

V říjnu 1995 jsem s Egonem Bondym a televizí France 3 přijel do Kerska za Bohumilem Hrabalem. Francouzi natáčeli Hrabalův portrét. Jenže v malé Hrabalově chatičce Bondy začal litoval sám sebe. Jí prý už jen zelí a česnek, brambory jsou drahé, snad teď ty konzervy pro domácí zvířata budou mu dobré. Hrabal jen mlčky naslouchal.
Pak si Bondy vyprosil, aby filmaři odešli a on mohl s Hrabalem zůstat pět minut o samotě. Když skutečně po pěti minutách odcházel z chaty, tekly mu slzy po tváři.
„Tak si představte toho Bondyho,“ vyprávěl mi Hrabal později. „Vyžádá si pět minut pro sebe. Nu dobrá, to by nebylo tak zlé. Pak mě drží za rameno a políbí na hlavu. Že prý se se mnou přišel rozloučit. Že už mě vlastně neuvidí. Že je to dnes naposledy. Že umřu a on bude dál v Bratislavě, odkud se do Čech už nevrátí. Hergot, povídám mu. Co to povídáte za pitomosti? Jak se tak na vás dívám, jak vás poslouchám, vy za rok umřete v Bratislavě, ale protože jste básník z Prahy, patříte sem. Zaplaťte si už teď advokáta, aby vás po smrti dopravil do Čech, do Prahy. Protože z Prahy je to do nebe blíž. No a pak se zase možná potkáme.“
Bondy skutečně zůstal v Bratislavě, do Prahy přijížděl zřídkakdy, několikrát jsme spolu jeli do Budapešti, na Bohemia-fest, na vernisáž našich knížek.
Především jsme si dál pravidelně dopisovali. Bondyho písmo se s přibývajícími roky stávalo drobnějším, nečitelnějším, seizmografickými záchvěvy těla i duše. Ale jak říkal Pavel Z., číst Bondyho dopisy je vždy osvěžením, absurditou, malým koánem.
V listopadu 2005 mě Egon Bondy v jednom z lístků nabádal:
Je to už trošku na pováženou, jak ty roky do člověka kopají. Posraným navrch to bylo vždycky, ale tohle už je týrání domácích zvířat. Honem si ještě užívejte!
V červenci 2006 se v dopise svěřuje:
Nepřetržitě odkládám návštěvu u psychiatra. Konec blízký, všechno dobré. Pijte pivo i za mě!
A o dva měsíce později:
Jinak jsem už srandovní k popukání, z deprese do deprese, až mě to nakonec přestává bavit... Poprvé po 25 letech zajdu k psychiatrovi pro prášky proti nervozitě.
Za pár dní Bondy z Bratislavy hlásí:
Po celou dobu ordinace jsme se oba chechtali, až jsme se za břicho popadali, a pak mi dal radu, což jest, abych se v mém věku co nejvíce flákal. Vděčně jsem jeho vědeckou radu přijal...
Život jej stála banální nehoda s cigaretou. Je s podivem, jak podobně odcházeli pražští-libeňští „něžní barbaři“ z tohoto světa. Grafik Vladimír Boudník se v prosinci 1968 oběsil na klice, malíř Zdeněk Bouše záhadně skončil na dálnici pod koly aut, v únoru 1997 spisovatel Bohumil Hrabal přepadl z okna...
Jako by svůj osud Egon Bondy tušil. Dva týdny před nešťastnou událostí napsal mi svůj poslední lístek z tohoto světa se vzkazem:
Sejdeme se natrvalo ve známé hospodě..., kde už nás netrpělivě čekají Hrabal a Bilbo s připitomělým úsměvem věčných debilů - solí to země.
Právo, Salón, 19. 4. 2007, Tomáš Mazal