Zachraň nás před zachránci

Představte si scénu z anti-utopického filmu, který zachycuje naši společnost v blízké budoucnosti. Uniformované strážci hlídkují v poloprázdných ulicích centra a loví přistěhovalce, zločince a tuláky. Do nalezených se pouštějí brutálně. Co se jeví jako fantazijní hollywoodský obraz, to je realita dnešního Řecka. Černokošilatá domobrana z holocaust popírajícího neofašistického hnutí Zlatý úsvit – která získala v posledním kole voleb 7 procent hlasů a měla prý podporu 50 procent aténské policie – po nocích hlídkovala na ulici a bila všechny imigranty, které našla: Afghánce, Pákistánce, Alžířany. Takhle se Evropa brání na jaře roku 2012.

Problém s obranou evropské civilizace před hrozbou přistěhovalců spočívá v tom, že zuřivost obrany je větší hrozbou pro „civilizaci“ než jakýkoliv počet muslimů. S takto přátelskými obránci Evropa žádné nepřátele nepotřebuje. G. K. Chesterton popsal před sto lety slepou uličku, v níž se ocitli kritici náboženství: „Muži, kteří začnou bojovat proti církvi v zájmu svobody a lidskosti končí tím, odhazují svobodu a lidskost, hlavně když jen mohou bojovat proti církvi ... Sekularisté nezničili božské věci; ale sekularistů zničili sekulární věci, pokud to je to nějak uklidní.“ Mnozí liberální válečníci tak touží bojovat proti anti-demokratickému fundamentalismu, že končí příděly svobody a demokracie, hlavně že mohou bojovat proti teroru. Jsou-li „teroristé“ připraveni zničit tento svět z lásky k jinému, naši válečníci proti teroru jsou připraveni zničit demokracii z nenávisti k muslimské straně. Některé z nich milují lidskou důstojnost natolik, že jsou připraveni legalizovat mučení kvůli její obraně. Je to jen opak procesu, kterým fanatičtí zastánci náboženství začínají útok na moderní sekulární kulturu a kterým nakonec obětují své vlastní náboženské renomé v dychtivosti vymýtit aspekty sekularismu, který nenávidí.

Řečtí obránci proti přistěhovalcům však nejsou hlavním nebezpečím: jsou jen vedlejším produktem skutečného hrozby, politiky úsporných opatření, která způsobila Řecku složitou situaci. Další kolo voleb v Řecku se bude konat 17. června. Evropský establishment nás varuje, že tyto volby jsou rozhodující: nejen osud Řecka, ale možná osud celé Evropy je na vážkách. Jeden výsledek – ten pravý, argumentují, – umožní bolestivý, ale nezbytný proces obnovy pomocí pokračujících úsporných opatření. Alternativa – pokud vyhraje „extrémně levicová" strana SYRIZA – by byla hlasem pro chaos, pro konec (evropského) světa, jak ho známe.

Proroci zkázy mají pravdu, ale jinak, než mají v úmyslu. Kritici našich současných demokratických režimů si stěžují, že volby nenabízejí skutečnou volbu: místo ní dostáváme volbu mezi středopravicovou a středolevicovou stranou, jejichž programy jsou téměř k nerozeznání. Dne 17. června bude volba skutečná: na jedné straně současné zřízení (Nová demokracie a PASOK), na straně druhé SYRIZA. A jak je v těchto případech skutečné volby obvyklé, uvnitř zřízení dochází k panice: chaos, chudoba a násilí bude následovat, říkají, pokud bude proveden špatný výběr. Pouhá možnost vítězství strany SYRIZA prý poslala vlny strachu prostřednictvím globálních trhů. Ideologická personifikace má svůj den: Trhy mluví, jako by se jednalo o osoby, a vyjadřují jejich „starost“, co se stane, když volby vytvoří vládu s mandátem vytrvat s programu EU a MMF fiskální úspornosti a strukturální reformy. Občané Řecka nemají čas starat se o tyto perspektivy: mají dost starostí ve svém každodenním životě, který se stává ubohým ve stupni nevídaném v Evropě po celá desetiletí.

Tyto předpovědi jsou sebenaplňujícím proroctvím, způsobují paniku a přinášejí právě ty eventuality, před nimiž varují. Pokud SYRIZA vyhraje, bude evropský establishment doufat, že dostaneme tvrdou lekci, co se stane, když dojde k pokusu přerušit začarovaný kruh vzájemného srozumění mezi bruselskou technokracií a protiimigrantským populismem. Proto také Alexis Tsipras, představitel strany SYRIZA, v nedávném rozhovoru jasně řekl, že jeho prioritou – pokud SYRIZA vyhraje – bude působit proti panice: „Lidé budou zdolávat strach. Nepodlehnou, nebudou vydíráni.“ SYRIZA má téměř nemožný úkol. Jejich hlas není hlasem krajního levicového „šílenství“, ale hlasem důvodného protestu proti šílenství tržní ideologie. Jejich připravenost převzít tento úkol jim umožnila vyhnat levicový strach z převzetí moci; mají odvahu uklidit nepořádek vytvořený někým jiným. Budou muset provést impozantní kombinaci principu a pragmatismu, demokratického odhodlání a být připraveni jednat rychle a rozhodně v případě potřeby. Mají-li mít alespoň minimální šanci na úspěch, budou potřebovat celoevropskou plejádu solidarity: nejen slušné zacházení ze strany všech ostatních evropských zemích, ale i další tvůrčí nápady, jako je prosazování solidární turistiky letos v létě.

Ve svých Poznámkách směrem k definici kultury poznamenal T. S. Eliot, že jsou chvíle, kdy jedinou možností volba kacířstvím a nevírou – tedy kdy jediný způsob, jak udržet náboženství při životě, je provést sektářské rozdělení. To je pozice v dnešní Evropě. Pouze nové „kacířství“ – které v tuto chvíli zastupuje SYRIZA – může zachránit, co stojí za záchranu z evropského dědictví: demokracie, důvěra v lidi, rovnostářská solidarita apod. Evropa, která nám zůstane, bude-li SYRIZA vymanévrována, je „Evropa s asijskými hodnotami“ – což samozřejmě nemá nic společného s Asií, ale má to co do činění s tendencí současného kapitalismu suspendovat demokracii.

V demokratických společnostech existuje paradox „svobodného hlasu“: člověk si může svobodně volit za předpokladu, že dělá správnou volbu. Proto se volba, když je špatná (jak to bylo v případě Irska, když odmítlo ústavu EU), považuje za chybu, a establishment okamžitě požaduje, aby se „demokratický“ proces opakoval a aby tak byla chyba opravena. Když řecký premiér George Papandreou navrhl na konci loňského roku referendum o odchodu z eurozóny, bylo referendum odmítnuto jako chybná volba.

V médiích existují dva hlavní příběhy o řecké krizi: německo-evropský příběh (Řekové jsou nezodpovědní, líní, utráciví, daním se vyhýbající atd., musí být proto pod kontrolou a musí se učit finanční disciplíně) a řecký příběh (naše národní suverenita je ohrožena neoliberální technokracií zavedenou Bruselem). Jakmile se stalo nemožným ignorovat těžký úděl řeckého lidu, objevil se příběh třetí: Řekové jsou nyní prezentováni jako humanitární obě, která potřebuje pomoc, jako by zemi zasáhla válka nebo přírodní katastrofa. I když jsou všechny tři příběhy nepravdivé, ten třetí je pravděpodobně nejodpornější. Řekové nejsou pasivní obětí: jsou ve válce s evropským ekonomickým establishmentem, a to, co potřebují, je solidarita s jejich bojem, protože je to i nᚠboj.

Řecko není výjimka. Je to jedno z hlavních území pro testování nového sociálně-ekonomického modelu s potenciálně neomezeným použitím: depolitizovaná technokracie kde smí bankéři a další odborníci demolovat demokracii. Záchranou Řecka před jeho tzv. zachránci zachráníme i Evropu samotnou.

Slavoj Žižek, 25. května 2012
http://www.lrb.co.uk/v34/n11/slavoj-zizek/save-us-from-the-saviours
Pro potřebu SDS přeložil Milan Neubert