrženci univerzalistického náboženství — buddhisté ve východní části Íránu (Afghánistán) a nestoriánšt! křesťané. Všechny tyto skupiny podlehly do 11. století vítěznému nástupu islámu, propagovanému v Íránu a ve Střední Asii řadou úspěšných misionářů, jednak šíitských ismá'ílovců, jednak sunnitských mystiků.

Persie zůstávala až do 15. století ve své většině sunnitskou. Na rozdíl od běžného mínění není šíitský směr islámu íránskou reakcí proti arabským sunnitům, ba byli to právě Arabové, kteří první na Irán přinesli ší'u. Teprve od 12. století se začíná ší'a šířit i mezi Peršany a s příchodem šíitské dynastie Safíjovců na konci 15. století se stává státním náboženstvím, k němuž se od té doby hlásí všichni Peršané.

Souběžně s islamizacl Iránu šlo i šíření náboženství Prorokova do střední Asie. Sogdové a Chwárezmijci dlouhou dobu zůstávali věrni manicheismu, buddhismu nebo nestoriánskému křesťanství a islám jen pozvolna získával přívržence. Nicméně Buchara a Samarkand se již dosti záhy staly významnými středisky islámské učenosti a odtud se šířil islám jak mezi íránské zemědělce, tak i turecké kočovníky. Právě přijetí islámu některými tureckými kmeny v 9. století rozhodlo o konečném jeho vítězství v celé Střední Asii. Mnohé z těchto kmenů toužily po vstupu do služeb bagdádských chalífů nebo jiných vládců a to bylo možné jen tehdy, jestliže přijaly islám. Islamizace středoasijských Turků přesáhla svým významem oblast jejich původních sídel. Počínajíc 10. stoletím stávají se různé turecké národnosti hlavními nositeli politické moci v islámském světě a současně i protagonisty pravověrného islámu v jeho boji proti šíitskému směru.

Střední Asie se stala východiskem pro šíření islámu jak na západ, tak i na východ. V 10. století se zakořenil islám pevně v Kašgársku a v čínském Turkestánu a v téže době došlo i k islamizaci Povolží, kde se upevnil stát volžských Bulharů.
Dobývání Malé Asie vlnami seldžuckých Turků, kteří přišli ze Střední Asie, zahájené v 11. století, vedlo i zde k postupnému ústupu pravoslavného křesťanství a masové islamizaci. Malá Asie byla zaplavena tureckými kmeny, které přešly od kočovnictví k zemědělství. Smísením s původním obyvatelstvem vznikala zde nová etnická skupina hovořící již turecky a vyznávající islám. Úplná turkizace a islamizace je však až dílem osmanských Turků, kteří z nepatrného pohraničního státečku jižně od Marmarského moře zahájili ve 14. století svůj vítězný pochod, jenž je dovedl před brány Vídně, do Egypta a Jemenu, na Kavkaz i k Perskému zálivu. Osmanští Turci se ve své náboženské politice příliš nelišili od jiných muslimů. Byli vcelku snášenliví vůči jinověrcům, jen občas docházelo k nuceným přestupům. Výjimkou byla tzv. devširme, odebírání mladých hochů z křesťanských rodin do služeb v sultánském vojsku, kde tvořili elitní jednotky janičářů. Je však mnoho dokladů, že rodiče sami nabízeli své děti k odvodu, neboť hochům kynula dobrá kariéra. O celkové snášenlivosti svědčí to, že kalvinisté z Uher a Sedmihradska dávali přednost životu pod muslimským sultánem než pod katolickými Habsburky. Uvážíme-li, že turecké panství na Balkáně trvalo více než pět století, překvapuje, že islám zde dosáhl poměrně malých úspěchů a že většina obyvatelstva zůstala věrna křesťanství. Jen Albánie a Bosna s Hercegovinou se může dnes vykázat větším počtem muslimů etnicky náležejících k původnímu obyvatelstvu. Muslimské menšiny v Bulharsku a Rumunsku jsou naproti tomu tureckého nebo tatarského původu.

Úspěch neměl islám ani mezi Armény a Gruzínci v Zakavkazí. Přestože byla tato oblast Araby dobyta již v průběhu prvních vítězných tažení a arménské a gruzínské státy byly po celá staletí v menší či větší míře závislé na některé ze sousedních islámských mocností (Turecko, Persie), získal islám půdu jen v oblasti u Kaspického moře (Ázárbájdžán] a později (od 16. století] mezi severokavkazskými národnostmi (Čerkesové, Avaři, Dagestánci aj.). Pro Armény a Gruzínce byly jejich formy křesťanství i vrcholným ztělesněním národních tradic a života a proto odolali islamizačnímu tlaku, působícímu ze všech stran. Určitou obdobou k tomuto jevu je i situace křesťanské Etiopie, která je již dlouhá staletí izolovaným ostrovem, obklopeným ze všech stran muslimy.

Naproti tomu zaznamenal islám pozoruhodné úspěchy na indickém subkontinentě (Indie a Pákistán), a to tím pozoruhodnější, že na indické půdě vyrostlo několik náboženských systémů, z nichž hinduismus byl současně i sociální strukturou, jen těžko vstřebávající cizí prvky. Ovšem i zde šíření islámu pomohlo to, že určité části země byly dobyty muslimskými vládci tureckého nebo afghánského původu. Toto dobývání začal na počátku 11. století Mahmúd z Ghazny (zemř. roku 1030), který se zmocnil Pándžábu. O dvě století později je již Dillí hlavním městem velké muslimské říše v severní Indii, která ve 14. století rozšířila svou moc skoro na celý subkontinent s výjimkou nejjižnější části. Nejsilnějším muslimským státem pak byla říše Velkých Mughalů, založená roku 1526 Timurovým potomkem Báburem. Do počátku 18. století byla rozhodující silou, potom její moc začala upadat pod nátlakem obrodivších se hinduistických států a pronikáním Angličanů. Ztroskotání posledního pokusu o obnovení mughalské říše — Velkého povstání roku 1857 — znamenalo i definitivní konec muslimské politické nadvládv nad subkontinentem.

Ačkoliv přívrženci indických náboženství (hinduisté, buddhisté, džainisté] jsou v očích muslimů typickými „modloslužebníky"  (mušrikún], kterým je dáno na vybranou buď přijetí islámu, nebo smrt, neaplikovala většina muslimských vládců v Indii toto přísné pravidlo z toho prostého důvodu, že by byli přišli o poplatníky a poddané. Za své rozšíření vděčí islám v Indii proto spíše faktorům jiným: působil svým rovnostářstvím velmi přitažlivě na příslušníky nižších kast, jimž nabízel sociální pohyblivost, v hinduismu naprosto nepředstavitelnou. Bez významu nebyly zřejmě ani mnohem volnější islámské předpisy o manželství (proti spalování vdov, volnost výběru manželky bez ohledu na kastu) a o jídle (pestřejší dieta, zejména maso). Muslimští misionáři, jimž náleží hlavní zásluha na rozšíření islámu, byli sami již většinou indického původu a dovedli vhodně přizpůsobit islám místním podmínkám, zdůrazňujíce mystické prvky, uctívání svatých a poutě k jejich hrobům a jiné rysy, blízké hinduismu. Islám tím sice ztratil na své originální čistotě, avšak získal množství přívrženců. Nechyběly ani pokusy o usmíření či syntézu obou náboženských systémů. Mughalský vládce Akbar (1553—1605) se snažil o vytvoření nového náboženství (Din Iláhí), slučujícího prvky islámu, hinduismu a křesťanství, a z podobných pokusů vznikla na počátku 6. století sekta sikhů, v níž se prolínají islámské a hinduistické rysy.

V průběhu staletí se islám rozšířil do všech částí indického subkontinentu. Nejvíce přívrženců nalezl na území dnešního Pákistánu, tj. na západě v Sindu a Pándžábu a na východě v Bengálsku. I v Kašmíru tvoří muslimové zdrcující většinu obyvatel (84%). Ve vlastní Indii žijí velké muslimské menšiny zejména v severoindické rovině, v Biháru a roztroušeny po celém jihu.

Pozoruhodný příklad šíření islámu v oblasti, která nebyla nikdy dotčena ani arabským ani tureckým výbojem, poskytuje Malajsko a Indonésie. Obě území byla od 5. století n. 1. hluboce hinduizována a tvořila centrum velkých hinduistických říší Crividžája a Madžapahít. Islám byl zanesen nejdříve na severní Sumatru muslimskými obchodníky z Indie a Persie ve 13. století a odtud přeskočil do protilehlého Malajska. Za obchodníky přicházel i klérus a mystikové, kteří se věnovali horlivé misijní činnosti a v průběhu 13. a 14. století získali pro islám některé místní vládce. Ze severní Sumatry se islám šířil potom dále podél pobřeží a na Jávu. Tento nejlidnatější ostrov byl od počátku 16. století již ovládán muslimskými vládci a poměrně rychle islamizován. V téže době se hlásili k islámu již skoro všichni vládci na Malajském poloostrově. V dalších stoletích se islám rozšířil na Celebes a na pobřeží Kalimantanu, jehož vnitrozemí však zůstalo animistické, stejně jako některé části Sumatry. V 17. století se hlásila již k islámu většina obyvatel dnešní Indonésie s výjimkou některých moluckých ostrovů a ostrova Báli, kde se udržel buddhismus. Indonéský islám, přestože je pravověrný, liší se od islámu v jiných zemích hlavně tím, že vedle náboženského práva zůstalo v platnosti ještě staré zvykové právo ('ádat), zejména rodinné a obchodní, a dále tím, že ženy nikdy nechodily zahalené. Na druhé straně tvořili muslimové z Indonésie vždy největší procento mezi poutníky do Mekky, považujíce hadždž za nejdůležitější z islámských povinností.
Z Indonésie se dostal islám i do Kambodžy, kde získal půdu hlavně mezi Čamy, a dále na Filipíny, zejména na jižní ostrovy (archipel Sulu a Mindanao), kde se první muslimové objevili již v roce 1380.

V Číně nalezl islám větší rozšíření jen v západních oblastech, zejména v Sin-ťiangu (dříve Čínský Turkestán), kde již od 10. století vládla muslimská dynastie Ilek-čhá-novců v Kášgáru. Nejvíce přívrženců získal mezi tureckými Ujgury a od počátku 16. století byla tato celá oblast plně islamizována. Dřívější buddhismus, manicheismus a nestoriánské křesťanství zaniklo. V provincii Kan-su byli prvními muslimy arabští žoldnéři, kteří sem přišli v 8. století na pomoc čínskému císaři v boji proti Tibeťanům. Etnicky se brzy smísili s Číňany a tureckými kmeny, ale zachovali si islám, který dále šířili mezi místním obyvatelstvem. V provincii Jiin-nan vděčí islám za své rozšíření horlivé misionářské činnosti jednoho mongolského guvernéra ze 13. století, původem z Buchary, který zde usadil malou kolonii svých krajanů a snažil se obrátit místní obyvatele na islám. Dnes v této provincii žije asi tři čtvrtě miliónu muslimů. Kromě těchto tří hlavních a celistvých středisek islámu jsou jiní muslimové roztroušeni po celé Číně, zejména v severních provinciích a v Pekingu. Vlastních Číňanů se hlásí k islámu poměrně málo, většinou jsou to příslušníci národnostních menšin.

Do Afriky na jih od Sahary pronikal islám několika směry: jednak z Maghribu do západní Afriky, jednak z jižní Arábie na východní pobřeží. Na západě byli nositeli náboženství Prorokova zpočátku Berbeři, avšak od 13. — 14. století již sami Afričané, nejvíce Mandingové, Tukulérové, později Fulbové, Maurové a Hausové. Nejdříve se islám uchytil v poříčí Senegalu (10. století), největší intenzity pak islamizace dosáhla v době dvou západoafrických říší Mali (13. — 15. století) a Songhaj (15. — 16. století). Ovšem až do 19. století zůstával omezen jen na některé vrstvy městského obyvatelstva (v Timbuktu, Děnne, Gao, hauská města) zatímco venkov setrvával v původních animistických náboženských systémech. Islám byl šířen z oblasti súdánských savan směrem na jih jednak muslimskými obchodníky, jednak potulnými kazateli, kteří se usazovali mezi animistickým obyvatelstvem. Po dvou stoletích trvající stagnaci islámu (16.—18.toletí) otřásla západním Súdánem vlna islámských revolucí, nesených především Tukuléry a Fulby, (Futa Tóro, Futa Ďallon, Mašina, Sokoto), kteří založili mocné státy, v nichž vedoucí vrstvou byl islámský klérus, snažící se o vytvoření společností založených na teokratických principech islámu. Následkem jejich výbojů v 19. století rozšířila se jednak teritoriální sféra islámu, jednak bylo islamizovano doposud animistické obyvatelstvo žijící mezi muslimy. V koloniální době získal islám další přívržence: s postupným rozkladem kmenových společností ztrácela význam i stará animistická náboženství a ze dvou se nabízejících náhražek, křesťanství a islámu, přitahovalo Afričany mnohem více náboženství Prorokovo. Jednak bylo propagováno samými Afričany a nikoliv evropskými misionáři, jednak přijetím islámu se Afričan dostával do vyšší sociální skupiny (obchodníků, řemeslníků), v níž nebylo rasových rozdílů, zatímco proniknout do evropské křesťanské společnosti nebylo možné. Islám se také nestavěl proti africkým tradičním institucím jako mnohoženství a byl ochoten snášet i některé animistické rysy (víra v předky, fetiše a amulety).

Ve východní Africe se od 7. století usazovali především Jihoarabové a Peršané. V pobřežních městech od Somálska až do Mozambiku vznikala svérázná kultura, v níž se pojily prvky bantuské a islámské a jejímž výrazem byla i swahilština, bantuský jazyk s četnými arabskými a perskými výpůjčkami v lexiku. Silnější islamizace nastává však i zde až od 13.—14. století, avšak zůstává po dlouhou dobu omezena jen na úzký pobřežní pruh a přilehlé ostrovy (Zanzibar, Pemba, Mafia, Komorské ostrovy). V době portugalské okupace (16.—17. století) se stal islám záštitou, pod níž byl veden boj proti kolonizačním snahám Portugalska. Do vnitrozemí se dostává islám až v druhé polovině 19. století spolu s karavanami arabských a swahilských obchodníků otroky a slonovinou. Některé kmeny se islamizaci úporně bránily, jiné jej horlivě přijaly  (např. Jao v Mozambiku a Malawi) a šířily dále. Na rozdíl od západní Afriky zůstává islám soustředěn jen v pobřežní oblasti a ve vnitrozemí jsou spíše jen muslimské ostrůvky v moři animistů nebo křesťanů.

Třetí oblastí tropické Afriky, kde islám zaznamenal významné úspěchy, je Somálsko a africké pobřeží Rudého moře. Byl sem zanesen již v 9. století arabskými obchodníky a poměrně rychle se rozšířil mezi somálské kočovníky, jejichž způsob života se velmi podobá beduínskému. Ze somálské oblasti (dnešní Harar) vyšel také v 16. století pokus o muslimské dobytí Etiopie. Přes počáteční úspěchy nakonec ztroskotal a Etiopie zůstala věrna svému monofyzitskému křesťanství, jež je současně i symbolem národní jednoty a nezávislosti. Nicméně i v následujících stoletích pokračovala islamizace kmenových skupin žijících mimo vlastní etiopskou náhorní planinu, zejména kmenů Gallů, Tigrijců, Danákilů.

Tropická Afrika zůstává jediným místem, kde ještě islám získává nové přívržence a kde je otevřeno pole pro jeho misijní působení. V jiných oblastech je náboženské rozvrstvení obyvatelstva již stabilizováno. Odpadnutí od islámu k jiné víře je velice řídkým jevem, ztráty, které islám v posledních desetiletích zaznamenal, jdou na vrub modernizačnímu procesu, který se zvláště silně projevil v socialistických zemích Evropy a Asie.