Kniha depeší z konce roku 1989 více než zajímavě dokresluje tehdejší dění v Československu
V objemném svazku nazvaném Praha - Washington - Praha, který jako svoji první publikaci vydala Knihovna Václava Havla, znovuožívá příběh listopadu a prosince 1989 ve známých obrysech, ale z neobvyklého úhlu pohledu.
Kniha Praha - Washington - Praha, kterou z jedné poloviny tvoří anglický originál a z druhé český překlad, přináší nové kameny do mozaiky patnáct let starého podzimního dramatu. Proto se vyplatí číst až do konce. Tým analytiků americké ambasády vytvářel zprávy určené pro prezidentskou administrativu ve Washingtonu s chladnou profesionalitou. Obsah i tón depeší neponechávají žádné místo pro spekulace, že by snad velvyslanectví USA do dění v Československu aktivně zasahovalo. „V dějinách není nic předem dáno,“ píše v úvodu editor knihy historik Vilém Prečan - a vydané depeše vskutku představují dějiny v jejich nepředvídatelnosti a nahodilosti, ve schopnosti překvapovat a vytvářet paradoxy.
Příklad: velvyslankyně Shirley Templeová-Blacková 7. listopadu naléhá na Washington, aby nerušil plánovanou návštěvu nejvyššího stranického ideologa Jana Fojtíka, neboť by to mohlo ohrozit „slibně se rozvíjející program kulturní výměny“. Projev touhy po harmonické spolupráci? Nikoli, jen politický kalkul šitý na míru reality. V depeši z 18. listopadu Blacková doporučuje okamžitě návštěvu odvolat jako výraz odsouzení policejního zákroku proti studentské manifestaci.
Chalupa, auto a salám
První část knihy nabízí obraz komunistické moci krátce před jejím pádem. Komunističtí místodržitelé předstírají klid a odhodlání, do jejich projevů se však vkrádají prvky nejistoty. Musí nějak reagovat na dění v zemích sovětského bloku obklopujících Československo, které se proměnily v tavicí kotel. Podaří se udržet Čechy a Slováky v netečnosti až do stranického sjezdu v květnu 1990? Zmatená KSČ doufá, že ano, a nehodlá se vzdát ani zlomku moci - to, co nazývá „přestavbou“, chce v pečlivě odměřených dávkách iniciovat a provádět sama.
Velvyslankyně Blacková navštívila 18. října člena předsednictva ÚV KSČ a předsedu zahraničního výboru Federálního shromáždění Miroslava Štěpána. Jeden z posledních projevů pýchy a mocenské arogance, měsíc před pádem. V suverénním, takřka hodinovém monologu Štěpán představil Československo jako prosperující a stabilní socialistickou zemi, která potřebuje jen tolik reforem, kolik KSČ bude považovat za nutné. Komunistická strana se nebrání diskusi o československém roce 1968, povede ji však výhradně s těmi, kdo nezpochybňují její vedoucí roli. Zahájí politický dialog, ne však s těmi, kteří ji kritizují a přejí si jinou vládu. KSČ odsuzuje změny v sousedních zemích a společně s ní je rozhodně odsuzuje i většina československých občanů. Čech a Slovák si „žijí relativně dobře a nechtějí měnit svou chalupu, auto nebo salám za chaos, jaký panuje v Polsku nebo v Maďarsku“. Opoziční skupiny mají zanedbatelný vliv a v referendu by propadly. „Nikdy jim nedovolíme ovlivňovat masy…“
Opozice ovlivňuje masy
Den po brutálním rozehnání studentské manifestace předvídavě píše velvyslankyně Blacková do Washingtonu o „zlomové události“, která Jakešův režim připraví o poslední zbytek legitimity a způsobí jeho pád. O tom, co se dělo v politbyru do Jakešovy abdikace v pátek 24. listopadu, jsme zatím nevěděli téměř nic. Podle nejmenovaného dlouholetého informátora americké ambasády - vlivného komunisty s přístupem k důvěrným informacím - se v důsledku prvních nepokojů a demonstrací zformovaly dvě frakce. Vůdčími postavami liberálnější skupiny, nakloněné dialogu s opozicí a demokratickým reformám, byli Ladislav Adamec a Ivan Knotek. První aspiroval na funkci generálního tajemníka, druhý se chtěl stát předsedou federální vlády. Proti nim stáli zastánci „tvrdé linie“ reprezentovaní Miroslavem Štěpánem a Aloisem Indrou, kteří navrhovali rozehnat demonstrace a vyhlásit stanné právo. Generální tajemník Jakeš lavíroval mezi oběma frakcemi.
A jak viděli „tiší Američané v Praze“ Občanské fórum? Zprávy o demokratickém hnutí nejsou jen holými informacemi, tu a tam skrývají kritické či ironické ostny. Analytici si všimli, že první statisícová demonstrace v centru Prahy v pondělí 20. listopadu nebyla organizovaná, nikdo se jí nepostavil do čela a OF k ní nezaujalo žádný postoj. Ve čtvrtek 23. listopadu kritizovali improvizovanou tiskovku Občanského fóra, které se „o vztahu k novinářům musí ještě hodně učit“. Václav Havel by pak rozhodně neměl vysvětlovat novinářům, které jeho informace jsou důležité a které nikoli. Na doporučení Václava Klause navštívil 1. prosince americkou rezidenci ve Vlašské ulici budoucí otec „kuponové privatizace“ Dušan Tříska. Všichni Češi a Slováci jsou podle něj socialisté, jedinými stoupenci volného trhu mezi zdejšími ekonomy jsou pouze on a Klaus. Vyslovil se proti rychlé liberalizaci československé ekonomiky a vysloužil si za to od Američanů výtku, že na Friedmanova žáka projevuje „překvapivě velký strach z ,chaosu‘ volného trhu“, klade přílišný důraz na roli státu a vyjadřuje pohoršení nad principem individuálního obohacování. V pozdějších komentářích se objevuje zjevná skepse k příliš zdůrazňovanému konstatování, že OF v žádném případě nebude politickou stranou, zejména poté, co 4. prosince veřejně prohlásilo, že vstoupí do voleb s vlastními kandidáty.
Překvapivé je, že smířlivý vztah českých a slovenských demokratů ke komunistické straně Američané pouze zaznamenali a nijak nekomentovali: 12. prosince sdělili Jan Urban a Martin Palouš, že OF si nepřeje, aby se KSČ zhroutila, a proto jí „nyní pomáhá přežít“. Stejně tak 29. prosince, v den zvolení nového prezidenta, sděluje informátor, že OF ponechá komunisty ve hře. V této chvíli Američané zapochybovali jen o předsevzetí Václava Havla vykonávat funkci prezidenta republiky pouze do poloviny roku 1990 - předpokládali, že v ní nalezne „zalíbení“ a bude pro něj těžké ji opustit.
Péče o své jméno
V éře, která se stávala minulostí, bylo zvykem vysokých komunistických funkcionářů vytvářet si vlastní vazby a horké informační linky na sovětském velvyslanectví. Zdá se, že na sklonku roku 1989 zvolna přebíralo tuto funkci velvyslanectví USA jako vítězné mocnosti studené války. Sebeprezentace některých předních i okrajových postav dramatu nepostrádá rysy balzakovské lidské komedie. Zaznamenáváme zpozdilé a pošetilé úsilí poradce komunistických premiérů Jaromíra Sedláka a zveličenými legendami opředené postavy stranického aparátu Rudolfa Hegenbarta přivlastnit si zásluhy za zahájení politických reforem. Jejich prognózu z 18. prosince budoucnost v ničem nepotvrdila. Tvrdili totiž, že současná KSČ je u konce s dechem, že z frakčního Demokratického fóra komunistů zakrátko vznikne nová a jiná komunistická strana (pravděpodobně pod jiným názvem) a naváže na ideály socialismu 19. století a liberální politické názory TGM.
Už v listopadových dnech začal na tichých informačních frontách zápas o rozhodující vliv na ekonomickou reformu. Nejvýrazněji o sobě dávali vědět ekonomové z Prognostického ústavu, kteří se v následujících měsících také prosadí. Dušan Tříska označil 1. prosince tribuna lidu Valtra Komárka za „novopečeného demokrata“ a „nebezpečného“ člověka, který by rozhodně neměl dostat funkci ve vládě. Karel Dyba, vracející se z půlroční stáže ve washingtonském Wilson Center, projevil 6. prosince velkou radost, že politickými prominenty v OF se stali Václav Klaus a Vladimír Dlouhý. S oběma se velmi dobře zná a je si jist, že stane-li se Klaus ministrem, dostane i on ve vládě funkci. Nejpopulárnějším ekonomem „sametové revoluce“ byl sice Komárek, oslavovaný na všech náměstích, jenže v amerických zpravodajských análech figuroval jako „nejvíce respektovaný ekonom“ Klaus. Už od 22. listopadu ho doprovázela legenda „Friedmanova žáka a stoupence chicagské školy“, který „hodně publikuje“. O týden později píší Američané, že to byl on, kdo předložil první programové prohlášení OF a nyní pracuje na jeho konečné podobě.
Kdo jim podal tuto silně zkreslenou informaci? Ve skutečnosti vznikl dokument Co chceme v rovnocenné spolupráci několika osobností OF, včetně Klause, který ho pak na sklonku prvního revolučního týdne prezentoval na tiskové konferenci. Ve stručné osobní charakteristice, zařazené mezi další miniportréty předních aktérů OF, se objevuje takřka v doslovném znění věta, kterou bude Klaus častokrát opakovat na poradách rozhodujících grémií OF - o tom, že „udržuje úzké kontakty s reformátory hospodářství v Polsku a Maďarsku, včetně mnoha nových polských ministrů hospodářství a financí“. V některých případech bylo úsilí o sebeprezentaci marné, v jiných přineslo očekávané ovoce.
Sto dvacet publikovaných depeší představuje hodnotný korpus informací, přesto se neubráním zvědavosti, když pomyslím na to, co se skrývá ve zbývajících dvou a půl tisících dokumentů, které americké úřady zatím střeží.
* * *
Jiří Suk
Narodil se v roce 1966. Vystudoval historii a archivnictví na Karlově univerzitě v Praze. Je vědeckým pracovníkem pražského Ústavu pro soudobé dějiny, kde se věnuje československým dějinám po roce 1948. V posledních letech publikoval práce týkající se období 1968 až 1992. Je autorem publikace Labyrintem revoluce, která byla letos vyhlášena Knihou roku 2003 v soutěži Magnesia Litera.
MF Dnes, 15. 1. 2005
Autor: Jiří Suk, Připravují Josef Chuchma, Viliam Buchert a Tereza Boehmová
PRAHA - WASHINGTON - PRAHA
Depeše velvyslanectví USA v Československu v listopadu a prosinci 1989
Knihovna Václava Havla, Praha 2004. K vydání připravil Vilém Prečan, přeložil kolektiv autorů. Knihovna Václava Havla, Praha 2004, 370 stran české části + 32 stran obrazové přílohy + 366 stran anglické části, náklad neuveden, doporučená cena v knihkupectví 770 korun.
Na Britských listech naleznete:
Na serveru SME.SK si přečtěte:
Na serveru Novinky.cz (Právo) vyšlo:
Americká ambasáda informuje
