Jak ho vidí komise pro analýzu činnosti KSČ v době před a těsně po 17. listopadu 1989
Posouzeno více než sto základních dokumentů z let 1988-1989 – Dvaatřicet rozhovorů s bývalými předními činiteli KSČ – Jaké byly příčiny totálního zhroucení systému? - jaká byla a je odpovědnost vedoucích činitelů strany - „Zázračný“ výsledek lidového hnutí ve světle faktů neobstojí – Reálný socialismus, který neexistoval – Podoba postátněné komunistické strany manipulující s občany
První výsledky práce „Komise KSČM pro analýzu činnosti KSČ v době před a těsně po 17. listopadu 1989“ obsahuje [obsahují] tři části. V první je podána předběžná zpráva hodnotící činnost KSČ v naznačeném období. Drujá je tvořena několika základními materiály dokumentujícími činnost předstednictva ÚV KSČ bezprostředně před 17. listopadem. Třetí pak obsahuje výběr části záznamů z rozhovorů s pěti předními činiteli předlistopadového vedení strany.
Naše práce nechce nikoho skandalizovat ani lustrovat. Základním cílem je přispět k pochopení příčin mocenského zvratu v Československu, a tím pomoci při koncipování kvalitativně nové politiky naší strany v současném období.
KOMISE PRO ANALÝZU ČINNOSTI KSČ
Komise byla vytvořena na XVIII. sjezdu KSČ (který v průběhu svého jednání přijal změnu názvu strany na KSČS) a po schválení FR KSČS se jejími členy stali ss. Grebeníček (předseda), Čada, Adámek, Habart, Jansta, Štefanský, Gabal a Urbánek. Od samého počátku se práce komise neúčastnil M. Jansta, v první polovině roku 1991 nepracoval také F. Adámek, od prázdnin se nemohli práce komise účastnit V. Štefanský, K. Urbánek a A. Gabal. V průběhu své práce se členové komise (alespoň někteří) seznámili s více než stovkou základních dokumentů k činnosti strany v letech 1988-1989 a s několika desítkami materiálů osobní povahy a uskutečnili celkem 32 rozhovorů s bývalými předními činiteli strany (členy předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ a ÚV KSS, vedoucími oddělení, členy městských a krajských výborů KSČ).
Úkolem komise bylo (nakonec tak, jak je to uvedeno i v jejím názvu) analyzovat především činnost strany a jejích představitelů. Z tohoto hlediska pak odpovědět na tři základní otázky související s listopadovými událostmi:
- Především šlo o to, jaké byly dlouhodobé příčiny totálního zhroucení celého systému uplatňování tzv. vedoucí úlohy KSČ.
- Jaká byla politická odpovědnost vedoucích činitelů strany v období bezprostředně před listopadovými událostmi a v jejich průběhu?
- Jakým způsobem pracovalo a naplňovalo dané možnosti nové vedení strany po 17. listopadu?
Činnost stranické komise sledovala tedy do značné míry odlišné cíle než parlamentní. K některým skutečnostem, které přináší Závěrečná zpráva komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, se však vyjádřit může.
Položme si nejprve otázku, proč komise FS dospěla k těm závěrům (uveřejníme v závěrech práce komise), kde vyloučila možnost pokusu o odstranění tehdejšího vedení strany, určitého plánování zásahu, záměrné dezinformace, vnějších vlivů apod. Je přitom zřejmé, že zde fakticky zcela odmítla naznačené hypotézy první vyšetřovací komise sněmoven FS a ČNR.
Domnívám se, že se zde do celkové koncepce činnosti komise FS, které předsedal poslanec J. Ruml, a tedy i jejích závěrů, promítají dvě, a možná i další skutečnosti. Podle našeho názoru jde především o snahu ukázat konec dolistopadového systému tzv. čtvrté republiky jen jako „zázračný“ výsledek lidového hnutí zdola. Asi ne náhodou podobně hodnotil nedávno „pád komunismu“ i prezident republiky v Davosu. Neméně významnou příčinou je však i snaha zpochybnit účast hlavního proudu disentu (mimo jiné Obrody, ale i samotného V. Havla) na listopadových událostech, a tím je dnes poněkud odsunout do pozadí reálné politiky. Konečně se nabízí i možnost svým způsobem záměrného zamlžení a zneprůhlednění vazeb některých kruhů disentu a StB, které jasně naznačují „Paměti“ L. Zifčáka (Špígl 1991), kniha „Polojasno“ člena první vyšetřující skupinz V. Bartušky (Praha 1990), vzpomínky A. Lorence „Ministerstvo strachu“ (Praha 1992) aj.
Na základě našeho dosavadního poznání je třeba poznání příčin a průběhu 17. listopadu v Československu soustředit do čtyř vzájemně propojených rovin. Jedná se o
- Mezinárodně politické konsekvence, vývoj v celé východní Evropě a především v bývalém Sovětském svazu. I v Československu jde o fenomén tzv. přestavby a způsob jejího posuzování ze sovětské strany.
- Druhou oblastí je analýza politického systému tzv. čtvrté republiky, tj. sovětského modelu socialismu v ČSSR, fungování nejvyšších orgánů strany a státu, pokus o demokratický socialismus v 60. letech a následující normalizaci [normalizace].
- Třetí okruh problémů představují bezprostřední příčiny 17. listopadu, jeho průběh, podíl jednotlivých složek disentu, ale i určitých stranických kruhů, bezpečnosti a i nejrůznějších tajných a informačních služeb včetně jejich napojení na zahraničí.
- V nepsolední řadě půjde o analýzu procesu předávání moci z rukou vládnoucích mocenských struktur do rukou bývalé opozice a jejich strategii i taktiku v jednotlivých obdobích.
Mezinárodně politické souvislosti
Zhroucení politického systému předlistopadového Československa bylo neoddělitelnou součástí kolapsu celého tzv. sovětského modelu socialismu, k němuž došlo nejprve v jednotlivých zemích východní Evropy a v zápaětí i v samotném Sovětském svazu. Mezinárodní souvislosti 17. listopadu, o nichž se fakticky parlamentní zpráva nezmiňuje, představují však rozhodující podmínku (nakonec tak, jak často v našich dějinách) listopadových událostí.
O mechanismu fungování politického systému tzv. reálného socialismu (který, jak víme, fakticky socialismem nebyl) a jeho předpokládaném zániku byly v minulých letech napsány stovky publikací nejrůznějšího charakteru (srov. např. Kennedy, Brzezinski aj.). Dnes již existují také první politologické i historické studie o současném stavu a perspektivách vývoje v zemích bývalého Sovětského svazu a celé východní Evropy.
V roce 1989 nebyly samozřejmě všechny znaky blížícího se konce tzv. reálného socialismu v SSSR patrné, zcela markantní však byla situace v Polsku, Ma´darsku a NDR. Vývoj v těchto zemích a následně i v Československu určovaly nejen vnitřní, ale především vnější podmínky – výrazné solabení Sovětského svazu, jeho rezignace na další mocenský vliv v zemích jeho bloku, či dokonce možná dohoda s USA o „zkrácení fronty“ či „novém rozdělení sfér vlivu“ .
V seriózní publicistice se v této souvislosti uvádí jednání mezi G. Bushem a M. Gorbačovem na Maltě. Možnost určité „dohody“ připouštěli a dokonce potvrzovali i někteří vysocí představitelé předlistopadového Československa.
Vnitřní příčiny rozkladu mocenského systému
Vnitřní příčiny zhroucení předlistopadového systému jsou dnes také předmětem intenzivního studia. Až na výjimky však dosud převažují úzce politizující zájmy nových mocenských struktur nad úsilím o skutečnou vědeckou analýzu. Naše komise zde samozřejmě nemohla suplovat činnost vědeckých týmů, některé problémy fungování politického systému tzv. čtvrté republiky (tj. Československa po únoru 1948), jež vedly k jeho kolapsu, však naznačit musela.
Jsem si vědomi toho, že zde vedle konkrétních otázek personálních, systémových, ekonomických a konkrétně politických existují složité ideově teoretické problémy, jež sahají hluboko do minulosti. Vzhledem k tomu, že jimi jsme se zabývat nemohli, naznačujeme jen určité souvislosti fungování politického systému sovětského modelu socialismu po roce 1948.
Po únoru 1948 existovalo v Československu krátké období, kdy alespoň v legislativní struktuře v podstatě přetrvával systém úřadů a institucí z předcházejícího období III. republiky. Zásadní změny probíhaly ovšem ve vnitřní tzv. nelegislativní struktuře. 9. května 1948byla Národním sormážděním schálena nová Ústava, která uzákoňovala převzetí moci „dělnickou třídou opírající se o svazek rolnictva a ostatních vrstev pracujících“ a vytyčovala perspektivní cíl „vybudování socialismu“.
Přes veškeré úsilí o samostatnější přístup při formování zcela nového politického systému, který by respektoval ideu pluralitního vlastnictví i politické plurality, se i v Československu stále rychleji prosazoval stalinistický model socialismu. To ve svých důsledcích vedlo k nebývalému oslabení „vnější“ legislativně vymezené struktury politického systému a zásadní přeměně celého mechanismu „vnitřní“ nelegislativní struktury. V praxi tak sice zůstaly v nejvyšší rovině zachovány takové orgány, jako byl prezident, Národní shromáždění, vláda a Nejvyšší soud a na ně navazující orgány v nižší rovinách, rozhodující pravomoci však přešly na stranické instituce, fungující na legislativní i nelegislativní základně.
V této souvislosti se zásadně změnil také charakter a způsob fungování Národní fronty. Ta se z politickotvorné roviny celého politického systému změnila v mechanismus převodových pák zaručujících prosazení zásadních rozhodnutí nejužšího stranického vedení ve všech orgánech a rovinách politického systému. V praxi tak začal existovat a fungovat politický systém čtvrté republiky.
Takto fungující mechanismus politického systému se poměrně rychle prosadil ve všech funkčních rovinách a v určité míře v sobě integroval i řízení národního hospodářství, školství, kultury, vědy a umění. Stalinistický monopol „vlády jedné strany“, který by se nemohl alespoň zpočátku realizovat bez souhlasu rozhodující části obyvatelstva, přinášel s sebou ovšem již v 50. letech řadu deformací a chyb včetně politických procesů a násilného odstraňování ideových protivníků. Možnosti jakékoliv opozice, posuzované jen v rámci absolutně pojímaného třídního boje, byly velmi malé.
Postátněná KSČ
V rozporu se základními principy demokracie i původně deklarovaných hesel dochází k úplnému přetvoření KSČ v postátněnou byrokraticko-mocenskou organizaci, v nástroj mocenského monopolu úzké vládnoucí vrstvy manipulující s osudy širokých vrstev našich občanů. Mimo skutečnou politiku a často i mimo zákon, bez práva na vlastní politický názor a jeho prezentování, se ocitla velká část společnosti představovaná nestraníky i jinostraníky. Dělnická třída, jejímž jménem byla politika vedení strany zaštiťována, se nestala rozhodujícím vlastnickým a politickým subjektem, ale byla zatlačena do role manipulovaného objektu bez reálnějšího vlivu na společenské procesy.
Rozhodující politickotvornou rovinou celého politického systému se postupně stala nejvyšší vedoucí garnitura strany, spojující ve svých rukou všechny státní, hospodářské a společenské funkce. Ta se vymykala nejen jakékoliv kontrole společnosti, ale dokonce i samotných komunistů. Reálnou moc ve státě tak neměla vláda nebo parlament, ale malá skupina fakticky jen několika lidí, členů politického byra (později předsednictva) ÚV KSČ. Ti usměrňovali jednání voleného ÚV KSČ a své vlastní záměry a politická rozhodnutí vydávali za přání a vůli milionové členské základny. Sjezdy strany, jako nejvyšší stranický orgán, byly formální, organizačně, kádrově i obsahově předem připraveny. Příznačný pro celý tento systém po celé jeho čtyřicetileté období byl uměle pěstovaný kult vedoucích osobností, jež ve svých důsledcích téměř pravidelně vedl ke kumulaci nejvyšších státních a stranických funkcí.
Výrazem demokratičnosti systému měly být volby do všech zastupitelských sborů. Ty však od roku 1948 probíhaly na základě jednotné kandidátky tak, že jednotlivci neměli možnost, bez alternativních možností výběru nakonec ani odvahu, svůj negativní postoj vyjádřit.
Přes určité pokusy o odstranění zásadních nedostatků ve fungování politického systému tzv. diktatury proletariátu, zejména po roce 1956, k velkým změnám nedošlo. Na základě narychlo udělaných analýz stavu společnosti byla dokonce v roce 1960 „vedoucí úloha strany“ zakotvena v nové Ústavě (čl. 4) a republika přejmenována na socialistickou. To ve svém komplexu neznamenalo identifikaci a řešení existujících problémů a nedostatků ve fungování politického systému našeho státu, postupem času [došlo] naopak k jejich prohloubení.
Rostoucí krizový stav ve straně a společnosti se pokusily odstranit některé tvořivě myslící a jednající síly ve straně v roce 1968. Vycházejíce z ideje demokratického socialismu a na základě již existujících teoretických prací začaly z inciativy nového vedení KSČ připravovat nový model politického systému, v němž by měl být odstraněn mocenský monopol KSČ.
Ve vyhrocené mezinárodně politické situaci a vztazích v celém mezinárodním komunistickém hnutí došlo k vojenskému zásahu pěti států Varšavské smlouvy, který všechno úsilí o reformu politického systému v Československu zastavil.
V tzv. procesu konsolidace, ke kterému došlo po dubnovém plénu ÚV KSČ v roce 1969, však byl v Československu znovu upevněn model politického systému, který zejména pomocí vnitřní, legislativně nezakotvené struktury zabezpečoval veškerý ideový, politický i mocenský monopol KSČ.
Všechny pokusy o zlepšení jeho funkčních možností limitované situací v SSSR a v mezinárodním komunistickém hnutí, vycházely z této skutečnosti, a proto nemohly být úspěšné. Celý způsob fungování politického systému československého státu v sedmdesátých a osmdesátých letech tak postupně přispíval k upevnění moci úzké skupiny ve vedení KSČ a s ní spojených středních článků stranického a státního aparátu. Tato situace ve svých důsledcích vedla k odtržení mladé generace, tvůrčí inteligence i značné části dělnické třídy od vedení KSČ a výrazně oslabila celé postavení KSČ ve společnosti.
Nepružnost a nefunkčnost politického systému tzv. reálného socialismu a neschopnost jeho přeměny ve fungující demokratický, přirozeně se vyvíjející systém se zpětnou vazbou se plně prokázala po roce 1985, kdy byla odstraněna jeho základní determinujíc podmínka – vnější mocenský vliv Sovětského svazu a prosazování jeho modelu u nás. Hloubka zakořenění tohoto systému u nás, uplatňujícího se a upevňujícího se po více než čtyřicetileté období (v našich republikánských tradicích „čtvrtá republika“ trvala nejdéle) komplikovala překonání blokujících činitelů vlastními silami tohoto systému. Ten byl po listopadu komplexně rozrušen a zcela zlikvidován.
…
Věcná analýza způsobu fungování politického systému tzv. čtvrté republiky v Československu nechce ani v nejmenším zpochybnit konkrétní kospodářské, sociální i společenské výsledky, kterých bylo v letech 1948 – 1989 dosaženo. Při jejich využívání se také naše předlistopadová společnost ani zdaleka nedělila na komunisty a nekomunisty, ale na lidi privilegované a neprivilegované.
Negovat 40 let našeho dějinného vývoje není možné a nebude ani úspěšné. Při plném vědomí všech nedostatků a chyb je zcela nesporné, že jsme v Českoslovesku dokázali:
- v historicky velmi krátké době vyrovnat dvě zcela odlišné části republiky atím položit nové základy možného spolužití našich národů, jež je zpochybňováno až po listopadu 1989,
- po počátečním období často i násilného združstevňování se u nás vytvořila fungující zemědělská velkovýroba, která je oceňována řadou skutečných odborníků z mnoha zemí,
- v oblasti kultury se díky vysokým státním dotacím podařilo zpřístupnit velké kulturní dědictví a skutečnou kulturu celé společnosti,
- v přímé souvislosti s tím byla konsolidována také nová hodnotová struktura, v níž prioritní roli nehrál kapitál a peníze,
- zřetelných výsledků bylo (především ve srovnání se současným stavem) dosaženo v zabezpečení základních sociálních práv a hodnot, jako bylo bezplatné zdravotnictví a školství,
- konkrétní výsledky práce našich lidí zejména v této oblasti nutily v uplynulých 40 letech i řadu vyspělých zemí věnovat velkou pozornost sociálnímu zabezpečení vlastního obyvatelstva.
(Pro Haló noviny studii připravil prof. V. Čada, člen komise.) (Pokračování 27. listopadu [října])
Haló Noviny, 24. 10. 1992
Poznámka SDS:
K chybám v textu a ke smyslu převzetí starého článku viz komentář Jiřího Hudečka ZDE.
17. listopad
