Jeden sen, jeden svět?

Gruzínský prezident Saakašvili si po jednostranném vyhlášení nezávislosti Kosova musel uvědomit jedno. Odštěpenecká gruzínská území Abcházie a Jižní Osetie se nesmíří s tím, aby jiná pravidla platila v Kosovu pro jedny a jiná - na Kavkaze pro druhé. Nejspíš odtud jeho hazard! Ať tak nebo onak, po „humanitárním bombardování“ Bělehradu a podvodně zdůvodněné invazi do Iráku není pochyb, kdo mu byl ve spáchání tohoto zločinu proti míru vzorem. Jaký pán, takový krám!

Státoprávní stránka celé kauzy je čtenářům Haló novin známa. Obě formálně gruzínská území měla před zánikem SSSR autonomní statut. Podle sovětské ústavy tak mohla rozhodnout samostatně o svém osudu, pokud jejich svazová republika z SSSR vystoupí. Gruzie jim toto právo upřela a pokusila se je v letech 1992 a 1993 podrobit silou.

Kritici současného postupu Moskvy to všechno přecházejí. I takto se vytváří veřejné mínění! Z tištěných médií snad jen Haló noviny přinesly materiály obsahující uvedené informace. Moderátor poslední srpnové Nedělní partie TV Prima zabránil dokonce dvakrát europoslanci M. Ransdorfovi seznámit s těmito skutečnostmi širší okruh diváků. Bohuslav Sobotka se v Právu (30. 8.) zase ptá, zda má Gruzie právo na samostatné rozhodování o své budoucnosti. Kdo to popírá? Pokud Rusové obsadili (do příchodu pozorovatelů EU) několik kontrolních stanovišť na gruzínském území, byl to důsledek gruzínského útoku. Podobná praxe provázela v minulosti mnohé ozbrojené střety. Izrael ji po válkách se svými sousedy uplatňuje ve velkém dodnes. Nejhlasitějším kritikům postupu Moskvy to, kupodivu, nevadí.

Souběh letošního výročí 21. srpna 1968 s konfliktem na Kavkaze spustil i podivnou mediální hru. Sovětský svaz a carské i současné Rusko jsou v ní slučovány v jedno. Výsledkem je obraz „věčně“ rozpínavé velmoci, která jako by na rozdíl od „holubičích“ mocností Západu nikdy dosti dobře nevěděla a stále neví, kde končí a kde začíná sféra jejích zájmů a vlivu (V. Havel). Nedivme se, když pak mladí diskutéři spílají na webu „Rusákům“ a Putina a Medvěděva mají za bolševiky neusilující o nic menšího než nové ovládnutí Gruzie, Ukrajiny, Polska a celého světa. Jaký cíl má šíření podobných nesmyslů spojené s rozdmýcháváním nedůvěry, ne-li nenávisti k současnému Rusku? Setkáme se s něčím takovým třeba ve vztahu vietnamských médií k USA nebo Francii?

Obávám se, že zdaleka ne. Přestože uvedené velmoci zasáhly v 50. a 60. letech minulého století do života této země nesrovnatelně tragičtěji, než někdejší SSSR do našich osudů. Dnešní Rusko je při všech svých problémech a nectnostech svého kapitalismu demokratický stát. Putin ani Medvěděv nejsou komunisté! Ti jsou dnes v Rusku v opozici, a také se dávno hlásí k demokracii. Co zde tak dráždí naše amerikanofily a antikomunisty? Vysvětlení je prosté. První ani druzí nemohou přijít dnešnímu Rusku na jméno hned z několika důvodů.

Na prvém místě mezi nimi ale zcela určitě není jeho údajné autoritářství. To je jen úlitba propagandě. Americe ani jejím nekritickým příznivcům autoritáři nikdy příliš nevadili. Pokud byli jinak věrnými spojenci a přitakávači Bílého domu, přimhouřené oko a porozumění se vždy našlo. Dnešní Ruská federace se „provinila“ jinak. Vystupuje znovu jako vlivná země hájící své zájmy. Odmítá chápat heslo letošní olympiády, uvedené v titulku tohoto komentáře, jako naplnění pochybného snu o jediném, amerikanizovaném světě. Chce vůbec toto společenství mít v čele takzvané liberální vůdce západního střihu? Nepotřebuje spíš víc času, aby si vytvořilo svou podobu demokracie? Třeba i s využitím některých představ nedávno zesnulého kritika mravního úpadku Západu A. Solženicyna? Nebo dokonce ruských komunistů? Kdo je zde bez hříchu, ať hodí kamenem!

Ruské vedení se znelíbilo i svým vztahem k sovětské minulosti. Přiznává její tragické zápory. Nehází však do stoupy všechno snažení dvou - tří generací. Odmítá klást ponižující rovnítko mezi ní a érou nacismu. Zachovalo si nebo znovu obnovuje některé prvky státního vlivu a upřednostnění veřejného zájmu v klíčových odvětvích ekonomiky i jinde. To je v očích fanatických antikomunistů a liberálů samozřejmě smrtelný hřích. Kruh se uzavírá. Zloděj volá „Chyťte zloděje!“. Co na to vše radikální levice?

• Je třeba ocenit, že máme za této situace na Hradě prezidenta, který se sice dívá na svět zprava, avšak v oblasti mezinárodních vztahů se řídí něčím, co je i pro nás podstatné - používá svůj nezávislý vlastní rozum a odmítá černobílé hodnocení věcí.
• Běsnění nacionalismu probudil na Kavkaze i jinde až ústup humanistických hodnot socialismu. Ty, a ne někdejší neúplnou demokracii chceme znovu vrátit do hry. Hledejme cesty a způsoby jak to při podobných příležitostech přesvědčivěji sdělit pamětníkům i mladé generaci.
• Krize na Kavkaze to jen potvrdila: veřejný prostor je zahlcen manipulací a jednostranným výkladem faktů. To neprospívá ani demokracii, ani otevřenosti této společnosti. Lze zde vystopovat i analogii s „vyprázdněním“ politiky (V. Klaus).

K nápravě můžeme přispět všichni. Jsou zde webové stránky SDS. Jsou zde Haló noviny. Stačí třeba jen lépe šířit argumenty a fakta, která přinášejí. A také do nich víc psát. A nejenom do nich. Dovolí si pravici blízké velké deníky trvale odmítat například trefnou polemiku z pera známějších představitelů radikální levice? Věcně vedené hlubší názorové střety i na takovýchto fórech by prospěly oběma stranám – o politické kultuře ani nemluvě.

Jan Ritter, člen SDS

Haló noviny, 3. 10. 2008