Centesimus annus (3)

III. kapitola
Rok 1989

22. Na základě právě vylíčené a v encyklice Sollicitudo rei socialis již podrobně vyložené situace ve světě lze pochopit neočekávaný a slibný vývoj událostí posledních let. Vyvrcholením byly jistě události roku 1989 v zemích střední a východní Evropy, celkově však pokrývají delší časový úsek a širší zeměpisný horizont. V 80. letech padly postupně v některých zemích Latinské Ameriky, ale i Afriky a Asie diktátorské režimy, jež se vyznačovaly útlakem; jinde začal obtížný, ale úspěšný přechod ke spravedlivějším a demokratičtějším politickým strukturám. Významným, dokonce rozhodujícím přínosem bylo vystoupení církve na obranu a podporu lidských práv. V silně ideologizovaném prostředí, kde cela jednostranné ovlivňování kalilo vědomí obecné lidské důstojnosti, církev jasně a důrazně hlásala, že každý člověk, ať je jeho osobní přesvědčení jakékoliv, v sobě nosí obraz Boží, a proto zasluhuje úctu. S touto výpovědí se často ztotožňovala velká většina lidí, což mělo za následek hledání takových forem boje a politických řešení, které lépe odpovídají lidské důstojnosti.

Z tohoto historického procesu vzešly nové formy demokracie. Dávají naději na změnu v křehkých politických a sociálních strukturách, které nejsou zatíženy jen hypotékou bolestné nespravedlnosti a zklamání, nýbrž i narušeným hospodářstvím a těžkými sociálními konflikty. Spolu s celou církví děkuji Bohu za často hrdinská svědectví, která za těchto obtížných okolností vydali mnozí biskupové, celé křesťanské obce, jednotliví věřící i ostatní lidé dobré vůle, a modlím se za to, aby Bůh podpořil úsilí všech o budování lepší budoucnosti. Tato odpovědnost se netýká pouze občanů oněch zemí, nýbrž všech křesťanů a lidí dobré vůle. Je třeba dokázat, že obrovské problémy oněch národů lze lépe vyřešit cestou dialogu a solidarity, než ničením protivníka a válkou.

23. Některé z četných faktorů pádu utlačovatelských režimů zasluhují zvláštní zmínky. Rozhodujícím faktorem, který uvedl změny do chodu, je bezpochyby porušení pracovních práv. Nesmíme zapomínat na to, že na počátku rozhodující krize systémů, které předstírají, že jsou výrazem vlády a diktatury dělníků, stojí velká dělnická hnutí, která v Polsku probíhala ve jménu solidarity. Jsou to masy dělníků, kteří berou oprávnění ideologii, jež údajně hovoří jejich jménem. Titíž dělníci v tvrdé zkušenosti práce a útlaku opět nacházejí a jakoby odhalují dokumenty a zásady sociální nauky církve.

Je nutno výslovně zdůraznit, že pádu těchto mocenských bloků bylo všude dosaženo nenásilným bojem, který použil pouze zbraní pravdy a spravedlnosti. Marxismus se domníval, že k řešení lze dospět teprve po radikalizaci sociálních rozporů – násilným bojem. Naproti tomu boje, které vedly ke zhroucení marxismu, se usilovně snažily kráčet cestami jednání, dialogu a svědectví pravdy. Apelovalo se na svědomí protivníka ve snaze probudit v něm vědomí obecné lidské důstojnosti.

Mohl by vzniknout dojem, že uspořádáním Evropy, které vzešlo z druhé světové války a bylo zakotveno v Jaltské dohodě, by mohla otřást jen nová válka. Místo toho bylo toto uspořádání překonáno nenásilným působením lidí, kteří vždy odmítali podrobit se moci násilí a dokázali postupně nalézt účinné prostředky k tomu, aby vydali svědectví pravdě. To protivníka odzbrojilo. Násilí má totiž vždy potřebu zaštítit se lží. Předstírá, i když klamně, že má na zřeteli nějakou obranu práva nebo odvrácení cizí hrozby.[54] Děkuji Bohu za to, že v době těžké zkoušky posílil srdce lidí a prosím ho, aby se tento příklad uplatnil i na jiných místech a v jiných situacích. Kéž se lidé naučí nenásilně bojovat za spravedlnost, zříci se ve vnitrních sporech třídního boje a v mezinárodních konfliktech války!

24. Druhou příčinou krize je bezpochyby nevhodnost hospodářského systému. Nejde zde pouze o technický problém, nýbrž spíše o důsledky porušování lidských práv na hospodářskou iniciativu, na vlastnictví a na svobodu v hospodářské oblasti. K tomu se pojí kulturní a národní dimenze. Člověka nelze chápat jednostranně z hlediska hospodářského ani z hlediska příslušnosti k určité třídě. Člověka lze nejúplněji pochopit, pohlížíme-li na něho v kontextu jeho kultury, to znamená na to, jak se projevuje svou řečí, historií a základními postoji v rozhodujících životních událostech, ve zrození, v lásce, ve smrti. Středem každé kultury je postoj, který člověk zaujímá k největšímu tajemství: k tajemství Boha. Kultury jednotlivých národů jsou v zásadě pouze rozdílnými způsoby, jak se lidé ptají po smyslu vlastní existence; je-li tato otázka vyloučena, kultura a morálka národů degeneruje. Proto se boj na obranu lidské práce spontánně spojil s bojem za kulturu a práva národa.

Pravou příčinou událostí poslední doby je však duchovní prázdnota vyvolaná ateismem. Ponechala mladé generace bez orientace a nezřídka je spíše přivedla k tomu, že při nepotlačitelném hledání vlastní identity a smyslu života znovu objevily náboženské kořeny svých národních kultur a osobu Krista jako jedinou odpověď na touhu po štěstí, pravdě a lásce, přebývající v srdci každého člověka. Tomuto hledání vycházelo vstříc svědectví všech těch, kdo za obtížných okolností a přes pronásledování zůstali věrni Bohu. Marxismus sliboval, že vypudí z lidského srdce touhu po Bohu. Výsledky ale dokázaly, že se to nemůže podařit, aniž by přitom bylo zničeno i samo srdce.

25. Události roku 1989 jsou dokladem vítězství vůle k jednání a evangelijního ducha nad protivníkem, který byl odhodlán nedat se omezovat mravními normami. Jsou varováním pro všechny, kteří ve jménu politického realismu chtějí z politiky vypudit právo a morálku. Boj, který vedl ke změnám roku 1989, jistě vyžadoval čistotu úmyslů, umírněnost, utrpení a oběti. Vznikl v jistém smyslu i z modlitby a nebyl by myslitelný bez bezmezné důvěry v Boha, Pána dějin, který má v rukou lidská srdce. Tím, že člověk připojí své utrpení za pravdu a svobodu k utrpení Krista na kříži, je schopen uskutečnit zázrak míru a rozpoznat úzkou stezku mezi zbabělostí, která vede ke zlu, a násilím, které si sice namlouvá, že proti zlu bojuje, ve skutečnosti je však zhoršuje.

Nesmíme ovšem přehlížet četné podmínky, na nichž závisí svoboda jednotlivce. Tyto podmínky svobodu ovlivňují, ale neurčují. Více či méně usnadňují její uplatňování, ale nemohou ji zničit. Nejen z etického hlediska není dovoleno přehlížet povahu člověka, který byl stvořen ke svobodě. Prakticky to vůbec není možné. Tam, kde se společnost organizuje tak, že je legitimní prostor svobody svévolně omezován nebo dokonce zničen, se společenský život postupně rozpadá a nakonec zaniká.

Člověk stvořený ke svobodě v sobě nese ránu prvotního hříchu, která ho neustále nutká ke zlu, a člověk proto potřebuje vykoupení. Toto učení není jen podstatnou součástí křesťanského Zjevení, ale má i velkou hermeneutickou hodnotu, protože pomáhá pochopit realitu člověka. Člověk tíhne k dobru, je však schopen i zlého; může se povznést nad svůj bezprostřední zájem, přesto jím však zůstává vázán. Společenské zřízení bude tím stabilnější, čím více bude k této skutečnosti přihlížet a nebude osobní zájem stavět proti zájmu celé společnosti, nýbrž bude, pokud možno, usilovat o plodnou spolupráci. Tam, kde je zájem jednotlivce násilně potlačován, je nahrazen tíživým systémem byrokratické kontroly, která vysouší zdroje iniciativy a tvůrčích sil. Domnívají-li se lidé, že už znají tajemství dokonalého společenského řádu, který znemožňuje zlo, věří také, že při jeho uskutečňování smějí použít každý prostředek, i násilí a lež. Politika se pak stává „světovým náboženstvím“, které si namlouvá, že vytvoří ráj na zemi. Nikdy však nebude možno zaměňovat nějakou politickou společnost, která má svou samostatnost a své vlastní zákony[55], s královstvím nebeským. Biblické podobenství o dobrém semenu a pleveli (srov. Mt 13, 24-30; 36-43) nás ale učí, že jen Bohu přísluší oddělovat syny Království od synů Zlého a že tento soud se uskuteční až na konci všech časů. Tím, že si člověk osobuje právo vynášet tento soud již nyní, staví se na místo Boha a protiví se jeho trpělivosti.

Obětováním Krista na kříži bylo vítězství království nebeského dobyto jednou provždy. Být křesťanem však vždy znamená bojovat proti pokušení a moci zla. Teprve na konci dějin přijde Pán ve své slávě k poslednímu soudu (srov. Mt 25,31) a vytvoří nové nebe a novou zemi (srov. 2 Petr 3,13; Zj 21,2). Dokud však trvají dějiny, sváří se v lidském srdci dobro se zlem.

To, co nás Písmo učí o určení království nebeského, není bez důsledků pro život světských společenství, která náležejí k pozemské skutečnosti se vší nedokonalostí a pomíjejícností, jíž je zatížena. Království nebeské, které je ve světě přítomno, aniž by bylo z tohoto světa, osvětluje řád lidské společnosti, zatímco síly milosti ji pronikají a pozvedají. Tak jsou požadavky důstojné společnosti lépe pochopeny, omyly napraveny a posílena odvaha konat dobro. K tomuto úkolu evangelijního oživení lidského světa jsou spolu se všemi lidmi dobré vůle vyzýváni křesťané, a zvláště laici.[56]

26. Události roku 1989 se odehrávaly převážně v zemích východní a střední Evropy; mají však celosvětový význam, protože z nich vycházejí kladné i záporné důsledky, které se dotýkají celé lidské rodiny. Tyto důsledky nemají mechanický nebo fatalistický charakter, nýbrž apelují na lidskou ochotu spolupracovat na spasitelském plánu Boha, který tvoří dějiny.

Prvním důsledkem bylo v některých zemích sblížení církve a dělnického hnutí, k němuž došlo na základě mravní a výslovně křesťanské reakce na všeobecně panující nespravedlnost. V přesvědčení, že by si proletáři, aby mohli účinněji bojovat proti útlaku, měli osvojit materialistické hospodářské teorie, se toto hnutí zhruba na sto let dostalo pod nadvládu marxismu. V krizi marxismu se opět spontánně vynořují formy dělnického uvědomění, vyjadřující požadavek spravedlnosti a uznání důstojnosti práce, která odpovídá sociálnímu učení církve.[57] Dělnické hnutí vyúsťuje v obecnější hnutí pracujících a lidí dobré vůle za osvobození člověka a potvrzení jeho práv. Zachvacuje dnes mnoho zemí a je daleko toho, aby se stavělo proti katolické církvi – pohlíží na tuto církev se zájmem. Krize marxismu neodstraňuje nespravedlnost a útlak ve světě, jichž marxismus využíval jako svého nástroje a zajišťoval si tak trvalou moc. Všem, kdo dnes hledají novou a pravdivou teorii a praxi osvobození, nabízí církev nejen své sociální učení a celé své poselství o člověku, vykoupeném v Kristu, nýbrž i svou konkrétní podporu a pomoc v boji proti vylučování ze společnosti a proti utrpení.

Poctivá snaha stát na straně utlačovaných a nestát stranou běhu dějin svedla v nedávné minulosti mnoho věřících k tomu, že nejrůznějšími způsoby usilovali o nereálný kompromis mezi marxismem a křesťanstvím. Naše doba je na nejlepší cestě překonat všechno to, co bylo na těchto pokusech nepřípustné, a má tendenci opět uplatňovat pozitivní hodnotu pravé teologie dokonalého osvobození člověka.[58] Z tohoto hlediska se ukazuje, že události roku 1989 jsou významné i pro země třetího světa, které hledají cestu svého rozvoje, tak jako ji hledaly země střední a východní Evropy.

27. Druhý důsledek se týká národů Evropy. V letech komunistické nadvlády a již i předtím byla na nich spáchána četná individuální a sociální, regionální a národní bezpráví. Nahromadilo se mnoho nenávisti a hněvu. Hrozí nebezpečí, že po pádu diktatury tyto pocity nenávisti a hněvu znovu ožijí a vyvolají vážné konflikty a velké utrpení, pokud poleví morální síla a cílevědomá snaha vydávat svědectví pravdě. Lze si přát, aby především v srdcích těch, kdo bojují za spravedlnost, netriumfovala nenávist a násilí a aby ve všech sílil duch míru a odpuštění.

Je však nutno podniknout konkrétní kroky k vytvoření či posílení mezinárodních struktur, které by mohly odpovídajícím smírčím výrokem zasáhnout v případě mezinárodního konfliktu. Tak budou každému národu zaručena jeho práva a zároveň budou na základě spravedlivé dohody a mírového urovnání zaručena práva národů ostatních. To vše je zvláště nutné pro evropské národy, které jsou spolu těsně spojeny poutem společné kultury a tisícileté historie. K morální a hospodářské obnově zemí, které svrhly komunismus, je zapotřebí velkého úsilí. Dlouho byly deformovány ty nejzákladnější hospodářské vztahy. Základní ctnosti hospodářského života jako spolehlivost, poctivost a píle byly zneuctěny. Je třeba trpělivé materiální i duchovní obnovy. Národy vyčerpané dlouholetým odříkáním zároveň požadují na svých vládách hmatatelné a rychlé zvyšování blahobytu a přiměřené uspokojování oprávněných potřeb.

Pád marxismu měl přirozeně dalekosáhlý dopad na rozštěpení světa na izolované a žárlivě spolu soupeřící okruhy. Jasněji poukázal na skutečnost vzájemné závislosti národů a rovněž na skutečnost, že lidská práce je od přírody určena k tomu, aby národy spojovala, nikoliv aby je rozdělovala. Mír a blaho jsou statky náležející celému lidskému pokolení. Nelze jich požívat řádně a nadlouho, pokud jsou dosaženy nebo udržovány na úkor jiných národů nebo států, pokud jsou porušována jejich práva nebo pokud se jim brání využívat zdroje blahobytu.

28. Pro některé země Evropy v jistém smyslu začíná vlastní poválečné období. Radikální přestavba dosavadního kolektivního hospodářství s sebou nese problémy a oběti, které lze srovnat s problémy a obětmi západních zemí světadílu při jejich obnově po druhé světové válce. Je jen správné, že jsou bývalé komunistické země ve svých nynějších obtížích podporovány solidární pomocí ostatních národů. Musejí přirozeně samy jako první pracovat na svém rozvoji, je však třeba dát jim k tomu odpovídající možnosti. To je možné jen s pomocí ostatních zemí. Nynější situace, vyznačující se obtížemi a nedostatky, je důsledkem historického procesu, v němž byly bývalé komunistické země většinou objektem, a nikoliv subjektem. Nalézají se tedy v této situaci nikoli na základě svého svobodného rozhodnutí nebo následkem omylů, jichž se dopustily, nýbrž v důsledku tragických historických událostí, které jim byly násilím vnuceny a které jim zabránily ubírat se cestou hospodářského a společenského rozvoje.

Pomoc ostatních, především evropských zemí, které se na těchto dějinách podílely a jsou za ně spoluodpovědné, odpovídá závazku spravedlnosti, ale i zájmu a obecnému blahu Evropy. Evropa nebude moci žít v míru, budou-li četné konflikty, které se projeví jako následek minulosti, zostřovány hospodářským úpadkem, vnitřním neklidem a zoufalstvím.

Tento požadavek však nesmí svádět k oslabování snah o podporu a pomoc zemím třetího světa, které často trpí ještě větší bídou a nouzí.[59] Je naopak zapotřebí mimořádného úsilí, aby byly zdroje, kterých není ve světě nedostatek, využívány k hospodářskému růstu a rozvoji všech. Je třeba nově definovat priority a hodnotové stupnice, jež se stanou základem hospodářských a politických rozhodnutí. Likvidací obrovského vojenského potenciálu, který byl vybudován v konfliktu mezi Východem a Západem, lze uvolnit značné prostředky. Lze je ještě podstatně zvýšit, podaří-li se nahradit války účinným postupem při řešení konfliktů a uplatnit tak princip kontroly a omezování zbrojení ve spojení s vhodnými opatřeními proti obchodu se zbraněmi i v zemích třetího světa.[60] Především je však nutné upustit od způsobu myšlení, který pohlíží na chudé této země – jednotlivce i národy – jako na břímě a jako na nežádoucí osoby, které chtějí konzumovat to, co jiní vyrobili. Chudí požadují právo podílet se na využívání materiálních statků a uplatnit své pracovní schopnosti při budování spravedlivějšího a šťastnějšího světa pro všechny. Pozvednutí chudých je velkou příležitostí k mravnímu, kulturnímu a hospodářskému růstu celého lidstva.

29. A konečně nelze chápat rozvoj výhradně ekonomicky, nýbrž ve všelidském smyslu.[61] Nejde o to, prostě pozvednout všechny národy na úroveň, jíž se dnes těší nejbohatší země. Jde spíše o to, solidární spoluprací budovat důstojnější život, účinně zvyšovat důstojnost a tvůrčí schopnosti každého jednotlivce, rozvíjet jeho schopnost odpovědět na své poslání, a tím i na výzvu Boží v něm obsaženou. Vrcholem rozvoje je uplatňovat právo a povinnost hledat Boha, poznávat ho a žít podle těchto poznatků.[62] V totalitních a autoritářských režimech byla zásada přednosti moci před rozumem hnána do krajností. Člověk byl násilím nucen přijímat světový názor, k němuž nedospěl úsilím vlastního rozumu a využíváním vlastní svobody. Tuto zásadu je třeba odvrhnout. Práva lidského svědomí, které je povinováno pouze pravdě jak přirozené, tak zjevené, musejí být opět plně uplatňována. V uznání těchto práv tkví významný základ každého skutečně svobodného politického řádu.[63] Dnes je důležité znovu potvrdit platnost této zásady ze tří důvodů:

a) Staré formy totalitarismu a autoritářství ještě nejsou zcela poraženy a hrozí nebezpečí jejich opětného oživení. To nutí k obnovení úsilí o spolupráci a solidaritu mezi všemi zeměmi.

b) V průmyslových zemích občas vládne přílišná propagace čistě utilitaristických hodnot, spojená s uvolněním pudů a s touhou po bezprostředním požitku, což v životě téměř znemožňuje rozpoznání a uznání hierarchie hodnot.

c) V některých zemích se projevují nové formy náboženského fundamentalismu. Zastřeně, ale často i otevřeně se občanům jiného vyznání brání ve svobodném uplatňování jejich občanských a náboženských práv. Omezuje se právo církve svobodně hlásat evangelium a lidem, kteří tomuto poselství naslouchají, se zakazuje je přijímat a obracet se ke Kristu. Bez respektování přirozeného základního práva, poznat pravdu a žít podle ní, není skutečného pokroku. Z tohoto práva vyplývá jako jeho uplatnění a prohloubení právo svobodně objevovat a přijímat Ježíše Krista, který je skutečné dobro člověka.[64]