IV/ První kroky Nepu

_[*160]Důsledky válečného komunismu

V době válečného komunismu došlo ke zcela výjimečnému vyčerpání ekonomického potenciálu země. Zvlášť těžké ztráty byly způsobeny zemědělství. Za tři léta občanské války poklesly osevní plochy o 8% (čili o 1/12). Z 93,6 miliónů děsjatin na 86,1 miliónu děsjatin. Proti roku 1913 činil tento úbytek 12,5% (čili 1/8). Celková vyčerpanost zemědělství značně snížila úrodnost. Vezmeme-li výnosy, kterých bylo dosaženo za poslední předválečné desetiletí za 100, potom roku 1917 byl index 93 a roku 1920 už jen 70. Celková sklizeň obilí zaznamenala velký úbytek. Před válkou činila 4,8 miliardy pudů - roku 1920 jen necelé 3miliardy pudů. Schodek zde činí 37%, přitom ale téměř výlučně (z 30%) připadá na období 1918-1920. To je jen jeden z příkladů, který svědčí o tom, že občanská válka měla nejen pro zemědělství, ale pro celé národní hospodářství zhoubnější následky než první světová válka. Kricman uvádí, že mrhání materiálními i lidskými silami bylo sice v občanské válce menší než ve válce imperialistické, zato ale hospodářské důsledky občanské války byly daleko horší.

Ke snížení došlo v živočišné výrobě. Stavy skotu poklesly v roce 1920 na 79%. Nejinak tomu bylo i v pěstování technických kultur. Osevní plocha intenzivních plodin poklesla v roce 1920 proti roku 1916 o 56%. Čím větší byla tržnost určitého zemědělského odvětví, tím větší byly jeho ztráty. Zemědělství se stávalo soběstačným, tzn. hospodařilo téměř výlučně pro sebe a vypadlo z národního hospodářství. Vesnice dodávala městu a armádě 2,5 - 3krát méně než před válkou. Hospodářské styky mezi městem a vesnici, průmyslem a zemědělstvím byly vážně narušeny.

_[*161]Špatná situace byla také v průmyslu. Výrobní sily v drobném průmyslu poklesly ve srovnání s předválečnou úrovní 2,5 - 3krát. Ve velkoprůmyslu se sníženi projevuje takto: roku 1913 činila úhrnná výroba (v miliónech rublů) 5620, roku 1920 - 1001, čili poklesla na 18%. Národní důchod se roku 1920 rovnal 40% národního důchodu v roce 1913.^[1] Kricman zdůrazňuje význam tohoto faktu. Nadvýrobek činil v předválečném Rusku asi 1/2 veškerého národního důchodu. Z toho vyvozuje, že výrobní síly Ruska v době občanské války poklesly natolik, že nadvýrobek úplně zmizel a společenská výroba již nebyla s to zajistit pracovní sílu, ani za cenu toho, že by se vzdala všeho, co převyšovalo její prostou reprodukci.

Tato otřesná fakta o hlubokém úpadku výrobních sil země demonstrují, za jak svízelných okolnosti sovětské Rusko přecházelo k nové ekonomické linii. Následky občanské války v jistém smyslu tento přechod brzdily a konzervovaly tendence k zachování dosavadní ekonomické politiky. Hospodářský rozvrat také způsobil, že výsledky nové ekonomické politiky mohly zprvu být jen velmi skrovné.

Neméně těžké byly sociální a politické důsledky válečného komunismu, které ostatně s hospodářským úpadkem těsně souvisely. Válečné potřeby bylo možno uspokojit jen na úkor lidové spotřeby, díky živoření celé společnosti. Zemědělské obyvatelstvo bylo zásobováno spotřebním průmyslovým zbožím 5-6krát hůře než roku 1913. Přesto, že se zemědělská základna zmenšila, požadavky na zemědělství rostly. Rozpis potravin se nijak podstatně nesnížil. Kricman uvádí, že v letech 1916-1917 bylo sebráno 212 miliónů pudů a v letech 1919-1920 180 miliónů pudů obilí. Největší oběti přineslo v občanské válce město, ale hlavní masu prostředků pro její vedení mohla dát a také dala jedině vesnice.

_[*162]Rolnictvo, které tvořilo drtivou většinu obyvatelstva země a různými nitkami bylo spojeno s dělnickou třídou, začalo proti rekvizicím hromadně protestovat a fakticky se domáhalo zavedení naturální daně. Tento odpor nezřídka vyústil v otevřené střetnutí. V řadě oblastí se množily případy teroru vůči pracovníkům výkupního aparátu. Propukla rolnická povstání. K jejich potlačení bylo nutné povolat i vojsko. Rostl banditismus. Nespokojenost rolnictva začala ohrožovat základy sovětského zřízení.

Nespokojeni byli i dělníci. Za občanské války a intervence se jejich životní i pracovní podmínky dále prudce zhoršily. Životní úroveň ruského dělníka poklesla v letech 1919-1920 proti předválečné nejméně 3krát. Měsíční mzda moskevského dělníka v roce 1920 stačila pouze na 11-13 dní obživy, takže byl přinucen ať legálně či nelegálně výdělek doplnit. V nejhorším období se hubený dělnický denní příděl chleba 1/8 libry vydával jen obden. Někteří dělníci pracovali zároveň v továrně i v dílně u nějakého mistra nebo řemeslníka. Podle Strumilina činila v roce 1920 tato černá mzda 20,5% celkového výdělku.^[2] Pracovní podmínky se přiblížily k podmínkám armády. Od dělníků se vybíraly pokuty a vyžadovala se přísná pracovní disciplína.

Podvýživa silně snížila intenzitu dělníkovy práce. Absence v průmyslu dosáhla občas až 60% a všeobecně překročila 30%.^[3] Rostly drobné krádeže. V závodech vyráběli dělníci zapalovače pro černý trh z „erárního“ materiálu. Profesor Prokopovič odhaduje, že v roce 1920 byl počet dělníků zaměstnaných v průmyslu o více než 1/2 menší než před válkou. Uvádí, že průměrná produktivita na jednoho dělníka poklesla na 30-35%. Někteří ekonomové ukazují, že reálná mzda nečinila více než 35-40% předválečné úrovně.^[4]

Všechny tyto skutečnosti vedly k tzv. deklasaci, tj. _[*163]odtřídnění dělnictva. Značný vliv na deklasování měly rovnostářské tendence, nivelizace mezd kvalifikovaného a nekvalifikovaného dělníka. Kricman uvádí, že přes dílčí pokusy o denivelizaci byl v roce 1920 rozdíl ve výdělcích dělníků pouze 4% (1,04).^[5]

V druhé polovině roku 1920 byly stávky docela všední záležitostí. Na schůzích v továrnách byly schvalovány opoziční rezoluce. Docházelo k protestním demonstracím. Oficiální řečníci byli ukřičení.

Pokles životní úrovně postihl i ostatní vrstvy městského obyvatelstva. U úředníků se za léta 1913-1920 snížila 4krát více než u dělníků.

Různými epidemiemi byla postižena 4% obyvatel Ruska. S hladem se dostavily nemoci.

Události vyústily ve vzpouře v námořní pevnosti Kronštadtu, který byl roku 1917 chloubou revoluce.

Na přelomu

Reagovat na ekonomické a sociální důsledky válečného komunismu rozhodně nebylo pro KSR snadné. Vznikl jakýsi začarovaný kruh, který jakoby neukazoval žádný výchozí bod pro analýzu minulého období. Bylo neobyčejně těžké posoudit, nakolik pozmění konec války opatření válečného komunismu; co z něho přejde do nové etapy a co zanikne. Silné pozůstatky minulé éry ve vědomí i podvědomí lidí, ba přímo ztotožnění jejích direktiv s komunismem rovněž značně komplikovaly obrat v politice. Kulminující celospolečenská krize jakoby nabádala soustavu válečného komunismu spíše dále zdokonalovat, než ji likvidovat. Navíc přes negativní zkušenosti válečného komunismu zůstaly Marxovy a Engelsovy teze o nezbožní ekonomice již v první fázi komunistické společnosti v podstatě neotřeseny a jakákoli myšlenka na uvolnění tržních vztahů by nejen _[*164]byla v rozporu s klasickými názory, ale považovala by se za politicky nepřípustný ústupek kapitalistickým živlům. Je tedy zřejmé, že všeobecné podmínky neobyčejně komplikovaly hledáni východiska. Poznatky, k nimž došla KSR na jaře 1918 a které nabádaly k obezřetnějšímu postupu, byly zatím jakoby zapomenuty.

Základem válečně komunistické ekonomiky byl rozpis potravin. Proto rozbor nedostatků válečného komunismu měl začít od zásobovací politiky. Zatím ale koncem roku 1920 největší diskuse propukla na nepravém místě: o odborech. Pokusy o revizi postupu vůči rolnictvu tím byly odsunuty do pozadí. Nicméně roku 1920 přece jenom došlo k výměně názorů na zemědělskou politiku a k jistým konkrétním opatřením.

Počátkem roku 1920 se zdálo, že se občanská válka schyluje ke konci; tehdy v únoru 1920 navrhl Trockij⁽²³⁾ v memorandu politbyru nahradit rekvírování přebytků naturální daní. Nešlo o přechod k Nepu, ale o to, zmírnit danou politiku vůči rolnictvu. Proti projektu se podle Trockého vehementně postavil Lenin a ostatní členové ÚV a obviňovali Trockého z hlásání svobodného obchodu.^[6] Pro svůj návrh získal Trockij pouze 4 hlasy z 15.

Na podzim 1920 znovu sílí tendence ke změně zásobovací politiky. Někteří komunisté doporučují nahradit zásobovací monopol naturální daní. Podobné návrhy docházejí zejména od místních funkcionářů. Záblesk nového kursu zjistíme i u Lenina. 30. listopadu 1920 v návrhu usnesení RLK o přímých daních doporučuje připravit a současně zrušit jak peněžní daně, tak rekvizici potravin a nahradit ji naturální daní.

Ale toto doporučení bylo ve stranickém tisku velmi ostře kritizováno. V čele konzervativců stál Osinskij. Považoval tuto změnu za nepřípustný ústupek soukromohospodářským, buržoazním vztahům na vesnici. Jediný způsob překonání krize zemědělství spatřoval _[*165]v tom, aby se rolnictvo podřídilo státní disciplině nejen v dodávkách, nýbrž i ve výrobě. Státní regulování zemědělství a státní donucovací řízení zemědělské výroby bude prý pronikat stále hlouběji a přejde ve státní organizaci této výroby.

Poslední vážnou zkouškou agrárních problémů v období válečného komunismu byl VIII. všeruský sjezd sovětů v prosinci 1920. Někteří delegáti-komunisté v rozpravě k přijetí nového nařízení o zemědělství v podstatě navrhovali zavést naturální daň. Také menševičtí a eserští delegáti nesouhlasili s bolševickou zásobovací politikou.^[7]

Návrhy některých delegátů na zavedení naturální daně většina sjezdu ostře odmítla. Nový dekret o rozvoji rolnických hospodářství i nadále vycházel ze zásad válečného komunismu. Myšlenka státního řízení zemědělství nabyla své konkrétní podoby v státním osevním plánu. Potravinovému rozpisu nyní odpovídal i rozpis seťový. Individuální osevní fondy zemědělců tvořily celostátní osevní fond a rolníci se zavazovali k osévání pozemků podle jednotného plánu. Zřizovaly se zvláštní orgány „posevkomy“. Přinucení bylo v dekretu i v komentářích k němu uznáno za hlavní metodu pro zlepšení rolnického hospodářství. Rolnictvu se přisoudila fakticky úloha státního zaměstnance, který provádí příkazy „posevkomu“.

Myšlenku státního dohledu nad zemědělstvím obhajoval na sjezdu také Lenin; spojoval ji s nezbytným posílením donucovacích metod (viz dok. č. 14).

V minulosti došlo v sovětské literatuře k pokusům líčit _[*166]VIII. sjezd sovětů již jako obrat k nové ekonomické politice. K tomu zřejmě sváděla i skutečnost, že se sjezd poprvé od podzimu 1918 vážněji zabýval ne distribucí, ale výrobou. Na VIII. sjezdu byl schválen plán Goelro. Pouze v tomto obratu k výrobě by bylo možné vidět jakýsi symptom nové orientace.

Dalšími krůčky, které velmi nesměle naznačovaly novou politiku, byly změny v řízení průmyslové výroby. VIII. sjezd sovětů rozhodl uvolnit tuhý centralismus v průmyslu.^[8] Praktická aplikace tohoto opatření však vyžadovala základní změnu v ekonomických vztazích. Pokud bylo zásobování podniků závislé na ústředí, bylo obtížné realizovat nové záměry. Teprve Nep tím, že obnovil trh, umožnil vytvořit ekonomickou nezávislost hospodářských jednotek.

VIII. sjezd sovětů vcelku utvrdil válečně komunistické principy. Zákon o upevnění a rozvoji rolnického zemědělství dokonce ještě utáhl šrouby válečného komunismu. Začarovaný kruh byl přeťat na nepravém místě.

Od „socialistického“ naturálního hospodářství ke zbožní výrobě

Lenin záhy postřehl, že podstata celospolečenské krize je v narušení svazku dělnické třídy a rolnictva. Usoudil, že rolnictvo je možné uklidnit jen obnovou směny produktů mezi městem a vesnicí, zrušením rekvizice a zavedením naturální daně pro nejbližší dobu. 8. února 1921 předložil politbyru historický projekt: _[*167]žádal nahradit odebíraní přebytků naturální daní. X. sjezd Leninův návrh schválil.

Na první pohled se může zdát, že naturální daň znamenala jen nepatrnou změnu; dříve se bralo rolníkům všechno nebo téměř všechno, nyní jen část jejich produkce. Právě v této souvislosti mluvil Lenin o tom, že naturální daň obsahuje částečky staré politiky, je v ní něco z minulosti, ale zároveň zahrnuje prvky nové politiky, směřuje do budoucnosti. V brožuře O naturální dani bral tento krok s výhradou. Tvrdil, že jedině správnou politikou dělnické třídy je výměna všech zemědělských produktů za průmyslové výrobky. Naturální daň je prý přechodem k takové směně.

Avšak takové opatření jako naturální daň mělo svou vnitřní logiku a vůbec nedbalo úsudků teoretiků a politiků. Vyvolalo úplnou řetězovou reakci. Předně legalizovalo obchod s přebytky. Mohly být využitkovány pro posílení vlastního hospodářství, pro zvýšení osobní spotřeby, anebo mohly být také směněny za výrobky továren, domácích výrobců nebo za zemědělské produkty. Zejména zámožnější hospodářství mohla tohoto práva využit. V prvních měsících získával tedy stát potraviny od rolníků dvěma způsoby: naturální daní a výměnou produktů. První způsob realizoval stát, druhý družstva ve státních službách. To znamená, že orientace na „socialistickou” bezpeněžní směnu trvala; byly obavy, že uvolnění obchodu povede k restauraci kapitalismu.

Dekret VÚVV, který novou zásobovací politiku vyhlásil, se vyjadřoval zcela jasně o přímé výměně průmyslových výrobků za zemědělské produkty. (Viz dok. č. 19.) Sovětská vláda usilovala o to, aby maximální množství zemědělských přebytků získala touto řádnou centralizovanou směnou. Na volný trh se mělo dostat přebytků co nejméně. Právo svobodného obchodu bylo zprvu omezeno místním trhem. Povolovala se místní směna zboží prostřednictvím družstev na trzích.

První pokus o regulaci směny selhal. Jakmile byl _[*168]zásadně uznán soukromý obchod, musela snaha omezit jej na místní trh nebo naturální směnu ztroskotat. K létu 1921 obě tyto překážky padly. Přímá směna se nezdařila. Lidový komisariát zásobování měl nedostatek zboží pro směnu; také zboží, které prodával nepman, bylo obvykle kvalitnější než zboží družstev.

Vnitřní síly Nepu překonaly úmysly jeho tvůrců. Konsekvence naturální daně byla nečekaná. Obnovil se trh zemědělské produkce, obnovily se tržní vztahy mezi zemědělstvím a průmyslem a oživil peněžní oběh. V roce 1922 poprvé od roku 1917 se konaly dva nejslavnější ruské trhy: jarní irbitský na Sibiři a nižněnovgorodský, v pozdním létě. Komunistická strana Ruska byla nucena přizpůsobit veškeré ekonomické řízení zbožně peněžním vztahům.

Dalším důsledkem zavedení naturální daně byla změna družstevní politiky. Zprvu se měla družstva významně podílet v přímé směně i na místním volném trhu. Proti soukromému obchodu dostala družstva obrovské výhody. 25. května 1921 byla mezi Ústředním svazem a Narkomprodem uzavřena generální smlouva. Podle ní družstva dokonce získala dočasně monopolní právo na obchod s potravinami a surovinami. Ústřední svaz se stal jediným distributorem spotřebního zboží po celé zemí. Lidový komisariát výživy předal Ústřednímu svazu všechny zásoby spotřebního průmyslového zboží, které vlastnil. Družstva je měla přímo vyměňovat za zemědělské produkty.

Obchodní autonomie Ústředního svazu nebyla zatím úplná. Obchodní operace byly vázány na jisté podmínky. Například pro přitnou výměnu, kterou místní družstva prováděla, byly pevně stanoveny ekvivalenty (za x aršínů kartounu y pudů žita). Tato okolnost značně omezovala nezávislost místních kupců v samostatném manévrování na trhu.

V polovině roku 1921 ceny zemědělské produkce na trhu prudce stouply. (Částečně i vlivem velké neúrody.) Ale fixní ekvivalent stanovený Narkomprodem snižo_[*169]val ceny obilí a celkem vysoko oceňoval průmyslové spotřební zboží. Za této situace rolníci raději prodávali soukromým obchodníkům, kteří platili vyšší ceny. Nepman směnil kosu za jeden pud pšenice, zatímco družstva žádala 2 pudy podle stanoveného ekvivalentu.

Tyto nesrovnalosti bylo třeba odstranit a současně reagovat na krach centralizované směny. Za nové situace bylo nutné zrevidovat i statut družstev. Dekret sovětské vlády z 26. října 1921 zrušil květnovou smlouvu a dával družstvům plnou komerční nezávislost. Přiznal jim právo kupovat a prodávat bez zásahu nějakého vládního orgánu. Sovětské průmyslové orgány, včetně trustů, hlavních správa sekcí NNR dostaly pokyn nabízet své výrobky především Ústřednímu svazu, respektive příslušným místním družstevním organizacím. V praxi ale docházelo k neshodám mezi družstvy, NNR a trusty, které často dávaly přednost komisionářskému prodeji. Přesto se ale družstva poměrně prosadila. V první polovině roku 1922 dostala více než 3/4 svých prodejních zásob od státních orgánů, včetně trustů.^[9] Ústřední svaz už nebyl financován státem a také jeho výsadní postavení státního nákupčího se rušilo.

Nep v průmyslu

Zpočátku se Nep vztahoval na zemědělství a vnitřní obchod. V průmyslu se s ním nepočítalo. Na X. sjezdu se o průmyslu vůbec nejednalo. Tam se KSR zprvu zaměřila na drobné podnikání, které mělo přece jenom výhodnější podmínky pro zahájení výroby než velké průmyslové podniky. Malé a střední (soukromé i družstevní) podniky zpravidla nepotřebovaly, aby byly zásobovány ze státních zásob surovin, paliva a potravin. Dekrety ze 17. května vyhlašovaly podporu drobným řemeslní_[*170]kům, domáckým výrobcům a také výrobním družstvům. Omezení jejich podnikatelské iniciativy, která byla uplatněna v minulých letech, nyní byla zrušena. Např. průmyslová výrobní družstva nabyla práv zákonné osoby, mohla zaměstnávat námezdní dělníky v počtu, který nepřesáhl 20% úhrnného počtu členů družstva, nepodléhala státní inspekci a měla dostávat jak krátkodobý, tak dlouhodobý úvěr. Podniky, které do té doby nebyly podle dekretu z 29. 11. 1920 zestátněny, nepodléhaly nacionalizaci. Rušila se tedy platnost listopadového dekretu. X. všeruská konference rozhodla, aby státní podniky byly pronajímány soukromým osobám, družstvům, artělům a společenstvím. Místní hospodářské orgány dostaly právo takové smlouvy uzavírat bez povolení vyšších orgánů. Musely však v těchto případech informovat Radu práce a obrany.^[10] Šlo hlavně o navrácení malých podniků, většinou spíše dílniček než továren, které stát převzal podle listopadového dekretu. Výroba v těchto podnicích byla zpravidla nerentabilní a státu přinášela jen ztráty.^[11]

Rozsah denacionalizace nebyl příliš velký. Podle statistických údajů bylo k podzimu 1922 ze 7100 podniků určených k pronajmutí propachtováno 3800 podniků. Celkem zaměstnávaly 68 000 dělníků, tj. v průměru na každý podnik méně než 20 dělníků. Údaje, které zahrnují pouze asi polovinu propachtovaných podniků, ukazují, že méně než 50% z nich bylo propachtováno soukromým osobám, zpravidla bývalým vlastníkům. Zbytek byl propachtován družstvům, dělnickým artělům nebo státním orgánům. Vidíme tedy, že podíl vrá_[*171]cených podniků na úhrnné průmyslové produkci byl bezvýznamný.^[12]

Dalším článkem v logickém řetězu následků naturální daně byla postupná likvidace systému centralizovaného zásobování průmyslových podniků materiály, surovinami a potravinami prostřednictvím „glavkistické sítě“. Tento způsob byl během roku 1921 nahrazen decentralizovaným systémem, podniky mohly uzavírat vlastní kontrakty na koupi surovin a zároveň získaly dispoziční právo na prodej svých výrobků. Státní organizace dostaly též kompetenci kupovat a prodávat na volném trhu úměrně tomu, jak se uvolňovaly od ústředního přídělového zásobování. Od srpna 1921 bylo většině průmyslových podniků dovoleno disponovat polovinou své pro_[*172]dukce na trhu. Druhou polovinou měly podniky hradit odpovídající množství surovin a paliva, které obdržely z ústřední zásobovací sítě. Po dvou měsících přešly tyto podniky úplně na komerční princip jak v nákupu surovin, tak i v prodeji hotových výrobků.

Vedle nových směnných forem však zpočátku přežívaly ještě formy staré. Po několik měsíců se ještě průmyslové podniky snažily také o přímou výměnu produktů buď s jinými podniky, nebo s rolnictvem, aby získaly potřebné suroviny nebo potraviny. Záhy ale byly mezi státními institucemi a mezi průmyslem a zemědělstvím obnoveny v plném rozsahu normální peněžní transakce. Nakonec byly průmyslové podniky seskupeny do finančně autonomních hospodářských jednotek, které s výjimkou řady podniků těžkého průmyslu byly vyjmuty ze státního rozpočtu a převedeny na komerční základnu. Předpokládalo se, že tyto trusty budou doplňovat své oběžné prostředky prostřednictvím bankovního úvěru, nikoli ze státní pokladny jako dříve. 16. října 1921 byla dekretem VÚVV znovu otevřena Státní banka jako nezbytný doplněk rehabilitace trhu. Poskytováním úvěrů a pomocí dalších bankovních operací měla přispět k rozvoji průmyslu, zemědělství a obchodu. Zprvu ale mohla poskytovat průmyslovým podnikům jen malou a drahou pomoc. Je tedy zřejmé, že v letech 1921-1922 akceptoval státní průmyslový sektor podmínky trhu a vrátil se k hospodárnosti výroby.

Decentralizovaný systém průmyslový byl založen na novém způsobu řízení. 9. srpna 1921 vyšel vládní zákon o provádění zásad Nepu (viz dok. č. 25). Byl to první významný dokument Nepu, věnovaný velkoprůmyslu. Domácký a řemeslný průmysl se v něm hodnotí jako pomocné odvětví socialistického velkoprůmyslu. Zákon se také pokoušel stanovit systematickou klasifikaci podniků. Uváděl, že stát řídí jen důležité podniky, kdežto méně významné podniky budou pronajaty družstvům nebo soukromým osobám. Podniky, pro které by se nenašel pachtýř, měly být uzavřeny. Ve státních podni_[*173]cích se zaváděl chozrasčot, který měl zřejmě dvojí funkci: a) zajistit, aby státní podniky přestaly být pro stát břemenem; b) umožnit hospodářským orgánům, aby určily, které z podniků mají natrvalo zůstat ve státním vlastnictví a pod státní správou.

Řízení se zakládalo na centralizaci i decentralizaci. Základní hospodářskou jednotkou se staly trusty. (Koncentrace podniků téhož výrobního odvětví) Na přímé administrativní kontrole NNR a jejích orgánů byly nezávislé. V prosinci 1921 bylo založeno 15 velkých trustů. Při jejich ustavování se rušily drobné neefektivní výroby. Do konce srpna 1922 byl proces sdružování průmyslových podniků do trustů ukončen. Celkem bylo utvořeno 421 trustů.^[13]

Všeobecné řízení a plánování výroby v podnicích 1. a II. kategorie převzalo 16 nových ústředních průmyslových oddělení NNR, které nahradily 50 bývalých hlavních výborů.

Bylo znovu zavedeno poštovné, poplatky za dopravu, telegraf, vodu, elektřinu, plyn, nájemné z budova pozemků jak průmyslových podniků, tak i soukromníků. Postupně se zrušil přídě1ový systém. Úhrnný počet 34 miliónů osob, které byly vedeny na lístkovém systému před zavedením Nepu, byl omezen na podzim 1921 na 7 miliónů dělníků, kteří dostávali příděly jako součást proplacení své mzdy.^[14]

V červnu 1921 byl obnoven klasický daňový systém. Průmyslové i obchodní podniky podléhaly zdanění. Zavedena státní nepřímá daň na vino a lihoviny, tabák, zápalky, čaj, kávu apod. Finanční systém postupně spěl k peněžní reformě, která byla dovršena v roce 1924.

_[*174]Jaro 1918 a „březnový převrat”

Nep v jistém smyslu navazoval na Leninův plán socialistické výstavby vytyčený na jaře 1918. Tehdy Lenin počítal s pomalejším tempem socialistických přeměn, s využitím buržoazních specialistů za vysoké platy, s uzavřením kompromisu s maloburžoazními družstvy, počítal se státním kapitalismem. Ale úvahy o státním kapitalismu na jaře 1918, jak je Lenin hodnotil později, v žádném případě nezahrnovaly plán ústupu, neboť zde například nebylo ani zmínky o jednom velmi důležitém bodě, o svobodě obchodu, který má pro státní kapitalismus stěžejní význam.

Z toho vyplývá, že nejen za občanské války, ale také na jaře 1918 KSR(b) vcelku předpokládala, že je možné přejít k socialistické výstavbě přímo „...bez předběžného období, ve kterém by byla stará ekonomika přizpůsobována ekonomice socialistické“^[15]. Předpokládala, že zavedením státní výroby a státního rozdělování sovětské Rusko rázem vstoupilo do jiného ekonomického systému výroby a rozdělování, než byl předešlý, tj. kapitalistický.^[16] Proto také KSR(b) nezkoumala, v jakém vzájemném poměru se octne sovětská ekonomika k trhu, k obchodu.^[17] Zdůrazňovala význam evidence, kontroly, zvyšování produktivity práce, utužení kázně apod.^[18]

Je omyl ztotožňovat dekrety sovětské vlády, které obchod fakticky legalizovaly, s linií KSR(b). Tato linie sledovala centralizovanou bezpeněžní směnu, musela se však přizpůsobit praxi a tuto praxi potvrdit zákonem. Systém soukromé výroby a rozdělování, s nimž KSR(b) na jaře 1918 do jisté míry počítala, měl být vedlejším systémem. Hlavní byl systém státní výroby a rozdělování a _[*175]ten měl postupně omezovat a likvidovat soukromý sektor.^[19]

Nová ekonomická politika se podstatně lišila od politiky vyhlašované na jaře 1918 (a tím spíše od politiky „válečného komunismu“), a to především formou spojení socialistického sektoru s rolnickou ekonomikou. Dříve se předpokládala hlavně naturální směna mezi oběma odvětvími, kdežto za Nepu se záhy uzákonil obchod jako jedině možný hospodářský způsob spojení s ro1níctvem za daných podmínek. Později Lenin o tomto plánu změny řekl: „Co jsme neznali? Společenskoekonomický podklad této práce. Na podkladě trhu, obchodu nebo proti tomuto podkladu ?“^[20]

V uznání nutnosti obchodu a jeho ovládnutí je mezi linií vytyčovanou na jaře 1918 a linií vyhlášenou na jaře 1921 podstatný rozdíl, který dává novou kvalitu.^[21]

Politické poučení

Nová ekonomická politika podstatně změnila metody a formy socialistické výstavby. Na rozdíl od dosavadních představ o okamžitém přechodu k „socialistickým“ metodám ústřední evidence a kontroly, které se uplatnily v letech 1918-1920, znamenal Nep využívání tržních metod a ekonomických nástrojů spolu s plánovaným řízením hospodářství.

Tento strategický ústup od utkvělých názorů a vžitých praktik způsobil mnohým komunistům těžké psychické trauma. Smysl ústupu sledovaný Nepem nepochopili a začali ho odmítat rádoby z komunistických pozic. Domnívali se, že nepovská reforma nastoluje reformistický program, který ve svých důsledcích po_[*176]vede k obnově kapitalismu v sovětském Rusku. (Takové názory vyslovili Kollontajová, Šljapnikov, Stukov, Larin aj.) Nep sice radikálně měnil koncepci výstavby socialistické společnosti, již ztělesňoval válečný komunismus, avšak nezatracoval programové cíle strany.

„Nejvěrnější“ stoupenci komunismu protestovali tehdy také proti důkladné revizi dřívější politické orientace. Metody ekonomické politiky byly prý historicky nezbytné, a tak vlastně subjektivně k žádné chybě ani nedošlo. Leninovo prohlášení, že dřívější politika byla chybná, pokud počítala s přímým přechodem k socialistické výstavbě, proto přijali s otevřeným nesouhlasem. Vytýkali mu, že mluví jenom o chybách a že si chyby vymýšlí. Přiznání chyb považovali za škodlivé, poněvadž prý napomáhá k tomu, „aby členové strany propadli malomyslnosti, rozpakům a pocitu sklíčenosti“.

Avšak Lenin usuzoval, že přehodnocení dřívější politiky má zásadní teoretický a praktický význam pro pochopení nové linie i pro její realizaci, a houževnatě na něm trval. Byl si velmi dobře vědom toho, že se mnozí komunisté ve svém uvědomění a myšlení ještě plně nesžili s nutností Nepu a že bez jasné představy, v čem byla chybná dřívější linie, nebude strana s to uskutečňovat novou ekonomickou politiku a s konečnou platností stanovit její směr.

Lenin, ač sám do značné míry podléhal nesprávným představám o perspektivách socialistické společnosti a v praxi je prosazoval, měl vždy v sobě dost morální a politické odvahy a odpovědnosti, aby nesprávnost dřívější politiky a svůj podíl na ní přiznal a neváhal zbavovat se životem překonaných představa plánů. Činil tak především s vědomím, že jen takové jednání prospěje straně.

Zkušenosti sovětských komunistů z obratu od válečného komunismu k Nepu jsou v naší etapě vývoje neobyčejně aktuální. Učí nás správným politickým metodám, ukazují plodnost svobodné výměny názorů, vedou nás ke střízlivému hodnocení výsledků vývoje naší společnosti a ekonomiky.

[1] Všechny faktické údaje viz Kricman, cit. dílo, str. 149-160.

[2] Viz Kricman, cit. dílo, str. 182, 214.

[3] Viz M. Dobb, cit. dílo, str. 100.

[4] Tamtéž.

[5] Viz M. Dobb, cit. dílo, str. 216.

[6] Viz Děsjatyj sjezd RKP(b), Moskva 1933, str. 352.

[7] Jeden z levých socialistů-revolucionářů navrhoval zavést naturální daň. Obě frakce také předložily samostatně rezoluce o zemědělské politice. V menševické rezoluci se pravilo, že ruské rolnictvo rozvijí svou hospodářskou činnost v souladu se zásadami tržní ekonomiky, a navrhovalo, aby rolnictvo mělo možnost disponovat všemi přebytky, které mu zbudou po splněni státních závazků, a to na základě volné směny zboží nebo podle cen, které budou stanoveny v souhlase s nimi. Viz E. H. Carr, cit. dílo, str. 174.

[8] Značný počet podniků, okolo 2000, měl být převeden pod správu gubernských sovnarchozů. Průmyslové sekce sovětů jíž neměly být podřízeny příslušnému hlavnímu výboru. Mělo též dojít k úplnému podřízení gubernských sovnarchozů gubernským sovětům. NNR měla být reorganisována a počet „glavků“ snížen z 52 na 16. Přitom sjezd zdůraznil rozdíl mezi řízením všeobecným a řízením operativním.

[9] Viz E. H. Carr, cit. dílo, str. 338.

[10] Viz KSSS v rezolucích a usneseních..., díl 1., str. 497.

[11] Proces částečné denacionalizace začal probíhat živelně. Místní orgány se s velkou ochotou zbavovaly odpovědnosti nad správou neefektivních výrob. 6. července 1921 vydala sovětská vláda dekret, který stanovil podmínky pronájmu. Přednost byla dána družstvům, i když se nevylučoval pronájem soukromým osobám. Pacht se připouštěl na 2-5 let a renta se platila v naturáliích, procentem z vyrobeného zboží. Dekret byl aplikován především na podniky místního významu.

[12] Přesto ale reagence na částečnou denacionalizaci u tzv. skalních komunistů byla nepříznivá. Dopis ÚV z listopadu 1921 adresovaný gubernským výborům a podepsaný tajemníkem ÚV Molotovem měl zřejmě celou záležitost uvést na pravou míru. Členové strany se v něm upozorňovali, že je nepřípustné, aby se komunista stal vlastníkem či nájemcem nějaké ekonomické jednotky, která by zaměstnávala námezdní snu, anebo se podílel na nějaké soukromé ekonomické organizaci, která by pracovala pro zisk. Komunista mohl být členem artělu nebo kolektivní ekonomické organizace, jedině ale v případě, že tato jednotka pracuje pro stát nebo pro družstva a nesleduje-li cíl obohacení. (Viz Izvěstija CK Rossijskoj kommunističeskoj partii, č. 34, [15. 11.1921]; citováno podle Carra, str. 301.) Později Kameněv na X. všeruském sjezdu sovětů v prosinci 1922 uvedl, že ve státním průmyslu a dopravě je zaměstnáno 3 milióny dělníků proti 70 000 dělníků, kteří pracují v soukromých a pronajatých podnicích. Vidíme tedy, že spor šel více o zásadu než o vrácení podniků, které navíc stejně nemohly být účinně nacionalizovány. Inventarizace z března 1923 ukázala, že ze 165 000 tzv. průmyslových podniků 88,5% bylo v soukromém vlastnictví nebo propachtováno soukromým osobám. Stát spravoval pouze 8,5 % těchto dílniček. Na družstva připadaly asi 3 % těchto „podniků“. Ale 84,5% všech průmyslových dělníků bylo zaměstnáno ve státních podnicích. Na průmyslový podnik v průměru připadalo 155 dělníků a u družstev byl průměr 15 dělníků. Na soukromé podniky v průměru jen 2 dělníci. Státní podniky vyráběly 92,4% hodnoty produkce, ale soukromé podniky jen 4,9% a družstva 2,7%. Viz Rozenfeld, Promyšlennaja politika SSSR, cit. podle Carra, str. 302.

[13] V textilním, metalurgickém a potravinářském průmyslu vzniklo po 50 trustech, 40 trustů vzniklo v koželužském, 35 v chemickém a 20 v elektrotechnickém průmyslu. Na každý trust připadalo průměrně 10 podniků. Každý z 21 velkotrustů zaměstnával přes 10 000 dělníků. Státní trust se stal hlavni formou organizace továrního průmyslu v Sovětské republice.

[14] Viz Prokopovič, Četyre goda prodovolstvennoj politiki, cit. podle Carra, str. 330.

[15] V. I. Lenin, Spisy, sv. 33, Praha 1962, str. 80-81.

[16] Viz tamtéž, str. 81.

[17] Viz tamtéž.

[18] Viz tamtéž.

[19] Viz V. I. Lenin, Spisy, sv. 33, str. 81.

[20] Leninskij sbornik XXIII, str. 266.

[21] Rezoluce XI. konference KSR(b) z prosince 1921, která uvádí, že Nep je pokračováním politiky z jara 1918, je zřejmě na tomto místě nepřesná, neboť sotva lze dokázat, že hlavní zásady nové ekonomické politiky byly přesně stanoveny již v době prvního „oddechu“ na jaře 1918. Viz KSSS v rezolucích..., díl 1., str. 512.