Darebácké státy

Pravidlo síly ve světových záležitostech

Noam Chomsky je čelnou postavou světové lingvistiky a patrně nejslavnějším žijícím anarchistou. Na tomto místě Vás chceme seznámit s jeho knihou „Rogue States: The Rule of Force in World Affairs“, která vyšla v nakladatelství South End Press v roce 2000.

Hezký medailonek Dominika Lukeše k Chomského loňským 75. narozeninám si přečtěte zde. Zatím jste se na našem serveru  mohli seznámit se dvěma Chomského články: Poznámky k anarchismu (1970) a  Konfrontácia s impériom (1. 2. 2003). Zájemcům o bližší přiblížení postavy Noama Chomského dále doporučujeme knížku „Prosperita hrstky a nejistota většiny“, která je vlastně souborem tří rozhovorů s ním z let 1992/93.

Knížka Darebácké státy (Rogue States) je o něco novějšího data, ale Chomského názory se příliš nezměnily. Chomsky poměřuje světové supervelmoci jejich vlastními měřítky a obviňuje je ze zločinů, které spáchaly ve jménu demokracie a lidských práv. USA a jejich spojenci jsou pro něj zvláštním terčem kvůli porušování mezinárodních zákonů, jež přitom současně slibují dodržovat. Proto jsou podle něj právě „darebáckými státy“.

Chomsky analyzuje nedávné války na Balkáně, napadá právní a humanitární argumenty uváděné ve prospěch agrese NATO, místo aby se jasně upozornilo na to, že Západ selhal při podpoře demokratických změn v oblasti. Chomského pohled dopadá i na účast USA na Středním východě, v Jihovýchodní Asii a ve Střední Americe. Opírá se přitom o historické souvislosti a nedávno uvolněné vládní dokumenty, které zachycují vlastní zájem a snahu o dominanci, živící ony nebezpečné regionální konflikty.

Obsah:

• Rogue's Gallery: Who Qualifies? (Darebácká galerie: Kdo posuzuje?)
• Rogue States (Darebácké státy)
• Crisis in the Balkans (Krize na Balkáně)
• East Timor Retrospective (Vzpomínka na Východní Timor)
• „Plan Colombia“ (Plán Columbia)
• Cuba and the US Government: David vs. Goliath (Kuba a vláda USA: David proti Goliášovi)
• Putting on the Pressure: Latin America (Přidávání páry: Latinská Amerika)
• Jubilee 2000 (Výročí 2000)
• „Recovering Rights“: A Crooked Path („Obnova práv“: Pokřivená cesta)
• The United States and the „Challenge of Universality“ (USA a „výzva univerzality“)
• The Legacy of War (Dědictví války)
• Millennium Greetings (Vítání tisíciletí)
• Power in the Domestic Arena (Síla na domácím kolbišti)
• Socioeconomic Sovereignty (Společenskoekonomická suverenita)

Níže naleznete první kapitolu v překladu Jaroslava Kučery z www.zmag.org (použil název „Nadřazené a neposlušné státy“).

Kapitola 1

Podobně jako mnoho dalších termínů v politickém žargonu má i termín „rogue state“ dva významy: význam propagandistický, vztahující se ke státům nepřátelským, a význam doslovný, používaný v souvislosti se státy, které se považují za nadřazené mezinárodním normám. Nejmocnější státy, pokud je mezinárodní tlak nepřinutí se těmto normám podřídit,   tedy  logicky spadají do této druhé kategorie - což dějiny  přečetnými příklady potvrzují.

Mezinárodní normy nejsou sice kategoricky jednoznačně stanoveny, v obecných zásadách však panuje shoda. Po druhé světové válce byly tyto normy do značné míry kodifikovány v Chartě OSN, v rozhodnutích Mezinárodního soudního tribunálu a v nejrůznějších dohodách a smlouvách. Spojené státy se ve vzrůstající míře od konce studené války považují za nadřazené těmto podmínkám. Jejich rozhodující vliv se stal natolik zřejmý, že  přehnaných ohledů již není zapotřebí. Tato skutečnost nezůstala bez povšimnutí. V buletinu Americké společnosti mezinárodního zákona (ASIL)  v březnu 1999 bylo konstatováno, že „mezinárodní zákon je dnes v naší zemi ctěn méně, než tomu bylo kdykoli předtím v tomto století“; vydavatel profesního listu společnosti  krátce varoval před „alarmujícím nárůstem“ odmítání smluvních závazků Washingtonem.(1)

Tento princip byl formulován Deanem Achesonem v roce 1963, kdy Americké společnosti mezinárodního zákona oznámil, že „přiměřenost“ reakce vůči „zpochybnění síly, postoje a majestátu Spojených států amerických….není otázkou práva.“ Již předtím konstatoval, že mezinárodní zákon je vhodný „k vysvětlení našich postojů pomocí étosu, odvozeného z velmi obecných morálních principů, z nichž vzešly právní doktríny.“ Tím ale nejsou Spojené státy vázány.(2)

Achesonova slova se vztahovala přímo k blokádě Kuby. Kuba byla po čtyřicet let jedním z hlavních cílů teroru a ekonomického nátlaku, a to dokonce ještě před tajným rozhodnutím z března roku 1960 o svržení vlády. Kubánská hrozba byla identifikována Arthurem Schlesingerem při podávání zprávy o výsledcích Kennedyho latinskoamerické mise nastupujícímu prezidentovi jako později Schlesingerem vypracovaný efekt „viru“ anebo „shnilého jablka“ - jak je občas nazýván: „Šíření Castrovy myšlenky převzetí záležitostí do vlastních rukou,“ která může i jinde povzbudit „chudé a nerovnoprávné“, kteří „nyní požadují podmínky ke slušnému životu.“ Byla zde souvislost se studenou válkou: „ Sovětský svaz prosperuje, štědře rozdává hospodářské půjčky a sám sebe prezentuje jako model k dosažení modernizace během jediné generace.“(3)

Nikterak nepřekvapuje, že postoj Spojených států se stal výrazně tvrdší po té, co byl SSSR politicky vytlačen ze scény. Sankce byly takřka všeobecně odsouzeny: Spojenými národy, Evropskou unií, Organizací amerických států (OAS) a jejím justičním orgánem Meziamerickým právním výborem, který spolu s Meziamerickou komisí pro lidská práva jednohlasně rozhodl, že sankce jsou porušením mezinárodního práva. Málokdo pochybuje o tom, že by se k odsouzení sankcí přidala i Světová obchodní organizace (WTO), ale Washington dal jasně najevo, že nebude dbát žádného jejího usnesení, které bude narušovat princip nadřazeného státu.

Obdobně závažným případem bylo napadení Východního Timoru Indonésií v roce 1975, po kterém nařídil Bezpečnostní výbor Organizace spojených národů okamžité stažení útočících vojsk. Zcela zbytečně. Důvody vysvětlil ve svých pamětech v roce 1978 velvyslanec OSN Daniel Patrick Moynihan:

Spojené státy chtěly vývoj událostí, ke kterému posléze došlo, a tomuto vývoji napomáhaly. Ministerstvo zahraničních věcí si přálo, aby se veškerá opatření Spojených národů ukázala jako zcela neefektivní. Tento úkol byl svěřen mně a já jsem se ho zhostil ne zcela bez úspěchu.

Dále pokračuje tím, že v průběhu dvou měsíců bylo zabito zhruba 60.000 lidí. Počet obětí dosáhl během několika let přibližně 200.000, díky zvyšující se vojenské podpoře ze strany USA, ke kterým se přidala Velká Británie po té, co zvěrstva dosáhla v ruku 1978 vrcholu. Tato podpora pokračovala ještě roku 1999, kdy komanda Kopassus, vyzbrojená a vycvičená s pomocí Spojenými států, prováděla od ledna operaci „Clean Sweep“, do srpna podle důvěryhodných církevních zdrojů vyvraždila 3.000 - 5.000 lidí a poté vyhnala 750.000 lidí - 85 procent obyvatelstva - a prakticky zničila celou zemi. Během této doby zůstávala Clintonova administrativa věrná svému stanovisku - „zodpovědnost nese Indonéská vláda a mi ji této zodpovědnosti nebudeme zbavovat.“ V důsledku vzrůstajícího vnitřního a mezinárodního tlaku (hlavně ze strany Austrálie) naznačil nakonec Washington indonéským generálům, že „hra“ skončila. Ti rychle změnili kurs a oznámili, že odstupují, což běžně signalizuje zachování mocenských pozic.

Podpora indonéské agrese a následného masakru ze strany USA byla téměř reflexivní. Krvežíznivý a zkorumpovaný generál Suharto byl   Clintonovou administrativou označován za „našeho člověka“, a to už od roku 1965, kdy řídil masakr měřítkem obdobný Rwandě, který vyvolal v amerických kruzích vyložené nadšení. Tento statut mu zůstal zachován po celou dobu, kdy završoval jednu z nejhorších kapitol pošlapávání lidských práv v moderní době, a to i přes to, že upadl do nemilosti v roce 1997, kdy se mu kontrola začala vymykat z rukou a on se postavil tvrdým úsporným programům Mezinárodního měnového fondu. Vzorec je známý:  ke změně statutu jiného masového vraha - Saddama Husseina -  kterému byla poskytována podpora po celou dobu jeho největších ukrutností, došlo teprve poté, kdy přestal poslouchat příkazy (anebo si je špatně vyložil). Podobných postav je dlouhá řada: Trujillo, Mobutu, Marcos, Duvalier, Noriega a mnoho dalších. Zločiny nebývají příliš důležité, neposlušnost ano.

Masové vraždy převážně chudých rolníků v roce 1965 byly zárukou toho, že se Indonésie nestane hrozbou kubánského typu - „infekcí“, která se bude jižní Asií „šířit na západ“, jak varoval George Kennan v roce 1948, kdy nastínil „problém Indonésie“ za rozhodující bod v „zápasu s Kremlem“. Masakr byl také uváděn jako ospravedlnění válek Washingtonu v Indočíně, které posílily rozhodnutí generálů vyčistit svou vlastní společnost.(5)

Naprosté „anulování akceschopnosti“ OSN se stalo rutinním postupem od té doby, kdy se tato organizace vymkla vlivu během dekolonizace.  Názorným ukazatelem je vetování celé řady rozhodnutí Výboru bezpečnosti: daleko v čele jsou od 60. let Spojené státy, na druhém místě je Velká Británie, třetí místo patří s určitým zpožděním Francii. Hlasování ve Valném shromáždění probíhá obdobně. Obecnějším pravidlem je, že neslouží-li mezinárodní organizace zájmům, které jsou ve shodě s politikou USA, není důvod k její další existenci.

Důvody k vyloučení mezinárodních norem byly vypracovány Reaganovou administrativou v době, kdy Mezinárodní soudní tribunál  projednával obvinění Nicaraguy proti Spojeným státům. Ministr zahraničních věcí George Schulz se posměšně vyjádřil o těch, kdo obhajují „utopistické striktně zákonné prostředky, jako  je urovnání konfliktu zvnějšku, Spojené národy a Mezinárodní soudní tribunál, přičemž v rovnici ignorují element síly.“ Právní poradce Ministerstva zahraničních věcí Abraham Sofaer vysvětloval, že s většinou světa „nelze počítat, že bude sdílet naše stanovisko,“ a že „v důležitých mezinárodních otázkách je často většina proti Spojeným státům.“ Proto si musíme „sami zachovat právo rozhodnout“ o našem dalším postupu a o tom, které záležitosti v podstatě spadají „do vnitřní jurisdikce Spojených států, a to podle uvážení Spojených států“ - v tomto případě to jsou akce, které soudní tribunál odsoudil jako „nezákonné použití síly“ proti Nicaragui.(6)

Soudní tribunál vyzval Washington, aby se podřídil a vyplatil značné reparace, zároveň rozhodl, že veškerá pomoc, poskytnutá žoldnéřským vojskům, které napadly Nicaraguu, je klasifikována jako pomoc vojenská a ne humanitární. Soudní dvůr byl následně odmítnut jako „nepřátelské fórum“ (New York Times), jež zdiskreditovalo samo sebe odsouzením Spojených států. Ty pak reagovaly vystupňováním války a odmítnutím výzvy k vyplacení reparací. Spojené státy poté vetovaly rezoluci Bezpečnostního výboru Spojených národů, vyzývající všechny státy k dodržování mezinárodních právních norem, a i nadále ve faktické izolaci hlasovaly proti podobným rozhodnutím Valného shromáždění OSN. Celá záležitost byla považována za tak podružnou, že o ní takřka nic neproniklo do tisku. Oficiální reakce byly ignorovány obdobným způsobem. Projednávaná pomoc byla až do vítězství Spojených států klasifikována jako „humanitární“.(7)

Doktrína nadřazeného státu zůstala v platnosti i po návratu demokratů do Bílého domu. Prezident Clinton oznámil v roce 1993 Spojeným národům, že Spojené státy budou jednat „multilaterálně, bude-li to možné, v případě nezbytnosti však unilaterálně.“ Tento postoj o rok později zopakovala velvyslankyně USA v OSN Madeleine Albrightová a v roce 1999 ministr obrany William Cohen, který prohlásil, že Spojené státy jsou oprávněny „k unilaterálnímu použití vojenské síly“ k obraně svých životních zájmů, k nimž patří „zajištění neomezeného přístupu ke klíčovým trhům, zásobám energie a strategickým zdrojům,“ a vůbec vše, co podle rozhodnutí Washingtonu spadá do jeho vnitřní jurisdikce.“(8)

U těchto postojů je nové pouze to, že jsou veřejné. Za součást vnitřního protokolu jsou považovány od prvních dnů poválečného uspořádání. Nově vytvořený Výbor národní bezpečnosti žádal ve svém prvním memorandu (NSC 1/3) vojenskou podporu podzemních operací v Itálii spolu s národní mobilizací ve Spojených státech „pro případ, že komunisté získají v italské vládě převahu zákonnými prostředky“; svržení demokracie v Itálii bylo považováno za hlavní úkol přinejmenším do 70. let.(9)

Obdobných případů je tolik, že je obtížné z nich vybírat. Patří sem nejenom přímá agrese, podvratná činnost a teror, ale i podpora stejných praktik v případě klientských států: např. pravidelné útoky Izraele na Libanon, po nichž zůstaly desítky tisíc mrtvých a které měly za následek opakované vyhnání stovek tisíc Libanonců z jejich domovů. Dále sem patří etnické čistky a zvěrstva, páchaná v masovém měřítku Tureckem, členem NATO, jež bylo Clintonovou administrativou podporováno masivním přísunem zbraní, který dosáhl svého vrcholu současně s prováděnými ukrutnostmi.(10)

Do této kategorie patří také podněcování k násilnostem. Příkladem je stát, který právě nahradil Turecko jako hlavního příjemce vojenské pomoci ze strany Spojených států (Izrael a Egypt tvoří samostatnou kategorii) - poté, co Clintonem podporované Turecko dosáhlo terorem přinejmenším na čas svých cílů. Tímto novým šampiónem je Kolumbie, která má nejhorší záznam o porušování lidských práv v 90. letech na jižní polokouli. A jak tomu podle řádně doložených záznamů v takových případech bývá, plánovaná  pomoc Kolumbii ze strany Spojených států včetně vojenského výcviku se má výrazně zvýšit.

Účast Spojených států v kolumbijském seriálu hrůz se datuje nazpět až do dob Kennedyho administrativy. Jedním z nejzávažnějších pozůstatků Kennedyho administrativy bylo rozhodnutí z roku 1962 o změně zaměření ozbrojených sil Latinské Ameriky od „obrany hemisféry“ směrem k „vnitřní bezpečnosti“ včetně poskytnutí prostředků USA a výcviku k provedení úkolu. Charles Maechling, který v letech 1961 - 1966 vedl plánování protipovstaleckých akcí a vnitřní obrany, to popsal tak, že toto historické rozhodnutí vedlo k posunu od tolerování „hrabivosti a krutosti latinskoamerických ozbrojených složek“ k „přímé spoluvině“ na „metodách obdobným metodám Himlerových vyhlazovacích oddílů.“ Výsledky není třeba komentovat. Následky trvají i poté, co státní teror dosáhl svých okamžitých cílů. Účastníci jezuity sponzorované konference v  Salvadoru v roce 1994 si povšimli obzvláště účinné zbytkové „kultury teroru při prosazování postojů odlišných od postojů mocných“, která je zde mohutnou silou, v nadbytečné míře živenou historickou pamětí a současným stavem.(11)

Totéž je pravdou v dalších částech „jižní polokoule“. V roce 1958 řídil  prezident Eisenhower jednu z hlavních tajných operací Spojených států s cílem rozbít Indonésii s předcházejícím odstraněním parlamentních institucí a připravení půdy pro úděsný teror následujících čtyřiceti let. V tutéž dobu Washington zvrátil první (a poslední) svobodné volby v Laosu, podpořil útok na Kambodžu, rozvrátil vládu v Burmě a zintensivnil teror svého klientského režimu v Jižním Vietnamu, který o několik let později za JFK vyvrcholil přímou agresí Spojených států. Dlouhodobé výsledky byly v každém případě katastrofální.(12)

K zajištění toho, že vůle nadřazené supervelmoci se rovná zákonu, musí nadřazená supervelmoc dbát o svou „věrohodnost“: nerespektování  její moci se přísně trestá. Toto pojetí je pravidelně uplatňováno k ospravedlnění státního násilí. Pravidelné odvolávání se na „věrohodnost“ bylo jediným přijatelným důvodem pro upřednostnění války před jinými možnostmi řešení kosovského konfliktu roce 1999. Běžnou zastírací frází zde byla „věrohodnost NATO“, nikdo ale nevěřil, že by věrohodnost Belgie anebo Itálie měla být tím, co je třeba vštípit do vědomí potenciálních poslušnost odpírajících elementů - tzn. „neposlušných“ v technicko-propagandistické souvislosti: vzdorných, pohodlných a ničemných elementů světa, kteří odmítají právo sebepomazaných „osvícených států“ sáhnout k násilí tehdy a tam, kdy to uznají za spravedlivé, včetně odmítnutí „restriktivních starých norem“ a uposlechnutí „moderních představ o právu“, upravených na jedno použití.(13)

Potřeba zachování „věrohodnosti“ je také hlavním činitelem v dlouhodobém plánování. Například ve studii Strategického velení USA (STRATCOM) z roku 1995 „Odrazování v období po studené válce“ je zdůrazněno: „prohlášení, které má za cíl zastrašit“ musí být „přesvědčivé“ a „okamžitě zřejmé“ vůdcům „neposlušných států.“ Spojené státy by měly mít k dispozici „celou škálu opatření,“  hlavně nukleární zbraně, protože „na rozdíl od chemických a biologických zbraní je naprostá destrukce po nukleárním výbuchu okamžitá s malým počtem mírnících prostředků (pokud vůbec nějaké jsou), snižujícím jeho účinnost.“ Terorismus používající biologické prostředky může být zbraní slabých, mocné nadřazené státy ale dávají přednost účinnějším prostředkům teroru, zastrašování a devastace. „Ačkoli není pravděpodobné, že použijeme nukleární zbraně s výjimkou záležitostí nejvyšší národní závažnosti anebo ne za menších než zcela extrémních okolností, nukleární zbraně vždy vrhají svůj stín na každou krizi anebo konflikt.“ Mimoto „plánovači by neměli postupovat příliš racionálně při určování …. čeho si protivník cení nejvíc“ - na toto vše je potřeba se zaměřit. „Vydávat se za příliš racionální a rozvážné se nevyplácí.“ „To, že Spojené státy mohou být při útoku na své životní zájmy postupovat iracionálně a pomstychtivě, by mělo patřit k obrazu, který vytváříme.“ Z hlediska naší strategické pozice je „výhodné“, když se „některé prvky mohou jevit jako potenciálně ´vymknuté kontrole´.“

Ačkoli obrovská destrukce nukleárními zbraněmi je přednostním způsobem „zastínění“ krize a konfliktu, neměly by být přehlíženy ani postupy používající nízké technologie. STRATCOM doporučuje také „pružné odrazování“: „pohotové rozpracování toho, co je ceněno v rámci dané kultury, a využití poznatků v postupu zastrašování.“ Jeden příklad je uveden a navržen jako vzor: po únosu a zabití sovětských občanů v Libanonu „doručili sověti vůdci revolucionářů balíček obsahující jedno varle - patřilo jeho nejstaršímu synovi.“ Obratným střídáním pružného odrazování a hrozby nukleárním zničením - to vše na pozadí mnoha příkladů přežívající „kultury teroru“, popsané salvadorskými Jezuity - je možné „vzdorné“ a „ničemné“, kteří by mohli narušit správný řád věcí, účinně ovládat.

Každý mafiánský boss je důvěrně obeznámen s touto logikou. V takové anebo onaké podobě je přirozeně přítomna v každém systému moci a dominance a neměli bychom být překvapeni zjištěním, že její odpovídající verze je obratně využívána globálními zavaděči pořádku  a používána tam, kde je to nutné. To je racionální způsob přiblížení se k ideálu, který Winston Churchill nastínil svými úvahami o podobě světa po 2. světové válce:

Vláda světa musí být zplnomocněna uspokojovat národy, které si pro sebe nepřejí nic víc, než co mají. Kdyby byla světová vláda v rukou chudých národů, představovalo by to vždy nebezpečí. Nikdo z nás ale neměl žádný důvod usilovat o něco jiného. Mír byl v rukou lidí, kteří žili svým vlastním způsobem a neměli přehnané ambice. Naše moc nás vyzdvihla nad ostatní. Byli jsme jako boháči, žijící v míru uvnitř svých domů.(14)

Po ukončení studené války Pentagon vypracoval „strategii odrazování“, jejíž zaměření se přesunulo z prostředí „bohatého výzbrojí“  nepřátelské velmoci k prostředí „bohatému cíli“ na jihu - které byly ve skutečnosti hlavními cíli agrese a teroru v období studené války. Zpráva Strategického velení USA končí slovy - nukleární zbraně „budou v předvídatelné době hrát zřejmě hlavní roli při strategickém odrazování Spojenými státy americkými.“ USA by proto měly odmítnout zásadu „odvetného kroku“ a dát svým protivníkům jasně najevo, že „reakce“ může být „buď odvetná anebo předběžná“. Měly by také odmítnout vytčený cíl Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a  Slib o neútočení, který zakazuje použití jaderných zbraní proti státům, které tyto zbraně nevlastní a které tuto smlouvu podepsaly. Slib o neútočení z roku 1995 byl odsunut stranou v důsledku vnitřního plánování a dalšími prezidentskými  příkazy, čímž byl kurs strategie studené války v postatě zachován včetně rozšíření oblasti cílů.(15)

Můžeme považovat za zajímavé, že tyto závěry prošly bez komentáře.

V letech studené války byl standardní záminkou teroru a agrese „komunizmus“ - velice pružný pojem, jak je obětem zásahů dobře známo. Průzkumem vnitřních záznamů vychází najevo, že hlavním důvodem znepokojení bylo obvykle nebezpečí samostatnosti a „nákaza“. V Indonésii, stejně jako v Itálii, bylo hlavním důvodem to, že vláda byla příliš demokratická - dokonce povolila účast strany levice, Komunistické strany Indonésie, která -  slovy australsko-indonéského odborníka Harolda Crouche - získala „širokou podporu ne jako revoluční strana, ale jako organizace, bránící v nastoleném systému zájmy chudých,“ a která svou „aktivitou při bránění zájmů …. chudých,“  vytvořila „mezi chudinou masovou základnu“. Žádné spojení s Ruskem zde nebylo, jak Eisenhower halasně zdůraznil ve vnitřní diskuzi.(16)

Komunistická strana Indonésie byla orientována na Čínu, ale v období po rozbití v důsledku masových vražd v roce 1965 (v Indonésii - pozn. překl.) lze těžko považovat Rusko a Čínu za spojence. Způsob, jakým byl vyvolán strach z Číny, dobře zobrazuje oportunistický charakter propagandy v době studené války. Když se Ministerstvo zahraničních věcí rozhodlo podpořit úsilí Francie o znovunabytí jejích dřívějších kolonií, dostal zpravodajský aparát USA za úkol „dokázat“, že Ho Či Min byl agentem Kremlu anebo Pekingu. Hodilo by se obojí. Když vyšlo najevo, že tato tvrzení není možné o nic opřít, bylo to v rámci jedné směšnější epizody dějin zpravodajství  použito jako důkaz, že vyhlídnutý nepřítel byl pouhý služebník cizích pánů.(17) Moynihanovo vysvětlení, že USA musely zcela zablokovat činnost Bezpečnostního výboru OSN a podpořit indonéský masakr ve Východním Timoru, protože odpor byl podporován Čínou - se jeví jako poněkud výstřední, ale odráží zásadu, že některé prvky studené války jsou pro ideové směřování zahraniční politiky USA vhodné.

Dosah Moynihanova odvolávání se na Čínu byl objasněn událostmi, které se odehrály čtyři roky před a čtyři roky po této epizodě. Byl to způsob, jakým USA reagovaly na dva závažnější (a možná jediné) případy vojenské intervence po 2. světové válce, které měly vysoce prospěšné humanitární důsledky. Byla to indická invaze do východního Pákistánu (Bangladéš) v roce 1971 a svržení Pol Potova režimu ve Vietnamu osm let poté. Proti oběma zásahům se rozhodně postavil Washington, hlavním faktorem byl v obou případech přátelský vztah  k Číně. Zjevným důvodem zuřivé reakce na ukončení zvěrstev, páchaných Indií ve východním Pákistánu, bylo možné narušení očekávaného veřejného ohlasu, který měla vyvolat Kissingerova překvapivá návštěva Číny. Zločin Vietnamu, spočívající v ukončení Pol Potových ukrutností, byl potrestán čínskou invazí podporovanou ze strany Spojených států, zatímco ty zahájily neskrývanou diplomatickou a vojenskou podporu vyhnanému Pol Potovu režimu (demokratická Kambodža).

Záminky z doby studené války byly vždy po ruce a občas byly i do určité míry věrohodné, samozřejmě s interakcí mocných sil v zákulisí. Pohled zblízka ale obvykle odhalí, že rozhodující faktory byly jiné - tato skutečnost je po ukončení studené války občas připouštěna. Takto po ukončení studené války volala v březnu 1990 Bushova administrativa při prvním schvalování rozpočtu pro Pentagon pro zachování hlavních intervenčních sil USA. Důvodem byl Střední Východ, kde na rozdíl od desítek let propagandy „nelze z ohrožení našich zájmů …. obvinit Kreml.“(18)

Podobně když Spojené státy ukončily vojenskou invazí krátký demokratický experiment v Guatemale, čímž odstartovaly čtyřicetileté období hrůz, hlavním důvodem znepokojení (i když nevyřčeného veřejně) bylo to, že „sociální a ekonomické programy zvolené vlády odpovídaly aspiracím“ dělnických a rolnických vrstev a „měly za následek loajalitu a vyhovovaly vlastním zájmům politicky nejuvědomělejších obyvatel Guatemaly.“(19) Ještě větší nebezpečí spočívalo v tom, že guatemalská  zemědělská reforma představuje mocnou propagandistickou zbraň; její široký společenský program podpory dělníků a rolníků ve vítězném boji proti horním vrstvám a velkým zahraničním podnikům má silný ohlas mezi populacemi středoamerických sousedních států, kde převažují obdobné podmínky.(20)

Ohrožení pořádku bylo potlačeno čtyřiceti lety brutálního násilí a masakrů.

Podle vnitřních záznamů je to neustále ta samá písnička. Když už se  není možné odvolávat na studenou válku, pokračují tyto metody pouze s taktickými obměnami. Tak tomu bylo v roce 1991, kdy se Washington náhle rozhodl  zvrátit nadějný demokratický experiment v Haiti, poté - zatímco vojenská junta mučila a vraždila - podkopal embargo Organizace amerických států a nakonec znovu nastolil již předtím zvoleného prezidenta pod podmínkou, že bude pokračovat v politice bývalého kandidáta Washingtonu, který byl ve volbách v roce 1990 poražen se čtrnácti procenty hlasů. Diskuse, která následovala, se točila kolem otázky, zda-li byl tento „humanitární zásah“ v zájmu obrany demokracie moudrý.

Činy, které by byly klasifikovány jako závažné zločiny, pokud by je provedly jiné státy, se na pozadí agrese a teroru, prováděném ve velkém měřítku, jeví jako pouhé epizody. Sem patří např. nejděsivější teroristický čin v roce 1985 - zavraždění osmdesáti Libanonců výbuchem nálože v automobilu v rámci akce, která měla odstranit muslimského vůdce a kterou připravila CIA - to vše na vrcholu zuřivé kampaně o „mezinárodním terorismu“. Anebo zničení poloviny farmaceutických zásob chudé africké země (Súdán) v roce 1998, počet mrtvých není znám a zůstává nevyšetřen - Washington zablokoval vyšetřování komise Spojených národů. Bombardování bylo legitimní, protože - jak tvrdili redaktoři New York Times - USA „mají právo použít vojenskou sílu proti továrnám a výcvikovým táborům, kde jsou připravovány teroristické útoky na americké cíle“ (anebo možná také ne).(22) Reakce by byla zřejmě jiná, kdyby polovinu farmaceutických zásob USA, Izraele anebo jiného privilegovaného státu měli zničit - dejme tomu - islámští teroristé.

Tyto a další příklady teroru v malém měřítku mohou být také zařazeny do kategorie „pružného odrazování“.

Ztráty na životech jsou příliš vysoké, aby mohly být vyčísleny, a na nadřazené státy, disponující nezměrnou silou, se obvinění ze zločinů nevztahuje. Jsou odstraněny z dějin anebo podávány jako dobrý záměr, který se občas nevydaří. V krajních mezích přípustné kritiky je uváděno, že válka proti Jižnímu Vietnamu a poté proti celé Indočíně byla započata „chybnými pokusy o správnou věc“, ačkoli v roce 1969 již bylo zřejmé, že „intervence byla katastrofální chybou“, protože USA „nemohly prosadit své řešení, pouze za cenu  příliš vysokou.“ Omluva Roberta McNamary za válku byla adresována Američanům a byla buďto odsuzována jako zrada (od jestřábů) anebo oceňována jako vysoce chvályhodná a odvážná (od holubic): Jestliže rozvaliny v zemích zničených našim útokem jsou pokryty milióny mrtvých těl a další stále ještě umírají v důsledku nevybuchlé munice a přetrvávajících účinků chemické války, není to naše věc, zde omluva není namístě, natož odškodnění anebo soudní projednání válečných zločinů.(23)

Zcela naopak. Spojené státy jsou oslavovány jako vůdce „osvícených států,“ které jsou zplnomocněny uchýlit se k násilí, uznají-li to za vhodné. Za Clintonovy vlády postoupila zahraniční politika USA do „ušlechtilé etapy“ včetně „svatozáře“ (podle New York Times), protože Amerika je „na vrcholu své slávy“ s pověstí nepošpiněnou mezinárodními zločiny, z nichž pouze některé zde byly uvedeny.(24)

Nadřazené státy, které jsou vnitřně svobodné - a z tohoto pohledu jsou USA v čele - musí spoléhat na ochotu vzdělaných vrstev ocenit podobné politické kroky a tolerovat anebo popřít spáchané zločiny. Také tyto postoje jsou bohatě doložené a jsou v dostatečné míře posuzovány jinde. Není se příliš čím chlubit.