Psychologové vědí, jak významná mohou být náhodná přeřeknutí, při nichž se na povrch i proti naší vůli dere naše podvědomí - a prozrazujeme tak o sobě více, než bychom chtěli. Proto stojí za pozornost dvě taková „freudovská přeřeknutí“, která unikla vysokým vládním činitelům a významným způsobem doplňují probíhající diskuse o zásahu proti „technařům“.
Trestající policie?
Autorem prvého přeřeknutí je pan ministr Bublan, který na jednu z otázek po přiměřenosti zásahu (v rozhovoru pro MF DNES, 3.8.) odpověděl mj. takto: „Jde o princip: když někdo naruší soukromý pozemek, musí být potrestán“ (zvýraznil JH). Sám si zřejmě svou chybu ihned uvědomil a opravil se: „... respektive musí být prosazen zákon.“
Toto přeřeknutí jen posiluje již tak existující dojem, že tvrdost zákroku policie měla účastníky Czechteku především potrestat, případně zastrašit. Stojí však za to připomenout, že Policie ČR má, pokud jde o trestání narušitelů zákona, velmi omezené pravomoci: může trestat pouze udělením blokové pokuty za přestupky. Předpokladem je přitom, že přestupce svou vinu uznává a souhlasí také s výší trestu (což vyjadřuje zaplacením udělené pokuty). V žádném případě nemohou policisté „na místě“ trestat trestné činy ani takové jednání, které jeho pachatel nepovažuje za přestupek. A už vůbec nemohou používat „donucovací prostředky“ jako nástroje trestání - jednak proto, že náš právní řád tělesné tresty neobsahuje, jednak proto, že policistům je právo používat tyto prostředky omezeno jak co do účelu, tak pokud jde o způsob a formu. Představa policie trestající obušky a vodními děly (případně kopáním do hlavy) za jakékoliv protiprávní jednání je proto obludná a nepřijatelná. Je přitom mimo diskusi, že bylo možno předpokládat, že zasahující policisté, frustrovaní a stresovaní celodenním čekáním na zásah, se budou podobných skutků dopouštět (a subjektivně vystupovat jako „trestající ruka spravedlnosti“).
Poslušní občané?
Druhý výrok je však ještě pozoruhodnější - nejen tím, že pochází přímo od premiéra Paroubka, ale také tím, že nezazněl jen jako nechtěné přeřeknutí v rozhovoru, ale je úvodní pasáží článku, zaslaného z vlastní iniciativy panem premiérem do tisku („Prali se ti, kdo chtěli“, MF DNES, 3.8.). Je proto na místě předpokládat, že věrně odráží postoj současné hlavy výkonné moci v tomto státě. Stojí tedy nepochybně za to, ocitovat zde celý příslušný odstavec:
„Když v právním státě moc vydá příkaz, je nutno jej respektovat. Nikdo ale nemá patent na rozum a moc může vydat špatný příkaz. Ale špatný příkaz, který se mi jen nelíbí, nikomu nedává právo jej nerespektovat. Výjimkou by bylo, kdyby uposlechnutím byla porušena jiná, závažnější norma. To, co ze stáda činí právní komunitu, je však skutečnost, že vůči jakémukoliv špatnému příkazu mohou lidé protestovat a mohou se domoci jeho zrušení a náhrady utrpěných škod.“
Mám pocit, že tento výklad práva a právního státu pochází nejspíše z vojenských řádů (Zákl.-Ř-1-1 se to tuším jmenovalo). V podmínkách boje a vojenské discipliny je takový přístup v zásadě obhajitelný, pro „nekasárenskou“ a demokratickou společnost je však typické, že: „moc“ není jednolitou hierarchicky organizovanou entitou (v duchu „nedílné velitelské pravomoci“), ale je rozdělena na vzájemně autonomní složky s přesným vymezením kompetencí a pravomocí. Přitom, a právě to činí stát „právním státem“, smí „moc“ (a každá z jejích složek) dělat a nařizovat jen do té míry a v té oblasti, ve které jí k tomu výslovně zmocňuje právní řád - mimo toto zmocnění jsou veškeré vydané příkazy technicky vzato neplatné, a občan je respektovat (tím jich méně uposlechnout) nemusí. Podstatou sporu proto není, nakolik byly příkazy policie „špatné“, ale nakolik byly v souladu se zmocněními, které tato represivní složka ze zákona má (viz výše). Možnost protestovat proti „špatným příkazům“ je jen dalším rysem právního státu, možnost domáhat se jejich zrušení či náhrady způsobených škod je ve skutečnosti dost výrazně omezena procesními pravidly (a také fakticky - např. v případě diskutovaného policejního zásahu pochopitelnou a z okolností vyplývající důkazní nouzí postižených a poškozených).
Pokud myslel premiér Paroubek svá citovaná slova skutečně vážně, nemám valné mínění o jeho pojetí demokracie (a může přitom být sebeupřímnějším sociálním demokratem). Dost se totiž bohužel blíží onomu příslovečnému „Držet hubu a krok! (A stěžovat si pak můžete na lampárně!)“.
Jiří Hudeček
Pozor na přeřeknutí!
