Pohled na listopad 1989 z hlediska všeobecně politického nástinu

V letošním roce uplynulo již 16 let od zásadních společenských událostí, které vedly ke „svržení“ již paralyzované vlády Komunistické strany Československa (v souvislosti s mezinárodními tendencemi a vůbec celkovým „globálním“ kontextem oněch zvratů). Dále k radikálnímu vlastnicko-majetkovému převratu jako ekonomické podstatě nových poměrů a na tomto základě k tzv. kontrarevoluční politické restauraci, tj. obnovení fakticky protilidové, navíc monopolistické a nadnárodním centrům se plně podřizující, kapitalistické neoliberální společenské struktury, jíž by bylo možno rovněž charakterizovat v podstatě jako strukturu z hlediska ekonomické báze orientující se výhradně na tzv. „maximální zisk“, strukturu soukromovlastnickou a vycházející z „kultu“ této struktuře odpovídajícího trhu a kapitálově-tržních vztahů; A to navíc v kompradorském, anti-solidárním, fašizujícím, totalitarizujícím, militaristickém a na evropské poměry střiženém de facto polo-neokoloniálním slova smyslu. Dále by tuto strukturu bylo možno z hlediska dominantních společenských, duchovních i mravních hodnot charakterizovat jakožto dosud bezprecedentní anti-solidární, radikálně, ne-li agresivně egoistickou, stejně jako krajně člověka sebeodcizující, antihumanizující a konzumně-fetišistickou v extrémním slova smyslu. V tom nejvšeobecnějším a zároveň částečně i „antropologickém“ prizmatu je možno takto stručně charakterizovat nynější systémovou iracionalitu jakožto kapitalisticko-imperialistickou iracionalitu, jíž jsme se zřejmě na několik desetiletí stali součástí díky událostem před šestnácti lety.

Výchozí aspekty

Aniž bychom se pouštěli do podrobností, je nutno říci, že podle názoru Komunistické strany Československa-Československé strany práce (KSČ-ČSSP) je potřeba z všeobecně-politického hlediska přistupovat k hodnocení listopadových událostí roku 1989 v naší zemi, v duchu několika základních výchozích aspektů. Jsou to hlediska:

1. odmítnutí objektivního i subjektivního přizpůsobení, akomodace vůči establishmentu a jeho panujícím poměrům, zásadní odmítnutí lidského spolu-podílnictví na jakémkoliv stvrzování, reprodukování a smiřování se s vládnoucím systémem, s panujícími etablovanými poměry čili s nynějším sociálním status quo, jež sice nazíráme jako mocenskou skutečnost, avšak zároveň i skutečnost iracionální, která se svojí praxí nemůže trvale „ubránit“ a zachovat před svým vlastním překonáním jakožto zrušením sebe sama v širší perspektivě politického a dějinného vývoje; Důsledný realismus jakéhokoliv hodnocení společenské situace je totiž jen tehdy skutečným realismem, nakolik v sobě zahrnuje či v sebe včleňuje společenskou kritiku, vnitřní kritickou intenci neboli kritickou a vnější svět i sebe sama „překonávající“ dimenzi jak v myšlení, tak později i v aktivní činné praxi;
2. moderního pojetí komunismu jakožto jednak třídního a revolučního učení (s neustále samo sebe i vnější svět překonávající, překračující, „transcendující“ intencí), které odmítá nahlížet na společnost i člověka staticky, abstraktně a mimo skutečné třídní souvislosti. Jednak jakožto učení radikálního humanismu, které v kvalitativně nových světových podmínkách dnes představuje zároveň interně obohacenou i navenek naše vlastní postoje i jejich adekvátní rozvíjení obohacující „renesanci“ ve vztahu k dříve často neoprávněně zanedbávané „lidské a etické dimenzi“ socialismu stejně jako marxismu. Což hlavně znamená do hloubky chápat komunismus, řečeno Marxovými slovy (z Rukopisů r. 1844), jako moment dezalienace, tj. skutečného osvobození nebo „emancipace a znovunalezení člověka“, zakoušeného a utvářeného „činným uplatňováním lidské skutečnosti“, tedy osvědčováním svých vlastních bytostných, produktivních, sociálních i duchovních sil jako uskutečňované přirozenosti sebe sama, právě v neodcizeném a eo ipso humanizovaném světě takto teprve afirmované „lidské“ předmětné skutečnosti, a řečeno slovy Che Guevarovými, jako „revoluci v životě“, a nikoli pouhý „způsob rozdělování (materiálních) statků“;
3. z předchozího bodu vyplývající – aplikováno na konkrétně reálnou předmětnou praxi společnosti – primárně akcentované dimenze komunismu jako syntézy principu sociální spravedlnosti a trvale udržitelného životního způsobu; Koncepce trvale udržitelného způsobu života i ekonomického rozvoje je namířena proti destruktivní konzumní intoxikaci našeho života, lidských hodnotových norem, konkrétního člověka a jeho společenských vztahů, proti konzumnímu fetišismu, který byl jednou z hlavních příčin historické deformace socialismu a dosud je jedním z primárních důvodů hlubokého sociálního, ekologického, globálně-ekonomického, mravního i anti-humanistického rozvratu, rozkladu a krize společenského i individuálního života a jeho dominujících hodnot v podmínkách světové neoliberální a kapitalistické sociální struktury; Přičemž nutnost komunismu jakožto trvale udržitelného sociálně-ekonomicko-ekologického principu (v protikladu ke konzumní orientaci), nutnost zásadně transformované hodnotové orientace na „Být“ namísto „Mít“ ve vztahu k vnějšímu předmětnému světu, jiným lidem i sebe sama, zdaleka nevyplývá jen z mravní analýzy společenských vztahů a eticky naléhavé potřeby humanizace lidsky předmětné skutečnosti včetně lidstvu vlastní vědecké a technologické racionality. Nýbrž čím dál více se ozřejmuje jako empiricky zdůvodňovaná, v anti-sebedestruktivním smyslu racionální a exaktní ekonomická nutnost, potřebná pro samotný a relativně harmonický společensko-biologický život a existenci lidského rodu v podmínkách právě započatého století i nového tisíciletí; Princip trvalé udržitelnosti není žádným asketismem, ba je dokonce v podstatném rozporu s asketismem, nýbrž představuje jako svoji hlavní zásadu optimální spojení relativně omezeného či přiměřeného rozvoje materiálních potřeb (dezalienované) společnosti i jí determinovaného konkrétního člověka, spolu s nekonečným a neomezeným rozmachem či růstem jejich potencí i potřeb lidsky aktivních a činných, potřeb duchovních i kulturních; současně to vlastně znamená i „rozvoj lidských sil, který je sám sobě účelem“ a který „tedy podle povahy věcí leží mimo sféru vlastní materiální výroby“ (Marx, Kapitál III-2);
4. nahlížení jak na soudobý kapitalismus, tak i nynější komunistické hnutí jak v duchu vlastní dějinnosti, dějinné kontinuity (i s aspekty stejně tak dějinně se vyvíjející diskontinuity), tak i ve skutečně „globalizovaném“ kontextu, a to zvláště s ohledem na země třetího světa a jejich obyvatelstvo včetně přistěhovalců, na imperialismem nejvíce exploatované, drancované a odírané, rozvojové země a na princip bezpodmínečné solidarity s nimi jakožto princip zásadní.

Radikální humanismus nebo konzumní revizionizmus?

V nastiňovaném hodnocení listopadových událostí se KSČ-ČSSP identifikuje s brilantním marxistickým a politologickým rozborem jednoho z nejlepších představitelů moderního antikapitalistického a revolučního hnutí (nejen) v rámci Evropské unie, Ludo Martense. Ten poprvé ve světové společensko-vědní literatuře přesvědčivě objasnil, že krach, k němuž v roce 1989 došlo, byl sice skutečně krachem, avšak nikoli krachem komunismu nebo snad dokonce marxismu-leninismu, nýbrž naopak tzv. politicko-teoretického revizionizmu: Toho revizionizmu, jenž představoval světový historický proces vlastního a pozvolně probíhajícího „sebezbavení“ a vnitřního odcizení socialismu, postupného dějinného „zfalešnění“ a překroucení skutečné kvintesence socialistické revoluce, její skutečné bytostné autenticity a jejího principiálního a hodnotového, dějinně-společenského poslání. To, co jakožto neživotné „neuspělo“ a prokázalo opravdovou bezperspektivnost, nebyla komunistická revoluce jako taková, ve své vlastní skutečnosti, respektive „vnitřní pravdě“ samotné, nýbrž naopak její regresivní, „odskutečněná“ i „odskutečňující“ revize, která ovšem nebyla ničím jiným než jakýmsi „trojským koněm“ staronové kapitalizující tendence. Než „obnovováním podmínek staré společnosti v nových společensko-politických institucích“ (E. Fromm), než postupným dozráváním uvnitř socialistických struktur se obnovujícím a „nenápadně“ se čím dál více oživujícím buržoazně-konzumním principem. Principem sice bytostně antikomunistickým, avšak nutně existujícím co do své vnější povrchně-jevové podoby s „rudou slupkou“, měl-li v daných podmínkách účinně i reálně působit a z podstaty sebe sama tak zničujícím způsobem indoktrinovat již nastolený, avšak ještě historicky poměrně mladý a proti potencionalitě této retrográdní tendence zásadně neimunizovaný společenský systém jakožto socialistickou formaci.

Hlavní teoretickou podstatu tohoto revizionizmu (který dominujícím a bohužel i mocenským způsobem zachvacoval a zachvátil, počínaje rokem 1956, do té doby ještě relativně pevné, politickou regresí obávané a jednotné mezinárodní komunistické hnutí) – ve shodě s Martensovým přístupem – se pokusme stručně definovat v následujících čtyřech bodech:

1. hlásání i uskutečňování – ne však uskutečňování pro vyznavače kapitalismu a jeho tradic - tzv. „uhasínání“ třídního boje, popírání nebezpečí „nové“, konzumní, maloměšťácké buržoazie „s rudými legitimacemi“, nikoli kritika skutečných Stalinových omylů a často nevyhnutelných chyb, nýbrž naopak útoky na Stalinovu politiku z pozic toho, že pokračování v třídním boji uvnitř socialistických struktur je prý už samo o sobě zločinem, neodůvodněnou paranoiou a iracionální svévolí;
2. koncepce „všelidového“ státu a „všelidové“ strany, což byl logický důsledek bodu 1 a jejíž hlavními konsekventy byl již ničím nezadržený růst následné společenské depolitizace, všeobecné bezmocnosti, politické lhostejnosti, pasivity a formalismu;
3. trestuhodné, sebeuspokojující a „sebe-nepřemožitelné“ podcenění klíčových sociálních, mocenských i psychologicko-ideových potencí tehdejšího systému I. světa v čele s USA a reálného politického poměru mezinárodních sil, na základě subjektivisticko-voluntaristických iluzorních schémat o strukturální „slabosti“ a málem „bezmocnosti“ světového kapitalismu, apod.;
4. otevřená, svou podstatou neobucharinovská transformace hlavních cílů, hodnot a principů nové sociální formace v konzumistickém, vulgárně materializujícím, ve svých důsledcích konzumně-fetišistickém slova smyslu. Na rozdíl od předcházejícího historického období, kdy se obecně v nové společnosti normativně akcentovala svým primárním hodnotovým profilem zásadní a svými elementárními výchozími principy, možno říci, „anti-majetnická“- revoluční „etika Bytí“, dochází počínaje chruščovovsko-maloměšťáckým, falešným pojetím („dohnat a předehnat USA“, vyrábět „více a více materiálního spotřebního zboží na hlavu“, atd.) společenských a individuálních potřeb, k pravému opaku. Tato neobucharinská politická i hodnotová koncepce, jejímž mluvčím se stal Chruščov se svými nohsledy, naprosto slepě opomenula, že ve vztahu k nutné - a od nefalzifikované podstaty socialistické formace neoddělitelné - potřebě skutečně osvobozující historické intence jakožto světodějné „psycho-sociální negace“ kořenů i atributů soukromovlastnických alienací, i jim odpovídajících – a právě ve zcizující „etice Mít“ se projevujících - různorodých dehumanizujících aspektů člověka, je takováto „staronově“ vyživovaná i oživovaná axiologická orientace jakožto údajná „přirozená norma jednotlivce“ něčím převráceným a regresivním. Něčím takovým, co nemohlo nemít na antikapitalistické ekonomicko-sociální vztahy a jejich imanentní duchovní i antropologický rozměr, koneckonců neoburžoazně indoktrinující a tím i vlastně „sebe-odskutečňující“ neboli komplexně (v antisocialistickém významu) odbytostňující vliv v jedné oblasti za druhou, a to subjektivně stejně jako objektivně. - Všechny čtyři body jsou mezi sebou vzájemně organicky spjaty a vlastně i obsahově propojeny.

Ludo Martens a „zhroucení socialismu“

Podívejme se, jak Ludo Martens (in: SSSR a sametová kontrarevoluce, OREGO, 1996, str. 87, 194-195 a 203-204) charakterizuje dějinnou logiku mezinárodního (a právě v SSSR se zrodivšího) procesu, kterému v podobě jeho vlastního vyvrcholení a v našich domácích podmínkách odpovídal právě „listopad 1989“:

„Zhroucení socialismu… zjevně ukazuje správnost analýzy Mao Ce-tunga ze šedesátých let. Revizionismus je největší nebezpečí, které hrozí diktatuře proletariátu. Uvnitř komunistické strany se může rozvíjet byrokratismus, technokratismus, snaha o výsady a odklon od mas. Nejsou-li tyto úpadkové jevy eliminovány, může strana změnit charakter a stát se stranou buržoazní. Boj mezi kapitalistickou a socialistickou cestou ekonomiky pokračuje po celé období diktatury proletariátu a restaurace kapitalismu je stále možná. Strana tedy musí soustavně očišťovat své řady a chránit svého revolučního ducha, a je třeba zmobilizovat masy, aby odmítaly její temné stránky. Mao Ce-tung z různých příčin nedovedl problém vyřešit, ale jeho historickou zásluhou je správná formulace otázky. (…)

…Je důležité si uvědomit, že třídní boj se promítá též do komunistické strany. Jestliže se v ní objeví revizionismus a jestliže se pak pomocí buržoazní ideologie a díky byrokratismu a privilegiím podaří transformovat všechny její řídící struktury, nemáme co dělat s vedoucí úlohou komunistické strany. Přecházíme k monopolu buržoazní strany. A tato strana bude nevyhnutelně přejímat různé směry buržoazního moderního myšlení, i když v ní bude ještě existovat poslední šik skutečných komunistů odolávajících útokům revizionismu. Podobný pseudokomunistický monopol nezbytně plodí navenek marxisticky posvěcenou, sklerotizovanou, zkostnatělou, mrtvou myšlenku, o níž hovoří Jacques Nagels (čelný představitel tehdy již zkrachovalé, pseudomarxistické KS Belgie – pozn. VV). Za Stalina nebyla marxistická myšlenka ani sklerotizovaná, ani mrtvá, i když občas byla podrobována svěcení. Marxistická myšlenka zůstávala válečnou sekerou a řádila v řadách imperialismu a oportunismu. A třebaže občas uhodila nerozvážným způsobem, její hlavní údery byly vedeny proti světovému kapitalismu, který měl důvod obávat se nadevše Stalina a bolševické strany. Od Chruščova není už oficiální sovětský marxismus revoluční. Udržuje sice vnější formy vypůjčené z klasické literatury, ale uvnitř žije, zápasí a napíná své svaly buržoazní myšlení. Jakmile po nahromadění kvantitativních změn marxistická skořápka praskla, vidíme, že se z ní vyklubala tři či čtyři zvláštní mláďata, buržoazní zvířata na nohách ještě nepevných. Jedno sociálně-demokratické, druhé liberální, třetí v barvě fašistické či reakční a čtvrté, jehož povahu bude třeba zpřesnit. Od vedoucí úlohy komunistické strany se prochází dlouhým obdobím revizionistického sezení na vejcích, až se nakonec dospěje k buržoaznímu systému více stran… Za Gorbačova skutečně liberální pohlavek rozbil fasádu a osvobodil vnitřní liberalismus z jeho marxistických pout. (…)

(Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století v SSSR – pozn. VV)… Socialistické základy společnosti nebyly ještě rozrušeny a milióny komunistů setrvaly v revoluční činnosti. V průběhu Brežněvova období rozšířila vedoucí vrstva postupně svá privilegia a nejrůznějšími nezákonnými způsoby zbohatla. Přitom však parazitovala vždy, dá-li se to tak říci, na ekonomické a politické bázi, která ji nenáležela, neměla ji v soukromém vlastnictví. A skuteční komunisté mohli tak vždy hájit určitý soubor vymožeností dělnické třídy. Platily socialistické zákony, opatření přijatá ku prospěchu pracujících a také marxisticko-leninská ideologie měla značný vliv na společnost. Vedoucí vrstva omezovala marxismus na růženec ztrnulých formulí a ze Západu importovala ideologické produkty všeho druhu. Znetvořovala socialistickou myšlenku a vracela druhé mládí zastaralým buržoazním ideologiím. Přibývalo úseků, v nichž nové buržoazní živly transformovaly výrobní prostředky a státní majetky ve své soukromé vlastnictví. Uzavíraly obchodní sňatky s novými kapitalisty z neformálního sektoru, jehož rozšiřování tolerovaly. Ke konci Brežněvova období se stmelila nová kapitalistická třída, která sledovala svoje vlastní zájmy, nesmiřitelné se zájmy pracujících. Když tato strana dospěla, začala se připravovat k boji za nastolení své otevřené diktatury. Potřebovala zbavit zemi posledního vlivu marxismu-leninismu i jeho zdání. V Gorbačovovi nalezla prapor, v glasnosti prostředek vyjádření, v perestrojce legitimnost svých privatizačních projektů.

Dva velké mezníky rozchodu se socialismem zažil Sovětský svaz: Chruščovův projev z roku 1956, který znamenal odmítnutí některých podstatných principů leninismu, a Gorbačovovu perestrojku, která v roce 1990 otevřela přechod k tržní ekonomice.

Chruščovův revizionismus zahájil období přechodu od socialismu ke kapitalismu. V průběhu tohoto období síly socialismu pokračovaly v boji s kapitalistickými živly. Postavit problém jedině ve výrazech diktatura proletariátu a diktatura velké buržoazie, by znamenalo zjednodušit skutečnost scholastickým způsobem. Nové a staré buržoazní prvky potřebovaly třicet let, aby přešly od prvotního dětství k dospělosti, aby potvrdily a konsolidovaly své pozice v oblasti politické, ideologické a ekonomické. Proces úpadku, započatý v roce 1956, potřeboval tři desetiletí k tomu, aby bylo možné skoncovat se socialismem.

Svého času jsme se domnívali (rozuměj belgičtí revoluční marxisté typu L. Martense – pozn.VV), že Chruščov zavedl zvláštní výrobní způsob, výrobní způsob státního kapitalismu, nejvyšší formy kapitalismu, kde ,nomenklatura‘ vlastní kolektivně výrobní prostředky. Tato teze není udržitelná. Zkušenost dokazuje, že se nejednalo o vykořisťovatelský systém mající svou vlastní ekonomickou základnu. Sovětská společnost, která se ,zotavovala‘ z diktatury proletariátu a pracně se oddělovala od socialistické plánované ekonomiky, nemohla pod praporem revizionismu nalézt přiměřené a trvalé mechanismy vykořisťování pracovní síly a využití materiálních zdrojů, které by ji byly umožnily utkat se s imperialistickými velmocemi. V průběhu Chruščovova a Brežněvova období nové buržoazní živly však ukuly své zbraně, a jakmile měly sílu, vrhly se do boje za soukromé vlastnictví výrobních prostředků.“

Analogicky, jen s dílčími obměnami a vývojovými specifiky, tento stručně předestřený proces probíhal i v ostatních evropských zemích východního bloku. S oním sociálně-politickým pohybem jakožto se skutečným dějinným pozadím konkrétních střetů a – jednou skrytých, jednou otevřených - politických antagonismů tehdejší doby, rovněž souvisí např. i relativně složité (a nikoli černobílé) události v naší zemi z období srpna 1968, bez jejichž nezaujatého pochopení nelze adekvátně vysvětlit ani listopad 1989.

Lidská svoboda a tržní kapitalismus - neslučitelné filozoficko-ekonomické kategorie

Na závěr chceme uvést ještě jeden zásadní, i když pouze fragmentovaný úryvek, tentokrát od významného indicko-britského marxisty, prof. Harpala Brara (in: Doslov autora k českému vydání práce Imperialismus – dekadentní, parazitující, odumírající kapitalismus, OREGO, 2002, str. 218-219.) Tento citát je naprosto výmluvný, více než symbolický a i když vlastně obsahující jen všeobecně známá fakta, zároveň vždy znova nás právem šokující. Námitka, že uvedená pasáž se týká společensky i lidsky katastrofálních konsekvencí kontrarevolučně-restauračních procesů ve spojení s Ruskem, resp. bývalým Sovětským svazem, a nikoli Československem, neobstojí, pakliže si uvědomíme hlubší kontext vzájemného „globálního“ propojení daného negativního společensko-politického pohybu jako antecedence v její vlastní ucelenosti, v její vlastní „mezinárodní“ jednotě. Tento obecný širší kontext se přirozeně netýká tedy jen osudu Sovětského svazu, nýbrž v podobě jiných lokálních jednotlivostí a konkrétních zvláštností v sobě zahrnuje také vývoj ve východní Evropě (včetně navíc již neexistujícího, zločinně rozbitého, amputovaného Československa), stejně jako ve „třetím“, ale rovněž i v „prvním“ světě. Harpal Brar o této katastrofě mimo jiné píše:

„Bývalá druhá největší ekonomika světa se v podobě dnešní ruské ekonomiky rovná malému Holandsku. Nezaměstnanost, kterou SSSR nezažil od roku 1932, rozbujela natolik, že dosáhla výše 40 milionů nezaměstnaných na území bývalého SSSR. (…) Bratrská harmonie a přátelství mnoha národů a národností ustoupily bratrovražedným válkám. (…) SSSR byl degradován na druhořadou kapitalistickou zemi, zatíženou zahraničním dluhem na sumu kolem 200 miliard USD na jedné straně a ,vykrvácením´ o přibližně 300 miliard USD, které unikly ze země v průběhu 10 let, na straně druhé. Podle údajů z podzimu 1999 z celkového počtu 146 milionů Rusů dnes 51,7 milionu (35 % populace) žije pod hranicí životního (správněji: fyziologického – pozn. VV) minima (tedy v (extrémní – pozn. VV) chudobě) a počet obyvatel klesá alarmujícím způsobem téměř o milion každý rok v důsledku snižující se porodnosti a stoupající úmrtnosti. (…)

Podle zprávy agencie OSN specializované pro děti – UNICEF z listopadu 1999, kolem 20 % z celkového počtu 150 milionů dětí z východní Evropy a bývalého SSSR se stalo bezdomovci. Zpráva uvádí, že ,kolem 500 000 žen je ročně prodáváno z východní Evropy a SNS (bývalý SSSR) do západní Evropy. Přibližně 15 000 Rusek a žen z východní Evropy pracuje v německých domovech s červeným světlem (nevěstincích). V Holandsku 57 % takto prodaných žen je mladších 21 let.´ Taková je ta skvělá svoboda a prosperita, kterou přinesla obnova kapitalismu. Mnozí lidé v těchto zemích, zvláště v bývalém SSSR, kteří pocítili výhody socialismu, jen zatínají pěsti vztekem. Je jenom otázkou času, kdy svrhnou tuto vládu ,kleptokratů´, která postrádá jakoukoliv legitimitu, a smažou onu ostudu z tváře společnosti. Tento rozpor mezi bratrstvím zlodějů, které tam vládne, a lidovými masami nabývá na stále větší ostrosti. (Ztučněno námi – pozn. VV.)“

„Dislokační“ a destruktivní proces, který v podmínkách našeho domácího prostředí vyvrcholil právě „listopadem 1989“, tedy představoval kontrarevoluční, regresivní a retrográdní dějinnou linii ne proto, že snad odstranil politickou moc Štrougalů, Štěpánů a Jakešů. Nýbrž proto, že zákonitým vyústěním jeho vlastní kvintesence koneckonců musela být a také byla zločinná restaurace tržní a soukromovlastnické, bezprecedentně konzumní a zbožně-fetišizované, extrémně odcizené a odcizující, odporně dehumanizované a dehumanizující, neoliberální a globální, skutečně fašizující a totalitarizující, monopolistické a kompradorské, imperialistické a kapitalistické struktury. Struktury neboli sociální formace, představující principiálně antagonistický protipól vůči jakékoliv společenské, vlastenecké, ba dokonce i občanské svobodě, opravdové demokracii (jako vládě lidu, a nikoli vládě peněz, hmotného bohatství a lobbingových klanů), stejně jako vůči skutečnému humanismu, lidské solidaritě, etice i kultuře pravého, autentického bytí člověka ve smyslu reálné lidské bytosti i jejího konkrétního, společenského a individuálního života.

Stanovisko VV KSČ-ČSSP, listopad 2005