Levice válčící, tápající, čekající

Sociální demokracie sázkou na Jana Švejnara zariskovala. Mohla hledat kandidáta, který by měl relativně slušné vyhlídky oslovit jak lidovce či nezávislé senátory, tak komunisty. Přesto místo Jiřího Dienstbiera nebo Táni Fischerové přišla s profesorem žijícím v Michiganu, jehož pověst liberálního ekonoma předurčovala spíše pro spolupráci s jiným než levicovým spektrem.

Švejnar nevyhrál, ale bojoval statečně, dokonce déle než se původně předpokládalo. Shromáždil za sebou početný a hlavně pestrý sbor volitelů. Především ale dokázal, že ČSSD umí najít společnou řeč i s lidmi s poněkud odlišným ideovým zázemím. Kromě toho, že v zahraničí působícími experty, natožpak ekonomy dvakrát neoplývá, tak pokud chce být stranou masovou, lidovou, jak se v odborné hantýrce říká „catch-all party“, musí prohloubit svůj záběr. A rovnou dodejme, že jinak, než předváděl Miloš Zeman, který měl ve svém širokém srdci za zdivočelé sociální demokraty i Sládkovy republikány.

Středové voliče zaujal v roce 2002 už Vladimír Špidla. Na český způsob kopíroval trend, který v Británii ztělesňoval Tony Blair a v Německu Gerhard Schröder. Sociální demokracii přivedl do trojbarevné koalice, liberalizoval, upravil akcenty v hospodářské a sociální politice a zaostřil pozornost na témata ekologická a lidskoprávní. Svoji koncepci nestihl obhájit ani před voliči, ani před spolustraníky. A po Grossově epizodě Jiřímu Paroubkovi nezbylo než ztracené sympatizanty oslovit radikální levicovou rétorikou. Sociální demokracii byl dokonce podsouván kryptokomunismus, byť třeba jen logicky hlasovala s KSČM pro zákony, které symbolizovaly přirozený průnik levicových programů.

Sestavení Topolánkovy pravicové koalice a prosazení razantního reformního batohu nahnalo sociální demokraty a komunisty ještě více do houfu. Prezidentská volba tomu učinila přítrž.

KSČM se rozhodla nepomáhat Václavu Klausovi. Ale urazilo ji, že nebyla přizvána k hledání jeho vyzyvatele. Pak už jen chtěla zvyšovat svoji cenu. Zatímco ČSSD vycítila příležitost nově se po Švejnarově boku prezentovat před zklamanými voliči zelených, lidovců a zanikajících liberálních stran a občerstvit též svoje odborné zázemí, což se jí částečně podařilo, tak komunisté navyklí roli protestní partaje pouze věděli, o co nestojí. O prezidenta tolerantního k evropské integraci, globalizačním trendům, o americkém radaru ani nemluvě. Klausovo i Švejnarovo zvolení by přišlo jejich zastánce zatraceně draho.

Mezitím, co zelení a sociální demokraté sváděli zápas o lidovecké hlasy a tiše doufali, že KSČM podpoří proti Klausovi kohokoli, samotní komunisté usilovně kalkulovali. Muselo jim dojít, že Švejnarova kandidatura znovu stmeluje politické skupiny, které to spolu táhly už před šesti lety. Tenkrát, když ČSSD podepsala koaliční smlouvu s KDU-ČSL a Unií svobody, zůstala komunistická strana mimo hru a jakýkoliv vliv. Podivného opozičního kumpána získala jen v ODS. Prezident se zázemím v umírněně liberálním levém středu by mohl být patronem opakování oné pro komunisty neblahé zkušenosti.

Zkusili proto fígl a domáhali se jiného Klausova vyzyvatele pro druhou nebo třetí volbu. Naivních zájemců ovšem po světě tolik nechodí. Zájem projevila toliko Jana Bobošíková, nacionálně-pravicové europoslankyně, které se ráda zviditelní kdykoli a s kýmkoli. Nezajímavé není ani to, že s nápadem na Bobošíkovou přišel zhrzený komunistický expředseda Miroslav Grebeníček. Svému nástupci Vojtěchu Filipovi vytrvale vytýká názorovou měkkost a odklon od bolševické radikálnosti. Filipovi se daří, když něco bojkotuje či sabotuje. Aktivní řešení problémů a hladké taktizování ale nezvládá. Poté, co KSČM na podzim, kdy se alternativní prezidentský adept vybíral, působila profesionálně a rozvážně, tak po první volbě na Pražském hradě selhala.

Vojtěch Filip bryskně akceptoval Grebeníčkův návrh a snad jej ani nenapadlo, že mu jeho sok třeba kolem kroku zlomyslně omotává smyčku. S Bobošíkovou, v Evropském parlamentu zápasící se sociálním státem a komunismem a podporující americkou bezpečnostní politiku, se KSČM znemožnila před voliči i levicovými partnery. Sociální demokraté využili příležitosti a označili komunisty za příčinu Klausova druhého vítězství. V KSČM ostatně nemohli neslyšet tiché vzkazy z KDU-ČSL, podle nichž by příklon Filipovy strany ke Švejnarovi rozvířil odér vítězného týmu a dokázal navnadit pár lidoveckých voličů, dosud vlažně podporujících Václava Klause. Sociální demokraté zároveň získali šanci šedesát let po únoru 1948 rozcupovat komunistickou nevěrohodnost a neschopnost tvořit. A, v neposlední řadě, ČSSD nepotřebuje být před podzimními volbami v krajích vydírána komunisty, aby tam po svém úspěchu přibírala KSČM do koalic nebo aby dokonce zrušila legendární bohumínské usnesení zapovídající spolupráci obou stran na nejvyšší úrovni.

Přestřelka mezi Jiřím Paroubkem a Vojtěchem Filipem evidentně není hraná a klid zbraní nenastane jistě dřív než po květnovém sjezdu KSČM. O tom, že by po něm ČSSD ráda v předsednickém křesle viděla modernějšího politika, nemůže být pochyb. Vsadit se dá zatím ale jen na to, že Filipovy chyby posilují všechny jeho známé či potenciální protikandidáty, ať už reformní nebo ultralevicové.

Konflikt s komunisty také sociální demokracii pomohl překrýt pachuť z dalšího oranžového poslance, který našel zalíbení v konzervativní pravici. Šeptá se přitom, že Melčákem, Pohankou a Snítilým soc.dem. výprodej končit nemusí. Přinejmenším do doby, než ČSSD zpřísní podmínky pro uchazeče o poslanecká křesla, zejména pro jejich mravní a ideový profil. Personální rozmanitost a byrokratická strnulost sociální demokracii žene do jednoho problému za druhým a Paroubkova dobrá vůle ke změně nestačí. ČSSD totiž potřebuje nejen čerstvé tváře a myšlenky, ale také návyky a dynamiku. Jenže k tomu nedojde mávnutím proutku. Proto Lidovému domu nemohou vyhovovat turbulence ústící v předčasné volby. Musí nejprve srovnat řady a zpřesnit svoji strategii.

Ochladnutí vztahu s KSČM není v dané situaci nic, coby mohlo sociální demokracii poškodit. Spíše naopak. Komunisté jsou subjektem legálním i legitimním. Mají své voliče a plní jistou kanalizační úlohu, aniž by byli vážným ohrožením systému. Leč komunikace, natožpak spolupráce s nimi demokraty zdržuje a neobyčejně vysiluje.

ČRo6, 13. 3. 2008, Lukáš Jelínek