Poráľka nebo vítězství?

Tři poznámky na téma 17. listopad 1989

1. Byl to myslím Jaroslav ©abata, kdo před lety napsal, ľe čeątí komunisté budou emancipováni tehdy, aľ pochopí, ľe Listopad 89 byl také pro ně vítězstvím, a také je osvobodil.

Dost často jsem se nad touto větou zamýąlel: chápal jsem její "ethos", vycházející z Marxova pojetí komunismu jako společnosti dovrąující emancipaci a osvobození člověka tím, ľe jej osvobodí také od útlaku peněz a "společenské dělby práce", ľe kaľdému otevře moľnosti osobního rozvoje.

Nepochybně ąlo tedy o hodnoty, které - ani členům strany a komunistům - předlistopadová společnost neposkytovala, a které, alespoň teoreticky, přináąela "Sametová revoluce".

Teoreticky, to je oč tu běľí: jen sotva si jako své vítězství (nebo alespoň také své vítězství) mohl polistopadový vývoj vykládat (bývalý) komunista, který byl v jeho důsledku vyhozen ze zaměstnání (a nemusel to být zrovna někdejąí politický pracovník nebo člen ozbrojených sborů), nebo který byl skandalizován či pronásledován za své někdejąí postoje - a leckdy víceméně bez příčiny (příkladů ze svého okolí znám dost a dost).

Polistopadová společnost tak záhy začala bojovat s "rozporem slov a činů", s jevem, který byl evergreenem kritiky (a to i kritiky "shora") na schůzích KSČ v 80. letech.

2. Rozpor slov a činů mi přiąel na mysl opět včera, kdyľ jsem procházel v Dejvicích jakousi improvizovanou galerií na počest Václava Havla - alejí asi třímetrových poutačů, ozdobených jeho fotografiemi v nadľivotní velikosti (občas ve společnosti různých osobností) a citáty z jeho projevů a statí. (Přiznám se, ľe jich bylo tolik, ľe jsem jich viděl jen menąí část.)

Musím konstatovat, ľe jen málokterý z uvedených citátů bych nepodepsal, a určitě vąechny povaľuji za námět k přemýąlení.

Na Václava Havla ovąem lze snadno vztáhnout to, co napsal Karel Marx o jednom francouzském liberálním novináři, kterého revoluce v r. 1848 vynesla do funkce ministra zahraničí, a který pak musel kaľdý svůj článek popřít alespoň jednou svou diplomatickou depeąí. Právě tak Havel - jako prezident - musel téměř kaľdý svůj článek popřít a negovat alespoň jedním svým "státnickým aktem".

Stačí vzpomenout jeho vztah k NATO, k bombardování na Balkáně, ale i k polistopadovým majetkovým přesunům či lustracím.

Jistě, mnohdy takzvaně "nemohl nic dělat", či se přiklonil k "menąímu zlu". Nevyľadovala si ale snad jeho pozice "morální autority", aby se jasně vymezil i za cenu případného odchodu z funkce? Protoľe to neučinil, sotva je moľné jej bránit proti závěru, ľe byl koneckonců obyčejným pokrytcem, který lpěl na svém kousku moci právě tak, jako funkcionáři normalizující se KSČ na přelomu let 1968-9.

3. Pokrytectví - a to i pokrytectví zaąti»ující se Havlem a humanismem. "láskou a pravdou", a bojem za demokracii - vidíme kolem sebe i dnes, v době "boje se Zemanem". Není třeba být podporovatelem Zemana na to, aby si člověk uvědomil pokrytectví těch, kdo se svatouąkovsky rozhořčují nad proneseným "nesalonním" slovem z jeho úst, aby se jindy uvolněně rozesmáli v divadle či v kině nad přivalem vulgarit z úst některých idolů protizemanovského boje za sluąnost. Jak se postavit k těm, kteří do Zemana "buąí" za jeho protiperoutkovské výroky (které navíc neměly jako hlavní účel nějak hodnotit či zneuctít Peroutku, ale měly slouľit jen jako určitá ilustrace), a přitom sami ze sebe sypou nenávistné a hrubě zkreslující články o těch osobnostech či dílech naąí kultury, které se "nehodí do krámu" jejich vlastním dneąním postojům (a jde články, které chtějí zneuctít a na fakta se vůbec neohlíľejí: naposledy jsem si takto "uľil" útok Jana Urbana na Haąkova ©vejka)? Co si myslet o demokratech, kteří se dodnes nedokázali smířit s poráľkou svého kandidáta ve volbách?

Bojím se, ľe se tímto selháním elit, opuątěním onoho proslaveného a obehraného "nejsme jako oni", a neustálým přikrmováním nenávisti a pohrdání vůči "nevzdělaným, venkovanům, milovníkům bůčku atd. atd." vyhloubil ve společnosti příkop, který se jen sotva podaří v dohledné době zasypat. A proto se - zatím? - nemohu odhodlat k tomu, abych Listopad 1989 povaľoval za výhru - rozhodně ne za výhru pro sebe.

Jiří Hudeček, 16. 11 .2016