logo SDS
Dnešní datum: 17. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 575x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 462x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 358x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 316x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 313x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 265x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 16
Prům. 13.3
21 denni
Max. 476
Prům. 369.1

Nyní si čte web : 32 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Po 15 letech od Listopadu: Z deště pod okap! Nebo taky: Z bláta do louže

Vydáno dne 17. 11. 2004 (5410 přečtení)

Příspěvek Jaroslava Čejky, připravený na zrušenou konferenci „Co se stalo v listopadu 1989?“, která se měla uskutečnit 15. a 16. listopadu 2004 v Senátu Parlamentu České republiky

Vážené dámy a vážení pánové,

smyslem této konference je hledání pravdy o tom, co se vlastně stalo v naší zemi před patnácti lety. Jde tedy vlastně o pokus o jakýsi dějinný soud, vycházející ze svědectví součastníků. Žádnou dějinnou událost však nelze soudit izolovaně, odtrženou od jejích příčin a následku.

Proto mi promiňte, že se ve svém vystoupení několikrát dotknu toho, co listopadovým událostem předcházelo, i toho, k čemu vedly. A protože o hodnověrnosti každé svědecké výpovědi rozhoduje důvěryhodnost toho, kdo tuto výpověď činí, dovolte mi, prosím, abych vás nejprve ve stručnosti seznámil se svým curiculum vitae.

Srůstání s dělnickou třídou

Pocházím z rodiny třídních nepřátel, jak konstatoval posudek, který na mne vypracovalo vedení mé střední školy spolu s příslušným uličním výborem KSČ v souvislosti s mou přihláškou ke studiu na vysoké škole v roce 1960.

Můj otec byl totiž svého času podnikatelem - spolumajitelem sázkové kanceláře - a kvůli své neochotě podnikání ukončit byl vyškrtnutý z KSČ, kam vstoupil v poválečné euforii. Moje matka pak byla živnostnicí. Vlastnila módní salón, ve kterém šila i pro manželky mnohých tehdejší prominentů, včetně ženy Václava Havla, tehdejšího majitele Lucerny a Barrandova. Starší bratr mé matky zůstal po únoru v Brazílii. Později se přestěhoval do Kanady, a pak do USA. Československé úřady ho považovaly za emigranta. Nebylo tedy divu, že zmíněný posudek vyústil v závěr, že mi dělnická třída nemůže svěřit tak mocnou zbraň, jakou je vysokoškolské vzdělání. Měl jsem se s ní nejprve sblížit, srůst s ní.

A tak jsem s dělnickou třídou srůstal celý rok na stavbě Ústřední kanalizační čistírny na Trojském ostrově v Praze a zřejmě jsem s ní srostl dokonale (podobně jako srostly mé prsty rozdrcené klínovými řemeny na tamní betonárce), protože po nejrůznějších životních peripetiích, kdy jsem dělal kulisáka, dramaturga, novináře i svazáckého funkcionáře, jsem to „dotáhl“ až na vedoucího odboru kultury ÚV KSČ.

Normalizátorem normalizačních poměrů

Pro tuto funkci, kterou jsem vykonával od března do listopadu 1989, jsem neměl žádný z požadovaných kádrových předpokladů - nebyl jsem dost dlouho členem KSČ, neabsolvoval jsem žádné stranické vzdělání (dokonce ani VUML) a neměl jsem žádnou praxi v aparátu KSČ či ve volených funkcích. Ale stalo se. A já se pak devět měsíců snažil normalizovat tzv. normalizační poměry v kultuře, tzn. vracet do knihoven zakázané knihy, umožňovat diskriminovaným autorům návrat do edičních a dramaturgických plánů, uvolňovat tzv. trezorové filmy do distribuce a tak dále a tak podobně.

Po roce 1989 jsem za tyto své snahy paradoxně zaplatil vyřazením vlastních knih z edičních plánů, sedmiletou vynucenou publikační odmlkou, dvouletou nezaměstnaností a periodicky se opakujícím skandalizováním ve sdělovacích prostředcích, jehož vinou jsem ztratil svůj - před listopadem 1989 vysoký - kredit u čtenářů.

Svým životopisem jsem vás, dámy a pánové, unavoval hlavně proto, abyste si uvědomili jací lidé se také našli v řadách někdejší KSČ a v oficiálních strukturách vůbec. Zatímco naši o generaci či dvě starší předchůdci jako Milan Jungmann, Pavel Kohout, Petr Pithart a tisíce dalších vstupovali svého času do KSČ buď z idealismu nebo z kariérismu - těžko dnes soudit u koho jaký důvod převládal - naše generace vstupovala do KSČ buď z kariérismu, nebo naopak z politického pragmatismu. Já osobně jsem byl přesvědčený, že společenských změn lze dosáhnout jedině zevnitř vládnoucí strany, podobně jako tomu bylo v roce 1968. Mimochodem, v roce 1968 jsem si podal přihlášku do Klubu angažovaných nestraníků a v srpnu téhož roku mě jen o vlas minuly kulky ze sovětského samopalu na Letenské pláni…

A takových, jako jsem byl já, byly ve straně spousty. Považovali jsme se tak trochu za skryté disidenty. Listopadoví vítězové se však s námi nemazlili. Podle principu kolektivní viny a bez zkoumání skutečného působení konkrétních osob nás šmahem zařadili k normalizátorům, se kterými jsme byli po celých dvacet let ve sporu. Byl to ovšem vždy jen spor o podobu socialismu, nikdy ne snaha o jeho likvidaci, kterou později prosadili představitelé disentu.

Teď tedy, prosím, sami rozhodněte o důvěryhodnosti mého svědectví, které se vám chystám předložit.

Stoupencem nenásilných změn

Krátce poté, co jsem se stal vedoucím odboru kultury ÚV KSČ, hlásila Svobodná Evropa, že si pražští intelektuálové od mého jmenování zbytečně mnoho slibují. Svým způsobem měla Svobodná Evropa pravdu. V té době se se mnou z vlastní iniciativy sešla v kavárně AXA má tehdejší skoro kamarádka, spisovatelka Alexandra Berková, která dnes vyučuje na Literární akademii Josefa Škvoreckého, a požádala mne, abych se postavil do čela reformních sil a svrhl vedení strany a státu. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Nedisponoval jsem žádným křižníkem, zakotveným někde na Vltavě, ze kterého bych snad mohl dát vystřelit na znamení útoku na Nábřeží, a neměl jsem k dispozici ani Cromwellova koně či jeho ozbrojence, se kterými bych mohl vjet do parlamentu a rozehnat ho. Ostatně, i kdybych takové prostředky měl, sotva bych je použil. Byl jsem přesvědčeným zastáncem změn nenásilnou, ústavní cestou.

Ale ambice měnit kulturní politiku - a později snad ovlivňovat i politiku velkou - jsem měl, to ano. A věděl jsem, že se v tehdejších mocenských strukturách pohybují lidé příbuzných názorů - jenže jsem je většinou neznal. Měl jsem důvěru k novému předsedovi Svazu českých spisovatelů Michalu Černíkovi i k Miroslavu Válkovi, který byl předsedou svazu federálního. Důvěřoval jsem svazovým tajemníkům Rudolfu Chmelovi, dnešním ministru kultury Slovenské republiky, i Josefovi Peterkovi. Věřil jsem šéfredaktorovi nakladatelství Odeon a polistopadovému náměstkovi ministra kultury Josefu Šimonovi, stejně tak jako Kamilu Maříkovi, vedoucímu literárního oddělení ministerstva kultury - a tak bych mohl pokračovat. To všechno byli ovšem lidé z literatury a kultury vůbec.

Ve stranickém a státním aparátu jsem blíž neznal nikoho, dokonce ani Ladislava Adamce, který mě roku 1988 navrhoval za ministra kultury ve své nové české vládě. Tehdy ovšem mou kandidaturu zamítl na zasedání předsednictva ÚV KSČ sám Miloš Jakeš, a to slovy, že soudruh Čejka má občas podivné názory...

Ani ve svém nejbližším nadřízeném, tajemníku ÚV KSČ Janu Fojtíkovi, který mě o rok později prosadil do funkce vedoucího odboru, jsem se upřímně řečeno nevyznal. Veřejně se projevoval jako konzervativní dogmatik, mezi čtyřma očima však se mnou hovořil úplně jinak. A dá se říci, že mi čas od času kryl záda (např. když jsem začal prosazovat vydávání a uvádění her Václava Havla).

Postup? Krok za krokem...

A tak jsem musel postupovat krok za krokem. Step by step, řečeno slovy dnes populárního amerického sitcomu. Ale šlo to poněkud pomalu. Přesto mě už tenkrát kontaktovali, nebo se o to alespoň pokoušeli, někteří lidé z disentu či emigrace - Václav Havel, Ivan Klíma, Josef Topol, A. J. Liehm a další. Scházet se s nimi a pomáhat jim nebylo pro mne v mém tehdejším postavení snadné, ale poctivě jsem se o to snažil, i když jsem přitom pochopitelně taktizoval a dbal nutné opatrnosti.

V té době jsem byl také vyzván redakcí sovětských Izvěstijí, abych do tohoto sovětského deníku napsal sloupek. Když jsem se zajímal o to, proč zrovna já, bylo mi řečeno, že redakce chce seznamovat sovětské čtenáře s lidmi, kteří podporují myšlenky glasnosti a přestavby v dalších zemích socialistického tábora. Dodnes mám pocit, že chtěli seznamovat i nás navzájem.

Mne alespoň touto cestou seznámili s Rudolfem Hegenbartem, tehdejším vedoucím jednoho ze silových oddělení ÚV KSČ, který přispěl do Izvěstijí krátce přede mnou. Poznal jsem ho pak i osobně. To setkání však pro mne znamenalo těžké zklamání. Dělal na mne dojem typického aparátníka konzervativního střihu. V žádném případě jsem z něho neměl podobný dojem jako Miloš Zeman. (Mám teď na mysli Zemanova slova, která vyřkl ve svém nedávném interview, myslím, že v Lidových novinách.) Proto také, když mě později, cestou na jednu z listopadových manifestací na Václavském náměstí, zastavil známý mim Boris Hybner se svými přáteli a ptal se mne: „Řekni nám, koho máme podporovat? Hegenbarta?“, odpověděl jsem mu: „Jen to ne!“

Ovšem dělníci z ČKD, které tenkrát přivedl na Václavské náměstí pozdější ministr sociálních věcí Petr Miler, volali pod okny Rudého práva na Poříčí: „Hegenbart! Hegenbart!“ Kdopak jim všem to jméno asi podstrčil?

Momentky historického plátna

Ale teď pár momentek, které podle mého vydají za rozměrnější historická plátna: Na jaře roku 1989 se mě ptal jistý bývalý pracovník aparátu ÚV SSM, se kterým jsem se náhodou potkal v automatu Metro: „Tak jak na Nábřeží? Oni si myslí, že tou sjezdovou šlajsnou ještě proplujou, ale to se moc pletou. On už jim Štrougal vypere žrádlo!“

V září téhož roku mi důvěrně sdělil můj pomocník v odboru kultury ÚV KSČ, že se důstojníci StB ozbrojují. Doslova řekl: „I ty estébáci, co nikdy neměli osobní zbraň, si teď obstarávaj pistole...“

V hektických listopadových dnech mi tehdejší tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík ukázal ve svodkách, které dostával z ministerstva vnitra, asi čtrnáct dní starou zprávu, která tvrdila, že pražský zpravodaj jistého německého listu (myslím že Bildu, ale tím už si nejsem jist) požádal svou redakci o prodloužení své akreditace se zdůvodněním, že ve druhé polovině listopadu má dojít v Praze ke studentským bouřím, které možná povedou k pádu režimu.

A konečně - studentskou demonstraci 17. listopadu zavedl doslova pod obušky pohotovostního pluku SNB na Národní třídě agent StB Žifčák. Těžkooděnci tu nejprve marně čekali na nějakou provokaci ze strany fotbalových chuligánů, kteří se v minulosti chodívali vyřádit na mnohé z demonstrací pořádaných disentem (sám jsem během tzv. Palachova týdne v lednu 1989 vyslechl v letenském hostinci Pod lipami rozhovor bandy holohlavých fandů, kteří se dohadovali, zda jít na hokej či na Václavák, aby se nakonec rozhodli pro Václavák, protože tam bude větší "maso").

Tentokrát se ovšem těžkooděnci žádných útoků ze strany demonstrantů nedočkali, protože demonstrace 17. listopadu byla pořádaná Vysokoškolským ústředím SSM a fotbaloví pseudofandové na ni nepřišli. Možná že k nim dorazila výzva, kterou jsme měli šířit prostřednictvím svých nomenklaturních kádrů, aby jejich podřízení na tuto manifestaci radši nechodili... Nakonec tedy dostali příslušníci SNB rozkaz, aby zaútočili sami. Dodnes jsem se nedozvěděl, kdo ho vydal jako první. Velitel zásahu? Náčelník pražského SNB? Vedoucí tajemník městského výboru KSČ Miroslav Štěpán, nebo kdo?

Ale ani krev prolitá na Národní třídě nestačila k tomu, aby lidé odložili víkend na chatách a chalupách, nebo alespoň vstali od televizních přijímačů. A tak musela nastoupit falešná zpráva o úmrtí jednoho ze zraněných a hospitalizovaných studentů Martina Šmída, kterou podstrčila Petru Uhlovi jistá Dražská, žena s vazbou na Žifčáka a tedy zřejmě i na StB. (Dnes se tvrdí, že se tato vazba neprokázala a že Dražská byla jen narkomanka s bájnou lhavostí. Svatá prostoto!) Petr Uhl bezelstně vypustil podvrženou kachnu do éteru - a teprve tahle zpráva o údajném novodobém Janu Opletalovi zvedla lidi ze židlí a přivedla je do ulic.

Parlamentní komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu téměř nic nevyšetřila. Skoro žádný z autorů, kteří o listopadových událostech psali, si nedovolil zpochybnit rozhodující podíl Občanského fóra a lidového hnutí na realizaci tzv. sametové revoluce. A pokud někdo řekl něco jiného, byl bagatelizován a zesměšňován. Dokonce i hlava státu přispěchala s výrokem, že není přítelem spikleneckých teorií, které vysvětlují dějinné zvraty jako výsledek hry výzvědných služeb... Můj názor je však jednoznačný.

Puč vymknutý z rukou

Listopadové události roku 1989 začaly na mateřské letadlové lodi zakotvené u břehů Malty, na které se konal historický americko-sovětský summit. Toto setkání kryli ze vzduchu proti údajně možnému libyjskému útoku američtí stíhači. Pro vaše pobavení uvádím, že byl mezi nimi i manžel mé americké sestřenice plukovník Thomas Dussmann, který léta zapíral mou existenci, aby mu nepřekážela v jeho vojenské kariéře. Poprvé mě přijel navštívit až v roce 1990...

Na Maltě tenkrát nešlo o nic jiného než o revizi Jalty. Gorbačov zde nabídl svému americkému protějšku postoupení sovětského vlivu ve východní Evropě výměnou za slib neútočení a podpory společenským a ekonomickým reformám v SSSR.

Gorbačov a jeho souputníci se naivně domnívali, že uvolnění mezinárodního napětí, demokratizace společenského života a sanace ekonomiky jim automaticky vynesou i širokou podporu lidu. A že stejnou možnost mají i komunistické strany bývalého sovětského bloku. To také rozdělilo mocenské struktury v Československu. Někteří lidé ve vedení věřili tomu, že vývoj udrží na uzdě. Jiní se domnívali, že dílčí změny jsou nutné, ale chtěli je řídit. A další podle mého názoru vsadili na kartu „palácového puče".

Všechny mé poznatky, které jsem zde samozřejmě uvedl jen výběrově, svědčí o tom, že některá z těchto frakcí chystala s pomocí StB státní převrat. A nejspíš i za součinnosti zahraničních zpravodajských služeb, které se v té době v Praze doslova rojily. Impulsem ke změně mocenských poměrů měly být zřejmě události na Národní třídě. Situace se však vymkla iniciátorům puče z rukou. Nikdo už neměl odvahu povolat vůči dvousettisícovým demonstracím tanky, které stály připraveny za Prahou. A milicionáři, kteří se sjeli do Prahy bezmála z celé republiky, byli zase v tichosti posláni domů…

Do jisté míry se pak naplnilo to, co údajně řekl Jan Fojtík ideologickému tajemníkovi ÚV KSSS Medveděvovi mezi čtyřma očima večer po prvním dnu poslední porady ideologických tajemníků komunistických stran zemí Varšavské smlouvy v Berlíně: „Řekni mi, co s námi chcete udělat! My přece nejsme schopni skutečné samostatnosti. Tři sta let jsme žili pod Habsburky, pak naše samostatnost dvacet let závisela na Francii a Anglii. Po Mnichovu si nás přivlastnilo hitlerovské Německo a po válce zase vy. Jestli nás teď chcete hodit přes palubu, řekněte to jako chlapi, a my vezmeme svatováclavskou korunu a půjdeme s ní za Kohlem...“

Nedošlo k reformě socialismu ani současné likvidaci Varšavské smlouvy a NATO, které svého času sliboval Václav Havel. Došlo však k restauraci kapitalismu a k největšímu majetkovému přesunu od pobělohorských dob.

Klaus jako český Garibaldi?

Pro ilustraci toho, k čemu u nás opravdu došlo, uvedu jednu téměř anekdotickou příhodu: V první polovině 90. let jsem se bavil s jistým, před listopadem poměrně vysoce postaveným člověkem. Kritizoval jsem Václava Klause a můj společník se mě zeptal, co že vlastně proti Klausovi mám. „Skoro všechno,“ odpověděl jsem mu. „Ale proč?“ nechápal mne. „Klaus přece plní nezastupitelnou historickou roli. Má všechno změnit, ale tak, aby to podstatné zůstalo při starém - aby moc zůstala nám!“ Ohradil jsem se proti tomu plurálu a označil jsem jeho názor za zbožné přání.

Ale pak jsem byl svědkem toho, jak se zásluhou obou privatizací dostávají ke skutečné moci nomenklaturní kádry starého režimu - samozřejmě že s výjimkou těch, na které bylo příliš vidět, a s výjimkou těch, kterým to nedovolil charakter a jejich politické přesvědčení. (Doslechl jsem se i o tom, jak jistý vysoce postavený činitel předlistopadového režimu obcházel schůze vybraných základních organizací KSČ a vybízel členy strany, kteří na to mají, aby do privatizací šli!)

A také jsem znovu shlédl v televizi slavný Viscontiho film Gepard včetně scény, kdy jezuitský zpovědník knížete Lapedusy kritizuje svého pána za to, že vysílá synovce ke Garibaldimu. A kníže mu odpovídá zhruba těmito slovy: „Ničemu nerozumíte, otče. Garibaldi plní historickou úlohu. Má všechno změnit, ale tak, aby to podstatné zůstalo při starém. Aby moc zůstala nám...“

Hle, Klaus jako český Garibaldi! Historie se ovšem nikdy neopakuje do písmene. Garibaldi Itálii sjednocoval. Klaus s Mečiarem Československo rozdělili - a Václav Havel k tomu, bohužel, více méně pasivně přihlížel. Člověk, který původně tvrdil, že bude prezidentem jen do svobodných voleb, a který jako prezident přísahal věrnost Československé republice, nejprve abdikoval a později se dal zvolit prezidentem českým.

Tím se dostávám k dalšímu svému symptomatickému zážitku. Loni jsem byl svědkem diskuse dvou lidí, z nichž ten první, vysoce postavený ministerský úředník, vyjádřil svou nespokojenost s volbou Václava Klause prezidentem republiky. Ten druhý mu oponoval s tím, že Klaus se ze všech prezidentských kandidátů jediný zachoval jako chlap, když svůj zápas nevzdal, aby si vítězství vybojoval až ve třetím setu, zatímco pánové Zeman či Pithart po prvních prohraných setech utekli ze hry jako kluci... Zmíněný ministerský úředník ovšem na žádnou sportovní metaforu nepřistoupil a řekl, že on Klausovi prostě nemůže odpustit skutečnost, že začátkem 90. let obrazně řečeno zhasl a umožnil tak masivní rozkradení národního majetku. Ale jeho oponent řekl: „A proč tedy Havel zase nerozsvítil? Vždyť stál u stejného vypínače...“

Můj poslední pokus o definování toho, co se u nás v listopadu 1989 a během patnácti následujících let vlastně stalo, vychází z projevu dnešního prezidenta republiky, který přednesl 28. října letošního roku. Řekl v něm něco v tom smyslu, že jsme se vymanili z moci omezených partajních tajemníků, domovních důvěrnic, uličních výborů a StB. To jsou jistě sama o sobě pravdivá slova. Bohužel, vystihují jen polovinu pravdy. Celá pravda je asi taková: Vymanili jsme se sice z moci partajních tajemníků, ale dostali jsme se do područí lumpenkapitálu, namísto domovních důvěrnic nám otravují život asociální majitelé domů, a místo všemocné StB nás ohrožuje organizovaný zločin, proti kterému je státní moc prakticky bezmocná.

Čeština má pro takový vývoj výstižné úsloví: Z deště pod okap! Nebo taky: Z bláta do louže.

Děkuji vám za pozornost, dámy a pánové.

Britské listy, 17. 11. 2004, Jaroslav Čejka



[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Jaroslav Čejka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Britské listy

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
239 (239 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
231 (231 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
184 (184 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
185 (185 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
365 (365 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
199 (199 hl.)
Prohnilý humanismus !!
148 (148 hl.)

Celkem hlasovalo: 1551


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.