logo SDS
Dnešní datum: 25. 08. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS
(26. 08. 2018, 783x)

Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia
(10. 09. 2018, 767x)

Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa
(10. 09. 2018, 683x)

Praha není stádo?
(25. 08. 2018, 678x)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“
(12. 09. 2018, 672x)

Socialismus, nový pohled a strategie
(06. 09. 2018, 642x)

Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 531x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 424x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 33
Prům. 18.2
21 denni
Max. 475
Prům. 311.2

Nyní si čte web : 47 uživ.

Okolní události naąima očima

* Vznik kapitalismu bez kapitalistů

Vydáno dne 05. 01. 2015 (2411 přečtení)

V rámci programové diskuse SDS jsme mimo jiné zabrousili k problému maloburžoazní ideologie a jejího vlivu na život kolem nás. Při pátrání jsem narazil na knížku „Making Capitalism without Capitalists. The New Ruling Elite in Eastern Europe“ autorů Gil Eyal, Iván Szelényi a Eleanor Townsley. Vyšla poprvé v roce 1998 a já jsem se k ní dostal až po patnácti letech. Nicméně to pro mne bylo poutavé čtení a chci se o zážitek ze zajímavé metodologie podělit. Jen ještě jednou připomínám dobu jejího vzniku.

Eyal_KbKMateriálním základem pro vznik této knihy byly údaje získané v rámci rozsáhlého projektu „Reprodukce a cirkulace elit ve východní Evropě“ (v letech 1993 a 1994), který proběhl v pěti zemích (Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko a Rusko). Na projektu se podílely dvě socioložky – Maďarka Erzsébet Szalaiová a Polka Jadwiga Staniszkisová – a jeden „Maďaroameričan“ Iván Szelényi, který se na konci 70. let proslavil knihou Intelektuálové na cestě k moci (společně se spisovatelem Györgyem Konrádem. Na zpracování se podíleli i dva bývalí Szelényiovi studenti – Gil Eyal a Eleanor Townsleyová, kteří se stali spoluautory odborných publikací, ale i zmíněné knihy.

Sebraných údajů bylo velké množství a jsou uvedeny v přílohách knihy. Pro mne bylo – a možná i pro čtenáře tohoto příspěvku bude – nejzajímavější, jak byla data zpracovávána a interpretována.

Autoři knihy nabídli novou teorii přechodu ke kapitalismu tak, že jinak vyprávěli příběh, jak v postkomunistické střední Evropě budovala technokraticko-intelektuální elita kapitalismus bez kapitalistů, tedy bez třídy soukromých vlastníků před zavedením tržního mechanismu.

Hned na počátku ovšem říkají, že kapitalismus bez kapitalistů není nutně kapitalismus bez buržoazie. Pro autory je buržoazie (měšťáctvo) společenská skupina složená jak z držitelů materiálního vlastnictví (ekonomická buržoazie), tak držitelů kultury či znalosti (kulturní buržoazie). Odtud se pak odvíjí představa autorů, že postkomunistický kapitalismus rozvíjela především inteligence, která se upsala věci buržoazní společnosti a institucí kapitalistické ekonomiky.

Tenhle postoj mne zaujal – vzpomněl jsem si při svém věku na to, jak se reálně socialistický režim neustále střetával a vyrovnával s maloburžoazní ideologií. Dobře si pamatuji na to, jak jsem někdy na konci sedmdesátých let na pražské konferenci pionýrských pracovníků narazil na tehdy pro mne starou soudružku, která jako členka návrhové komise odmítala můj podaný návrh – jeho obsah už jsem dávno zapomněl – s tím, že jsem z Vinohrad, z toho „buržoazního obvodu“.

Tehdy mne to šokovalo a urazilo, protože jsem si byl jist, že s tím můj návrh absolutně nesouvisí. To jsem ovšem nevěděl, co vím dnes. S maloburžoazní ideologií systém sice neustále „neúnavně“ bojoval, ale ona se šířila a šířila, protože byla hluboce vrostlá do lidí i včetně samotného vedení komunistické strany. Výrobní prostředky byly sice zestátněny, ale touha po vršení soukromého majetečku mohla být naplňována.

Jenže ono v tom „maloburžoazním“ chování bylo asi i něco víc než jen touha po majetku, než prostá závist. Byla v tom snaha vyrovnat se „vrchnosti“, překonat nějakým způsobem pocit malosti, možná zděděný z minulosti. Pamatuji se, že mne vlastně po letech ani moc nepřekvapilo, když jsem se z otevřených archivů stenozáznamů z jednání politbyra KSČ dozvěděl, že si Marta Gottwaldová nechávala po roce 1948 doma od služebnictva líbat ruce a říkat „milostivá paní“.

Snaha „žít život těch nahoře“ v české společnosti každopádně existovala. I ty pověstné „dačy“ sovětských vrcholných představitelů našly na konci 50. let svůj obraz ve stavbě tehdy luxusního střediska ve Vystrkově na břehu Orlické přehrady. Možná právě tohle spustilo v Československu celonárodní hon na chaty a chalupy. A Rudé právo mohlo klidně bojovat s maloburžoazní ideologií.

Vraťme se ale ke knížce. Jakmile se autoři rozhodli pracovat s konceptem měšťáctva (buržoazie) bez kapitálu, nutně se jejich pohled musel lišit od jak od klasických společenských a ekonomických teorií Adama Smithe a Karla Marxe, tak od následných teorií Ralfa Dahrendorfa či Daniela Bella. Ti všichni předpokládali, že musí nutně existovat kapitalisté před kapitalismem – proto se zabývali i tzv. původní či primitivní akumulací.

Existence a růst velkých korporátních firem, rostoucí role finančních institucí a význam vědy vede některé teoretiky k úvahám o formách kapitalismu po kapitalistech, což autorům knihy umožnuje snadněji pracovat s jejich koncepcí. Jejich hlavní snahou je pochopit a vysvětlit, jak se může zrodit kapitalismus v ekonomickém systému bez vlastnící buržoazie, kdo byl tedy hlavním aktérem budování postkomunistického kapitalismu, koho jménem vystupoval a čí zájmy hájil. První představitelnou možností je technokratická elita bývalých státně socialistických společností. Druhou variantou je, že liberální inteligence jednala jako „intelektuální avantgarda ekonomické buržoazie“. Třetí možnost spočívá v tom, že se ve střední Evropě vůbec nevytvoří velkoburžoazie, že tedy elity povedou své země historickou zkratkou do nejpokročilejší fáze korporátního kapitalismu, kde se již manažeři míjejí s třídou individuálních vlastníků.

Autoři zdůrazňují, že střední Evropa vykazuje dva výjimečné rysy. Tím prvním je zcela jiná dynamika v porovnání s přechodem ke kapitalismu od feudalismu. Přes podobnost instituce soukromého vlastnictví byla tehdy rychlost přechodu podstatně nižší, což umožnilo růst majetné kapitalistické třídy a promíchávání aristokracie s buržoazií. Za socialismu bylo vlastnictví plně zespolečenštěno a i v nejliberálnějších komunistických zemích bylo soukromé vlastnictví zcela marginální. Proto se toto sekundární hospodářští činitelé ani nepokusili usilovat o politickou či ekonomickou moc. Moc proto převzala technokratická frakce bývalé komunistické nomenklatury, bývalí disidentští intelektuálové nebo jejich nejednoduchá koalice. Existují data, že sekundární ekonomičtí činitelé z dob konce reálného socialismu (malí živnostníci) patřili v postkomunistickém přechodu nakonec k poraženým.

Druhým rysem přechodu je jeho průběh v podmínkách relativně rozvinuté „občanské společnosti“. Budování kapitalismu probíhalo pod dohledem demokraticky zvolených parlamentů a svobodných médií. Díky tomu byl vznik třídy vlastníků po systémovém kolapsu velmi pomalý. Stará komunistická elita se přitom na kolaps mohla připravovat zhruba od poloviny roku 1988. Řada komentátorů předpokládala, že vzniknou zákony, které promění pozice nomenklatury do jiných forem postkomunistických privilegií. To ale ve střední Evropě nenastalo, oproti Rusku, kde akumulace bohatství do soukromých rukou předběhla vytvoření tržních institucí. Tam vznikli kapitalisté bez kapitalismu.

Ve střední Evropě je tedy možné odmítnout hypotézu politického kapitalismu. Nejsou pro ni žádné podstatné důkazy, i když se mezi lidmi „velká loupež“ ze strany středoevropské komunistické nomenklatury často traduje. Statisticky se ukazuje, že bývalé komunistické elity ztratily moc ze svého dosahu, žijí skromně, vykazují malou hospodářskou aktivitu, mají omezené manažerské vlastnictví atd.

Autoři proto ve své knize rozvíjejí teorii přechodu ke kapitalismu ve střední Evropě jako „kapitalismus bez kapitalistů“. Inovativně si vypůjčili pojmy jako ekonomický, sociální a kulturní kapitál, sociální prostor a habitus od Pierra Bourdieu, který je ovšem používal ne pro systémovou změnu, ale pro popis společenské reprodukce v kontextu stabilní kapitalistické Francie. Autoři ale udělají s pojmy neomarxisticky dialektický obrat: prohlásí „plus ça change, plus c'est la même chose“ (čím více se věci mění, tím více zůstávají stejné). Proto také habitus nenahlížejí jako pouhý atribut aktérů ve stabilním sociálním prostoru, ale spíše jako jejich „znalost pravidel hry“, tedy zdůrazňují dialektickou interakci mezi aktéry a jejich pozicemi. Budovaná teorie sociální změny pak zkoumá aktéry a jejich životní strategie během masivní společenské změny, během níž musí aktéři reinterpretovat svou zkušenost a přeorientovat svůj světový názor, aby se přizpůsobili měnící se společenské logice.

Zvláštní pozornost věnovali autoři sociálnímu prostoru, který se ve střední Evropě v posledních desítkách let intenzivně měnil – během života aktérů se několikrát změnila kritéria definující, co je „nahoře“ a co „dole“. Proto vypracovali rámec, který zkombinoval Weberovo rozlišení statusu a třídy s Bourdieuho teorií forem kapitálu, a na jeho základě porovnali struktury sociálního prostoru prekomunistické, komunistické a postkomunistické společnosti. V tomto prostoru pak sledují konflikty, které nejsou primárně ani mezitřídní, ani vnitrotřídní, ale spíše mezielitní, protože nové třídy se teprve vytvářejí. Studium údajů o deseti letech vývoje v zemích střední Evropy totiž jasně ukazuje na snahu elit vytvořit novou buržoazii (a tedy i proletariát) a stát se jejími organickými intelektuály.

Celá kniha je rozdělena do pěti kapitol, jejichž výsledky se dají shrnout do následujících pěti tezí, které mírně rozvinu.

Teze 1. Postkomunistická společnost může být popsána jako společenská struktura, v níž je hlavním zdrojem moci, prestiže a privilegií kulturní kapitál. Vlastnictví ekonomického kapitálu posouvá aktéry pouze do středu společenské hierarchie a konverze původního politického kapitálu do soukromého vlastnictví je spíše výjimkou než pravidlem. Konverze původního komunistického privilegia do postkomunistického ekvivalentu nastává pouze v případech, kdy mají společenští aktéři ten správný typ kapitálu. Ti, kdo byli na vrcholu společenské hierarchie za státního socialismu, tam mohou zůstat, jedině pokud byli schopni „nastavit svou trajektorii“, což prakticky znamená, že byli obdařeni kulturním kapitálem. Naopak ti, kdo výlučně záviseli na nyní znehodnoceném politickém kapitálu, nejsou schopni ho transformovat na cokoli hodnotného a pravděpodobně budou společensky klesat.

Na základě této teze navrhují autoři k vysvětlení společenské změny ve střední Evropě několik inovací.

  1. Zavádějí prekomunismus, komunismus a postkomunismus jako tři různé stratifikační režimy definované dominancí různých typů kapitálu.
  2. Tvrdí, že postkomunismus je historicky jedinečný systém stratifikace, v němž dominuje kulturní kapitál.
  3. Přechod k postkomunismu je posunem od socialistického řádu statusů ke kapitalistické třídní stratifikaci, kde ale „kapitalismus bez kapitalistů“ zůstává na systémové škále mezi statusem a třídou („Bildungsbürgertum“ není ani status, ani třída).
  4. Jednotlivci se vyrovnávají se změnou sociální struktury tak, že proměňují znehodnocené formy kapitálu do nových, hodnotnějších forem.
  5. Mezi habitem a institucionální pozicí je dialektický vztah: nové pozice mění své držitele, ale noví držitelé spoléhají na svůj habitus, když interpretují, jak má instituce fungovat.
  6. Sociální změnu lze chápat jako proces nastavení trajektorie. To má za následek evoluční nastavení vůči novým výzvám a simultánní, na okolnostech závislou transformaci původních institucí. Jednotlivci, jejichž habitus neslouží v čase společenské změny jako spolehlivý kompas, mohou vyvolávat „archeologii“, tj. v procesu nastavování trajektorie se také vyvolávají předkomunistické sociální zkušenosti, které byly potlačeny za komunistického období v kolektivním podvědomí.

Teze 2. Protože státní socialismus ve střední Evropě omezoval rozvoj třídy soukromých vlastníků, je to kulturní měšťáctvo („druhé Bildungsbürgertum“), která pravděpodobně vede historickou misi tvorby buržoazní společnosti a kapitalistického hospodářského řádu. Ta byla zatím úspěšná spíše v ustavení tržních institucí moderního kapitalismu než při tvorbě třídy individuálních soukromých vlastníků, zejména v korporátním sektoru.

Zde autory inspiroval německý sociální historik Jürgen Kocka. Středoevropští intelektuálové jsou přitahováni různými ambiciózními historickými projekty, které mocenské bloky ovládající současný postkomunismus podporují. V prvním projektu se sami středoevropští intelektuálové 19. století označovali jako Bildungsbürgertum. Považovali se za část buržoazie (měšťactva) a věřili, že jejich historickou úlohou je prosazovat ideály buržoazní společnosti a podporovat růst slabých středoevropských tříd vlastníků. Cíl modernizace (utopický projekt buržoazní společnosti) podle nich nemusela nést jen ekonomická buržoazie (Wirtschaftsbürgertum), ale i vzdělané střední třídy spolu s osvícenou byrokracií státní správy.

Druhý projekt středoevropské inteligence byl reakcí na pomalou modernizaci – klíčoví vůdci inteligence se začali zabývat protiburžoazními myšlenkami a hledáním zkratky, která by překonala kapitalistický vývoj. Tím byl projekt Bildungsbürgertum fakticky ukončen a intelektuálové se obraceli na radikální levici či pravici. Část inteligence se považovala za avantgardu proletariátu nebo alespoň za držitele racionality, která překoná iracionalitu „neviditelné ruky“ kapitalistického trhu.

Třetí intelektuální projekt ve střední Evropě se zrodil za komunistické éry. Disidentští intelektuálové se začali po porážce nacismu a po prožitku stalinistických deformací znovu vracet k buržoaznímu liberalismu, tedy ke druhému projektu Bildungsbürgertum, který nakonec vedl k nesnadnému spojenectví bývalých disidentů a bývalých komunistických technokratů. Ačkoliv je to sňatek z rozumu, má své hluboké historické kořeny.

Teze 3. Duch postkomunismu lze vysledovat do časů vzniku druhého projektu Bildungsbürgertum, který chtěl zpočátku reformovat komunismus i antikomunistický disent. Když se stal druhý Bildungsbürgertum aliancí disidentských intelektuálů a reformních komunistických technokratů, našel jeho duch kořeny jednak v myšlence občanské společnosti, jednak v ekonomickém racionalismu. Touto cestou se stal managerialismus ideologií nového mocenského bloku. Managerialismus neznamená, že vládnou manažeři nebo technokraté. Je to spíš způsob myšlení či mentalita vládnutí, která zapojuje různé části postkomunistické elity do hegemonického mocenského bloku.

Základem ideologie postkomunistické technokracie je reinterpretovaný monetarismus. Realitou postkomunistické ekonomické politiky je omezování rozpočtů, které v rozporu s volnou rukou trhu vyžaduje praktické řízení ekonomických procesů zblízka. Pro bývalé komunistické technokraty jde o rozpočtování, které připomíná plánování z dob socialismu. Tím se i tvoří spolupráce mezi technokraty a podnikovými manažery. Podniky jsou spokojeny také s vládou, která nabízí dotace a má průmyslovou politiku, politiku zaměstnanosti a zahraniční spolupráce. Hlavním východiskem bývalých disidentů byla myšlenka občanské společnosti a fungující neviditelné ruky trhu, kterou má cenu ovládat jen na dálku. V realitě však disidenti vyvinuli řadu strategií ovládání společnosti nablízko. Intelektuální avantgarda vyvinula rituály, které slouží jako nástroje k řízení společenských a kulturních záležitostí v procesu transformace. Vznikly tři základní rituály – očistný, obětní a doznávací, všechny na antikomunistickém základě. Komunistický systém byl „nečistý“, takže musel být čištěn, aby se vytvořil „čistý“ občanský jednotlivec; to vyžadovalo ekonomické oběti od všech a mohlo to fungovat jedině tehdy, když byli lidé konfrontováni se svou kolektivní vinou v rituálu veřejné zpovědi. Obětování i čištění se přesunulo do ekonomické oblasti a dnes slouží čistě k technokratickým účelům.

Teze 4. Obecná teorie politického kapitalismu nenabízí pádné vysvětlení třídní dynamiky postkomunistického přechodu. Oproti jejím předpokladům si velká část komunistické elity nepodržela během transformace své pozice. Pokud vlastnili jen politický kapitál, ale žádný kulturní, ztratili svá privilegia, moc a prestiž. Pokud naopak bývalé kádry kulturní kapitál měli, budou patřit k vítězům transformace. Většina ekonomických příkaznických pozic v postkomunistickém korporátním sektoru byla obsazena bývalými komunistickými technokraty, kteří byli mladší a vzdělanější než starší kádry. Avšak ani tato skupina neusilovala o politický kapitalismus: bývalí komunističtí technokraté vykonávají manažerské funkce, ale nejsou údaje, že by dosáhli podstatného soukromého bohatství. Tato skupina nemohla vykonávat moc sama, ale vytvořila spojenectví s novou politokracií a vlivovou intelektuální elitou, která často pochází z bývalých disidentských kruhů.

Oproti původním teoretickým očekáváním lze prokázat sestupnou tendenci u bývalých komunistických elit. Řada z nich šla do předčasných důchodů a nebyla prokázána jejich soukromá nadstandardní obchodní aktivita. Členství v komunistické straně znamenalo obtížnější pozici u členů nomenklatury. Přeměna politického kapitálu do ekonomického majetku se neprokázala. Proto mohla být odmítnuta hypotéza politického kapitalismu (Stanszkis a Hankiss), která očekávala, že se komunistická nomenklatura transformuje na novou velkoburžoazii.

Rok 1989 by mohl být chápán jako úspěšná revoluce z pohledu technokratické části komunistického režimu proti byrokratické části – bylo to vítězství „expertů“ nad „rudými“. Většina držitelů ekonomických příkaznických pozic pochází z oblasti bývalého managementu, zejména středního, kteří měli jak politický, tak kulturní kapitál. Avšak ani tito manažeři plošně neuspěli v dosažení manažerského vlastnictví, třeba formou odkupu státních firem. Většina manažerů získala většinou podíly v soukromých subdodavatelských firmách. Každopádně nemají rozhodující ekonomický podíl na rozhodování.

Existující údaje o vlastnictví vedly ke zjištění, že majetková struktura je ve střední Evropě velmi komplikovaná, a že skuteční vlastnící jsou často neidentifikovatelní. Typické je přímé a nepřímé veřejné vlastnictví, institucionální křížové vlastnictví, vlastnictví bankami nebo privatizačními agenturami, sebevlastnění firem (firmy vlastní firmy, které je vlastní). Taková je materiální báze pro velkou autonomii a výkon moci ze strany nevlastnících technokratů a manažerů.

Těsně po pádu komunismu se místy snažila vlivová intelektuální elita zbavit bývalé komunistické technokraty moci, ale zakrátko pochopila, že není schopna vládnout sama. Během druhých postkomunistických voleb se řada disidentů stáhla z politiky a k nové politické elitě se přidali komunističtí pragmatikové. Tak tito podivní spojenci vytvořili „nesvatou alianci“ postkomunismu.

Teze 5. Tvorba tříd za postkomunismu je velmi rozporuplný proces. Jsou různí kandidáti na vytvoření třídy vlastníků – technokraticko-manažerská elita, zahraniční investoři s jejich kompradorskými intelektuálními spojenci a noví podnikatelé, kteří začali podnikat s vírou na úspěch.

Postkomunismus může kulminovat v systému s vytvořenou třídou soukromých vlastníků. Aktuálně však tato třída neexistuje. Její členové by se mohli rekrutovat z bývalých komunistických technokratů a manažerů. Systém však může fungovat i s marginální domácí buržoazií a s klíčovými zahraničními vlastníky. Technokraté by však mohli ovládnout difuzní vlastnické vztahy a získat ekonomické ovládání i bez vlastnictví. Na tvorbě nové třídy bude mít nepochybně podíl skutečnost, že transformační projekt byl vymyšlen a realizován postkomunistickým mocenským blokem s hlubokými kořeny v historických bojích mezi skupinami intelektuální elity.

V závěru vedou autoři diskusi na téma původu a charakteru moderního kapitalismu i o vhodnosti těch či oněch metodologických přístupů. To už není věc, která mne tak podstatně zajímá. Čtenáři jinak zaměřenému doporučuji knížku si opatřit. Pro mne je podstatné, že autoři přes provokativní název knihy nijak nezpochybnili kapitalistický charakter České republiky a ostatních států střední Evropy a že ani omylem nevyloučili vytvoření vlastnické třídy, tedy buržoazie. Takový byl stav teoretického poznání po deseti letech postkomunistické transformace kolem nás. Asi začnu pátrat po tom, jestli existuje nějaký aktuální obraz naší už nepochybně více stratifikované společnosti.

Milan Neubert, 5. 1. 2015



[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Milan Neubert | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
227 (227 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
226 (226 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
169 (169 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
165 (165 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
146 (146 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
173 (173 hl.)
Prohnilý humanismus !!
136 (136 hl.)

Celkem hlasovalo: 1242


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.