Berlínskou zeď a Velkou ukrajinskou zeď odděluje jen 25 let. Nic jsme se nenaučili a nic nezapomněli. Smutný příběh s běžným koncem.
Zeď
bývá zděná stěna, která rozděluje nějaký prostor na dvě části. Zeď se
stává hranicí, která rozděluje a která někdy dokonce chrání, třeba
jako Velká čínská zeď. Zeď může mít i podpůrný charakter, pokud je
součástí stavebního plánu, který předpokládá další pokračování stavby
do výšky.
Zeď
je v každém případě určitá ultima Thule, tedy místo, které leží na
samém okraji našeho světa a které symbolizuje mnohdy prostor, který
nás přesahuje a který je pro nás nedosažitelný. Proto asi vznikla Zeď
nářků z pozůstatků jeruzalémského Chrámu. Takovou zeď máme ostatně i
my v Praze – zeď Maltézské zahrady na Malé Straně, které se po
roce 1980 začalo říkat zeď Lennonova.
Je-li
zeď postavena, aby oddělila dvě nepřátelské části prostoru, stává se
svědectvím naší společné neschopnosti řešit konflikt jinými
prostředky. Taková zeď je tedy selháním, i když její nepostavení by
zcela nepochybně mohlo mít v dané chvíli jiné negativní důsledky.
Existence zdi tedy ukazuje jak na existenci konfliktu, tak na naši
neschopnost ho řešit.
Snad
každý Evropan měl proto radost z pádu Berlínské zdi v roce 1989. Pád
zdi byl spojen s nadějí na společné, spokojené a bezkonfliktní
soužití. A byl také zdrojem historického optimismu, že jsme
schopnější než generace před námi, že jsme jako lidé dnes lepší a že
se bez téhle i jakékoliv jiné zdi obejdeme.
Po
25 letech se však ukazuje, že to tehdy byla jen iluze. Že jsme stále
stejní, jak nás ostatně barvitě popisuje Starý zákon, podléhající
nejrůznějším svodům, štěkání alfa samců, cinkotu peněz, zvuku
válečných bubnů.
A
tak musíme vzít na vědomí, že před týdnem oznámil předseda podivně
vzniklé ukrajinské vlády Arsenij Jaceňuk, že „byly z příkazu
prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka zahájeny počáteční práce na
opevňovacích zařízeních a na stavbě inženýrských zábran na určitých
hranicích“. Na Ukrajině nastartoval národní projekt s
jednoduchým oficiálním jménem „Zeď“, i když o něm mluví
pro média Jaceňuk i jako o Mannerheimově linii. Tisíce dobrovolníků
už začaly radostně kopat a firmy spojené s oligarchy připravují
rovněž radostně stavební rozpočty do výšky Babylonské věže.
Co
dodat? Berlínská zeď, Mannerheimova linie ani dnešní Velká ukrajinská
zeď, dlouhá 1500 km, nikdy nebyly a nebudou překážkou pro pohyb velké
armády, kdyby tak snad někdo rozhodl. Je to překážka pro pohyb
normálních lidí, aby se snad na té druhé straně nenakazili nějakou
myšlenkou, která by se pak po jejich návratu mohla začít množit jako
virus.
Nic
se nemění, jsme pořád stejní. Ode zdi ke zdi.