Vznik kapitalismu bez kapitalistů

Materiálním základem pro vznik této knihy byly údaje získané v rámci rozsáhlého projektu „Reprodukce a cirkulace elit ve východní Evropě“ (v letech 1993 a 1994), který proběhl v pěti zemích (Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko a Rusko). Na projektu se podílely dvě socioložky – Maďarka Erzsébet Szalaiová a Polka Jadwiga Staniszkisová – a jeden „Maďaroameričan“ Iván Szelényi, který se na konci 70. let proslavil knihou Intelektuálové na cestě k moci (společně se spisovatelem Györgyem Konrádem. Na zpracování se podíleli i dva bývalí Szelényiovi studenti – Gil Eyal a Eleanor Townsleyová, kteří se stali spoluautory odborných publikací, ale i zmíněné knihy.

Sebraných údajů bylo velké množství a jsou uvedeny v přílohách knihy. Pro mne bylo – a možná i pro čtenáře tohoto příspěvku bude – nejzajímavější, jak byla data zpracovávána a interpretována.

Autoři knihy nabídli novou teorii přechodu ke kapitalismu tak, že jinak vyprávěli příběh, jak v postkomunistické střední Evropě budovala technokraticko-intelektuální elita kapitalismus bez kapitalistů, tedy bez třídy soukromých vlastníků před zavedením tržního mechanismu.

Hned na počátku ovšem říkají, že kapitalismus bez kapitalistů není nutně kapitalismus bez buržoazie. Pro autory je buržoazie (měšťáctvo) společenská skupina složená jak z držitelů materiálního vlastnictví (ekonomická buržoazie), tak držitelů kultury či znalosti (kulturní buržoazie). Odtud se pak odvíjí představa autorů, že postkomunistický kapitalismus rozvíjela především inteligence, která se upsala věci buržoazní společnosti a institucí kapitalistické ekonomiky.

Tenhle postoj mne zaujal – vzpomněl jsem si při svém věku na to, jak se reálně socialistický režim neustále střetával a vyrovnával s maloburžoazní ideologií. Dobře si pamatuji na to, jak jsem někdy na konci sedmdesátých let na pražské konferenci pionýrských pracovníků narazil na tehdy pro mne starou soudružku, která jako členka návrhové komise odmítala můj podaný návrh – jeho obsah už jsem dávno zapomněl – s tím, že jsem z Vinohrad, z toho „buržoazního obvodu“.

Tehdy mne to šokovalo a urazilo, protože jsem si byl jist, že s tím můj návrh absolutně nesouvisí. To jsem ovšem nevěděl, co vím dnes. S maloburžoazní ideologií systém sice neustále „neúnavně“ bojoval, ale ona se šířila a šířila, protože byla hluboce vrostlá do lidí i včetně samotného vedení komunistické strany. Výrobní prostředky byly sice zestátněny, ale touha po vršení soukromého majetečku mohla být naplňována.

Jenže ono v tom „maloburžoazním“ chování bylo asi i něco víc než jen touha po majetku, než prostá závist. Byla v tom snaha vyrovnat se „vrchnosti“, překonat nějakým způsobem pocit malosti, možná zděděný z minulosti. Pamatuji se, že mne vlastně po letech ani moc nepřekvapilo, když jsem se z otevřených archivů stenozáznamů z jednání politbyra KSČ dozvěděl, že si Marta Gottwaldová nechávala po roce 1948 doma od služebnictva líbat ruce a říkat „milostivá paní“.

Snaha „žít život těch nahoře“ v české společnosti každopádně existovala. I ty pověstné „dačy“ sovětských vrcholných představitelů našly na konci 50. let svůj obraz ve stavbě tehdy luxusního střediska ve Vystrkově na břehu Orlické přehrady. Možná právě tohle spustilo v Československu celonárodní hon na chaty a chalupy. A Rudé právo mohlo klidně bojovat s maloburžoazní ideologií.

Vraťme se ale ke knížce. Jakmile se autoři rozhodli pracovat s konceptem měšťáctva (buržoazie) bez kapitálu, nutně se jejich pohled musel lišit od jak od klasických společenských a ekonomických teorií Adama Smithe a Karla Marxe, tak od následných teorií Ralfa Dahrendorfa či Daniela Bella. Ti všichni předpokládali, že musí nutně existovat kapitalisté před kapitalismem – proto se zabývali i tzv. původní či primitivní akumulací.

Existence a růst velkých korporátních firem, rostoucí role finančních institucí a význam vědy vede některé teoretiky k úvahám o formách kapitalismu po kapitalistech, což autorům knihy umožnuje snadněji pracovat s jejich koncepcí. Jejich hlavní snahou je pochopit a vysvětlit, jak se může zrodit kapitalismus v ekonomickém systému bez vlastnící buržoazie, kdo byl tedy hlavním aktérem budování postkomunistického kapitalismu, koho jménem vystupoval a čí zájmy hájil. První představitelnou možností je technokratická elita bývalých státně socialistických společností. Druhou variantou je, že liberální inteligence jednala jako „intelektuální avantgarda ekonomické buržoazie“. Třetí možnost spočívá v tom, že se ve střední Evropě vůbec nevytvoří velkoburžoazie, že tedy elity povedou své země historickou zkratkou do nejpokročilejší fáze korporátního kapitalismu, kde se již manažeři míjejí s třídou individuálních vlastníků.

Autoři zdůrazňují, že střední Evropa vykazuje dva výjimečné rysy. Tím prvním je zcela jiná dynamika v porovnání s přechodem ke kapitalismu od feudalismu. Přes podobnost instituce soukromého vlastnictví byla tehdy rychlost přechodu podstatně nižší, což umožnilo růst majetné kapitalistické třídy a promíchávání aristokracie s buržoazií. Za socialismu bylo vlastnictví plně zespolečenštěno a i v nejliberálnějších komunistických zemích bylo soukromé vlastnictví zcela marginální. Proto se toto sekundární hospodářští činitelé ani nepokusili usilovat o politickou či ekonomickou moc. Moc proto převzala technokratická frakce bývalé komunistické nomenklatury, bývalí disidentští intelektuálové nebo jejich nejednoduchá koalice. Existují data, že sekundární ekonomičtí činitelé z dob konce reálného socialismu (malí živnostníci) patřili v postkomunistickém přechodu nakonec k poraženým.

Druhým rysem přechodu je jeho průběh v podmínkách relativně rozvinuté „občanské společnosti“. Budování kapitalismu probíhalo pod dohledem demokraticky zvolených parlamentů a svobodných médií. Díky tomu byl vznik třídy vlastníků po systémovém kolapsu velmi pomalý. Stará komunistická elita se přitom na kolaps mohla připravovat zhruba od poloviny roku 1988. Řada komentátorů předpokládala, že vzniknou zákony, které promění pozice nomenklatury do jiných forem postkomunistických privilegií. To ale ve střední Evropě nenastalo, oproti Rusku, kde akumulace bohatství do soukromých rukou předběhla vytvoření tržních institucí. Tam vznikli kapitalisté bez kapitalismu.

Ve střední Evropě je tedy možné odmítnout hypotézu politického kapitalismu. Nejsou pro ni žádné podstatné důkazy, i když se mezi lidmi „velká loupež“ ze strany středoevropské komunistické nomenklatury často traduje. Statisticky se ukazuje, že bývalé komunistické elity ztratily moc ze svého dosahu, žijí skromně, vykazují malou hospodářskou aktivitu, mají omezené manažerské vlastnictví atd.

Autoři proto ve své knize rozvíjejí teorii přechodu ke kapitalismu ve střední Evropě jako „kapitalismus bez kapitalistů“. Inovativně si vypůjčili pojmy jako ekonomický, sociální a kulturní kapitál, sociální prostor a habitus od Pierra Bourdieu, který je ovšem používal ne pro systémovou změnu, ale pro popis společenské reprodukce v kontextu stabilní kapitalistické Francie. Autoři ale udělají s pojmy neomarxisticky dialektický obrat: prohlásí „plus ça change, plus c'est la même chose“ (čím více se věci mění, tím více zůstávají stejné). Proto také habitus nenahlížejí jako pouhý atribut aktérů ve stabilním sociálním prostoru, ale spíše jako jejich „znalost pravidel hry“, tedy zdůrazňují dialektickou interakci mezi aktéry a jejich pozicemi. Budovaná teorie sociální změny pak zkoumá aktéry a jejich životní strategie během masivní společenské změny, během níž musí aktéři reinterpretovat svou zkušenost a přeorientovat svůj světový názor, aby se přizpůsobili měnící se společenské logice.

Zvláštní pozornost věnovali autoři sociálnímu prostoru, který se ve střední Evropě v posledních desítkách let intenzivně měnil – během života aktérů se několikrát změnila kritéria definující, co je „nahoře“ a co „dole“. Proto vypracovali rámec, který zkombinoval Weberovo rozlišení statusu a třídy s Bourdieuho teorií forem kapitálu, a na jeho základě porovnali struktury sociálního prostoru prekomunistické, komunistické a postkomunistické společnosti. V tomto prostoru pak sledují konflikty, které nejsou primárně ani mezitřídní, ani vnitrotřídní, ale spíše mezielitní, protože nové třídy se teprve vytvářejí. Studium údajů o deseti letech vývoje v zemích střední Evropy totiž jasně ukazuje na snahu elit vytvořit novou buržoazii (a tedy i proletariát) a stát se jejími organickými intelektuály.

Celá kniha je rozdělena do pěti kapitol, jejichž výsledky se dají shrnout do následujících pěti tezí, které mírně rozvinu.

Teze 1. Postkomunistická společnost může být popsána jako společenská struktura, v níž je hlavním zdrojem moci, prestiže a privilegií kulturní kapitál. Vlastnictví ekonomického kapitálu posouvá aktéry pouze do středu společenské hierarchie a konverze původního politického kapitálu do soukromého vlastnictví je spíše výjimkou než pravidlem. Konverze původního komunistického privilegia do postkomunistického ekvivalentu nastává pouze v případech, kdy mají společenští aktéři ten správný typ kapitálu. Ti, kdo byli na vrcholu společenské hierarchie za státního socialismu, tam mohou zůstat, jedině pokud byli schopni „nastavit svou trajektorii“, což prakticky znamená, že byli obdařeni kulturním kapitálem. Naopak ti, kdo výlučně záviseli na nyní znehodnoceném politickém kapitálu, nejsou schopni ho transformovat na cokoli hodnotného a pravděpodobně budou společensky klesat.

Na základě této teze navrhují autoři k vysvětlení společenské změny ve střední Evropě několik inovací.

1. Zavádějí prekomunismus, komunismus a postkomunismus jako tři různé stratifikační režimy definované dominancí různých typů kapitálu.
2. Tvrdí, že postkomunismus je historicky jedinečný systém stratifikace, v němž dominuje kulturní kapitál.
3. Přechod k postkomunismu je posunem od socialistického řádu statusů ke kapitalistické třídní stratifikaci, kde ale „kapitalismus bez kapitalistů“ zůstává na systémové škále mezi statusem a třídou („Bildungsbürgertum“ není ani status, ani třída).
4. Jednotlivci se vyrovnávají se změnou sociální struktury tak, že proměňují znehodnocené formy kapitálu do nových, hodnotnějších forem.
5. Mezi habitem a institucionální pozicí je dialektický vztah: nové pozice mění své držitele, ale noví držitelé spoléhají na svůj habitus, když interpretují, jak má instituce fungovat.
6. Sociální změnu lze chápat jako proces nastavení trajektorie. To má za následek evoluční nastavení vůči novým výzvám a simultánní, na okolnostech závislou transformaci původních institucí. Jednotlivci, jejichž habitus neslouží v čase společenské změny jako spolehlivý kompas, mohou vyvolávat „archeologii“, tj. v procesu nastavování trajektorie se také vyvolávají předkomunistické sociální zkušenosti, které byly potlačeny za komunistického období v kolektivním podvědomí.

Teze 2. Protože státní socialismus ve střední Evropě omezoval rozvoj třídy soukromých vlastníků, je to kulturní měšťáctvo („druhé Bildungsbürgertum“), která pravděpodobně vede historickou misi tvorby buržoazní společnosti a kapitalistického hospodářského řádu. Ta byla zatím úspěšná spíše v ustavení tržních institucí moderního kapitalismu než při tvorbě třídy individuálních soukromých vlastníků, zejména v korporátním sektoru.

Zde autory inspiroval německý sociální historik Jürgen Kocka. Středoevropští intelektuálové jsou přitahováni různými ambiciózními historickými projekty, které mocenské bloky ovládající současný postkomunismus podporují. V prvním projektu se sami středoevropští intelektuálové 19. století označovali jako Bildungsbürgertum. Považovali se za část buržoazie (měšťactva) a věřili, že jejich historickou úlohou je prosazovat ideály buržoazní společnosti a podporovat růst slabých středoevropských tříd vlastníků. Cíl modernizace (utopický projekt buržoazní společnosti) podle nich nemusela nést jen ekonomická buržoazie (Wirtschaftsbürgertum), ale i vzdělané střední třídy spolu s osvícenou byrokracií státní správy.

Druhý projekt středoevropské inteligence byl reakcí na pomalou modernizaci – klíčoví vůdci inteligence se začali zabývat protiburžoazními myšlenkami a hledáním zkratky, která by překonala kapitalistický vývoj. Tím byl projekt Bildungsbürgertum fakticky ukončen a intelektuálové se obraceli na radikální levici či pravici. Část inteligence se považovala za avantgardu proletariátu nebo alespoň za držitele racionality, která překoná iracionalitu „neviditelné ruky“ kapitalistického trhu.

Třetí intelektuální projekt ve střední Evropě se zrodil za komunistické éry. Disidentští intelektuálové se začali po porážce nacismu a po prožitku stalinistických deformací znovu vracet k buržoaznímu liberalismu, tedy ke druhému projektu Bildungsbürgertum, který nakonec vedl k nesnadnému spojenectví bývalých disidentů a bývalých komunistických technokratů. Ačkoliv je to sňatek z rozumu, má své hluboké historické kořeny.

Teze 3. Duch postkomunismu lze vysledovat do časů vzniku druhého projektu Bildungsbürgertum, který chtěl zpočátku reformovat komunismus i antikomunistický disent. Když se stal druhý Bildungsbürgertum aliancí disidentských intelektuálů a reformních komunistických technokratů, našel jeho duch kořeny jednak v myšlence občanské společnosti, jednak v ekonomickém racionalismu. Touto cestou se stal managerialismus ideologií nového mocenského bloku. Managerialismus neznamená, že vládnou manažeři nebo technokraté. Je to spíš způsob myšlení či mentalita vládnutí, která zapojuje různé části postkomunistické elity do hegemonického mocenského bloku.

Základem ideologie postkomunistické technokracie je reinterpretovaný monetarismus. Realitou postkomunistické ekonomické politiky je omezování rozpočtů, které v rozporu s volnou rukou trhu vyžaduje praktické řízení ekonomických procesů zblízka. Pro bývalé komunistické technokraty jde o rozpočtování, které připomíná plánování z dob socialismu. Tím se i tvoří spolupráce mezi technokraty a podnikovými manažery. Podniky jsou spokojeny také s vládou, která nabízí dotace a má průmyslovou politiku, politiku zaměstnanosti a zahraniční spolupráce. Hlavním východiskem bývalých disidentů byla myšlenka občanské společnosti a fungující neviditelné ruky trhu, kterou má cenu ovládat jen na dálku. V realitě však disidenti vyvinuli řadu strategií ovládání společnosti nablízko. Intelektuální avantgarda vyvinula rituály, které slouží jako nástroje k řízení společenských a kulturních záležitostí v procesu transformace. Vznikly tři základní rituály – očistný, obětní a doznávací, všechny na antikomunistickém základě. Komunistický systém byl „nečistý“, takže musel být čištěn, aby se vytvořil „čistý“ občanský jednotlivec; to vyžadovalo ekonomické oběti od všech a mohlo to fungovat jedině tehdy, když byli lidé konfrontováni se svou kolektivní vinou v rituálu veřejné zpovědi. Obětování i čištění se přesunulo do ekonomické oblasti a dnes slouží čistě k technokratickým účelům.

Teze 4. Obecná teorie politického kapitalismu nenabízí pádné vysvětlení třídní dynamiky postkomunistického přechodu. Oproti jejím předpokladům si velká část komunistické elity nepodržela během transformace své pozice. Pokud vlastnili jen politický kapitál, ale žádný kulturní, ztratili svá privilegia, moc a prestiž. Pokud naopak bývalé kádry kulturní kapitál měli, budou patřit k vítězům transformace. Většina ekonomických příkaznických pozic v postkomunistickém korporátním sektoru byla obsazena bývalými komunistickými technokraty, kteří byli mladší a vzdělanější než starší kádry. Avšak ani tato skupina neusilovala o politický kapitalismus: bývalí komunističtí technokraté vykonávají manažerské funkce, ale nejsou údaje, že by dosáhli podstatného soukromého bohatství. Tato skupina nemohla vykonávat moc sama, ale vytvořila spojenectví s novou politokracií a vlivovou intelektuální elitou, která často pochází z bývalých disidentských kruhů.

Oproti původním teoretickým očekáváním lze prokázat sestupnou tendenci u bývalých komunistických elit. Řada z nich šla do předčasných důchodů a nebyla prokázána jejich soukromá nadstandardní obchodní aktivita. Členství v komunistické straně znamenalo obtížnější pozici u členů nomenklatury. Přeměna politického kapitálu do ekonomického majetku se neprokázala. Proto mohla být odmítnuta hypotéza politického kapitalismu (Stanszkis a Hankiss), která očekávala, že se komunistická nomenklatura transformuje na novou velkoburžoazii.

Rok 1989 by mohl být chápán jako úspěšná revoluce z pohledu technokratické části komunistického režimu proti byrokratické části – bylo to vítězství „expertů“ nad „rudými“. Většina držitelů ekonomických příkaznických pozic pochází z oblasti bývalého managementu, zejména středního, kteří měli jak politický, tak kulturní kapitál. Avšak ani tito manažeři plošně neuspěli v dosažení manažerského vlastnictví, třeba formou odkupu státních firem. Většina manažerů získala většinou podíly v soukromých subdodavatelských firmách. Každopádně nemají rozhodující ekonomický podíl na rozhodování.

Existující údaje o vlastnictví vedly ke zjištění, že majetková struktura je ve střední Evropě velmi komplikovaná, a že skuteční vlastnící jsou často neidentifikovatelní. Typické je přímé a nepřímé veřejné vlastnictví, institucionální křížové vlastnictví, vlastnictví bankami nebo privatizačními agenturami, sebevlastnění firem (firmy vlastní firmy, které je vlastní). Taková je materiální báze pro velkou autonomii a výkon moci ze strany nevlastnících technokratů a manažerů.

Těsně po pádu komunismu se místy snažila vlivová intelektuální elita zbavit bývalé komunistické technokraty moci, ale zakrátko pochopila, že není schopna vládnout sama. Během druhých postkomunistických voleb se řada disidentů stáhla z politiky a k nové politické elitě se přidali komunističtí pragmatikové. Tak tito podivní spojenci vytvořili „nesvatou alianci“ postkomunismu.

Teze 5. Tvorba tříd za postkomunismu je velmi rozporuplný proces. Jsou různí kandidáti na vytvoření třídy vlastníků – technokraticko-manažerská elita, zahraniční investoři s jejich kompradorskými intelektuálními spojenci a noví podnikatelé, kteří začali podnikat s vírou na úspěch.

Postkomunismus může kulminovat v systému s vytvořenou třídou soukromých vlastníků. Aktuálně však tato třída neexistuje. Její členové by se mohli rekrutovat z bývalých komunistických technokratů a manažerů. Systém však může fungovat i s marginální domácí buržoazií a s klíčovými zahraničními vlastníky. Technokraté by však mohli ovládnout difuzní vlastnické vztahy a získat ekonomické ovládání i bez vlastnictví. Na tvorbě nové třídy bude mít nepochybně podíl skutečnost, že transformační projekt byl vymyšlen a realizován postkomunistickým mocenským blokem s hlubokými kořeny v historických bojích mezi skupinami intelektuální elity.

V závěru vedou autoři diskusi na téma původu a charakteru moderního kapitalismu i o vhodnosti těch či oněch metodologických přístupů. To už není věc, která mne tak podstatně zajímá. Čtenáři jinak zaměřenému doporučuji knížku si opatřit. Pro mne je podstatné, že autoři přes provokativní název knihy nijak nezpochybnili kapitalistický charakter České republiky a ostatních států střední Evropy a že ani omylem nevyloučili vytvoření vlastnické třídy, tedy buržoazie. Takový byl stav teoretického poznání po deseti letech postkomunistické transformace kolem nás. Asi začnu pátrat po tom, jestli existuje nějaký aktuální obraz naší už nepochybně více stratifikované společnosti.

Milan Neubert, 5. 1. 2015