Drak a orel se spolu snaží vyjít

Bush jede do Pekingu

Hu Jintao, čínský prezident, má v těchto dnech oblíbené rčení „harmonický svět“, v němž žijí společně v míru společnosti různých názorů. Pan Hu poprvé představil svou myšlenku „spíše Lennon než Lenin“ na půdě Organizace spojených národů (OSN) 15. září. A kořenil s ní své oficiální rozhovory, které vedl během nedávných návštěv v Asii a v Evropě. Určitě ji uslyší i prezident George Bush v průběhu své první cesty do Číny od od chvíle, kdy se pan Hu ujal úřadu v sobotu 19. listopadu.

Pan Hu to sám neříká, ale čínská média dala jasně najevo, že „harmonický svět“ je především odmítnutím amerického „hegemonismu“. Země s různým politickým profilem by si měly vzájemně naslouchat a respektovat se, argumentují. Každý by měl jednat „demokraticky“ prostřednictvím OSN. Následkem toho Čína, etablující se supervelmoc, která je ve sporu s americkou ideologií, by byla přínosem světovému řádu, v němž by byla americká moc omezena.

Ani panu Bushovi nechybí názory na čínský růst. Minulý týden v Kyotu, kde se poprvé zastavil na svém asijském turné, řekl: „Jak Čína reformuje ekonomiku, její vedení přichází na to, že jakmile se svobodě otevřou dveře třeba jen na škvíru, že už nejdou zavřít.“ A pak štědře rozhazoval chválu na tchajwanskou demokracii určitě ve snaze vyprovokovat své hostitele v Číně, která považuje ostrov za odpadlickou provincii.

Přestože spousta lidí na Západě považuje Čínu za rodící se supervelmoc, které se musí Amerika bát, nabízejí si obě země navzájem jak příležitosti, tak hrozby. Oba vůdci si to patrně uvědomují: pan Bush chválil ve svém projevu všemožně Čínu a čínský ministr zahraničí na to reagoval, že „naše společné prvky přečíslují naše rozdíly“. Výzvou pro pana Bushe i pana Hu je zvládnout doma své nacionalisty. A tato výzva má dvě části - ekonomickou a strategickou.

Obkličování draka?

Dvoustranické plénum amerického Kongresu právě vydalo deprimující 263-stránkový dokument, v němž se říká, že „čínská metodická a zrychlující se vojenská modernizace znamená rostoucí hrozbu“ americkým bezpečnostním zájmům v Tichomoří, ačkoliv červencová zpráva Pentagonu poznamenala, že je čínská schopnost rozvinout sílu za svými hranicemi dosud „omezená“. Protože však Čína stále utrácí velké částky na své ozbrojené síly, včetně každoročního navyšování počtu balistických střel na pobřeží proti Tchajwanu o stovku, tak se musí jestřábi v Americe nutně trápit. Ačkoliv Amerika stále uznává jedinou Čínu, slíbila přijít Tchajwanu na pomoc, kdyby byl napaden z pevninské části.

Čína se mezitím snaží posilovat své vztahy v Asii a ve vzdálenější cizině. Je to částečně preventivní opatření proti obklíčení řetězcem amerických základen v regionu (viz mapka) a posilování amerických bezpečnostních svazků s Japonskem a Tchajwanem. Čína nemá v zahraničí žádné základny.

Ve střední Asii se proti rostoucí americké vojenské přítomnosti v regionu stále více staví Organizace Šanghajské spolupráce (Shanghai Co-operation Organisation = SCO), bezpečnostní fórum zahrnující čtyři středoasijské státy plus Čínu a Rusko. Na výzvu Číny a Ruska požádala SCO v červenci o časový plán stažení amerických jednotek z jejích členských států. V srpnu provedly Čína a Rusko svá první společná vojenská cvičení od studené války. „Mírová mise 2005“, vedená jako protiteroristické cvičení, vypadala daleko více jako příprava čínského útoku na Tchajwan.

Čína taky naštvala Ameriku posílením vazeb se státy - hlavně dodavateli energie -, kterým se Washington vyhýbá. Ty zahrnují Irán, Súdán a Venezuelu. Na druhou stranu Čína ohromila Ameriku, když hostila jednání o ukončení jaderných ambicí Severní Koreje. Mnoho Američanů však věří, že by mohla pekingská vláda udělat mnohem větší nátlak na izolované a zbídačené Poustevnické království (viz poznámka dole - překl.), jež považuje Čínu za jednoho z mála přátel. Čína využila těchto rozhovorů současně ke zklidnění vztahů s Jižní Koreou, s níž sdílí pohled na Severní Koreu jako na sice znepokojivou, ale ne bezprostřední hrozbu.

Jüan v boji?

Protože jak Čína, tak Amerika sestavují své rozpočty s myšlenkou na toho druhého, je tu hrozba rostoucího vzájemného podezření, které se bude jen obtížně utlumovat. Obě země však k tomu mají motiv: rozsáhlé a rostoucí propletení svých ekonomik.

V Americe se Čína vynořuje v obavách veřejnosti z globalizace. Podle posledního Harrisova průzkumu věří čtyři z deseti Američanů, že Čína bude do deseti let silnější než Amerika, a většina počítá s tím, že bude mít asijský obr negativní vliv na budoucnost americké ekonomiky. Ekonomika Číny je však stále oproti americké sotva pětinová - měřeno tržním měnovým kurzem. Tento kurz však odráží čínské podhodnocení jüanu. Ohromná rychlost čínského růstu znepokojuje průmyslová odvětví, která v Americe přestávají fungovat.

Americký deficit běžného účtu je velký a stále narůstá. To je legitimní důvod pro znepokojení. Dvoustranný deficit obchodu s Čínou směřuje k částce 200 miliard $ ročně. Až příliš viny se však hází na Čínu, která může sotva za čtvrtinu amerického obchodního deficitu. Tato nerovnováha souvisí více s neochotou Američanů spořit v porovnání s nadměrnými úložkami v jiných zemích. (viz např. článek Zděšení kvůli světové ekonomice - pozn. překl.)

Svou úlohu však čínská hospodářská politika hraje. Čínský růst se stále více spoléhá na poptávku odjinud: čínský celkový zahraniční přebytek letos dosáhne 8% HDP a země má nashromážděno přes 750 miliard $ v rezervách zahraničních měn. Odtud plyne tlak v Kongresu - od Charlese Schumera, demokrata z New Yorku, a Lindsey Grahama, republikána z Jižní Dakoty - zatížit čínské zboží 27,5% cla, pokud o tu samou částku nezrevalvuje Peking svůj jüan. V červenci Čína zrevalvovala o 2% a napojila svou měnu na koš cizích měn - nejen na dolar. Od té doby však jüan zpevnil jen o 0,3%, a tak hrozba protekcionismu zůstává. Letos Amerika odrazila pokus o koupi středně velké americké olejářské společnosti ze strany čínské státní olejářské společnosti. A minulý týden ustoupila Bushova administrativa požadavku na prodloužení kvót na čínský textil až do roku 2008.

Přesto úředníci Bushovy administrativy, známí spíše jako zarputilí obchodníci s ideologickou politikou než jako pragmatici, pozměnili svůj vztah k Rudému království, když se postavili proti bezpochyby mocné politické touze démonizovat Čínu, když Bílý dům bojuje s jinou bídou. Protekcionisté v Kongresu i jestřábi v Pentagonu budou dál dělat maximum, aby se Američané čínského růstu báli. Čínští úředníci zase čas od času zafoukají do plamenů neodpovědnou rétorikou směrem k Tchajwanu. Ale Robert Zoellick, náměstek státního tajemníka Ameriky, který dříve sloužil jako její obchodní zástupce, učinil ve svém posledním, optimistickém projevu tuto praktickou poznámku: „Představte si tu širokou škálu globálních výzev, kterým budeme v následujících letech čelit - terorismu a extrémistům využívajícím islám, šíření zbraní hromadného ničení, chudobě a nemocem - a zeptejte se, zda bude snazší se s těmito problémy vyrovnat, když budou USA a Čína spolupracovat nebo když budou stát proti sobě.“

Má pravdu. Jak ale ukázal Bushův projev v Kjótu, ten bude chtít pokračovat v tlaku na Čínu, aby se změnila otevřením své politiky a uvolněním osobních svobod. To bude Peking pálit. Až se pánové Bush a Hu sejdou, asi opravdu přijdou na to, že společné problémy přečíslují vzájemné rozdíly. Ty rozdíly však nejsou triviální a oba vůdci budou mít obtížný úkol nalézt ten správný vztah mezi jedinou světovou supervelmocí a jejím hrdým a rostoucím rivalem.

The Economist Global Agenda, 21. 11. 2005
Pro potřeby SDS přeložil Milan Neubert 24. 11. 2005

Poznámka překladatele:

Poustevnické kralovství (anglicky Hermit kingdom) je označení, které používá Západ pro Koreu, zvláště pro joseonskou dynastii a pro současnou Severní Koreu. Toto tvrzení bylo v minulosti prokázáno jako mylné a lze ho chápat jako rasistickou nálepku pro Korejce. Pohlíží se na něj podobně jako na označování Afriky za „černý kontinent“. Používá se však také v samotné Koreji k popisu předmoderní Koreje, takže se dá o termínu stále diskutovat.

První dokumentované použití slova „hermit“ s odkazem na Koreu je v názvu knihy Williama Elliota Griffise „Korea: národ poustevníků“ z roku 1882. Spisovatel nikdy Koreu nenavštívil, nemluvil jejím jazykem a neměl žádnou zkušenost z první ruky. Podporoval však invazi a okupaci Koreje Japonskem a ve svých pracech se snažil neustále dokazovat nadřazenost Japonska. Rozšíření knihy v Severní Americe vedlo k tichému souhlasu s nájezdy Japonska na Koreu. Ospravedlňovalo Japonské aktivity poukem na skutečnost, že Korejci jsou primitivní, nekulturní a neschopní fungovat mezinárodně, a proto že potřebují japonské vedení.