Řecký premiér Alexis Tsipras se v úterý večer vrátil ve
veřejnoprávní televizi k pondělní dohodě, kterou uzavřel pod obrovským
tlakem s eurozónou. Řekl, ľe v dohodu příliě nevěří a ľe ji podepsal,
aby se zadluľené Řecko nedostalo do katastrofy.
Podmínky nové dohody jsou pro Řecko tak přísné a nevýhodné, ľe
před nimi eurozónu varoval i Mezinárodní měnový fond. Podle něj by mělo být
splácení dluhů Řecka odloľeno o třicet let. Nedojde-li ke změně podmínek,
vnitřní předpisy MMF zakazují poskytnout Řecku dalěí záchranný balíček.
Bezprecedentní tlak ze strany členů eurozóny na Řecko tedy s největěí
pravděpodobností nejde interpretovat z hlediska ekonomické smysluplnosti.
Proto také někteří analytici přirovnávají dohodu Řecka s eurozónou k Versailleské
smlouvě, jeľ fakticky představovala poníľení Německa, které ovąem objektivně rozpoutalo
první světovou válku. Slovenský premiér Fico označil aktuální stav Řecka za „určitou
formu protektorátu“. Řecko bylo v osobě Alexise Tsiprase donuceno pod
tlakem kapitulovat a přijít o část suverenity, aby byly výměnou zachráněny
řecké banky, jimľ docházejí peníze a které vydrľují jen injekce Centrální evropské
banky, pracující v "pohotovostním reľimu".
Když jsem nad vzniklou situací přemýšlel, představil jsem si
nejdřív pěkně „počesku“, jak do Atén přijíždí říšský protektor Schäuble a jak
důstojně za potlesku všude existujících patolízalů stoupá na Akropoli. A jak
jednou jede takhle zrána v Mercedesu… Pak jsem si ale uvědomil, že věcně přínosnější
je rozhodně vzpomínka na daleko starší historii brestlitevské smlouvy.
Sovětské Rusko se dostalo chvíli po říjnové revoluci do
situace, že odmítlo účast ve válce, tedy další spolupráci s Dohodou a
zároveň nemělo sílu bojovat na dvou frontách. Vedení bolševiků tehdy pověřilo
Trockého, aby jednal s Němci a Rakušany o ukončení bojů. Jednání probíhala
od prosince 1917 v polském městě Brest-Litevsku. Trocký, který skálopevně
věřil v propuknutí světové revoluce, se snažil jednání s nepřítelem protahovat
a přes Leninův nesouhlas i pokyny vedl rozhovory ve stylu „ani válku, ani mír“.
Podpis smlouvy s Německem a Rakouskem Trocký považoval
za zradu západoevropského proletariátu. Napsal o tom: „Mír, který nám
vnucujete, je mír násilnický a loupežný. Nehodláme připustiti, abyste Vy, páni
diplomaté, mohli říkati německým dělníkům: Vy jste požadavky naše nazývali
výbojem a anexemi, ale hleďte: my Vám přinášíme pod těmito požadavky podpis
ruské revoluce! - Ano, my jsme slabí, my nemůžeme nyní vésti válku, ale my máme
dosti revolučních sil, abychom ukázali, že my z dobré vůle nedáme svůj podpis
na smlouvu, kterou píšete Vy svým mečem na těle živých národů. My odpíráme své
podpisy!“
Trocký byl sice velmi obratný vyjednavač a manévroval, jak
se dalo. Když se ale v únoru rozhodli Němci a Rakušané ukončit příměří a
začali rychle postupovat na Moskvu, dostal Trocký od ústředního výboru po
Leninově ultimátu rozkaz bezpodmínečně přijmout německé podmínky, i když byly
podstatně horší, než co ležely na stole o dva měsíce dříve. Smlouva o příměří byla
podepsána 3. března 1918 a sovětské Rusko v ní uznalo právo ústředních
mocností na nově získaná území.
Trocký splnil rozkaz, ale vzápětí podal demisi. Lenin správně
očekával, že bude záhy následovat kapitulace Trojspolku. Lenin prokazatelně neměl
v úmyslu brestlitevský mír dlouho dodržovat. Popsal ho jako „hanebnou smlouvu“ a
po německé kapitulaci v 1. světové válce se ho okamžitě zřekl. Francouzi a
Britové tak vlastně porážkou Německa uchránili Rusko před katastrofálními
důsledky brestlitevského míru, i když pobaltské státy a část Polska na nějaký
čas Rusko ztratilo.
Každá paralela samozřejmě kulhá, Řecko 2015 se s Ruskem
1917 srovnává jen obtížně, i když situaci obou zemí lze v daném období
považovat za kritickou. Varoufakisovi se podařilo vést jednání o něco delší
dobu než Trockému, taky podal demisi ještě před podpisem smlouvy. Vládnoucí
strana měla tehdy i dnes formálně vládu, ale ne skutečnou moc nad kapitálem.
Protiútok Německa byl ovšem v obou případech zdrcující – dříve tanky,
dneska banky.
Když už jsem citoval Trockého, tak ještě krátce z jeho následného
sebekritického textu: „Když před celou zemí a před celým světem tak tragickým
způsobem projevila se naše neschopnost v daném okamžiku zabrániti vpádu
nepřátel, musilo uzavření míru považováno býti za akt, který nám byl vnucen
tvrdým zákonem poměru sil. Bylo by dětinskostí dáti se tu vésti jedině
abstraktní revoluční morálkou. Úkolem není ve vší cti padnout, úkolem je
nakonec zvítězit.“
Tohle bych řekl, že je dobré připomenout sobě i komukoliv,
kdo by dnes hájil principiálnost za každou cenu, zejména když by tu cenu měl
platit někdo jiný.