logo SDS
Dnešní datum: 20. 06. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Z Afghánistánu se dnes vrátí domů tři čeątí vojáci...
(08. 08. 2018, 678x)

Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 643x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 594x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 540x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 527x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 521x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 502x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 399x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 28
Prům. 18.1
21 denni
Max. 934
Prům. 466.9

Nyní si čte web : 78 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Václav Havel a invaze do Iráku (se stálým zřetelem k sovětské okupaci Československa v roce 1968)

Vydáno dne 31. 08. 2005 (16839 přečtení)

Studie Petera Steinera, čtená na konferenci „Poétique et politique dans l'oeuvre de Václav Havel“, kterou od 9. do 11. června 2005 uspořádalo Centre d'Etudes et de Recherches sur les Civilisations Slaves při Université Michel de Montaigne - Bordeaux 3

Avšak to, že nejsem Vámi, mne nijak nevyvazuje - aspoň
před mým svědomím - z povinnosti zaujmout stanovisko
a seznámit Vás s ním...
(Havlův dopis Alexandru Dubčekovi z 9. srpna 1969)

Při letmém pohledu na titulní stránku svých oblíbených novin 21. srpna 1968 běžný čtenář sovětské Pravdy patrně přeskočil tak důvěrně mu známé heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ v hlavičce listu, ale zpráva, která znenadání přidala tomuto heslu na žhavé aktuálnosti, mu rozhodně uniknout nemohla: „TASS je zplnomocněn oznámit,“ sdělovalo oficiální komuniké typicky sovětským newspeakem, „že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a další spojenecké vlády s prosbou o poskytnutí neodkladné pomoci našemu bratrskému lidu Československa, včetně pomoci ozbrojenými silami. Tato žádost byla vznesena, protože existující socialistický řád a ústavou dané právní uspořádání v Československu jsou ohroženy kontrarevolučními silami, které se spolčily s vnějšími silami nepřátelskými socialismu.“ Dovolávaje se „práva vlád na individuální a kolektivní sebeobranu“ a na „konkrétní zájem našich zemí na zabezpečování míru v Evropě proti silám militarismu, agrese a revanšismu, které nejednou zavlekly evropské národy do války“, nemohl soudruh Brežněv než neoslyšet upřímně míněnou prosbu „zdravého jádra KSČ“ a neposkytnout kýženou „bratrskou pomoc“. Do Prahy bylo vysláno půl miliónu vojáků Varšavské smlouvy s úkolem svrhnout československou vládu a nastolit místo ní takovou, jež by byla blíže sovětským představám o socialistickém zřízení.[1]

O nějakých třicet pět let později se na ohlasové stránce jiných novin - jejichž světonázorová orientace je v tom nejpříkřejším rozporu s tou, k níž se kdysi hlásila stará dobrá Pravda, - objevila prosba adresovaná prezidentovi USA. 30. ledna 2003 otiskl The Wall Street Journal dopis s titulem „United We Stand“ [„Jsme sjednoceni“], jejž podepsalo osm evropských státníků vyjadřujících tak své kolektivní rozhořčení nad situací v Iráku. Ve jménu hodnot sdílených se Spojenými státy, tj. ve jménu „demokracie, osobní svobody, lidských práv a dodržování zákonů“, žádali tito politici amerického prezidenta, aby neprodleně pomohl „zbavit svět nebezpečí, jaké představují zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna“, které „se v součinnosti s terorismem jeví hrozbou nedozírných důsledků“.[2] Aby rozptýlil obavy svých spojenců, na něž Rada bezpečnosti OSN ve své trestuhodné bláhovosti nebrala nijaký zřetel, a patrně též i v zájmu pravé a nefalšované transatlantické jednoty, přikročil George W. Bush k činu: 20. března 2003 se rozhodl na Irák zaútočit.

Domnívám se, že tyto dva dopisy mohou posloužit jako názorný příklad toho, čemu jazykozpytci říkají perlokuční účinek jazyka: tedy moci slova přivodit důsledky v reálném světě. Krátký oficiózní list sepsaný hrstkou politiků dokáže přenést přes oceány a světadíly celé armády, poslat tanky do center moderních velkoměst, a to se všemi nepříjemnými důsledky, jaké těžkotonážní ocelová mašinérie pro jejich obyvatele může mít. Není však podobnost dvou příkladů tohoto osobitého epistolografického žánru spíše jen formální? Mohou mít zmíněné dopisy společného něco více než jen jisté obecně jazykové rysy? Na první pohled může ona podobnost působit neopodstatněně, ba pošetile. Zdá se, že tyto dva texty jsou více než nesrovnatelné: dělí je netoliko prostor, ale i čas, během něhož se v posledních desetiletích udály nesmírné politické změny - včetně zániku samotného Sovětského svazu. Nikoli však podle Václava Havla! V listopadu 2002 si Havel na pražské konferenci věnované transformaci NATO připomněl své mládí, rok 1968 a tehdejší invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Dějinné poučení, k němuž dospěl, svědčí plně o jeho duševní zralosti a vyrovnanosti: „Tato /.../ zkušenost mne nutí k velké opatrnosti. A zdá se mi, že vždy znovu, chceme-li zasáhnout ve jménu ochrany lidského života proti nějakému státu, musíme si položit - byť třeba jen na okamžik a jen ve skrytu duše - otázku, zda nejde náhodou o nějakou verzi 'bratrské pomoci'. /.../ Proto je vždy znovu třeba na lékárnických vážkách zvažovat, zda jde opravdu o pomoc lidem proti zločinnému režimu a ochranu lidstva proti jeho zbraním, anebo zda náhodou nejde o nějakou - pochopitelně sofistikovanější, než byla v roce 1968 ta sovětská - verzi 'bratrské pomoci'.[3] Nelze tudíž než předpokládat, že když se asi o dva měsíce později Havel obrátil na Bushe s výzvou, aby situace v Iráku byla rázně vyřešena, musel si být dobře vědom toho, nakolik dvojznačným se jeho požadavek může jevit. Dovoluji si proto zvednout rukavici, která byla hozena tak vyzývavě, a srovnat nesrovnatelné.

Události okupace z roku 1968 jsou dobře známy. Dubčekův pokus obrodit komunistický režim v Československu byl pro kremelské pány nepřijatelný. Vznikalo jím totiž reálné nebezpečí, že by proreformní předáci KSČ mohli podřídit principy proletářského internacionalismu zájmům národním, a pokusit se tak vyklouznout ze sevření ruského medvěda. A kdyby ještě nalezl tento čin v „táboře míru a socialismu“ své napodobitele, sovětská říše by mohla zaniknout o dvacet let dříve, než k tomu skutečně došlo. Moskva Dubčekovi nesčetněkrát naznačovala, že byť snad je obrodný proces populární mezi Čechoslováky, v Kremlu mnoho obdivovatelů nenalezl. Žel, Praha na tyto jasné signály příliš nereagovala, a tak se někdy v březnu či dubnu 1968 počala vojenská intervence jevit Sovětům stále více jako snad jediné řešení vyvstalého problému.

V daném okamžiku však ještě chyběla politická legitimita, která by takovýto krok ospravedlňovala. Nevíme přesně, kdy byl zvací dopis podepsaný pěti prominentními československými komunisty sepsán, ani jak vlastně dospěl na místo svého určení. Podle apokryfního příběhu jeden ze členů této konspirační pětky, slovenský předák Vasil Biľak, podstrčil toto tajné memorandum prvnímu tajemníkovi ukrajinské KS Petro Šelestovi na pánském záchodku 3. srpna 1968 - při posledních předinvazních jednáních v Bratislavě. Ať již je tato legenda pravdivá či nikoli, byl onen dopis nakonec přece jen doručen svému adresátu Leonidu Brežněvovi, který jej 10. srpna přečetl na zasedání v Moskvě, na němž se vstup vojsk plánoval.[4] A právě tento list také dobře posloužil svému účelu při ospravedlnění invaze z 21. srpna (viz komuniké v Pravdě). Okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy sice kýženého efektu nedosáhla okamžitě, neboť signatáři zvacího dopisu nedokázali vytvořit předpokládanou „dělnicko-rolnickou vládu“, nicméně po počátečním zaváhání se Sovětům přece jen alespoň podařilo dostat většinu stávajícího československého vedení volky nevolky do Moskvy, kde pak již všichni přítomní - až na jednu pamětihodnou výjimku, k níž se ještě vrátím - ratifikovali tzv. moskevský protokol, který legalizoval „dočasný pobyt Sovětské armády na československém území“. V dané situaci ona „dočasnost“ trvala třiadvacet let.

Ani původ dopisu otištěného ve Wall Street Journal není dosud zcela jasný. O čí nápad šlo, jak byl dopis sepsán, komu byl poslán a proč? Již jen samotný jeho název - jasná narážka na Lincolnovu řeč z roku 1858 známou coby „House Divided“ [„Rozdělený dům“] - odkazuje k americké mytopolitické obraznosti a vede k podezření o jeho neevropském autorství či alespoň o jistém transatlantickém vkladu. Nade vši pochybnost je však dnes již prokázáno, že dva ústřední body dopisu byly zjevně nepravdivé. Saddám Husajn nemohl porušit rezoluci Rady bezpečnosti č. 1441, z čehož ho osma dotyčných evropských politiků obviňovala, a to už jen proto, že žádné zbraně hromadného ničení nevlastnil. A tyto neexistující zbraně hromadného ničení také nebylo komu předat nejen proto, že je Saddám neměl, ale též proto, že jeho údajné kontakty s teroristy z al Kajdy byly jen dalším výmyslem. Skutečnost, že tato obvinění byla plodem fantazie Bushovy administrativy a jejich účelem bylo jen ošálit americkou veřejnost, aby souhlasila s válkou, kterou se Bush rozhodl rozpoutat, byla známa dávno předtím, než Charles Duelfer zveřejnil svou zprávu o tom, že pátrání po zbraních hromadného ničení v Iráku bylo bezvýsledné, a rovněž předtím než Komise vyšetřující události z 11. září došla k názoru, že Husajnův podíl na spiknutí vedoucím k tehdejšímu teroristickému útoku v New Yorku byl veškerý žádný. Proslov doyena Senátu USA Roberta C. Byrda z 21. května 2003 je výmluvným svědectvím toho, proč tato strategie slavila úspěch na západní straně Atlantiku:

Co se situace v Iráku týče, domnívá se tento senátor, že souhlas amerického lidu s nevyprovokovaným přepadením suverénního státu, porušujícím tradiční mezinárodní právo, byl vylákán na základě falešných premis. Existuje hojnost důkazů o tom, že strašlivé události z 11. září byly pečlivě zmanipulovány tak, aby se pozornost veřejnosti obrátila od Usamy bin Ladina a členů al Kajdy, kteří byli inspirátory útoku z 11. září, na Saddáma Husajna, jenž jím nebyl. K uspíšení naší invaze do Iráku se prezident a členové jeho kabinetu snažili vykouzlit co nejúděsnější představy, počínaje hřibovitými mraky přes zakopané bedny plné bakteriologických zbraní až po kluzáky připravené roznést smrtonosné bacily po našich velkoměstech. Byli jsme předávkováni nadsázkami ohledně přímého ohrožení našich svobod Saddámem Husajnem. Tato taktika měla zaručeně vyprovokovat zcela jistou reakci v národě, stále ještě trpícím kombinací posttraumatického stresu a spravedlivého hněvu, jenž následoval po útocích z 11. září. Šlo o využití strachu. Šlo o předstíraný lék na hněv.[5]

Byl-li dopis Brežněvovi využit se zpětnou platností, totiž aby dodal legitimitu vojenskému fait accompli, pak dopis adresovaný Bushovi měl funkci předjímací. Byl plánovanou součásti obecné psychologické kampaně, jež měla vybičovat válečnou hysterii a přimět svět k tomu, aby přehlédl, že tato causa belli byla zosnována na základě prefabrikací a dohadů.[6] Evropany (včetně občanů zemí, jejichž představitelé zvací dopis podepsali) zjevně znepokojovali američtí neokonzervativci bijící na poplach čímkoli, co jim právě padlo pod ruku; na evropském kontinentu získávala převahu opozice vůči vojenskému řešení irácké krize. A kromě toho právě ve chvíli, kdy byl dotyčný dopis otištěn, se znovu objevil plamínek naděje, že konfliktu bude možno předejít diplomatickou cestou. 19. ledna prohlásil šéf inspekčního týmu OSN Hans Blix při své návštěvě Bagdádu: „Domníváme se, že válka není nevyhnutelná. Myslíme si, že inspekční proces, který uskutečňujeme, je mírovou alternativou.“ A den nato sdělil, že: „Irák a OSN dosáhly dohody ohledně lepší spolupráce při inspekci zbraní,“ což „vyústilo do nové desetibodové úmluvy“.[7] Hlasitý francouzsko-německý odpor vůči nové rezoluci Rady bezpečnosti OSN, jež by válku opravňovala, mařil úsilí Bushovy administrativy zajistit si souhlas s vlastními útočnými plány u nejvlivnější světové organizace, a tak bylo nezbytné, aby se objevila „nezávislá“ evropská iniciativa, která by rozptýlila trvající pochybnosti o tom, že snad dobrodružná americká politika na Blízkém východě nemá pevnou transatlantickou podporu. Dopisem „United We Stand“ osm zdravých evropských jader sehrálo svou roli mouřenína.

Pravda,“ poznamenává Havel o tomto trvalém předmětu svého zájmu, „není jen to, co se říká, ale i to, kdo, komu, proč, jak a za jakých okolností to říká (S5: 564).[8] Kdo tedy jsou oni lidé, svolní bez mrknutí oka podepsat dopis obsahující takové hrubé smyšlenky, a proč tak učinili? Tato spěšně vytvořená „jednota“ je natolik nesourodou politickou směsicí, že skutečné důvody vedoucí jednotlivé její účastníky k tomu, aby se s tak příkladnou vervou přihlásili k obraně „západních hodnot“, zůstanou asi provždy zahaleny tajemstvím. Za zmínku však určitě stojí pestrá minulost alespoň několika těchto signatářů. Tak např. Silvio Berlusconi, obviněný z praní špinavých peněz, úplatkářství a křivopřísežnictví, jejž konzervativní britský týdeník The Economist označil za „urážku italského lidu a jeho právního systému“ a za /.../ „nejextrémnější evropský případ kapitalistova zneužívání demokracie, v níž tento žije a působí“.[9] Případně Peter Medgyessy, za sovětské éry agent maďarské kontrarozvědky, jenž byl přinucen rezignovat na úřad maďarského ministerského předsedy v červnu 2003, kdy údaje o jeho špinavé minulosti zveřejnil tisk. Nebo Polák Leszek Miller, překabátěný komunistický aparátník, vytlačený z premiérského postu v květnu 2004, poté co se provalilo, že je zapleten do až doposud největšího polského korupčního skandálu. Jistě není třeba nějak zvlášť velký důvtip k tomu, abychom si dokázali představit, že těmto lidem se protekce v Bílém domě mohla velmi hodit - výměnou za jejich politickou podporu vstupu amerických vojsk do Iráku. Avšak sám autor by si je ani ve snu nedokázal představit jako strážce jakýchkoli společných transatlantických hodnot (pokud tato slova ještě něco znamenají). Právě naopak, tyto hodnoty snad mohou vzkvétat jedině tehdy, budou-li před podobnými lidmi chráněny.

V politice se občas vyskytují podivná spojenectví, a byť se Václav Havel k těmto kuriózním typům přidružil dobrovolně, jeho pozice mezi signatáři je jedinečná alespoň v jednom ohledu. Všichni ostatní totiž ve chvíli podpisu vykonávali funkci premiérů svých zemí, on jediný byl prezidentem, což v Evropě, kde hlavy států mají především roli symbolickou, není nikterak zanedbatelné. Svým stvrzením tohoto dokumentu společně se sedmi premiéry mohl Havel svést čtenáře The Wall Street Journal k domněnce, že se zde vyjadřuje oficiální politika České republiky vůči Iráku. Ať již toto bylo jeho záměrem či nikoli, opak byl pravdou. Česká zahraniční politika plně spadá do kompetence vlády, která na zlost stávající americké administrativě vždy trvala na tom, že jakákoli vojenská akce vůči Iráku musí mít podporu další rezoluce OSN. Z tohoto důvodu jak český premiér, tak i ministr zahraničních věcí opakovaně prohlašovali, že dopis Bushovi byl Havlovou soukromou iniciativou, která českou vládu v žádném případě k ničemu nezavazuje. A ještě jedna věc činí Havlovu pozici mezi ostatními signatáři dosti zvláštní: 30. ledna 2003 byl už Václav Havel ze všech evropských prezidentů tím nejméně mocným, neboť jeho úřadování na Pražském hradě mělo vypršet o dva dny později (2. února 2003). A touto okolností je jen zvýrazňována okázalost, hranost jeho skutku.[10] Tak proč vlastně Havel onen dopis podepsal?

Odpověď na tuto otázku je možno hledat v Havlových vlastních spisech. Jeho často citovaný text z roku 1978 „Moc bezmocných“ zkoumá podobně ostentativní výzvu k manifestaci jednoty, kterou má projevit hypotetický český zelinář, jenž umístí do výlohy svého obchodu plakát s tím nejošoupanějším, nejzprofanovanějším komunistickým heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Proč to udělal?“ ptá se Havel. „Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň chvilku o tom, jak by se takové spojení mělo uskutečnit a co by znamenalo?“ Havlova odpověď na všechny výše uvedené otázky je jednoznačně záporná. „To heslo přivezli našemu zelináři z podniku společně s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu prostě proto, že se to tak už léta dělá, že to dělají všichni, že to tak musí být.“ Havlovi, abychom to zkrátili, je zelinářův souhlasný postoj k moci totalitního státu prima facie příkladem „neautentické existence“ člověka, jenž nevěří tomu, co činí, avšak činí tak přesto, a tedy je čítankovou ilustrací odcizeného „života ve lži“ (S4: 230-1; 248).

Uplatníme-li však mutatis mutandis totéž kritérium na Havlův podpis dopisu Bushovi, zjistíme, že jeho vlastní postoj v tomto případě nebyl - ač se to může na první pohled jevit překvapivým - tak úplně odlišný od postoje onoho politováníhodného zelináře. Snad s jedinou výjimkou. Na rozdíl od fiktivního prodavače zeleniny neobdržel Havel text „United We Stand“ společně s cibulí a mrkví, ale s občerstvením v divadelním bufetu. Robin Shepherd z londýnských The Times vysvětluje: „Ukázalo se, že /.../ první dopis na podporu anglo-amerického stanoviska byl výsledkem všeho možného, jenom ne uváženého záměru. Tak např. český prezident Václav Havel ten list ani neviděl, a přece již souhlasil s tím, že jej podepíše. Do bratislavského Národného divadla mu o přestávce divadelního představení zavolal na mobilní telefon náměstek ministra zahraničních věcí a sdělil mu podstatu onoho dopisu.[11] Přišlo snad Havlovi na mysl, že by mohl vzít v potaz pravdivost údajů obsažených v dokumentu, k němuž se tak horlivě připojil? Nepochybně, „byť třeba jen na okamžik a jen ve skrytu duše“.

Mohli bychom se dohadovat, co Havla přimělo k tomu, aby se zachoval tak „neautenticky“. Jedním z důvodů by jistě mohlo být, že již několik měsíců před oním osudným dopisem věděl o Bushově nezvratitelném rozhodnutí okupovat Irák vojensky. Toto alespoň píše Jana Hybášková, bývalá česká velvyslankyně v Kuvajtu a nadšená příznivkyně americké invaze, která byla posléze odvolána ze svého postu pro neloajalitu. V létě 2002 navštívila (z podnětu svého manžela, jednoho ze členů kruhu Havlových přátel) hlavní sídlo CENCTOMu ve floridské Tampě a nato pak prý odeslala spolu se svým bratrem JUDr. Vratislavem Jandou, zástupcem českého velvyslance v USA, na české Zamini šest podrobných zpráv o plánech na iráckou operaci, které obdržela od generálporučíka Michaela „Rifle“ DeLonga (jehož jméno uvádí v knize chybně). „Zpětně dovozuji, ze se opravdu splnily do slova a do písmene. Česká exekutiva i Zahraniční výbor parlamentu,“ zdůrazňuje Hybášková, „měly na přelomu července a srpna všechny dostupné informace roku 2002 o tom, že se válka odehraje a jak se odehraje. Věděli to.[12] Byl-li si Havel ve chvíli, kdy podepisoval dopis, vědom toho, že Spojené státy Irák bez jakékoli pochybnosti napadnou, toliko předstíral - o čemž ostatně svědčí i jeho blazeovaný postoj -, že „je skutečně osobně oddán myšlence“ dodržování rezoluce č. 1441, a „jeho oddanost této věci jde tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost.“ Ve skutečnosti však jen poskytoval Bushově administrativě, oč jej v dané chvíli žádala: okamžitou veřejnou podporu předem promyšlených válečných plánů. Havel měl zapotřebí ověřovat si fakta obsažená v dopise, s nímž vyslovil souhlas, asi tolik, jako měl jeho vedoucí prodejny Ovoce-zelenina zapotřebí číst Komunistický manifest. Řečeno lapidárně, dopis „United We Stand“ v The Wall Street Journal se k pravdě víže zhruba stejným způsobem jako heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ ve výkladu zelinářství.

Výše uvedená podobnost mezi Havlem a pokorným prodavačem zeleniny má, a to je nutno připustit, jednu vážnou trhlinu. Řečený zelinář byl toliko prostým nespokojeným občanem totalitního státu, zcela bezbranným vůči všemocnému represivnímu aparátu. Proti svému vlastnímu přesvědčení se choval a říkal to, co musel, nikoli to, co si myslel, proto, aby si vykoupil právo na klidný život. Naproti tomu Havel byl hlavou státu, člověkem obdařeným mnoha pravomocemi, jenž mohl činit, co mu svědomí velelo. A právě v tomto ohledu by bylo mnohem případnější porovnávat jeho čin v divadelním bufetu Národního divadla s výkonem oné pětice komunistických předáků, hledajících pomoc u svých sovětských přátel. Je zřejmé, že v jejich psychice byl rozštěp mezi soukromými a oficiálními postoji daleko méně patrný, než jak tomu bylo u jejich bezmocných poddaných, včetně prodavačů zeleniny. Je sice pravda, že ze znovunastolení socialismu v jejich vlasti, k němuž měla dopomoci právě ona „bratrská pomoc“, by největší osobní prospěch měli oni sami, takže jejich volání po internacionální vojenské pomoci bylo do jisté míry samoobslužnou záležitostí, avšak jejich celoživotní ztotožnění s komunistickým hnutím je také od nešťastného zelináře v jednom zásadním ohledu odlišovalo. Na rozdíl od něho sdíleli osobitou skupinovou psychologii - falešné vědomí, v žargonu některých - která sui generis zkreslovala jejich chápání toho, co se v Československu v roce 1968 dělo. Máme-li věřit upřímnosti Havlovy stížnosti na to, že Husajn zásadně porušil rezoluci Rady bezpečnosti č. 1441, proč neposuzovat stejně shovívavě představy signatářů zvacího dopisu adresovaného Brežněvovi, např. Vasila Biľaka, který již koncem července 1968 nabyl pevného přesvědčení, že „vedení KSČ a socialistického státu buď nechce, nebo už nemá sílu zabránit blížící se katastrofě, rozpoutání občanské války“.[13] Z tohoto úhlu pohledu se pak jeví jeho účast v dopise žádajícím Sovětskou armádu, aby uchránila jeho vlast od takovéhoto nebezpečí, stejně oprávněná jako výzva armádě Spojených států, aby zbavila Irák zbraní hromadného ničení.

Ačkoli se oba tito státníci v mnoha ohledech zcela liší, mají Biľak a Havel jedno společné: svoji jasně internacionalistickou a aktivistickou představu mezinárodních vztahů, pevné přesvědčení, že za jistých okolností musí jít suverenita nezávislých států stranou a správný politický postoj jim může být vnucován zevní silou. Českoslovenští komunisté odvozovali svůj požadavek od Marxova upřednostňování třídní identity před jakoukoli etnickou či národnostní vazbou. Kapitalismus je globální systém a jeho svržení si žádá proletářskou vzájemnost bez ohledu na státní hranice, což ostatně vyjadřují i okřídlená slova Marxova hesla, jež jsem měl příležitost zde již několikrát citovat.

V praxi se však vysněná proletářská vzájemnost ukázala být poněkud jednostrannou. Bolševická revoluce roku 1917 učinila z Moskvy Mekku světového komunismu a neochvějnou oddanost Sovětskému svazu lakmusovým testem tohoto pravověří. Po druhé světové válce, kdy Rudá armáda osvobodila většinu Východní a Střední Evropy a kdy v těchto zemích byly také posléze nastoleny komunistické režimy, se tato podřízenost Moskvě stala normou určující vztah mezi SSSR a tzv. lidovými demokraciemi. „Brežněvova doktrína“ omezené státní suverenity, kterou zrodila invaze z roku 1968, dávala Sovětskému svazu právo zasahovat do záležitostí jiných socialistických států, byly-li ohroženy společné zájmy celého východního bloku, což bylo toliko potvrzením reálné situace vzniknuvší ve chvíli, kdy „železná opona spadla přes kontinent od Štětína na Baltu až po Terst u Jaderského moře“. A i když snad drtivé většině československých občanů pozvání cizí armády do země v roce 1968 mohlo připadat jako vlastizrada, nelze toto říci o pětici signatářů zvacího dopisu, šlo-li ovšem o armádu Sovětského svazu. Ve svých srdcích si byli jisti, že slouží vyšší věci a jejich svědomí újmy rozhodně nedošlo. Toliko nám ostatně říká na konci svých pozoruhodných memoárů i sám Vasil Biľak, když si vybavuje slavnostní slib, jejž dal své matce u jejího smrtelného lože: „Myslím, že jsem splnil přání mé umírající matky, abych se nedostal do rozporu se zákonem. Jestliže přece jen některé mé činy byly v rozporu se zákonem, určitě by to bez váhání schválila i moje dobrá, spravedlivá matka, protože sám zákon byl v rozporu se zájmy lidu, se zájmy pracujícího člověka.“ A dodávaje patřičné filosofické váhy svému, snad poněkud příliš osobnímu sentimentu, cituje Biľak slova jednoho z otců-zakladatelů KSČ Bohumíra Šmerala: „Na světě není nic legitimního, každé právo má základ v moci. Proto vůle k boji o moc pro dělnickou třídu musí být naší ctností nejvyšší.[14]

Od člověka, který shledal hlavní hodnotu Biľakových proslovů v jejich „směšnosti“ (S4: 969), nelze očekávat, že by sdílel Biľakovy názory na teorii práva. Jestliže totiž „vědomí předchází bytí“ (S6: 69), jak Havel prohlásil během svého projevu na spojeném zasedání Kongresu USA v roce 1990, za což sklidil ovace od členů obou sněmoven, potom spravedlnost nemůže být produktem ekonomické základny, a to bez ohledu na Havlovo mladické opojení socialismem (S6: 448).[15] Podle Havla však právo nelze redukovat ani na racionální soubor kooperativních pravidel sloužících k co možná nejharmoničtějšímu řízení společnosti. „Prapůvod práva /.../ je v řádu mravním, který má své metafyzické zakotvení,“ pravil na Středoevropském justičním foru (S7: 119) Bez „absolutního horizontu bytí“ (jejž Havel občas nazývá Bohem), nadřazeného veškerým individuálním bytím, bychom nebyli s to rozlišit mezi dobrem a zlem, nemohli bychom nést odpovědnost za své vlastní činy tváří v tvář sobě samým i druhým.[16] Podle Havla je to právě onen nejzazší morální horizont - ona neviditelná ozvučná deska, na níž teprve všechny naše činy rezonují - odkud pramení absolutní, univerzální a nedělitelné hodnoty: „lidská práva, lidské svobody a lidská důstojnost“ (S7: 868-9), které neznají výjimky, překračují všechny hranice mezi státy a zavazují všechny lidské bytosti, aby zasáhly na jejich obranu všemi dosažitelnými prostředky, kdykoli jsou tyto hodnoty ukracovány.

Samotné naplnění těchto vysokých mravních aspirací je ovšem záležitostí světského politického rozhodování. Pro Havla jsou však morálka a politika jen dvěma stranami téže mince: „...mravnost i nemravnost má své přímé politické důsledky a politická rozhodnutí mají naopak své přímé důsledky mravní. Proto se domnívám, že oddělovat politiku od mravnosti a tvrdit, že to jsou dvě různé věci, které spolu nikterak nesouvisejí, je nesmysl. Něco takového tvrdit, nebo dokonce praktikovat je - paradoxně - nejen hluboce nemravné, ale zároveň politicky zcela scestné /.../ politika, která se odpoutá od mravnosti, je prostě jen politika špatná.“ (S7: 471). Mluví-li Havel o trestném bombardování Kaddáfího Libye, jež nařídil prezident Reagan v r. 1986, jakožto o „zkratkovitém jednání fyziologicky reagujícího primitiva“, nazývá věci pravým jménem. Disident Havel byl prostě rozhořčen flagrantním rozporem mezi vznešenou etikou tak halasně kázanou západními demokraciemi, a jejich krajně pragmatickou zahraniční politikou. Jeho argumentace stojí za připomenutí, neboť se podivně ozřejmuje na pozadí invaze do Iráku: „...po léta ví celý Západ, že Kaddáfí je terorista, a po léta od něho kupuje ropu a pomáhá mu ji těžit. Vlastně si ho Západ vypěstoval a trvale ho živí /.../ pro pár barelů ropy riskují západní lidé vlastní bezpečnost i destrukci základních mravních principů, k nimž se hlásí. Partikulární zájmy vítězí nad zájmy obecnými: každý doufá, že jemu se bomba vyhne. A když se stane situace už neúnosná, dokážou jediné: bombardovat Libyi“ (S4: 874).

Jak se však toto liší od situace v Iráku? Můžeme si připomenout, že jen pár let předtím, než vydal povel k bombardování Kaddáfího Libye, prezident Reagan pojednou shledal Saddáma Husajna neocenitelným spojencem USA, sekularistickým valem proti islámské revoluci, inspirované myšlenkami ajatoláha Chomejního, nepřátelské americkým zájmům. A z tohoto důvodu tehdy také povolil Husajnovi nákup značného množství amerických zbraní a vojenského materiálu, které nutně potřeboval do své války s Íránem. Koneckonců, měl také čím platit - nafty je v Iráku dost. To vše navzdory Saddámově hrubému porušování lidských práv a použití zakázaných chemických zbraní netoliko v boji proti vnějšímu nepříteli, ale i proti kurdským rebelům ve vlastní zemi. A byl to právě Donald Rumsfeld, jenž ve funkci Reaganova osobního vyslance u Husajna sehrál klíčovou roli při psaní této zajímavé kapitoly v dějinách irácko-amerických vztahů.[17] Co se stalo s Havlovým morálním svědomím o nějakých sedmnáct let později, když uzřel téhož Donalda Rumsfelda, tentokrát ve funkci amerického ministra obrany, jak útočí proti témuž Saddámovi Husajnovi, ve chvíli „když se stane situace už neúnosná“? A proč, místo aby nazval George W. Bushe „fyziologicky reagujícím primitivem“, podpořil invazi do Iráku? Když Havel v roce 1985 srovnával dvě tehdy existující supervelmoci, prohlásil otevřeně: „Já osobně - pokud můj názor někoho zajímá - nemám o Americe, americkém establishmentu, americké zahraniční politice celkem žádné velké iluze... (S4: 556). Jak půvabně provokativní tehdy, jak trapně ubohé dnes!

Paralela mezi Kaddáfím a Husajnem je dobrou ukázkou křivolakosti cest vedoucích od metafyzických mravních kategorií k drsné realitě všedních dní, křivolakosti, kterou ostatně i sám Havel, byť jen zdráhavě a zřídka, připouští.[18] Dojde-li však k lámání chleba, je z Havla morální absolutista a zastánce intervencionalismu, v několika svých projevech směle určující podmínky, za kterých je možný předběžný vojenský úder vůči státům, porušujícím morální imperativy, jež on sám zastává. Tuto „Havlovu doktrínu“ omezené suverenity, ospravedlňující válku podle vlastního uvážení kdekoli na světě, tvoří pokud dobře počítám, tři základní články víry. Dovolím si je stručně ocitovat v pořadí, v jakém jsou u Havla uváděny, aby bylo zřejmé, jak se vztahují k válce v Iráku (podtržení v citacích je mé, pozn. aut.). První článek formuloval Havel během své návštěvy Washingtonu v roce 1997: „Pokud jde o oblast bezpečnosti,“ prohlásil tehdy, „domnívám se, že USA musí mít sílu v krajním případě, v případě vskutku nesporném a v případě těšícím se obecné podpoře svobodomyslných lidí a mírumilovných a demokratických států zasáhnout proti zjevnému zlu i silou, tedy vojensky“ (S7: 718). Druhý se objevil v jeho proslovu v kanadském Senátě a v Dolní sněmovně v r. 1999 a týkal se zásahu NATO v bývalé Jugoslávii: „Jednu věc však tomuto zápasu nemůže žádný soudný člověk upřít: je to zřejmě první válka vůbec, která není vedena jménem zájmů, ale jménem určitých principů a hodnot. Lze-li říct o nějaké válce, že je etická nebo že je vedena z etických důvodů, pak to platí o této válce. V Kosovu nejsou žádná ropná pole, o jejichž produkci by třeba mohl mít někdo zájem...“ (S7: 867). S tím posledním vyrukoval v New Yorku 19. září 2002, když už velice pravděpodobně věděl o hrozbě intervence v Iráku: „Zlu je třeba čelit hned v jeho zárodku, a nejde-li to jinak, pak i silou. Nesmírně inteligentní a nesmírně drahé moderní zbraně nechť v případě, že musí být použity, uchrání civilní obyvatelstvo. Nedokáží-li to, byly miliardy do nich investované vyhozeny.“[19]

Přepadení Iráku jasně odporuje všem těmto třem Havlovým principům a usvědčuje jeho výzvu k invazi z pokrytectví. Husajnova hrozba nebyla v žádném případě nikterak krajní, ať už ji hodnotíme jakkoli. Jeho Irák již rozhodně nikoho neohrožoval, vždyť jej směstnali mezi dvě bezletové zóny, které hlídalo britské a americké letectvo, bombardující jakákoli irácká vojenská zařízení podle vlastní rozvahy a časového rozvrhu. Také Kurdové a šiité obývající tato chráněná teritoria byli již bezpečně z dosahu Husajnovy moci. A navíc jeho údajné spojení s teroristy - hrozba, jíž se ohání dopis Bushovi - bylo falešnou stopou a Havel o tom věděl, jak alespoň tvrdí obvykle dobře informovaný The New York Times.[20] A není ani důležité, zda Havel (podle The New York Times) diskrétně informoval Bílý dům o tom, že údajné setkání Muhammada Atty s iráckým diplomatem v Praze nelze nikterak doložit, což Havlův mluvčí vzápětí popřel, neboť v polovině prosince 2002 se již v českém tisku objevila řada zpráv o tom, že k takovéto schůzce nikdy nedošlo.[21] A je snad vůbec zbytečné dodávat, že invaze do Iráku se netěšila „obecné podpoře svobodomyslných lidí a mírumilovných a demokratických států“ - čehož nejlepším důkazem je sama existence dopisu „United We Stand“, jenž by byl zcela zbytečný, kdyby takováto jednomyslnost nebyla toliko řečnickou záležitostí.

Druhý Havlův princip - rytířskou ideu čistě morální války, vojenského výboje spravedlivého, protože prostého jakéhokoli hmatatelného, konkrétního profitu - nehodlám komentovat. Nestojí totiž za vážnou diskusi. Neberme Havlovi, hoví-li to jeho svědomí, že na bojištích Kosova se poprvé, „v paměti bytí“ světu zjevilo Dobro ve své nejvznešenější podobě, neboť na Kosovu opravdu žádná nafta není. Měli bychom mu však připomenout, že v Iráku je „černého zlata“ vskutku hojnost, kteroužto informaci si ostatně poměrně snadno mohl opatřit i on sám jak od prezidenta Bushe, tak od viceprezidenta Cheneyho, jejichž předchozí angažmá v této výhodně zpeněžitelné komoditě vedla řadu lidí k otázce, zda tedy mohou či nemohou mít nějaký ekonomický zájem na tom, aby se naftová pole v Iráku nacházela pod americkou správou. Avšak tito dva politikové jsou vysoce čestní muži a jsem si jist, že Havel u nich vyloučil jakýkoli, třeba ryze teoretický střet zájmů, když rozvažoval - „byť třeba jen na okamžik a jen ve skrytu duše“, zda má onen dopis podepsat.

Je to však třetí princip Havlovy doktríny „války podle vlastního uvážení“, který vzhledem k tomu, co se vskutku v Iráku stalo, považuji za nejostudnější. Opravdu tento zapřisáhlý humanista věřil, že ony „nesmírně inteligentní a nesmírně drahé moderní zbraně“ budou použity tak, že „uchrání civilní obyvatelstvo“, a nebo šlo jen o oportunistické sebe-jištění proti eventuální budoucí výtce, že použití takovýchto smrtonosných zbraní v Iráku sám požadoval? V zájmu historické pravdy je nutno zmínit, že právě týden předtím, než byl dopis „United We Stand“ otištěn, se v amerických mediích objevila zpráva o strategii, jakou Pentagon pro válku s Irákem přichystal: strategii natolik šokující a bázeň vzbuzující, že snad jediným případným pojmenováním pro ni by mohla být slova „Shock and Awe“. Podle zprávy CBS News z 24. ledna 2003 „jednoho dne v březnu letecké a námořní síly USA odpálí 300 až 400 střel s plochou dráhou letu na cíle v Iráku /.../ na další den plán předpokládá odpálení dalších 300 až 400 střel. 'V Bagdádu nebude ani jedno místo bezpečné,' sdělil úředník z Pentagonu na brífingu týkajícího se tohoto plánu“.[22] Nelze si prostě představit, že by se tak masivní úder nedotkl civilního obyvatelstva, i kdyby byly střely zaměřovány toliko na strategicky významná místa. Ale Havel dopis přesto podepsal!

Ať již jsou vojenské okupace prováděny jakkoli, nevyhnutelně vedou ke ztrátám na životech civilního obyvatelstva a válka v Iráku potvrzuje toto nepěkné pravidlo obzvlášť názorně. A ačkoli si ozbrojené složky USA pořizují až puntičkářsky přesné záznamy o vlastních padlých, o zabitých Iráčanech si žádnou statistiku nevedou. Jsou mi známy toliko dva zdroje informací o ztrátách mezi iráckým obyvatelstvem, přičemž každý se opírá o jiný způsob odhadu. Jeden odhad iráckých ztrát - veřejná nezávislá databáze IBC - „vychází z podrobného statistického přehledu internetových zpráv z medií a z výpovědí očitých svědků“. Podle tohoto pramene se počet ztrát na životech iráckých civilistů jdoucích na vrub vojenské invazi v období mezi lednem 2003 a srpnem 2005 pohybuje mezi třiadvaceti až šestadvaceti tisíci.[23]

Druhý odhad byl proveden metodou sondážního statistického průzkumu v celém Iráku během září 2004 mezinárodním týmem lékařů v čele s Les Robertsem, jehož výsledky byly uveřejněny o dva měsíce později ve ctihodném britském lékařském časopise The Lancet. „Při umírněném odhadu,“ píší autoři této statistiky, „máme za to, že od počátku invaze do Iráku zahynulo alespoň 100 000 osob navíc [tzv. excess death]. Většina těchto obětí zahynula násilnou smrtí, a toto zabíjení bylo vesměs důsledkem náletů koaličních sil.[24] Než bědovat nad miliardami utracenými na „nesmírně inteligentní a nesmírně drahé moderní zbraně“, bylo by vskutku mnohem případnější oplakávat irácké oběti na životech. „Což opravdu ten milý chlapec nepochopí,“ - a nyní se k Havlovi obracím s jeho vlastní rétorickou otázkou z eseje „Politika a svědomí“ - „že i ten nejsugestivnější projekt 'obecného blaha' sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt...“ (S4: 439). Není snad už načase přestat chodit kolem horké kaše a jmenovat Bushovy komplice v tomto zločinu? Václav Havel je rozhodně jedním z nich.

Jsouce tím, čím jsou, nemohou se vojenské invaze vystříhat krveprolití. Nezúčastněné osoby jsou zabíjeny, ať již je smrtonosná vojenská mašinérie rozpoutána k odvrácení předpokládaného ohrožení socialistického společenského řádu, nebo aby zamezila šíření údajných zbraní hromadného ničení. Leč ať je již jejich ideologické pozadí jakékoli, lze tyto silové operace srovnávat alespoň v jednom ohledu: co do počtu lidských životů, které si vyžádaly. Z tohoto úhlu pohledu se sovětská okupace Československa jeví neporovnatelně humánnější než americká okupace Iráku. Podle zdroje, o jehož antikomunistickém postoji nelze pochybovat - zprávy pařížského Tiskového střediska Shromáždění porobených evropských národů (Bureau of the Assembly of Captive Eureopean Nations) z 12. září 1968 - od zahájení sovětské okupace Československa „186 československých občanů bylo zabito, 362 utrpěli vážná zranění a několik set jich bylo deportováno na neznámá místa během prvního týdne okupace.[25] Ano, všichni signatáři dopisů vyzývajících vojska k násilnému vstupu na cizí území, končí s krví na rukou. Ve světle výše zmíněných skutečností pak ovšem opovrženíhodný komunistický funkcionář, vlastizrádce a kolaborant Vasil Biľak vydá za mýdlo a stočné rozhodně mnohem méně než muž, jenž vysvětloval Lauře Bushové, co je to demokracie, „dramatik, intelektuál, bojovník za svobodu a politický vězeň“ Václav Havel.[26]

Vraťme se nyní k Havlově aporii, která tuto úvahu otevřela: jak odlišit „bratrskou pomoc“ od imperialistického vpádu? Jde vskutku o otázku zapeklitou. Jestliže jsem na počátku této studie neviděl téměř nijaké podobnosti mezi zvacím dopisem adresovaným Brežněvovi a zvacím dopisem adresovaným Bushovi, nyní jsem v tísni a nevím vlastně jak je od sebe rozpoznat. Jedná se o opakování rozdílného jako téhož, nebo o opakování téhož jakožto rozdílného? A nejsem-li s to vyřešit tento paradox, jaké rozuzlení mohu dát svému příběhu, k jakému narativnímu vyvrcholení, interpretačnímu finále jej mohu dovést? Nezbývá než ještě jednou vyhledat pomoc u Václav Havla. Tropě si šprýmy z Hegela (na foru, pro něž je Karel Popper vrcholem západního myšlení), neupřel Havel tomuto „filosofickému hochštaplerovi“ jeden pravdivý postřeh: že totiž „skutečnost je dvojsmyslná“ (S7: 879). Je-li toto pravdou a je-li výše zmíněná Havlova aporie míněna upřímně, pak by byl jakýkoli jednosmyslný závěr mé studie zřejmě nepatřičný: chybné oddvojznačnění něčeho vymykajícího se apriorně takovému přístupu. Má-li skutečnost setrvat ve svém „bytování“ takovou, jakou skutečně je, musí navždy zůstat nevyzpytatelnou. Podvojný konec mého příběhu je proto ontickým imperativem.

Historická reiterace - a v tomto bodě se zdá, že Biľak s Havlem jsou si zajedno - může skýtat rozuzlení komické. Podle prvního „...platí Marxovo, že mezi komedií a tragedií je někdy těžko najít hranici[27], zatímco podle druhého se potvrzuje „známá Marxova myšlenka, že opakuje-li se něco v dějinách a probíhá-li to poprvé jako tragédie, pak podruhé to probíhá jako fraška“ (S4: 966). Zápletka komická činí z Havla parodii Biľaka, nemotorného imitátora žánru „zvacího dopisu“ - jenž je v české „paměti ducha“ již navždy vepsán do onoho nejdvojsmyslnějšího ze všech roků, anno mirabilis et horribilis 1968, momentu nejvyššího národního vzepětí a o to též hlubšího ponížení. Spěchám jen dodat, že toto není krutý výsměch. Komedie je žánr smířlivý: ve smíchu tkví naděje. „Jediné, co já osobně jsem schopen v tuto chvíli doporučit“ Václavu Havlovi, je Havlovo vlastní doporučení, jak se vypořádat se šokující rozporuplností současného světa: „...smysl pro humor. Schopnost vidět směšné a absurdní dimenze jevů. Schopnost smát se jiným i sobě samému“ (S7: 882). Protože „...člověk, který si je plně vědom sebe samého a své situace - který je tedy autentický /.../ například státník se smyslem pro komičnost svého postavení,“ jak případně poznamenal mladý Havel v roce 1963, „nebývá objektem /.../ humoru“ (S3: 607).

Jinou možnou pointu příběhu naznačuje podtitul životopisu Václava Havla od Johna Keanea: A Political Tragedy in Six Acts.[28] Tragická zápletka vyžaduje, aby ušlechtilý protagonista učinil chybný krok, aby se následkem své pýchy či provinění ocitl na scestí. Podle takovéhoto scénáře příkladný vůdce světlých sil dne svrhne nehodného pána temné noci, aby uspořádal věci lépe a obnovil tak ve světě vládu „lásky a pravdy“. Posléze se však něco zvrtne a slavný hrdina dojde úhony - jeho poslání je zmařeno morálním pokleskem - a Václav Havel náhle někomu připomíná... Vasila Biľaka. Jde o truchlivý příběh člověka, jenž si přál žít navždy v pravdě, ale jakoby švihnutím kouzelného proutku ji pojednou nedokáže vyslovit.

Avšak tragické příběhy jsou více než jen jednoduché psychologické struktury ke vzbuzování soucitu za účelem následné očisty. Mívají též axiologický náboj: konfrontují dvojici rovnomocných hodnot, kdy obě jsou přesvědčivé, obě mají svoji logikou, leč obě jsou vzájemně neslučitelné. Tragický hrdina, jenž musí mezi nimi volit, což, jak z předchozího vyplývá, je pro něj nemožné, stává se obětí tohoto paradoxu. Havel uplatnil přesně takovýto scénář v portrétu osobnosti (o níž jsem se dosud zmínil jen okrajově), jejíž dilema je pro Havla tím nejtypičtějším příkladem tragické rozpolcenosti. Pro změnu jde o muže, který nepodepsal, o Františka Kriegela, netypickou postavu československé politické scény, jenž po vstupu vojsk během „diplomatických“ jednání v Moskvě v srpnu 1968 kategoricky odmítl přistoupit na hanebný kapitulační protokol a posléze se stal jedním z předních pražských disidentů, tedy i Havlovým „druhem ve zbrani“. Člověk těch nejvyšších morálních zásad a bezúhonného chování, jak o něm Havel píše z vlastní zkušenosti, člověk maximálně ušlechtilý a nesobecký. A byl to bezpochyby právě silně vyvinutý cit pro sociální spravedlnost, jenž Kriegela přivedl v roce 1931 do KSČ. K peripetii, bez níž není tragédie, došlo v roce 1948, kdy Kriegel jakožto politruk Lidových milicí - železné pěsti československého pracujícího lidu - sehrál nikoli nevýznamnou roli v komunistickém puči, jenž v jeho vlasti nastolil režim zjevně nepřátelský všemu, oč tento muž v životě usiloval.

Kriegelův rozporuplný osud však přiměl Havla k tomu, aby si položil některé obecnější otázky, relevantní pro moji tragickou zápletku: „Může světem všech těch partikulárních zájmů, iracionálních vášní, 'politických realit', mocných ideologií, slepých revolt,“ ptá se Havel, „zkrátka celým tím chaotickým světem soudobé civilizace prorůst až k vrcholkům faktické moci člověk opravdu čistého srdce, vlastního nezávislého rozumu a vůle řídit se jen jimi? A může mít v těchto sférách úspěch? Anebo mu nezbývá než se přeci jen zaplést - ať už proto, že realisticky slevil, nebo proto, že idealisticky uvěřil - s něčím dalším a pro tento svět přesvědčivějším, co sice může být s jeho svědomím v souladu, co se však kdykoli může obrátit proti němu?“ (S4: 1002). Nabízí Havlova vlastní politická angažovanost jednoznačné řešení tohoto tragického dilematu? Podařilo se mu vstoupit do onoho příslovečného „labyrintu světa“, aniž by opustil „ráj srdce“? Ano či ne? V tomto bodě bych však již svá tázání raději ukončil, byť už jen proto, aby se snad tragédie nezvrtla v satiru.

(z angličtiny přeložil Martin Machovec)
Převzato ze serveru vulgo.net, 20. 8. 2005


Poznámky:

[1] „Zajavlenije TASS“, Pravda: Organ Central'nogo Komiteta KPSS, 21. 8. 1968, s. 1.

[2] Jose Maria Aznar a kol. „United We Stand“, The Wall Street Journal, 30. 1. 2003, http://www.opinionjournal.com/extra?id=110002994.

[3] „Projev prezidenta republiky Václava Havla na zahájení konference 'The Transformation of NATO - Transformace NATO'“, http://old.hrad.cz/prezident/Havel/speeches/2002/2011a.htm.

[4] Podrobné údaje o tomto dopise a jeho textu viz in František Janáček a kol., „Příběh zvacího dopisu“, Soudobé dějiny, č. 1, 1993, s. 87-95.

[5] Robert C. Byrd, „The Truth Will Emerge“, http://byrd.senate.gov/byrd_speeches/byrd_speeches_2003may/byrd_speeches_2003may_list/byrd_speeches_2003may_list_2.html.

[6] Viz např. kompilaci, kterou vydal Bílý dům 22. ledna: „The Apparatus of Lies: Saddam's Disinformation and Propaganda 1990- 2003“, http://www.whitehouse.gov/ogc/apparatus, případně též následný vilniuský dopis z 5. února, v němž předáci z rumsfeldovské „nové Evropy“ vyhlašují svoji plnou podporu vojenskému řešení irácké krize. Tato akce souzněla s Powelovou prezentací důkazů v OSN o Husajnově faktickém porušování rezoluce č. 1441, kterou politici z Východní Evropy shledali „přesvědčivou“. „Statement of the Vilnius Group Countries“, http://www.novinite.com/view_news.php?id=19022.

[7] Citováno podle Australian Broadcasting Corporation, „Iraq Chronicle: 2003“, http://www.abc.net.au/4corners/stories/s695368.htm.

[8] Pokud není uvedeno jinak, pocházejí veškeré mé citace Havlových textů ze souborného vydání jeho díla, Spisy, sv. 1-7, Praha, nakl. Torst, 1999. V textu jsou označeny citace písmenem S, po němž následuje číslo svazku Spisů a dále číslo stránky.

[9] „Dear Mr. Berlusconi...“, The Economist, 31. 7. 2003, http://www.economist.com/displaystory.cfm?story_id=1957150.

[10] Podrobné údaje viz in David Král a kol., „The Czech Republic and the Iraq Crisis: Shaping the Czech Stance“, Europeum, leden 2005, http://www.europeum.org/en/Analyses/CR_Iraq_crisis.pdf.

[11] Robert Shepherd, „America's New Friends in the East: Does EU and NATO Expansion Promise to Re-energize the Transatlantic Alliance?“, EES News, leden-únor 2004, s. 3-4. O tomto bylo referováno i v českých mediích, viz např. článek Michala Mocka a kol., „Spor o válku proti Iráku rozdělil Evropu“, Mladá fronta DNES, 31. 1. 2003, s. 14.

[12] Jana Hybášková, Čekání na válku: Výpověď odvolané české velvyslankyně v Kuvajtu, Praha, 2004, s. 34.

[13] Vasil Biľak, Paměti Vasila Biľaka, Praha, 1991, sv. 2., s. 43.

[14] Tamtéž, s. 198.

[15] Důvody této obdivné reakce na Havlova slova ze strany amerických politiků objasňuje Aviezer Tucker v knize The Philosophy and Politics of Czech Dissidence from Patočka to Havel, Pittsburgh, 2000, s. 180-183.

[16] Toto je spíše jen krajně zredukovaná verze Havlových názorů na morální odpovědnost, které jsou podrobně rozváděny v jeho Dopisech Olze (S5: 9-605), v angl. překladu od Paula Wilsona jako Letters to Olga, New York, 1988. Havlovým prvním pokusem o teistické zakotvení morálky, jejž se mi podařilo objevit, je esej z roku 1953, „Hamletova otázka“ (S3: 34).

[17] Podrobné údaje viz např. in Jeremy Scahill, „The Saddam in Rumsfeld's Closet“, http://www.commondreams.org/views02/0802- 01.htm.

[18] Viz např. Havlovo interview s Davidem Remnickem „Exit Havel: The King Leaves the Castle“, in The New Yorker, 17.- 24. 2. 2003, nebo Viliam Buchert, „Havel se vyhýbá domácí politice“, in Mladá Fronta DNES, 18. 2. 2004, s. 2.

[19] Václav Havel, „A Farewell to Politics“, přel. Paul Wilson, The New York Review of Books, 24. 10. 2002, s. 3.

[20] James Risen, „Threats and Responses: The View from Prague; Prague Discounts an Iraqui Meeting“, The New York Times, 21. 10. 2002, s. 1.

[21] Peter S. Green, „Threats and Responses: Havel Denies Telephoning U.S. on Iraq Meeting“, tamtéž, 23. 10. 2002, s. 11. Co se českého tisku týče, viz např. Sabina Slonková, „Jediný důkaz o spojení teroristů s Irákem padl“, in Mladá Fronta DNES, 14. 12. 2002, s. 1.

[22] „Iraq Faces Massive U.S. Missile Barrage“, CBS Evening News, 24. 1. 2003, http://www.cbsnews.com/stories/2003/01/24/eveningnews/main537928.shtml.

[23] Iraq Body Count, http://www.iraqbodycount.net.

[24] Les Roberts a kol. „Mortality before and after the 2003 Invasion of Iraq: Cluster Sample Survey, The Lancet, 20. 11. 2004, s. 1857.

[25] Citováno podle: Vojtěch Mastný, ed., Czechoslovakia: Crisis in World Communism, New York, 1972, s. 79.

[26] „First Lady Laura Bush's Remarks to the Republican National Convention with Introduction via Satellite by President George W. Bush“, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2004/08/20040831-15.html.

[27] Vasil Biľak, Paměti Vasila Biľaka, sv. 2., s. 123.

[28] John Keane, Václav Havel: A Political Tragedy in Six Acts, London, 1999.


Související články:
(Světová politika)

®ádnou válku naąím jménem ! (15.04.2018)
®Žádná raketa není mírová. Nečekejme na říjen! (08.04.2017)
Za novou politiku uvolnění! (03.08.2015)
Společně za mír (06.05.2015)
Opět válka v Evropě? Ne naším jménem! (09.12.2014)
Ode zdi ke zdi (19.09.2014)
Libye – triumf pokrytectví! (24.10.2011)
Hold Islandu aneb fakta o revoluci, která nastartovala nejen Španělsko (01.06.2011)
Historie šíření islámu (12.04.2010)
Jeden sen, jeden svět? (07.10.2008)
Bílý dům - Rusko musí vrátit zbraně vojenských sil USA, ukořistěné v Gruzii (21.08.2008)
Nezvyšovat nebezpečí jaderného konfliktu (14.10.2006)
Atomové odzbrojení nemá alternativu (12.10.2006)
Pozvánka na přednášku (24.08.2006)
Kauza Miloševič aneb Kdo vlastně zemřel v Haagu (23.03.2006)
Miloševič musel zemřít (15.03.2006)
Putin uctil památku padlých vojáků Rudé armády (03.03.2006)
Zastavte válku proti Íránu dříve, než začne! (19.02.2006)
Drak a orel se spolu snaží vyjít (24.11.2005)
Výbuchy (09.07.2005)
Politické informace a rady Michaela Moore´a (03.07.2005)
Stanovisko SDS k výročí OSN (02.07.2005)
Poslední absolutní monarchie v Africe má novou ústavu (14.06.2005)
Čína v současné světové dynamice akumulace a třídního boje jako výzva pro radikální levici (15.04.2005)
Jiná zpráva o Janu Pavlu II. (11.04.2005)
Demonstrace mezi pomlázkou a klobásami (20.03.2005)
Dva zjazdy a jeden pohreb (10.02.2005)
Darebácké státy (06.01.2005)
Nové revolty proti systému (30.11.2003)

[Akt. známka (jako ve škole): 4,57 / Počet hlasů: 37] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Peter Steiner | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: VulgoNet

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
185 (185 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
155 (155 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
125 (125 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
116 (116 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
106 (106 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
132 (132 hl.)
Prohnilý humanismus !!
105 (105 hl.)

Celkem hlasovalo: 924


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.