Referát na X. sjezdu KSR(b) o zavedení naturální daně místo povinnosti odvádět všechny přebytky

Sjezdový referát Vladimíra Iljiče Lenina z 15. března 1921, v němž Lenin navrhoval opatření zamezující dalšímu narušování svazku dělnické třídy a rolnictva. Fakticky to znamenalo příklon k původně zamítnutému návrhu Trockého z února 1920 a začátek NEPu (Nové ekonomické politiky).
Referát byl 18. přílohou v roce 1969 nakonec nevydané knihy „obrat nebo krach“. Číslování stránek odpovídá této knize.

_[*177]*18

Soudruzi a soudružky! Zavedení daně místo povinného odvádění přebytků je především a hlavně problém politický, jehož podstatou je vztah dělnické třídy k rolnictvu. Chceme-li tento problém řešit, znamená to, že musíme vztahy mezi těmito dvěma hlavními třídami, jejichž vzájemný boj nebo vzájemná dohoda určují osudy celé naší revoluce, znovu, nebo snad lépe řečeno, obezřetněji a správněji dodatečně prozkoumat a do jisté _[*178]míry zrevidovat. Není třeba, abych se podrobně zabýval příčinami takové revize. Všichni jistě velmi dobře víte, kolik událostí, zvl᚝ když se krajně vystupňovala nouze, způsobená válkou, rozvratem, demobilizací a katastrofální neúrodou -, kolik okolností způsobilo, že rolník se dostal do mimořádně těžké a kritické situace a nutně zesílilo jeho kolísání od proletariátu k buržoazii.

Teď několik slovo teoretickém významu nebo teoretickém přístupu k této otázce. Je nesporné, že v zemi, kde obrovskou většinu obyvatelstva tvoří zemědělští malovýrobci, je možné uskutečnit socialistickou revoluci jedině pomocí celé řady zvláštních přechodných opatření, která by byla zcela zbytečná v zemích vyspělého kapitalismu, kde v průmyslu i zemědělství je obrovská většina námezdních dělníků a kde se celá desetiletí utvářela třída námezdních zemědělských dělníků. Jedině taková třída může být sociální, ekonomickou a politickou oporou bezprostředního přechodu k socialismu. Jedině v takových zemích, kde je tato třída dostatečně vyspělá, je bezprostřední přechod od kapitalismu k socialismu možný bez zvláštních přechodných celostátních opatření. V celé řadě děl, ve všech našich projevech a ve všem tisku jsme zdůrazňovali, že v Rusku je situace jiná, že v Rusku máme menšinu průmyslových dělníků a obrovskou většinu drobných zemědělců. Socialistická revoluce v takové zemi může dosáhnout konečného úspěchu jedině za dvou podmínek. Předně, bude-li včas podepřena socialistickou revolucí v jedné nebo několika vyspělých zemích. Jak víte, k splnění této podmínky jsme proti dřívějšku vykonali velmi mnoho, ale zdaleka ne tolik, aby se to uskutečnilo.

Druhou podmínkou je dohoda mezi proletariátem, který uskutečňuje svou diktaturu nebo má v rukou státní moc, a většinou rolnického obyvatelstva. Dohoda je velmi široký pojem, zahrnující celou řadu opatření a přechodů. Tady je třeba říci, že při celé naší propagandě a agitaci musíme mluvit naprosto otevřeně. Musíme rázně odsoudit lidi, kteří chápou politiku jako drobné _[*179]triky, rovnající se někdy téměř podvodu. Jejich chyby je nutno napravit. Třídy nelze oklamat. Za tři roky jsme mnoho vykonali pro zvýšení politického uvědomění mas. Masy se nejvíce poučily z ostrého boje. V souladu s naším světovým názorem, s našimi revolučními zkušenostmi, kterých jsme nabyli během desetiletí, a na základě poučení z naší revoluce musíme otevřeně říkat: zájmy těchto dvou tříd jsou odlišné, drobný zemědělec nechce totéž, co chce dělník.

Víme, že dokud nevypukne revoluce v jiných zemích, může socialistickou revoluci v Rusku zachránit jen dohoda s rolnictvem. A takto otevřeně je to třeba říkat na všech schůzích, v celém tisku. Víme, že dohoda mezi dělnickou třídou a rolnictvem je vratká - mírně řečeno, aniž dáme slovo „mírně“ do protokolu -, a máme-li mluvit otevřeně, je ještě mnohem horší. Rozhodně se nesmíme snažit cokoli zatajovat, ale musíme otevřeně říkat, že rolnictvo je s nynější formou vztahů mezi nim a námi nespokojeno, že ji nechce a dále tak žít nebude.

To je nesporné. Rolnictvo jasně projevilo svou vůli, vůli obrovských mas pracujícího obyvatelstva. Musíme s tím počítat a jsme dostatečně střízlivými politiky, abychom otevřeně řekli: zrevidujme svou politiku vůči rolnictvu. Dosavadní stav je neudržitelný.

Musíme rolníkům říci: „Chcete-li jít zpět, chcete-li úplně obnovit soukromé vlastnictví a svobodný obchod, znamená to, že budete neodvratně a nevyhnutelně upadat pod nadvládu statkářů a kapitalistů. Potvrzuje to celá řada příkladů z historie i z revolucí. Nevyhnutelnost toho potvrdí pouhá zběžná úvaha vyplývající z abecedy komunismu, z abecedy politické ekonomie. Jen uvažujme. Je pro rolnictvo výhodné rozejít se s proletariátem a vracet se zpět - a připustit, aby se země vracela zpět - pod nadvládu kapitalistů a statkářů, nebo to není výhodné? Uvažujte o tom a uvažujme společně!“

Máme za to, že budeme-li uvažovat správně, pak i přes všechny velké rozdíly mezi ekonomickými zájmy pro_[*180]letariátu a drobného zemědělce, kterých jsme si dobře vědomi, dopadne výsledek v nᚠprospěch.

A je naše situace v zásobách zboží sebesvízelnější, potřeby středního rolníka musíme uspokojit. Dnes je mnohem více středních rolníků než dříve, rozpory se zmírnily, půda je rozdělena do užívání mnohem rovnoměrněji, kulak je podlomen a v značné části vyvlastněn - v Rusku více než na Ukrajině, na Sibiři méně. Ale všeobecně řečeno statistické údaje naprosto nezvratně ukazují, že vesnice se znivelizovala, rozdíly se vyrovnávají, tzn. zmírnila se příkrá diference mezi kulakem a bezzemkem. Všechno je vyrovnanější, rolnictvo se, celkem vzato, dostalo do postavení středního rolníka.

Můžeme uspokojit toto střední rolnictvo jako takové, s jeho ekonomickými zvláštnostmi, s jeho ekonomickými kořeny? Snil-li někdo z komunistů o tom, že je možné za tři roky předělat ekonomickou základnu, ekonomické kořeny zemědělské malovýroby, byl to ovšem fantasta. A proč bychom to zapírali, takových fantastů bylo mezí námi dost. Na tom přece není nic špatného. Copak se mohlo v takové zemi začít se socialistickou revolucí bez fantastů? Praxe samozřejmě ukázala, jak obrovskou roli mohou sehrát všemožné pokusy a počiny na poli kolektivního hospodaření v zemědělství. Praxe však také ukázala, že tyto pokusy jako takové sehrály i úlohu zápornou, když lidé, vedení nejlepšími úmysly a tužbami, šli na vesnici zakládat komuny, kolektivy, aniž dovedli hospodařit, poněvadž neměli zkušenosti s kolektivní prací. Zkušenosti těchto kolektivních hospodářství mohou být jen příkladem toho, jak se hospodařit nemá: okolní rolníci se smějí nebo soptí.

Víte velmi dobře, kolik bylo takových případů. Opakuji, že na tom není nic divného, nebo předělat drobného zemědělce, přeměnit celou jeho mentalitu a návyky je práce pro celé generace. Vyřešit otázku převýchovy drobného zemědělce, ozdravit, abych tak řekl, celou jeho mentalitu může jen materiální základna, technika, hromadné používání traktorů a strojů v ze_[*181]mědělství, rozsáhlá elektrifikace. Tohle by od základu a nesmírně rychle drobného zemědělce předělalo. Říkám-li, že je k tomu zapotřebí celých generací, neznamená to, že je k tomu zapotřebí staletí. Chápete velmi dobře, že opatřit traktory a stroje a elektrifikovat obrovskou zemí - že taková práce si může rozhodně vyžádat přinejmenším desetiletí. Taková je objektivní situace.

Musíme se vynasnažit, abychom splnili požadavky rolníků, které jsme neuspokojili, kteří jsou nespokojeni, a právem nespokojení, a spokojeni být nemohou. Musíme jim říci: Ano, takový stav je nadále neudržitelný. Jak máme uspokojit rolníka a co to znamená uspokojit ho? Kde nalezneme odpověď na otázku, jak ho uspokojit? Přirozeně, že právě v požadavcích rolnictva. Tyto požadavky známe. Musíme si je však ověřit, musíme z ekonomického hlediska prozkoumat všechno to, co víme o hospodářských požadavcích zemědělce. Pochopíme-li tuto otázku, hned si řekneme: uspokojit drobného zemědělce lze v podstatě dvojím způsobem. Za prvé je nutná určitá svoboda oběhu zboží, svoboda pro soukromého malého hospodáře, a za druhé je nutné opatřit zboží a výrobky. Co je to za svobodu oběhu, když nemá co obíhat, a co je to za svobodu obchodu, když není čím obchodovat! Svoboda zůstala na papíře, ale třídy neuspokojíš kusem papíru, ale skutečnými věcmi. Tyto dvě podmínky je třeba dobře pochopit. O druhé podmínce - jak máme opatřit zboží, zda je dovedeme opatřit, - o tom si pohovoříme později. Ale u první podmínky - svobody oběhu zboží - je třeba se pozastavit.

Co je svoboda oběhu? Svoboda oběhu je svoboda obchodu, a svoboda obchodu znamená jít zpět ke kapitalismu. Svoboda oběhu a svoboda obchodu znamená směnu zboží mezí jednotlivými malými hospodáři. My všichni, kteří jsme se učili alespoň abecedě marxismu, víme, že z této směny a ze svobody obchodu nevyhnutelně vyplývá dělení výrobců zboží na ty, kdo mají _[*182]kapitál, a na ty, kdo mají pracující ruce, dělení na kapitalisty a námezdní dělníky, tj. obnovení kapitalistického námezdního otroctví, které nepadá z nebe, nýbrž na celém světě vyrůstá právě ze zbožního zemědělství. Teoreticky to známe velmi dobře a v Rusku to musí pozorovat každý, kdo si všímal života a podmínek hospodaření drobného zemědělce.

Vzniká otázka: jak to, cožpak komunistická strana může uznat svobodu obchodu a přejít k ní? Nejsou tu nesmiřitelné rozpory? Na to je třeba odpovědět, že praktické vyřešení této otázky je pochopitelně neobyčejně obtížné. Už předem tuším a z rozhovorů se soudruhy vím, že předběžný návrh na zavedení daně místo povinného odvádění přebytků, který vám byl rozdán, vyvolává oprávněně a nevyhnutelně otázky, které se ponejvíce týkají toho, že směna se povoluje v mezích místního hospodářského obratu. O tom se mluví na konci 8. článku Co to znamená, jaké to má meze, jak to uskutečnit? Domnívá-li se někdo, že na tuto otázku dostane odpověď na tomto sjezdu, mýlí se. Na tuto otázku nám odpoví naše zákonodárství; naším úkolem je stanovit pouze zásadní linii, vytyčit heslo. Naše strana je vládní strana, a usnesení, které učiní sjezd strany, bude závazné pro celou republiku, a my zde musíme vyřešit tuto otázku zásadně. O zásadním vyřešení této otázky musíme uvědomit rolnictvo, protože setí je přede dveřmi. A pak musíme zmobilizovat celý nᚠaparát, celou naši teoretickou frontu, všechny naše praktické zkušenosti, abychom zjistili, jak to udělat. Je možné to uskutečnit-uvažujeme-li teoreticky- je možné do jisté míry obnovit svobodu obchodu, svobodu kapitalismu pro drobné zemědělce a nepodkopat tím kořeny politické mocí proletariátu? Je to možné? Ano, je to možné, nebo záleží na zachování určité míry. Kdybychom mohli opatřit jen nevelké množství zboží a měl by je v rukou stát, měl by je v rukou proletariát, který má politickou moc, a kdybychom mohli toto zboží dát do oběhu pak bychom jako stát připojili ke své politické moci moc _[*183]ekonomickou. Uvedeme-li toto zboží do oběhu, oživíme zemědělskou malovýrobu, která dnes hrozně upadla pod tíhou těžkých válečných poměrů a zpustošení a proto, že jí nebylo možno rozvinout. Drobný zemědělec, pokud zůstane drobným zemědělcem, musí mít podnět, pobídku a povzbuzení odpovídající jeho ekonomické základně, tj. malému jednotlivému hospodářství. Tady se místnímu uvolnění obratu nevyhneš. Jestliže stát dostane směnou za průmyslové výrobky jisté minimální množství obilí postačující ke krytí potřeb měst, továren a průmyslu, pak se obnovuje ekonomický obrat takovým způsobem, že státní moc zůstává v rukou proletariátu a upevňuje se. Rolnictvo chce vidět v praxi, že dělník, který má ve svých rukou továrny, závody, průmysl, dovede zorganizovat směnu s rolnictvem. Přitom však obrovská zemědělská země se špatnými dopravními spoji, s nedozírnými prostorami, rozmanitým klimatem, rozdílnými podmínkami zemědělské výroby aj. nevyhnutelně předpokládá jistou svobodu směny mezi místním zemědělstvím a místním průmyslem v místním měřítku. V tomto směru jsme se dopustili mnohých chyb tím, že jsme zašli příliš daleko: zašli jsme příliš daleko při znárodňování obchodu a průmyslu, při zákazu místní směny zboží. Byla to chyba? Bezesporu byla.

V tomto směru jsme mnoho věcí udělali prostě chybně a bylo by obrovským zločinem, kdybychom neviděli a nechápali, že jsme tu nezachovali náležitou míru, že jsme nevěděli, jak ji zachovat. K něčemu nás však přinutily také okolnosti: až dosud zuřila krutá a neslýchaně těžká válka, takže nám nezbývalo nic jiného než si počínat po vojensku i na poli ekonomickém. A byl to přímo zázrak, že zpustošená země přestála takovou válku, a tento zázrak nespadl z nebe, nýbrž vzešel z ekonomických zájmů dělnické třídy a rolnictva, z jejich masového elánu; z tohoto zázraku vzešel odpor proti statkářům a kapitalistům. Zároveň však je nesporný fakt, a není třeba jej zatajovat ani v agitaci a v propagandě, že jsme _[*184]zašli dále, než bylo teoreticky a politicky nutné. Můžeme do značné míry povolit svobodnou místní směnu a nepodlomit, ale upevnit tím politickou moc proletariátu. Jak to udělat - to je věc praxe. Mým úkolem je dokázat vám, že teoreticky je to možné. Proletariát, který má v rukou státní moc a disponuje určitými zásobami zboží, má plnou možnost dát je do oběhu a uspokojit tím do jisté míry potřeby středního rolníka, uspokojit je na základě místního hospodářského obratu.

Nyní několik slovo místním hospodářském obratu. Napřed se musím zmínit o družstevnictví. Je samozřejmé, že pro místní hospodářský obrat potřebujeme družstva, a ta jsou u nás přespříliš opomíjena. Nᚠprogram zdůrazňuje, že nejdokonalejším distribučním aparátem jsou družstva, která nám tu zůstala po kapitalismu, a že tento aparát je nutno zachovat. To se říká v programu.⁽²⁵⁾ Splnili jsme to? Velmi nedostatečně a částečně jsme to nesplnili vůbec, a zas dílem proto, že jsme se dopustili chyby, dílem proto, že nám v tom zabránila válka. Družstevnictví plodilo prvky na vyšší hospodářské úrovni, ekonomicky kvalitnější, a tím zároveň plodilo v politickém životě menševiky a esery. To je biologický zákon, nic naplat. Menševici a eseři jsou lidé, kteří vědomě nebo nevědomky obnovují kapitalismus a pomáhají Juděničům. To je taky zákon. Musíme proti nim bojovat. A když bojovat, tedy po vojensku: museli jsme se bránit a ubránili jsme se. Je však možno zůstat trvale při nynějším stavu? Není. A vázat si tím ruce by byla rozhodně chyba. Proto navrhuji k družstevní otázce rezoluci, která je velmi stručná, a já ji přečtu:

„Vzhledem k tomu, že rezoluce IX. sjezdu KSR o poměru k družstevnictví se opírá o zásadu povinného odvádění přebytků, místo níž se nyní zavádí naturální daň, X. sjezd KSR se usnáší:

Uvedenou rezoluci zrušit.

Sjezd ukládá ústřednímu výboru, aby vypracoval a prostřednictvím strany a sovětů uskutečnil opatření, která by zlepšila a zdokonalila strukturu a činnost druž_[*185]stev podle programu KSR a se zřetelem k tomu, že místo povinného odvádění přebytků byla zavedena naturální daň.“⁽²⁶⁾

Řeknete, že je to neurčité. Ano, a je také třeba, aby to bylo do jisté míry neurčité. Proč je to třeba? Proto, poněvadž k tomu, aby rezoluce byla zcela určitá, bylo by třeba vědět do všech podrobností, co budeme dělat po celý rok. Kdo to ví? Nikdo to neví a vědět nemůže.

Rezoluce IX. sjezdu nám však svazuje ruce, nebo říká: „podřídit lidovému komisariátu zásobování“. Lidový komisariát zásobování je skvělá instituce, ale podřídit mu závazně družstva a vázat si ruce v době, kdy revidujeme poměr k drobným zemědělcům, znamená dopouštět se zjevné politické chyby. Musíme uložit nově zvolenému ústřednímu výboru, aby vypracoval a stanovil jistá opatření a změny, ověřil si kroky kupředu i zpátky, které uděláme: v jaké míře je to třeba dělat, jak dbát politických zájmů, do jaké míry povolit, aby se lidem ulehčilo, jak ověřit výsledky zkušeností. V tomto směru máme před sebou, posuzujeme-li věc teoreticky, celou řadu přechodných stupňů a přechodných opatření. Jedno nám je jasné: rezoluce IX. sjezdu předpokládala, že naše hnutí půjde přímočaře. Ale ukázalo se, jak se ukazovalo v celé historii revolucí, že hnutí postupovalo klikatě. Vázat si ruce takovou rezolucí by byla politická chyba. Rušíme-li ji, říkáme, že je nutno řídit se programem, který zdůrazňuje význam družstevního aparátu.

Tím, že rušíme rezoluci, říkáme: přizpůsobujte se k zavedení daně místo povinného odvádění přebytků. Ale kdy to provedeme? Ne dříve než o žních, tj. za několik měsíců. Bude to ve všech místech stejné? V žádném případě. Bylo by nesmírně hloupé postupovat šablonovitě, používat stejné šablony pro centrální Rusko, pro Ukrajinu i Sibiř. Navrhuji, aby tato základní myšlenka o svobodě místního oběhu zboží byla schválena jako usnesení sjezdu. Představuji si to tak, že vzápětí bude určitě následovat dopis, v němž ÚV řekne, a řekne to _[*186]jistě lépe, než to říkám teď já (najdeme lepší literáty, kteří to napíší lépe): nic nebourejte, neukvapujte se, nic zbrkle nevymýšlejte, jednejte tak, abyste co nejvíce uspokojili střední rolnictvo a při tom nepoškodili zájmy proletariátu. Zkuste to, zkuste ono, zkoumejte to prakticky, na podkladě zkušeností, potom nám sdělte výsledky a řekněte, co se vám podařilo, a my utvoříme zvláštní komisi nebo i několik komisí, které zváží získané zkušeností, a myslím si, že pro to získáme speciálně soudruha Preobraženského, autora knihy Papírové peníze v epoše proletářské diktatury. Tato otázka je velmi důležitá, nebo peněžní obrat je věc, kterou se dá skvěle kontrolovat, zda obrat zboží v zemi je v uspokojivém stavu; stane-li se, že oběh zboží není v pořádku, promění se peníze v bezcenné papírky. Abychom potom jednali na základě zkušeností, musíme desetkrát ověřit přijatá opatření.

Lidé se nás budou ptát a budou chtít vědět, kde vzít zboží? Svoboda obchodu předpokládá přece zboží a rolníci, ti jsou velmi chytří a dovedou být jaksepatří uštěpační. Můžeme teď opatřit zboží? Teď můžeme, protože naše hospodářská situace z mezinárodního hlediska se pronikavě zlepšila. Bojujeme proti mezinárodnímu kapitálu, který, když spatřil naši republiku, prohlásil: „Jsou to lupiči, žraloci“ (tento výrok mi doslova tlumočila jistá anglická umělkyně, která jej slyšela z úst velmi vlivného politika). Když jsou to žraloci, lze jimi pouze pohrdat. Takový byl hlas mezinárodního kapitálu. Byl to hlas třídního nepřítele a z jeho hlediska správný. Ale správnost takových závěrů je třeba ověřit v praxi. Když ty - světová, mohutná sílo, světový kapitále - když ty říkᚠ„žralok“ a mᚠv rukou veškerou techniku - zkus to a zastřel jej! A když to zkusil, ukázalo se, že právě jeho to bolelo víc. Tu si kapitál, který je nucen počítat s reálnou politikou a ekonomikou, řekl: „Musíme s nimi obchodovat”. V tom je naše obrovské vítězství. Prozradím vám, že jsme dostali dvě nabídky na půjčku v částce asi 100 miliónů ve zlatě. Což o to, _[*187]zlato my máme, ale zlato se nedá prodat, poněvadž je to věc, která se nedá jíst. Všichni jsou natolik zbídačeni, ve všech zemích způsobila válka ve valutových vztazích mezi kapitalistickými státy neuvěřitelné přemety. Kromě toho je ke styku s Evropou třeba loďstva, a to my nemáme. Loďstvo je v rukou nepřátel. S Francií jsme neuzavřeli žádnou smlouvu. Francie má za to, že jsme jí my dlužni, a jakmile spatří nějakou loď, řekne: „Sem s ní, ta je moje.” Oni mají válečné loďstvo, a my je nemáme. To je situace, za niž jsme mohli dosud realizovat zlato jen ve zcela nepatrné, až směšně nepatrné míře. Teď máme dvě nabídky kapitalistických bankéřů na realizaci půjčky 100 miliónů. To se ví, že kapitál bude chtít lichvářské úroky. Doposud však o tom vůbec nemluvili, dodneška říkali: „Zastřelím tě, a vezmu si všechno zdarma.“ Dnes, protože nás nemohou postřílet, jsou ochotni obchodovat. Můžeme říci, že obchodní smlouva s Amerikou a Anglií je na nejlepší cestě; rovněž tak koncese. Včera jsem dostal ještě dopis od mister Vanderlipa, který je zde a který nám kromě četných stížností předkládá celou řadu návrhů na koncese a půjčku. To je nejmazanější zástupce finančního kapitálu a je ve spojení se západními státy Severní Ameriky, které víc nenávidí Japonsko. Hospodářskou možnost opatřit si zboží tedy máme. Jak dalece to dokážeme uskutečnit, je už jiná otázka, ale jistá možnost tu je.

Opakuji, že typ ekonomických vztahů, který nahoře má podobu bloku se zahraničním kapitalismem, umožní proletářské státní moci svobodnou směnu zboží s rolnictvem dole. Už jsem o tom mluvil a vím, že to vyvolávalo jistý posměch. V Moskvě je celá intelektuálsko-byrokratická vrstva, která se pokouší dělat „veřejné mínění“. Začala jízlivě vtipkovat: „Tak vida, jak daleko to komunismus dopracoval! Vypadá jako člověk, který má místo nohou berle a místo tváře samé obvazy, a z komunismu nezůstalo nic než přelud.“ Slyšel jsem dost vtipů toho druhu, ale tyto vtipy jsou buď výplodem byrokratů, nebo lidí, které nelze brát vážně! Když Rusko _[*188]vyšlo z války, podobal se jeho stav nejspíše stavu člověka, kterého zmlátili téměř k smrti: sedm let Rusko tloukli, buďme tedy rádi, že se můžeme belhat o berlích! V takové jsme situaci! Myslet, že se z ní můžeme dostat bez berlí, znamená ničemu nerozumět! Bez revoluce v jiných zemích bychom potřebovali celá desetiletí, abychom se z toho dostali, proto nesmíme litovat stamiliónů, ba ani miliard z našeho nesmírného bohatství, z naších bohatých surovinových zdrojů, jen abychom si opatřili pomoc vyspělého velkokapitalismu. Později to dostaneme zpět i s úroky. Vždy udržet proletářskou moc v zemi neslýchaně zbídačené, kde má obrovskou většinu právě tak zbídačené rolnictvo, není možné bez pomoci kapitálu, který nás pochopitelně odře na sto procent. To je třeba pochopit. A proto - buď tento typ ekonomických vztahů, anebo nic. Kdo se na věc dívá jinak, nerozumí praktické ekonomice ani za mák a vykrucuje se různými vtipy. Je třeba si přiznat, že masy jsou naprosto vysíleny a vyčerpány. Sedm let války! Jaké stopy musely zanechat u nás, když ve vyspělých zemích dosud pociují čtyři válečná léta?!

U nás, v naší zaostalé zemi, po sedmi letech války jsou dělníci, kteří přinesli neslýchané oběti, i masa rolníků ve stavu úplného vyčerpání. Jsou natolik vyčerpáni, že jejich stav nemá daleko k úplné neschopnosti pracovat. Tady je nutný hospodářský oddech. Chtěli jsme zlatý fond použít na nákup výrobních prostředků. Nejlepší je stroje vyrábět, ale i kdybychom je koupili, vybudovali bychom tím svou výrobu. K tomu však potřebujeme dělníka, potřebujeme rolníka, který by byl s to pracovat; ale ten většinou pracovat nemůže: je vyčerpán, vysílen. Je třeba mu pomoci, je nutné vrhnout zlatý fond na nákup spotřebních předmětů, bez ohledu na nᚠdřívější program. Nᚠdřívější program byl teoreticky správný, ale prakticky neudržitelný. Sdělím vám informaci, kterou mám od soudruha Ležavy: dovídáme se, že již bylo zakoupeno několik set tisíc pudů rozmanitých potravin a že se urychleně přepravují z Litvy, _[*189]Finska a Lotyšska. Dnes došla zpráva, že v Londýně byla podepsána smlouva o dodání 18¹/₂ miliónu pudů uhlí, které jsme se rozhodli koupit, abychom oživili průmysl v Petrohradě a textilní průmysl. Opatříme-li zboží pro rolníka, narušujeme tím samozřejmě program, to není v pořádku, ale je nutný oddech, poněvadž lid je tak vysílen, že jinak není s to pracovat.

Musím se ještě zmínit o individuální směně zboží. Mluvíme-li o svobodě oběhu, znamená to individuální směnu zboží, znamená to podporovat kulaky. Co tedy dělat? Nesmíme zavírat oči před tím, že zavedení _[*190]daně místo povinného odvádění přebytků znamená, že z nynějšího systému bude vyrůstat ještě více kulaků než dosud. Budou vyrůstat tam, kde dříve vyrůstat nemohli. Tomu však je třeba čelit ne zákazy, nýbrž státním sdružením a státními opatřeními shora. Můžeš-li dát rolnictvu stroje, pozvedneš je tím, a dáš-li mu stroje nebo elektrifikaci, padnou desetitisíce nebo statisíce malých kulaků. Dokud to nemůžeš dát, dej určité množství zboží. Máš-li v rukou zboží, mᚠv rukou moc; ale zamezit, zmařit a zavrhnout takovou možnost by znamenalo znemožnit jakýkoli oběh, znamenalo by to neuspokojit střední rolnictvo, s nimž by se pak nebylo možné shodnout. Rolníci v Rusku jsou dnes spíše středními rolníky a není proč se bát individuální směny. Každý bude moci dát státu něco směnou. Jeden bude moci dát přebytky obilí, druhý dá směnou zeleninu, třetí práci. V podstatě vypadá situace takto: musíme hospodářsky uspokojit střední rolnictvo a přistoupit na svobodu oběhu, jinak není možné udržet moc proletariátu v Rusku za situace, kdy se mezinárodní revoluce zdržela, ekonomicky to není možné. To je třeba si jasně uvědomit a nebát se o tom mluvit. V návrhu usnesení o zavedení naturální daně místo povinného odvádění přebytků (text vám byl rozdán) uvidíme mnoho nesrovnalostí, jsou tam rozpory, a proto jsme také na konci napsali: „Sjezd schvaluje v zásadě (slovo velmi kulaté a mnohoznačné) směrnice ústředního výboru o zavedení naturální daně místo povinného odvádění přebytků a ukládá ÚV strany, aby tyto směrnice co nejdříve zkoordinoval.“ Víme, že směrnice nebyly zkoordinovány, neměli jsme kdy to udělat, k této detailní práci jsme se nedostali. V jaké formě bude daň prakticky zavedena, to podrobně propracuje a příslušný zákon odhlasuje všeruský ústřední výkonný výbor a rada lidových komisařů. Předpokládá se tento postup: přijmete-li tento návrh dnes, bude projednáván hned na prvním zasedání všeruského ústředního výkonného výboru, který rovněž nevydá zákon, nýbrž jenom pozměněné usnesení, a to pak rada lidových komisařů a rada práce a obrany přepracuje v zákon, a co je ještě důležitější, dá k němu praktické instrukce. Je důležité, aby dole pochopili význam této věci a vyšli nám vstříc.

Proč jsme museli zavést daň místo povinného odvádění přebytků? Odváděcí povinnost předpokládala: vzít všechny přebytky a zavést povinný státní monopol. Nemohli jsme jednat jinak, byli jsme v krajní nouzi. Teoreticky nelze závazně tvrdit, že státní monopol je z hlediska socialismu to nejlepší. V rolnické zemi, která má průmysl - a průmysl pracuje - a má určité množství zboží, je možné jako přechodné opatření použít systému daně a svobodného oběhu.

A právě tento oběh je pro rolníka impulsem, pobídkou, podnětem. Hospodář se může a má přičiňovat ve svém vlastním zájmu, poněvadž mu nebudou odebírány všechny přebytky, ale odvede jen daň, kterou bude nutno podle možnosti stanovit předem. Hlavní je, aby drobný zemědělec dostal pro své hospodaření impuls, pobídku, podnět. Musíme budovat svou státní ekonomiku s ohledem na hospodářství středního rolníka, které jsme za tři léta nemohli předělat a ještě za deset let nepředěláme.

Stát byl povinen opatřit určité množství potravin. Proto byla odváděcí povinnost loni zvýšena. Daň musí být nižší. Její výše není přesně stanovena a ani to nelze udělat. V Popovově brožuře Produkce obilí v sovětské _[*191]republice a v ostatních federovaných republikách jsou přetištěny údaje naší Ústřední statistické správy, které obsahují přesné cifry a objasňují, proč klesla zemědělská výroba.

Přijde-li neúroda, nebude možno brát přebytky, protože žádné nebudou. Museli bychom je utrhnout rolníkům od úst. Urodí-li se, pak si všichni trochu utáhnou opasky a stát bude zachráněn - anebo, nedokážeme-li nic opatřit od lidí, kteří se nemohou najíst dosyta, stát zahyne. To je úkolem naší propagandy mezi rolníky. Bude-li slušná úroda, bude půl miliardy přebytků. Uhradí potřebu a utvoří jistý fond. Jde hlavně o to, abychom rolníkům dali ekonomický podnět, pobídku. Malému hospodáři je třeba říci: „Ty, hospodáři, sej a sklízej, stát bere jen minimální daň.“

Má řečnická lhůta už bude vyčerpána, musím končit. Opakuji: nemůžeme vydat zákon hned teď. Nedostatkem naší rezoluce je, že vůbec není zákonem - na sjezdu strany se zákony nepíši. Proto navrhujeme schválit rezoluci ÚV jako základ a uložit ústřednímu výboru, aby její směrnice uvedl do vzájemného souladu. Rezoluci uveřejníme a pracovníci v krajích se vynasnaží, aby ji upravili a opravili. Do všech detailů to nepůjde to je neproveditelné, poněvadž život je příliš mnohotvárný. Hledat přechodná opatření je úkol velmi obtížný. Jestliže se to nepodaří udělat rychle a nekompromisně, nezmalomyslníme, svého dosáhneme. Každý jen trochu uvědomělý rolník musí pochopit, že my jako vláda zastupujeme dělnickou třídu a ty pracující, s nimiž se pracující rolníci (a těch je devět desetin) mohou shodnout, že každý obrat zpět znamená návrat k staré carské vládě. To dokazují zkušenosti z Kronštadtu. Tam nechtějí bělogvardějce, nechtějí naši státní moc - a jiné moci není - a jsou v takové situaci, která je nejlepší agitací pro nás a proti jakékoli nové vládě.

Máme nyní možnost dohodnout se s rolníky a musíme to udělat prakticky, dovedně, důvtipně, pružně. Známe aparát lidového komisariátu zásobování a víme, _[*192]že je to jeden z našich nejlepších aparátů. Porovnáme-li jej s jinými aparáty, vidíme, že je to nejlepší aparát a že musí být zachován, ale aparát musí být podřízen politice. Co je nám platný nejskvělejší aparát lidového komisariátu zásobování, když nedokážeme upravit vztahy k rolníkům? Tento nejskvělejší aparát pak nebude sloužit naší třídě, nýbrž Děnikinovi a Kolčakovi. Když už politika vyžaduje radikální změnu, pružnost a dovedný přechod - musí to vedoucí činitelé pochopit. Pevný aparát musí být způsobilý ke všem manévrům. Mění-li se však pevnost aparátu ve zkostnatělost, překáží přeměnám, a pak je boj nevyhnutelný. Proto je třeba vynaložit všechny sily na to, abychom stůj co stůj dosáhli svého, abychom prosadili úplné podřízení aparátu politice. Politika je vztah mezi třídami - to rozhoduje o osudu republiky. Čím je aparát jako pomocný prostředek pevnější, tím je lepší a způsobilejší k manévrování. A není-li s to dostát tomuto úkolu, není k ničemu.

Vyzývám vás, abyste měli na zřeteli hlavní věc: že propracování podrobností a vysvětlivek je práce na několik měsíců. Ale teď musíme mít na zřeteli to hlavní: potřebujeme, aby hned večer oznámilo rádio do všech končin světa, že sjezd vládní strany v zásadě zavádí daň místo povinného odvádění přebytků, čímž dává drobnému zemědělci spoustu podnětů k rozšiřování hospodářství a osevní plochy, že sjezd touto cestou opravuje systém vztahů mezi proletariátem a rolnictvem a vyslovuje přesvědčení, že tak bude dosaženo pevných vztahů mezi proletariátem a rolnictvem.

V. I. Lenin, Spisy, sv. 32, str. 219-234.