K. Urbánek vystoupil v Čs.televizi

Vážení spoluobčané, soudružky a soudruzi,

naše země se ocitla na historické křižovatce. To není fráze, tak se v posledních dnech situace v Československé socialistické republice vyvinula. A není to poprvé, kdy lid rozhoduje sám o svém dalším osudu. Já osobně jsem během posledních hodin prožil nekonečný sled událostí, které stíhaly jedna druhou a stavěly mne společně s vámi před tisíce otázek, na něž jsme odpověď měli hledat již dlouhá léta. Bohužel, je to draze vykoupené poznání. Naše města, ulice jsou v těchto dnech plny hesel, letáků a provolání. Mezi jinými mi utkvělo v paměti jedno z nich. Někdo napsal na plakát: Jsme pro socialismus, ale bez chyb.

Generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa jsem několik hodin, stejně jako nové vedení strany. Ale člověk nepotřebuje mnoho času na to, aby si uvědomil, že v tom požadavku socialismus bez chyb je hluboká pravda. Je oprávněné přání, ale i stanovisko víry v životaschopnost společenského uspořádání, které si lid této země zvolil před čtyřiceti lety. Uvědomili si to, jak věřím, všichni komunisté a myslím, že většina z vás. Jsme tedy v situaci, kdy strana, v jejímž čele nyní stojím, chce nastoupit novou cestu. Má a bude to mít nesmírně těžké, protože úspěšně pracovat se dá jen s těmi, kteří důvěřují.

Jistě chápete, jak naléhavě mne otázka důvěry a autority naší strany v těchto chvílích oslovuje. A vím, že se nám ve vedení strany této autority a důvěry nedostává tak, jak bychom to nyní potřebovali. A jakkoli si to ještě někteří soudruzi nechtěli přiznat a dále měli sklon barvit věci na růžovo, včerejší jednání ústředního výboru Komunistické strany Československo to muselo konstatovat se vší naléhavostí. Znovu jsme se poučili, jak je důležité říkat si pravdu přímo a bez vytáček, protože ten, kdo vychází z nesprávných východisek, a kolikrát jsme se toho hříchu v minulosti dopouštěli, ten není schopen přijímat správné závěry. A přitom nás na to lidé upozorňovali, leč příliš často zůstávali nevyslyšeni. S tím je už konec. Ať se to komu líbí či nelíbí, už žádné kádry, které jen přikyvují a říkají jen to, o čem se domnívají, že se chce slyšet, právě ony jsou dnes tak alergičtí na kritiku, právě oni, kteří zapomněli, že obměna kádrů je nutná a nezbytná již proto, že noví lidé nově vidí a nejsou zatíženi předsudky a stereotypy, právě ti, kteří uškodili věci strany a socialismu nejvíce.

Příliš jsme se odtrhli od lidí, od pravdy jejich každodenního života, od jejich faktických potřeb a zájmů. Další draze vykoupené poučení, ale i kategorický příkaz do budoucna. Chceš-li mít právo ovlivňovat osudy lidí a národů, musíš jejich život dobře znát. My jsme bohužel někdy neumožnili ani přirozeným zprostředkovatelům lidských osudů - našim spisovatelům, dramatikům, hercům - nám toto důležité poznání předat. I proto je dnes k naší škodě nemáme na své straně.

Věřím ale, že jejich národní hrdost, přirozená touha umělce stát na straně těch, kteří usilují o nový, dokonalejší život, že je znovu získá pro důvěru v naši stranu a její politiku. Tak tomu bylo od vzniku Komunistické strany Československa. Ti nejlepší umělci stáli na naší straně. To jen my jsme zapomněli, jak je stále nutno s nimi hovořit, radit se s nimi a pozorně jim naslouchat.

Že to nyní nemám jednoduché, to je bez debat. Vím, jaká odpovědnost na mně leží, ale já si nemohu dovolit podléhat citům, musím reagovat střízlivě a věcně. Totéž očekávám od svých spolupracovníků. A jakkoli je to požadavek nesnadný, i od vás, vážení spoluobčané. Nemohu, a bylo by to absurdní, provést nějakou vědeckou analýzu současného stavu.

Předpokládám, že to hlavní, co vás dnes zajímá, je naše představa o budoucích dnech, týdnech a měsících. Ne na vše máme hotové recepty. A navíc každá hodina přináší nové a nové podněty, požadavky, ale nikdo nedokáže dělat zázraky. Ze dne na den novou představu o naší budoucnosti, lépe řečeno o tom, jak našich cílů dosáhnout, nevytvoříme. To hlavní ale víme. Musíme usednout k jednání se všemi, kteří to s osudem této země myslí dobře, bez předsudků, bez předpojatostí, dříve tak častých. To je teď hlavní. Bez toho nenajdeme východiska. Ta se musí rodit z reality a ne ze zbožných přání. Budu jednat se všemi, kteří nám v rámci Národní fronty i mimo ni mohou přinést poučení, přispět radou, budou chtít spolupracovat. I s těmi, kteří po roce 1968 opustili či museli opustit stranu. Myslím si, že jakmile začneme jednat, že se také s našimi partnery dohodneme.

Důležitá je vůle všech stran. Naproti tomu se však musíme rozejít se všemi, kteří zneužívali funkce, postavení. Jen tak lidé uvěří, že chceme zlikvidovat korupci, nezasloužené obohacování a podobně. Valná většina více než půldruhého miliónu řadových komunistů si zaslouží naši úctu. Zpravidla měli více práce než ostatní a nezřídka byli vystavováni veřejné kritice.

Jsem optimista, hlavně proto, že si troufám tvrdit, že naše lidi znám. Celý svůj dosavadní život - a je mi 48 let - jsem mezi nimi pracoval a žil. V Bojkovicích, na mé rodné Moravě, v Brně a nyní v Praze. Snažím se žít a pracovat tak, abych se jim vždy mohl podívat zpříma do očí. Vím tedy, že umíme pracovat, že nejsme žádní hlupáci a nedouci, že naše mozky a ruce jsou největším bohatstvím Československa. A já si zvláště naléhavě uvědomuji, jak velkou chybou bylo mrhání tímto bohatstvím. Neúcta k chytrým a schopným a na druhé straně dopuštění toho, že jsme někdy řídit a rozhodovat umožnili lemplům, bohužel i kariéristům a neschopným lidem. Hovoříme o přestavbě. Hodně se o ní již mluvilo v různých projevech. Já bych to řekl jinak. Žijeme v srdci Evropy a srdce, jak známo, je náchylné na infarkt. Nedopusťme, aby naše vlast s hlubokými demokratickými tradicemi, těžce onemocněla.

Děkuji vám za pozornost.

K zasedání ÚV KSČ 24. listopadu 1989:

Jak v listopadu padlo politbyro - Právo, 25. 11. 2000, Miroslav Šiška