Hippies. Slepé rameno mrtvé řeky

Proč se nevykoupou, proč se neoholí, proč si nenajdou práci

Komuny a subkultura

Po staletí prakticky každá civilizace považovala práci za kletbu, známku otroctví nebo v nejlepším případě za nutné zlo. Že by byli svobodní lidé ochotni pracovat den po dni i potom, když uspokojili své potřeby a práce byla pokládána za známku poctivosti a ceny člověka, nejenom nemá obdoby v dějinách, ale je mimozápadním kulturám nepochopitelné.

Primitivismus odmítá městský život, spotřebitelství a nutnost práce. Náboženství kapitalismu hlásá, že vrcholným problémem společnosti je udržet plnou zaměstnanost, kontrolovat inflaci a vyrobit všechno, co trh může absorbovat. Subkultura si logiku převrátila. Úkolem je určit minimální pracovní dobu potřebnou k ukojení základních potřeb všech členů společnosti. Esencí kritiky v subkultuře je víra, že ve společnosti pohlcené věcmi se lidé stávají součástí, popřípadě otroky svého vlastnictví. Lidské kvality jsou určeny zbožím: automobily, ve kterých se jezdí, cigaretami, které se kouří. Rytmus moderního života imituje rytmus výroby. Životy tichého zoufalství jsou nasekány do minut a kypí tikotem hodin. Věci, které nám ještě včera sloužily. nám najednou vládnou.

Nabízí se nějaké řešení? Prostý život. Zjednodušte! Usedlosti bez komfortu, elektriky, telefonu, tekoucí vody a praček! Návrat k zemi! Domy z bláta a kamenů! Doma pečený chléb! Pěstování nepráškovaných plodin! A pořád se modlete růženec Thoreaua... „Bylo by užitečné žít primitivním životem třeba i uprostřed společnosti, jenom aby se člověk naučil, co jsou skutečné životní potřeby...“

Žijeme v ekonomii přebytku a ve víře v nedostatek. Kdybychom si byli vědomi, že žijeme v přebytku, bylo by jasné, že nadbytek věcí, které si přejeme, je určen pro všechny a rozdělit se by bylo rozumnější než hromadit. A pak by hromada krámů představující vlastnictví neurčovala postavení člověka. Ale protože se držíme víry v nedostatek, je jasné, že lze uspokojit lidské potřeby jenom s největším úsilím a tvrdá soutěž o potřebné zdroje je opodstatněná. Ti, co nahromadili nejvíce veteše, jsou nejúspěšnější. Přestože se slovy stále zavazujeme k rovnosti, udržujeme ekonomickou nerovnost a hájíme ji jako povzbuzení ostatním a jako zdroj kapitálu. Jestliže předpokládáme nedostatek, je nerovnost opodstatněná, ale jestliže si uvědomíme nadbytek, je zcela neobhajitelná.

Samozřejmě není jednoduché udržet iluzi nedostatku a víru, že nahromadění věcných pokladů je vítězstvím nad nedostatkem. Reklama se zabývá výhradně poukazováním na zvýšené nároky a vytvářením poptávky na nové a nové věci, jakkoliv zbytečné. Tradiční moudrost Východu praví, že štěstí se dostaví teprve, když vyhasne oheň žádosti. Podstatou našeho ekonomického systému je skutečnost, že lze uvést na trh cokoliv, že náš hlad po spotřebním zboží je bez konce.

Syndrom elektrického kartáčku na zuby. Co jsme nikdy nepotřebovali, se stává železnou nutností. Protože tolik našich hmotných potřeb je syntetických, vytvořených žurnalismem a ne naší přirozenou chutí, musí se vyvinout neuvěřitelné úsilí přesvědčit, že náš průmysl je skutečně užitečný a ne nějaká srandička. Přes protesty vědců nejrůznějších univerzit a rodokmenů se nezbavíme podezření, že naše nejnovější rakety a družice, stejně jako naše nejnovější použitá technologie jsou čarovné, hravé zvonkohry, zpestřující denní nudu. Praktické jsou jenom pokud přijmeme názory pochybných realistů, krátkozrakých stoupenců logiky zásadně nepřátelské skutečným lidským potřebám.

Předpokládaný nedostatek vytváří nejsvůdnější bludný kruh. Prostředky se stávají cíli. Místo abychom pracovali, opatřili si nezbytnosti a byli šťastní, pracujeme dále v úsilí nahromadit. Nucené spotřebitelství navozuje nutnost práce. Ve společnosti, která usiluje o vynaložení veškeré energie k práci, je nutné odložit citové uspokojení, které práci a hon za krámy paralyzuje. Etika povolání odsuzuje zábavu jako cíl sám o sobě a uděluje jí funkci odpočinku k načerpání sil do další usilovné práce.

Tleskáme každému novému technologickému postupu, aniž bychom se zamyslili nad možným dosahem v oblasti lidství, v oblasti matky Země. Protože náš národní talent spočívá v řešení technologických a ekonomických problémů, nikdy nás nenapadne, že technologie určuje své vlastní imperativy. „Čím víc, tím líp“ je hypnotizující. Takže se zdá žádoucí, aby po nejvyšším mrakodrapu na světě byl ten další o něco vyšší. Růst, jakkoliv maniakální, je žádoucí. Nemáme jiné měřítko a bez měřítka jsme ztraceni. Myslitelé nazývají naše století stoletím nehod. Zamořeno maléry, vytvořenými technologií, která je není ani ochotná ani schopná odstranit.

A přece při výskytu jakéhokoliv národního problému jsme znovu a znovu ujišťováni o ekonomickém růstu, zvyšující se zaměstnanosti, vyšším příjmu na hlavu atd. Ekonomické a technologické cíle potlačují společenské a kulturní nároky. Ve společnosti, která zbožňuje modlu produkce, je kacířstvím vyjádřit se proti pochybným hmotným požadavkům, proti nekontrolovanému spotřebitelství a pro reorganizaci našeho úsilí.

Naše oslava technologie má mnohem pronikavější a vážnější následky. Je snadné popadnout techniku, ale téměř nemožné ji odložit. Protože technologie vyrazí svůj punc na člověku a obráceně. Ve společnosti ovládané technologií je individuální myšlení potlačeno a dává se přednost předvídatelnému, mechanizovanému času, oslavě výkonnosti a produktivity, která nakonec neodvolatelně orazítkuje celou společnost. Všechny otázky jsou rozhodnuty experty, pro které je věda vždycky poslední instancí, protože mimo vědu není pravdy. Jakákoliv prohlášení z oblasti mimoracionální jsou tomuto světu praxe, empirie a racionality zřetelně cizí. Žijeme v době, která se vzdala zodpovědnosti brát vážně jakýkoliv skutečný problém, a naše religiózní tradice nejsou nic než prázdné obrazy, zděděné z jiných ér. Tyto problémy se stávají překážkou mezi námi a našimi city, a jak nás nutí odsoudit všechno mimoracionální, stávají se překážkou i mezi námi a jinými. Odcizení, pocit izolace a vyobcovanosti není jenom moderní heslo. Přes všechnu naši hmotnou prosperitu jsme nedokázali vytvořit ve městech lidské životní podmínky. Nezvládnutelně obrovská administrativa neustále přehlíží primární svazky společnosti a výsledné odcizení. Odkazem mnoha generací šílených individualistů je domek v předměstí na čtvrtakrovém pozemku, místo, které nelze znesvětit, jednotka, která ruší jakoukoliv závislost na komkoliv mimo nejužší kruh vlastní rodiny. Enormní technologie se snaží zařídit, aby se člověk nemusel během pracovního dne ptát druhého na cokoliv.

Uprostřed toho všeho hlodající vědomí zvláštnosti naší mizérie: jsme první civilizace, která si mohla dovolit zářivou nádheru této izolace. A největší protimluv ze všech: Když jsme konečně dosáhli blahobytu, o kterém se v historii lidem jenom zdálo, shledali jsme, že systém, který se tak úspěšně stará o naše hmotné nároky, je v zásadě nepřátelský našim nejhlubším lidským potřebám.