„Myslím, že se úplně neodhalilo, co bylo důvodem zásahu na Národní třídě, a to pak vyvolalo dojem, že možná tomu někdo chtěl trošku pomoct a vyprovokovat nepokoj lidí. Že tam už bojovala jednotlivá křídla té moci mezi sebou, někteří z nich už toho měli dost a říkali si, ať už se něco děje, aby to padlo na hlavy Jakeše a spol. Aby se říkalo, že už to fakt přehnali, když mlátí nevinné studenty. Takhle to působilo...“
Právě těmito slovy přiblížila Hana Marvanová (1962) svoje pocity z demonstrace, které se před 16 lety účastnila. „Její průběh se naprosto vymykal všemu, co jsme zažili předtím,“ dodává, „a vyvolávalo to dojem - už tehdy jsem si to myslela - že se buď někdo zbláznil, nebo někdo chtěl studenty k něčemu vyprovokovat tím, že zásah bude neadekvátní tomu, co bylo nutné udělat pro rozehnání davu.“
Výpověď Hany Marvanové je jedním z padesátky životopisných vyprávění 30 někdejších disidentů a 20 předlistopadových komunistických funkcionářů, jak je v období let 2002-2005 zaznamenali pracovníci z Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a pod názvem Vítězové? Poražení? nedávno vydalo nakladatelství Prostor.
Záměrně s otazníky
Autoři projektu oslovili 73 bývalých komunistických funkcionářů a 43 z nich rozhovor ochotně či po delším přesvědčování poskytlo, mezi nimi J. Čejka, R. Hegenbart, M. Jakeš, V. Pázler, J. Poledník, V. Šenkýř a M. Štěpán. Z okruhu disidentů získali 77 rozhovorů ze 79 oslovených - vyzpovídat se nechal například J. Dientsbier, V. Havel, V. Malý, H. Marvanová, V. Mencl, P. Pithart, J. Urban, A. Vondra a mnoho dalších z centra i regionů, různých věkových skupin, zaměření a názorů.
Všechny vybrané rozhovory jsou publikovány v plném znění, ale na období tzv. normalizace samozřejmě nepřinášejí komplexní pohled. Zpovídající všem kladli obdobné otázky a jejich výpovědi nekonfrontovali s historickými prameny. Chtěli, a většinou toho i dosáhli, že vyprávění byla spontánní, otevřená a nekorigovaná vnitřní autocenzurou.
Kniha má nejednoznačný název. „Někdejší komunistický funkcionář nemusí sám sebe pokládat za ,poraženého' historickým vývojem,“ vysvětluje to v úvodu dvoudílné publikace šéf projektu Miroslav Vaněk, „natož akceptovat logiku a právoplatnost porážky systému, v jehož rámci svoji roli vykonával. V okruhu disidentů a odpůrců komunistického režimu pak můžeme slyšet i sdělení svědčící spíše o pocitu určitého osobního zneuznání nebo nedocenění než o ztotožnění s linií, která po listopadu 1989 převážila a zvítězila.“
Štěpán: slabá opozice
I když ve spektru publikovaných vyprávění postrádáme některá významná jména z obou částí pomyslné barikády, ten, kdo oněch dva tisíce stránek přečte, dostane unikátní obraz o povaze doby a nepochybně objeví i některá nová fakta. Nesporně zajímavé jsou například náhledy osobností z opačného pólu společnosti na stejnou událost. Takovou byla třeba první a vlastně i poslední oficiálně povolená demonstrace opozice na pražském Škroupově náměstí v prosinci 1988.
Václav Havel (1936) historikům řekl: „Štěpán se k ní hlásil, byl to jeho tah proti někomu, bůhví jaký a proti komu, neboť vskutku žádným liberálem nebyl. Prostě si usmyslel, že to povolí. Možná si od toho sliboval trapas, hanbu, že nikdo nepřijde, nebo naopak, že dojde k masakru, protože se budou vykřikovat hesla, která lidi popudí, a my si to neuhlídáme.“
„Musím se přihlásit ke Škroupovu náměstí, protože jsem byl sám proti všem, předsednictvo bylo proti,“ tvrdí někdejší vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Praze a člen předsednictva ÚV KSČ Miroslav Štěpán (1945). „Bylo to poprvé, kdy jsme po dvaceti letech mohli vidět živého Havla a všechny na kamerách, vidět, na jaké jsou úrovni, když mluví, co umí, do jaké míry jsou ochotni držet dohody. Ty perfektně dodrželi.“
Na historikovu otázku, jak po analýze materiálů z mítinku vnímal sílu opozice, Štěpán odpověděl: „Obsahově zaostávali za námi, ale zaostávali zejména proti srovnatelným nebo tehdy etablovaným opozicím v dalších socialistických zemích. Byli totálně nejslabší. Udělal jsem si závěr, že tihle nás svrhnout nemohou. Tihle mohou pouze přijít, když to Sověti prodají. To bylo jasné. A také kdyby Sověti neudělali to, co udělali, tak by chodili na demonstrace, ale co dál? Pak už by byly nějaké demonstrace dovolené, chodili by dokolečka dokola. Etablovali je zvenčí. Havel se tady k ničemu neprobojoval, etablovali, udělali ho.“
Jak to viděl Pázler
O týden později, 18. prosince 1988, dostávalo Divadlo Na Zábradlí u příležitosti 30. výročí založení jakési vyznamenání a Miroslav Štěpán ho přijel osobně předat. Na oslavu byl pozván také Václav Havel.
„Vím, že s ředitelem divadla Vladimírem Vodičkou se vedly diskuse o tom, jak k Václavu Havlovi přistupovat,“ čteme ve vyprávění jednoho z účastníků setkání Viktora Pázlera (1945), tajemníka městského výboru KSČ v Praze pro oblast vysokých škol a kultury. „Umělecká sféra byla toho názoru, že Vašek Havel nepatří k ortodoxním odpůrcům socialismu a komunistů. Kdyby třeba, říkám to tak, jak to oni tenkrát říkali, dostal určitou šanci - vím, že se jednu dobu hovořilo o tom, kdyby se stal třeba ministrem kultury -, tak že by mohl být uspokojen a mohl by působit příznivě na celou sféru kultury, a mohlo by se to zklidnit. I takové byly diskuse.“
Při pohoštění ve zkušebně divadla se jednu chvíli ocitl Pázler se skleničkou v ruce poblíž Štěpána a za nimi stál Havel. „Já jsem říkal Mirkovi, co budeme dělat, když nás ten Havel osloví? Budeme se s ním bavit, nebo jak se budeme chovat? Mirek říkal, tak si s ním popovídáme,“ popisuje tyto okamžiky Pázler a dodává:
„Není bez zajímavosti, že potom ve svodce za dva tři dny vyšlo, a to byly trošku už ty zpravodajské hry, že Miroslav Štěpán se při oslavách výročí divadla setkal s Václavem Havlem a že s ním diskutoval o možnostech vzájemné komunikace. Takovou informaci dal nějaký zahraniční zdroj sem do republiky, pochopitelně to bylo zkreslené. Mirek za to byl na koberečku u generálního tajemníka, jak to, že se za zády politbyra setkává s hlavním disidentem Havlem a že o tom neinformuje. A Mirkovi dalo hodně práce, aby vysvětlil, že vlastně s ním žádné rozhovory nevedl. Ale faktem je, že to zřejmě vyplynulo z toho, že tam spolu stáli, zády k sobě.“
Nemluvili spolu
Jak stejnou událost interpretoval Miroslav Štěpán? Jednu chvíli se prý spoluzakladatel divadla Vladimír Vodička k němu přitočil a řekl: „Všechno je připraveno, v ředitelně je prostřeno. Vašek by se s tebou rád sešel. Co mu mám říct?“ Štěpán odpověděl: „Nic mu neříkej, co bys mu říkal? Přece se s ním nebudu tady bavit.“ Vodička se na Štěpána podíval a zopakoval: „Co mu mám říct?“ - „Hele, řekni mu, až příště.“
„V půl jedné v noci volal Havel Dubčeka,“ pokračuje dále na stránkách publikace Miroslav Štěpán. „Ten telefon byl odposlechnut a on řekl: ,Teď jsem skončil rozhovor se Štěpánem. Je to všechno úplně jinak. Normálně mluvil na všechna témata, říkal, mluvte, co chcete, já budu mluvit také, co chci, já jsem prý řekl, že se nemusím nikoho na nic ptát.'
V půl sedmé ráno jsem dostal odposlechnutý rozhovor v přepisu na stůl. Nikdy jsem to nepoužil a nepoužiji, protože Dubček je mrtvý, a tady by to bylo kopání do politicky polomrtvého. A to já nebudu. Chci jen ukázat, jak probíhal zápas, přes kterýžto se v podstatě také mohla tvořit politika. Chci však prohlásit, že jsem s Havlem nikdy nemluvil. Možná to zní teď neskromně, když řeknu, že diskuse se Štěpánem pro něj mohla znamenat první významný bod, pokud jde o vnitřní domácí poměry. Protože on nebyl Walesa. Walesa měl deset miliónů členů v Solidaritě, a tady ti měli možná hodně vypitých flašek v podzemí a podobně, ale bez osmašedesátníků by nenapsali souvislý materiál...
Pro Havla bylo velmi důležité, aby to prolomil u nějakých perspektivních lidí ve vedení KSČ. Zase to zní neskromně, ale myslím si, že mě mohli za takového považovat. Alespoň z důvodů věku, neboť jsem byl jediný nedůchodový a ne úplně blbý a docela jsem věděl, jak na strýčky v nejvyšším vedení strany. A tam to bylo složité, a docela jsem i věděl, jak se dá zpacifikovat neracionální odpor k opozici. Mně bylo jasné, že se s ní bude muset jednat, ale samozřejmě, protože tady byla určitá liknavost a bdělost k roku 1968, tak ta přivedla stav k situaci, že ty kulaté stoly (v listopadu) už byly nesrovnatelné besedy, protože disent tam nasadil svoji špičku, ať byla jakákoliv, zatímco odcházející KSČ šestou ligu.“
Nebyla dohoda
Osmašedesátníci založili nedlouho před listopadem organizaci Obroda. „Byli v ní většinou lidi ještě v solidním věku, kteří reprezentovali pokus o perestrojku a měli kontakty na Mlynáře, který byl kamarád s Gorbačovem,“ vzpomíná Jan Urban (1951). „Politbyro z nich skutečně pár měsíců lezlo po zdi. Byla to v té době první skupina, která hlásala jít tvrdě do politiky a deklarovala se jako politická opozice. Pak to ale úplně ,zvorali' a nepochopili, že ten vlak už ujel.“
Jeden ze spoluzakladatelů Obrody Vojtěch Mencl (1923) k tomu poznamenal: „Představovali jsme si, že vývoj bude podobný jako v Polsku. Nějaký kulatý stůl, ve kterém se sejdou různé komplexy návrhů. Nepočítali jsme, že dojde k úplnému pádu a rozkladu KSČ, že z ní vystoupí polovina členů. Chtěli jsme hrát roli transformátora poměrů. Vlastně nebylo úplně jasno, jestli máme hrát roli navrátivších se komunistů nebo vytvořit znovu sociální demokracii.“
Petr Pithart (1941), který se v delegacích Občanského fóra účastnil téměř všech debat u kulatých stolů, charakterizoval tehdejší jednání s „šestou ligou“ slovy: „Jejich a náš svět se rozešly. V ničem jsme si nerozuměli, bylo to naprosté míjení. Oni nevěděli, jestli jsme schopni za hodinu celou zemi postavit do stávky, nebo dokonce na ně vytáhnout klacky, a my jsme zase nevěděli, jestli začnou střílet, jestli přijedou tanky. Nevěděli jsme, jestli se sesypou nervově, nic.“
To, co se s odstupem času jeví jako přílišná mírnost a opatrnost, byla podle Pitharta ve skutečnosti odůvodněná obezřetnost: „Prostě jsme nevěděli, s kým máme tu čest. Až postupně jsme zjišťovali, že jsou ochotni rezignovat rychleji a bez jakýchkoli kompenzací. Nic jsme nikdy neprodali, nic jsme nevyměnili.“ Jiný člen delegací OF Alexandr Vondra (1961) dodává, že žádná dohoda neexistovala: „Náš postup vůči komunistům byl měkký, ale to odpovídalo euforii doby, heslu ,Nejsme a nebudeme jako oni'. Že se stal Čalfa premiérem, nebylo v žádné přímé souvislosti s prezidentstvím Václava Havla. Bylo to prostě kvůli tomu, že Čalfa na rozdíl od Adamce projevil určitou odvahu, rozhodnost a schopnost jednat v mimořádné situaci. Adamec, jak se ukázalo, toho schopen nebyl, i když paradoxně tu šanci předtím měl také.“
Různé scénáře
„Čalfa hrál špinavou roli, dal se k dispozici opozici,“ myslí si Miloš Jakeš (1922). „Já ale tuto dobu nemohu dobře posoudit, poněvadž ji mám celou zprostředkovaně z toho, co mi kdo řekl a co jsem kde četl. U ničeho jsem nebyl, seděl jsem doma.“
Na jiném místě dodává: „Bylo chybou, že jsme bez boje rezignovali. Propadli jsme jakési lžidemokracii - přejí si to, abychom odešli, tedy odejdeme. Nebýt studenta, který byl považován za mrtvého, tak byl pokoj s demonstracemi. Aspoň do 10. prosince. Zasedání ÚV v listopadu by nebylo, nikdo by neodstupoval, žádná krizová situace v ÚV by nenastala. Je třeba vidět jedno: státnímu převratu předcházel převrat ve straně.“
Jaroslav Čejka (1943), vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ, je přesvědčený, že v 17. listopadu měly prsty tajné služby: „Jedním z hlavních inspirátorů pokusu o nezdařený palácový převrat byla KGB spolu se špičkami StB, a to mělo vést k tomu, aby padlo Jakešovo vedení a k moci se dostala nějaká jiná garnitura.“ Podobný názor zastává i Pázler, ale s tím, že se to „dostalo do takového pohybu, že iniciátorům se vše vymklo z ruky a spláchlo to i je“.
Podle náměstka ministryně školství Václava Šenkýře (1941) měli hlavní roli sehrát „lidi kolem vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta“, kteří usilovali o změnu před sjezdem: „Součástí jejich scénáře bylo připravit ,výprask' na studenty na Národní třídě, kam byl průvod naveden agenty StB. Tam je ztřískali, aby si vytvořili argumentační předpolí - heleďte, takhle se nedá dělat politika, běžte od toho.“
Rudolf Hegenbart (1935) to rezolutně odmítá: „Hra s ,mrtvým studentem' Zifčákem měla pomoci někomu na úkor někoho jiného. Zásah proti studentům měl přispět k odvrácení mých příznivců a vyvolání atmosféry, která mě smete z politické scény. Takové přání měla nejen skupina kolem Jakeše a Štěpána, ale i skupina kolem Adamce, Mohority a Prognostického ústavu... Narušoval jsem jejich plány. Byl to cílený manévr proti mně. Měl mě odstranit. Střet 17. listopadu byl prachobyčejný manévr levicových radikálů.“
Ke zcela jinému závěru dospěl poslední předseda ÚV ČSTV Jindřich Poledník (1937): „Hlavní příčina slabosti, nereformovatelnosti socialismu, byla v samotném politickém systému. Stručně řečeno ve vládě jediné strany, v silném centralistickém řízení, v tuhém centralismu. Byl to model, který jsme následovali, model, který se zrodil v podmínkách bývalého Sovětského svazu, a s tím spojené změny byly podmíněny změnou SSSR.“
Právo, 12. 11. 2005, Miroslav Šiška
Vítězové a poražení o listopadu 1989
