Před více než rokem „přebrala“ ODS sociálním demokratům dva poslance (duo Pohanka / Melčák) a díky tomu mohla poslat ČSSD tam, kam pan Dalík předem avizoval.
Zelené a lidovce „získala“ ODS na svou stranu již předtím za štědré vládní bonusy.
Takto pokleslým způsobem získal Topolánek ve Sněmovně většinu a Klausův druhý pokus o prosazení vlády ODS mohl proběhnout úspěšně, volby nevolby.
Od té doby ODS cynicky a arogantně používá vzniklé koalice 100 + 2 k násilnému prosazování svých priorit, bez ohledu na skutečný výsledek voleb. Často přitom zneužívá procedurálních pravidel, případně si je dle momentální potřeby upravuje a ignoruje přitom základní principy parlamentní demokracie i demokratické zvyklosti.
ODS si prostě zvykla, že rozdané karty může průběžně měnit tak, jak jí to právě vyhovuje, a nevidí na tom nic špatného, a co je ještě horší, veřejnost i media na tom už pomalu nevidí ani nic divného.
Bohužel realita je taková, že nedávno tuto pokleslou praxi podpořil de facto i Ústavní soud. Sice se slyšitelným skřípáním zubů, ale podpořil.
Teď se čerstvě pokusila ODS využít tuto osvědčenou metodu „pružné aktualizace“ procedur a postupů i k prosazení hladkého znovuzvolení svého kandidáta do funkce hlavy státu.
Vytvořila se ale nová, pro ODS naprosto nezvyklá situace, že tajné řešení (obrazně i fakticky), které měla připraveno, narazilo na nesouhlas většiny ve Sněmovně, která tentokrát trvala na stávajících procedurách a odmítla je měnit. Tím ovšem zřejmě znemožnila, aby všichni, kdo „tajně“ slíbili, mohli také „tajně“ splnit, a dopadlo to, jak to dopadlo.
Nevidím proto důvod, proč bych se měl dojímat, že to trvalo dlouho, že se na to museli lidé dívat, že to neskončilo už v pátek večer a tak dále a tak podobně.
Naopak si myslím, že už bylo načase, aby si ODS a její představitelé, alespoň při této příležitosti uvědomili, že nic není na věky a že stačí málo a arogantní sebejistota se může převrátit ve vzteklou bezmoc. A to považuji za ohromný přínos prvních tří kol prezidentských voleb pro budoucnost demokracie u nás, bez ohledu na jejich konečný výsledek.
Lubomír Ledl, Praha, SDS