Jak v listopadu padlo politbyro

„Než bude mluvit další, chtěl bych vás informovat, že na Václavském náměstí je asi 200 tisíc lidí. Z balkónu na budově Melantrichu hovoří bratr Kučera, přítomni jsou Václav Malý, Dubček, Havel, Hašek ze Sparty, Koutný, Skalník, Kocáb a Hanzelka. Před státní hymnou tam byly takové iniciativní návrhy, reagence, že z Václavského náměstí půjdou do Vokovic, abychom je slyšeli.“

Přesně tato slova zazněla někdy kolem šesté hodiny odpolední z úst Ivana Knotka, který právě řídil od rána probíhající mimořádné zasedání UV KSC. Před 11 lety připadl 24. listopad shodou okolností také na pátek a necelé dvě stovky delegátů za zdmi Vysoké školy politické (kde se jednání odehrávalo a kde dnes sídlí Fakulta tělesné výchovy a sportu) v napjaté a nervózní atmosféře rozhodovalo – jak si alespoň mnozí z nich mysleli – o budoucnosti.

Výzvy z balkónu

Zcela jiná nálada panovala na několik kilometrů vzdáleném Václavském náměstí. Již čtvrtý den za sebou tam z balkónu nakladatelství Melantrich vystupovaly v hlavních i vedlejších úlohách desítky herců sametové revoluce při sérii manifestací režírovaných sotva zrozeným Občanským fórem. A právě v pátek se na veřejnosti po dvaceti letech poprvé v českých zemích objevil také symbol roku 1968 Alexander Dubček. Přímí účastníci manifestace si jistě vzpomenou na jedno z hesel, které dav tehdy v závěru Dubčekova vystoupení skandoval: „Miloši, střídáme!“

Po Dubčekovi mluvili další. Václav Havel nejdříve poněkud provokativně řekl: „Přátelé, představitelé státní moci si myslí, že problémy této země se nedají řešit na ulici.“ Dav okamžitě reagoval několika vtipnými hesly, načež ústřední postava OF oznámila to nejdůležitější: „Občanské fórum nabízí dialog. Voláme po svobodných volbách, po zrušení vedoucí úlohy jedné strany. Ubezpečujeme vás, že dojde-li k pokojnému dialogu, budeme o těchto oprávněných touhách s vládou jednat.“

Adresnější byl v dalších okamžicích Michael Kocáb, který se spolu s Michalem Horáčkem (prostřednictvím jejich iniciativy MOST) postarali v prvních dnech po 17. listopadu o zprostředkování kontaktu mezi OF a vládou. Při úvodním setkání došlo pouze k vyjasňování pozic, ale nyní si spád událostí podle Kocába vyžadoval již přesný termín jednání o aktuálních požadavcích veřejnosti. „Protože víme, že nás z tohoto fóra velmi dobře slyšíte,“ oznamoval Kocáb na dálku Ladislavu Adamcovi, „vyzýváme vás, pane předsedo federální vlády, abyste na naši naléhavou žádost reagoval.“

Mezi dalšími řečníky snad nejvíce zaujalo a také zapůsobilo krátké vystoupení jednoho dělníka z pražské továrny Pragovka. Skončil větou: „A tu bronzovou plaketu 99 podpisů z Pragovky strhneme z naší fabriky při pondělní generální stávce!“ Velký aplaus měl i dělník z ČKD Petr Miller, když do mikrofonu pronesl: „Dnes nás přišlo deset tisíc. Požadujeme zrušení Lidových milicí a zničení jejich zbraní.“ Odpovědí mu bylo skandování: „Zrušte je!“ Potom padla otázka, „Jak nahradí milicionáři zameškané hodiny, když už několik dní nepracují?“ A opět skandování davu: „Milice do práce! Milice do práce!“

V samém závěru manifestace oznámil Václav Malý, že ústřední výbor KSČ právě zasedá ve Vokovicích. V příští minutě přistoupil k mikrofonu Václav Havel a dodal: „Jděte tam, ať vědí, co si o nich myslíte!“ Marně se vzápětí někteří Havlovi přátelé snažili dramatika přemluvit, aby tuto výzvu odvolal, neboť prý může způsobit nesmyslné nebezpečí. Nakonec se nechal přesvědčit alespoň Václav Malý a stačil ještě do mikrofonu říci: „Do těch Vokovic ne všichni – posílejte tam jen svoje zástupce. Pro případnou diskusi…“

Jak se však ukázalo, obavy byly zbytečné. Davy tentokrát hlavního řečníka – snad i s ohledem na mrazivé počasí – neposlechly a do Vokovic dorazil pouze nepočetný hlouček lidí. Možná to bylo právě ve chvílích, kdy uvnitř budovy (několik minut po devatenácté hodině) Miloš Jakeš oznamoval, že celé předsednictvo, sekretariát i tajemníci dávají svoje funkce k dispozici. Když se tuto zvěst hrstka demonstrujících před budovou dověděla, začaly bouchat láhve šampaňského a očití svědkové oněch chvil vzpomínají, že některé účastnice dokonce líbaly příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří tvořili ochranný kordón.

Referát z bunkru

Žádné jiné zprávy však tehdy z vokovické budovy ven nepronikly, protože všichni novináři byli vykázáni ze sálu hned v úvodu jednání, a ani noční tisková konference po skončeném zasedání téměř nic neodhalila. Přesto je možné průběh tohoto šestnáctihodinového jednání vrcholného orgánu československých komunistů, který byl důležitou epizodou listopadových událostí před 11 lety, vcelku věrně rekonstruovat. Například z pamětí dvou důležitých účastníků – Miloše Jakeše a Miroslava Štěpána – ale hlavně díky stenografickému záznamu celého jednání, který vyšel před časem knižně pod názvem Poslední hurá.

Návrh na okamžité svolání mimořádného zasedání ÚV padl už v neděli 19. listopadu na schůzi předsednictva a poté i v pondělí, kdy o totéž žádali někteří členové ÚV KSČ z Prahy a další, kteří většinou ztratili dřívější vedoucí funkce, ale Miloš Jakeš byl dlouho proti. Souhlasil teprve ve středu 23. listopadu. Protože se tradiční místo konání – Španělský sál – opravovalo, bylo zasedání operativně svoláno do budovy ústřední stranické školy.

Samotnému jednání předcházelo v předvečer kuriózní politické intrikování v zákulisí. V nejvyšších stranických kruzích kolovaly stále se měnící informace, kdo z členů politbyra v pátek vlastně odstoupí. Jednu chvíli to vypadalo, že tak učiní snad celá polovina z nich, ale nakonec při samotném Jakešově úvodním referátu zazněla jen tři jména – G. Husáka, A. Indry a K. Hoffmanna. To v kontextu celkově slabého a nevydařeného vystoupení generálního tajemníka vyvolalo bouři nevole auditoria a kritiku nejen zprávy samotné, ale také dosavadní liknavosti stranického vedení v tak převratné době. Hned jeden z prvních diskutujících o referátu řekl, že byl „napsán někde v bunkru člověkem, který nevidí život kolem sebe“, jiný trefně poznamenal: „I dnešní naše jednání začíná probíhat tradičním způsobem, jako by se tady nic nedělo a jako by o nic nešlo… Je to osudové plénum pro stranu a ne pro její funkcionáře anebo jednotlivce… Každý se stáhl, každý čeká, každý vyčkává, kdo za něho co kdy udělá. Soudruzi, vývoj je tak prudký, že nedostaneme možnost k reparátu!“

Otázka pro každého

Zatímco mnozí diskutující byli k Jakešově zprávě kritičtí a požadovali odstoupení celého předsednictva, jednu z mála výjimek představoval Milán Václavík, ministr národní obrany. Doporučoval ponechat politbyro v dosavadním složení a pouze jej doplnit o některé nové členy, neboť, jak řekl, „jestliže dneska předsednictvo vyměníte, přijde i nový generální tajemník a než ten se ve všem rozebere, může být pozdě“.

Armádní ministr neměl nic proti generační obměně vedení strany, ovšem namítal: „Udělejme to někdy na příštím předsednictvu, ale nyní, když jsme společnost do tohoto dovedli, tak najděme společně východ, jak ji z toho vyvést, aby naše komunistická strana v našem státě dále fungovala, a ne abychom předali moc někomu, jako se to stalo v Polsku a v Maďarsku.“

I když Václavík v závěru svého vystoupení poznamenal, že existuje „možnost politickými prostředky situaci zvrátit“, připojil současně návrh, který představoval pokus o získání podpory politického vedení k ozbrojenému zásahu: „Navrhuji uvést do bojové pohotovosti armádu, bezpečnost, milici bez nějakých zásahů atd., aby tyto složky byly připraveny, jestliže k něčemu dojde, věci řešit. Není možno čekat, až nám něco udělají, je potřeba mít tyto síly připraveny. Já tady nevolám po žádném krveprolití, já navrhuji, aby jednoznačně byla přijata opatření k sdělovacím prostředkům. Jakákoli, jestliže ne po dobrém, tak po zlém, ale tyto sdělovací prostředky jim vzít z rukou.“

„Lze předpokládat, že tu může existovat pokušení řešit demonstrace a stávky exemplárním a nekompromisním způsobem,“ řekl hned v následujícím vystoupení bývalý předseda federální vlády Lubomír Štrougal a dodal k tomu své varování: „Nedej Bůh, aby někdo k takovému kroku sáhl. Znovu opakuji, nejde o kontrarevoluci. Jde o výraz občanské nespokojenosti s námi, se způsobem vedení a vládnutí. Neadresujme to jen těmto soudruhům, i já jsem tam ještě téměř před rokem seděl. Adresujme to také sami sobě. A přiznávejme si svůj díl odpovědnosti.“

Následující Štrougalova snaha o diagnózu o překot se valících událostí měla snad ze všech přednesených příspěvků nejblíže k pravdivému vidění reality a jako jediný nastínil určitý program, co v dané situaci dělat. Proto například doporučoval jednat s Občanským fórem. „Mějme na paměti,“ upozorňoval, „že to, co se nám jeví jako radikální, nepřijatelný krok dnes, zítra už nemusí nikoho zajímat. Čím později začneme jednat s těmito společenskými realitami, které ovlivňují veřejné mínění, tím hranice kompromisu může být pro stranu nepříznivější. Ale k jednání je třeba přistoupit kvalifikovaně, s ujasněnými stanovisky k základním problémům reforem… Každý z nás si musí rozhodnout, jestli tuto krizi bude považovat za pouhou provozní nehodu nebo za východisko k hlubokým zásadním přeměnám naší společnosti. Pro mě je východiskem to druhé.“

Boj o křeslo

Takto si však v sále otázku stavěl asi jen málokdo. Stenografický záznam vypovídá o tom, že hlavním bodem programu se stal boj o křeslo generálního tajemníka. Domnívá se to ve svých pamětech i přímý a nanejvýš zainteresovaný účastník zasedání, tehdejší tajemník pražského městského výboru KSČ Miroslav Štěpán, byť zřejmě mylné bude jeho tvrzení, že všichni účastníci vzniklou situaci podceňovali.

„Ať jednotlivé skupiny vystupovaly tak či onak, podporovaly toho nebo jiného“ uvádí Štěpán ve své Zpovědi vězně sametové revoluce, „měly jedno společné, podceňovaly vážnost situace, ale jejich členové viděli právě v kritické době svou osobní šanci. Říkali si, že teď nebo nikdy se dostanou do čela strany. Do vysokých funkcí. A pak tu byla další skupina členů ÚV KSČ, kteří nebyli dobře informováni, nevěděli, co se stalo a děje, nebo to věděli pouze povrchně, a ti se dali lehko zneužít. Jasné bylo jedno: nejde o budoucnost strany, ale o místo generálního tajemníka.“

Nejlépe připravenou byla zřejmě asi třicetičlenná skupina kolem bývalého vedoucího tajemníka pražské organizace A. Kapka a těch, kteří zastávali vedoucí funkce do prosince 1987. Jejich kandidátem na generálního tajemníka byl právě Lubomír Štrougal, přičemž se v průběhu dne objevovala jména ještě několika dalších adeptů (Adamec, Liška, Zajíc). Po demisi politbyra však bylo volební komisí navrženo, aby se prvním mužem strany stal veřejnosti prakticky neznámý Karel Urbánek – mimochodem člen právě odstoupivšího předsednictva.

Následující diskuse vyústila ve veřejné hlasování o tom, zda má být nový generální tajemník volen tajným hlasováním z více kandidátů, nebo zda má být k tajné volbě předložen kandidát jediný. Pouze o jeden hlas byla schválena druhá varianta a Urbánek potom zvolen 130 proti 7 hlasům.

Když předtím Kapek Štrougala vehementně prosazoval, snažil se přítomné přesvědčit třeba i tvrzením, že právě on je schopen „v této katastrofální situaci zasednout i s opozicí a zasvěceně a se znalostmi argumentovat a vyhrávat“ a také i v „televizi vystoupit s programem, který tu přednesl“. Odmítal přitom, že je pouhým Štrougalovým agitátorem či osobním přítelem. „Odpusťte mi, že takto argumentuji,“ řekl závěrem, „ale udělat dnes skutečně hrubou historickou chybu, to se nemůže opakovat. Není to namířeno proti žádnému kandidátovi. Argumenty si v hlavě sami najdete. Je to nejšťastnější a nejlepší řešení. A nebezpečí, které skutečně venku je, je strašnější.“

Pro některé v sále však byla hlavním zamítavým argumentem námitka (vyřčená třeba G. Husákem nebo V. Biľakem), že se už „nemá nikdo vracet zpět do politiky“, pro jiné třeba skutečnost, že by postava Štrougala mohla evokovat mnohé otázky spojené s normalizací a osobní odpovědností za ní. V každém případě se tato varianta historie – že by Štrougal převzal po Jakešovi v oné „katastrofální situaci“ stranické žezlo – neuskutečnila. Ono známé co by bylo, kdyby tak zůstává navždy jen v rovině spekulací.

„My jsme totiž prohráli“

Pozdě v noci došlo ještě i ke známé rekonstrukci politbyra, do kterého bylo zvoleno sice několik nových a veřejnosti neznámých lidí, ale v němž zároveň zůstali i někteří z těch, kteří byli, jak se ukázalo, pro veřejnost nepřijatelní. Proto bylo již na nedělní večer 26. listopadu svoláno další mimořádné zasedání UV, po němž museli z politbyra odejít J. Lenárt, M. Štěpán a M. Zavadil.

I z tohoto jednání existuje stenografický záznam. „Soudruzi, chlubit se silou tady, to není žádná odvaha. My jsme totiž prohráli a vyberme si, jestli chceme, aby to bylo krví a silou, anebo jestli politicky dovedeme také něco vymyslet,“ řekl na něm bez servítků opět Antonín Kapek. A ke dvěma víkendovým obrovským demonstracím na Letenské pláni dodal: „Podívejte, tam to řídí farář. Je tam přes půl miliónu lidí a on to řídit umí. A tady? Každý má jiný názor a pořád nemůže zapomenout na minulost, co se komu stalo, nebo kdo byl proti němu a podobně. Vždyť je to cítit na každém projevu.“

V závěru svého vzrušeného projevu se Kapek ukázal být i dobrým prorokem: „Vždyť to není pravda, že je to jenom v Praze. Vždyť je to po celé republice. A víme to z historie: kontrarevoluce, revoluce – vždycky začíná a končí v Praze. Musíme se přizpůsobit situaci a aspoň jednou táhnout na šachovnici dříve než oni. Promiňte mi tu otevřenost a doufám, že to nepůjde hned ven. My jsme prohráli funkci prezidenta! Tak je to daleko. A jestli neuděláme překvapivý tah, tak bude konec a můžeme tady vyhrožovat, čím chceme… Jméno nového prezidenta je známo – vykřičeli ho a ono to tak bude, a nezabráníme tomu. O tom jsem přesvědčen, soudruzi.“

Právo, 25. 11. 2000, Miroslav Šiška