Vychutnej si svůj protest!

Jeho stanovisko lze stručně shrnout takto: Hnutí techno je výrazem snahy uniknout z dosahu systému, a to buď radikálně - bezcílným touláním v autech, anebo aspoň pořádáním nekomerčních mejdanů pod širým nebem. Obojí dává „pocit nebývalé svobody a nezávislosti na systému“.

Popis pocitů podaný zevnitř hnutí se míjí s mou diagnózou sociologa-netechnaře. Pokusím se proto svůj pohled dále rozvést. Předesílám, že nemám nic proti technařům. Nemám však ale ani důvod sdílet jejich iluze. Nepochybuji o tom, že na technoparty zavítá nejeden bystrý, sympatický a inteligentní mladý člověk. Jen mi není tak úplně jasné, co tam v tom případě dělá.

Techno jako rezignace před systémem

Termínem „systém“ bývá v kritické teorii označován neosobní mechanismus ekonomické a politické moci, který formuje jednání konkrétních lidí podle potřeb své vlastní reprodukce. Politici, kteří usilují o více moci, ekonomové, pro které peníze jsou vždy až na prvém místě, jsou jen poslušnými loutkami, které se zcela ztotožnily s imperativy mocného systému a přiživují se na jeho výkonnosti. Jeho mocné tlaky přitom považují za svou vlastní vůli a jeho možnosti mylně ztotožňují se svou vlastní potencí.

Proti této degradaci lidí (a to i těch nejmocnějších) na pouhé součástky systému vystupují od počátku modernity mnohá protestní hnutí. Mezi prvními byli anarchisté, kteří věří v možnost rozbít odosobnělý systém a nahradit ho asociacemi svobodně kooperujících jednotlivců. Systémový tlak působící shora chtějí nahradit samoorganizací přicházející zdola.

Už v tomto bodě by měli technaři zbystřit pozornost. Skutečná alternativa k systému se pozná podle toho, že chce něco aktivně vytvořit. Nespokojuje se s pouhým parazitováním na zbytcích, které z přeplněného stolu systému padají.

V 60. a 70. letech minulého století mělo hledání alternativy dvojí podobu: nejprve přišla vlna komunitních hnutí, o něco později začal prudký vzestup široké palety takzvaných nových sociálních hnutí.

Komunitní hnutí se snažila vybudovat malé ostrůvky alternativního života. Po prudkém vzestupu na přelomu 60. a 70. let komunity prudce upadly. Mimo jiné se o to zasloužily sezónní nájezdy svobodných nomádů. Ti vždy v létě komunity zaplavili a dříve než stačili vyjíst rezervy na zimu, náruživě se oddávali sběru nových zážitků. Jistě přitom prožívali „pocit nebývalé svobody a nezávislosti na systému“.

Sociální hnutí 70. let pochopila, že cesta nevede přes izolaci v komunitách. Nesnažila se o rekonstrukci celé společnosti, nesnila o ideální obci. Chtěla energicky prosadit zcela konkrétní požadavky v oblasti ekologie, feminismu, občanských práv, ochrany zvířat či protestu proti válce. Sociální hnutí byla systému mnohem nebezpečnější než komunity, protože neslibovala velké dobro někdy do budoucna, ale bojovala proti drobným projevům zla zde a nyní. Proto například nemá tato protestní hnutí v oblibě úředně nejvyšší patron technařů v naší zemi.

Teprve když se podařilo v průběhu 80. let nová sociální hnutí otupit, znechutit, odradit a zpacifikovat, přišli na scénu angličtí nomádi se svým okřídleným heslem: Nic nežádáme, nic nechceme, jen prostor pro naše toulání.

Rezignace a kapitulace se staly jejich programem. Hrají si na vyobcované bezdomovce, ale zásadně jen s plnou nádrží. Dělají ze sebe lidi bez domova iniciativně a s velkým gustem, a cynicky se tak vysmívají všem, koho do pekla bezdomovectví semlely neúprosné mechanismy systému. To, že se přitom cítí velmi zajímavě, lehce a svobodně, je jejich problém, kterým se zde zabývat nebudu. Jen bych jim doporučil strávit pár týdnů v zimě na pražském hlavním nádraží. Pak by si možná začali hrát na něco jiného.

Co je a co není konzum

Stoupenci techna si až křečovitě odmítají připustit, že jejich jednání je projevem obyčejného konzumu. Nelámou si příliš hlavu nad tím, podle čeho se konzumní jednání pozná. Skutečnost, že technaři jezdí na své akce většinou v ojetých autech, popíjejí zpravidla lacinější alkohol a pouštějí si lacinou hudbu, ještě neznamená, že se nechovají konzumně. Konzumně se chová třeba i chlapík, který s kumpány den co den popíjí laciné patoky ve čtvrté cenové skupině, cigarety si lepí na koleně a pouští si k tomu nahlas rádio. K jeho cti ovšem slouží, že nic z toho nevydává za „snahu uniknout z dosahu a dohledu systému“. Jak tedy rozlišit konzumní a nekonzumní chování? Můžeme vyjít třeba z Benjaminovy kritiky technokratismu. Walter Benjamin vytýkal technokratům už koncem 20. let minulého století, že usilují přivést přírodu vně nás i uvnitř nás pod totální kontrolu. Svobodná společnost by měla naopak usilovat o to, aby získala kontrolu nad svým vztahem k přírodě. To znamená mimo jiné osvojit si schopnost reflektovat vedlejší důsledky, které z praktikovaného vztahu k přírodě vyplývají.

Můžeme definovat konzumerismus jako takový postoj ke světu, který programově odmítá získat kontrolu nad svým vztahem k přírodě, ať již jde o přírodu vnější či vnitřní. Bez ohledu na to, jak skrovné jsou jeho prostředky, konzument je bude využívat jedině k tomu, aby si zahodoval, třebas by to byla hostina ze zbytků.

Klidně rozšlape pole, které nezasel, do lesa chodí na roští nejraději s motorovou pilou, auto odstaví uprostřed louky. Vždyť příroda za něj dá vše opět do pořádku, je to její starost. Po lehkém předávkování se konzument nechá ošetřit, po předávkování těžkém odvézt do nemocnice. Vždyť doktoři ho z toho dostanou, je to jejich starost. Nejsem si jist, zda akce tohoto typu lze nazvat spolu s Rychetským „jedinou neplacenou a nikým nesponzorovanou hudební akcí“.

Podle Waltera Benjamina platí, že jedině tehdy, získáme-li kontrolu nad naším vztahem k vnější i vnitřní přírodě, budeme moci kontinuálně rozvíjet svou zkušenost. Konzumerismus naopak dosazuje namísto souvislé zkušenosti, která člověka obohacuje, jen nesystematický sběr zážitků, jenž člověka opotřebovává. Technaři musejí sami nejlépe vědět, nakolik monotónní hudba, drogy a únava ze škubavých pohybů rozvíjejí jejich zkušenost a nakolik slouží jen útržkovitému sběru zážitků. Ti, kteří se vyjadřují na kameru, hodnotí své vnitřní obohacení slovy „pařba“ či „super“. Výřečnější z nich mluví o „superpařbě“.

Benjamin analyzuje konzumní chování jako dialektiku „nového a stále téhož“. Tvrdí, že kapitalismus plodí ohlupující monotónii stále téhož, vydává ji ovšem vždy zásadně za něco zbrusu nového. To vše jen proto, aby zvýšil zisk z prodeje. Lidé si nebudou kupovat radostně stále totéž, pokud nebudou přesvědčeni, že kupují pokaždé něco nového, něco, co tu ještě nebylo.

Nejsem muzikolog. Jako laika mne však napadá, že nejlepší zvukovou kulisou k Benjaminovým úvahám o beznadějně stále stejném, které je nabízeno v nepatrných obměnách stále znovu a znovu, by byla nejspíš tak hudba techno. Technaři ovšem vidí svou originalitu v tom, že ukolébávající monotonii stále téhož produkují úplně zadarmo, neziskově. Lze to vnímat jako protest? Asi je to protest nápodobou.

Svoboda nomádů a její sponzoři

Lukáš Rychetský chválí svobodu otců zakladatelů techna, jejichž ideálem bylo toulat se jako nomádi a díky tomu žít soběstačně. Vidím v tom velké nedorozumění. Nomádi nikdy nežijí soběstačně. Kdysi dávno, když bylo lidí ještě málo, toulali se krajinou, živili se sběrem a lovem a parazitovali přitom na schopnosti přírody obnovovat zdroje, které oni svobodně a bez omezení spotřebovávali. Když pak lidí přibylo, nebylo už možné, aby se svobodě těch, kdo nesejí, ale pouze sklízejí, oddávali všichni. Nomádi se začali živit jednoduše tím, že parazitovali na usedlém obyvatelstvu a svobodně konzumovali jeho nadvýrobek. Tak vznikla většina barbarských říší. Nomádi si své cizopasnictví vykládali jako privilegium, které je vůči usedlým pošlechťuje. Tak vznikala v antice a v raném středověku šlechta.

Cizopasní nomádi mají dnes své vysoce civilizované nástupce. Jsou jimi nadnárodní společnosti, které také těží ze své svobody toulat se po celé planetě a přiživovat se na zdrojích lokalit, ve kterých se vždy jen dočasně usazují. Když zjistí, že jiná zem či jiný kraj jim umožní znásobovat své zisky svobodněji a velkoryseji, alespoň na pár sezón tam zavítají. Ani tito novodobí kočovníci nežijí soběstačně, živí se na těle svého hostitele, pokud jim to přináší výhody. Svému hodování říkají někdy poněkud cynicky „teritoriální rozvoj“.

Stačí se podívat do oblastí, z nichž se právě odstěhovali za lepším, abychom zjistili, co vlastně tito svobodní kočovníci rozvíjejí. Když odtáhnou za lacinější pracovní silou směrem na východ, zbývá po nich vysoká nezaměstnanost, alkoholismus, drogy, chátrající supermarkety na jedno použití a půda všude kolem pokrytá asfaltem a betonem cest, které už nikam nevedou a nic nespojují. To, co si dnes můžeme prohlížet v mnoha postižených oblastech Porúří, v severovýchodní Francii či na předměstích Barcelony, je předzvěstí toho, jak budou u nás po sezóně vypadat místa, kde právě s velkou slávou vznikají průmyslové zóny lákající nadnárodní společnosti. Ani moderní kočovníci nežijí soběstačně, navíc odvykají soběstačnosti usedlou populaci, která je živí.

Toulaví raveři mají úplnou svobodu chovat se jako chudí příbuzní velkých nadnárodních toulavých kočovníků. Nemají však, právě tak jako oni, ani v náznaku šanci přiblížit se tím soběstačnosti. Ta totiž člověka vždy zároveň ukázňuje a svazuje. Soběstačný není ten, kdo po vyjedení zásob snadno najde nového dočasného hostitele. Být soběstačný bylo vždy spjato s určitou nudou lokální vázanosti a vždy to bylo hodně pracné. Toulat se volně jako pták je poetické jenom tak dlouho, dokud se lze spoléhat na to, že jedni budou znova a znova pracně osévat pole, která budou ti druzí volně a bez závazků sklízet. Možná bychom mohli založit definici plnohodnotné aktivity a prázdného konzumu také na tomto protikladu.

Naprosto ideální protest

Vraťme se však od svobodných kočovníků k našim méně dokonalým technařům a k aktuální situaci. Kdybych reprezentoval systémové struktury peněz a moci, nepřál bych si mít jiného oponenta než právě je. Chtěl bych někoho, kdo protestuje zásadně jen v letních měsících, a pouze tehdy, neklesne-li teplota pod 12 stupňů a nepadá-li k ránu příliš studená rosa. Všemožně bych si takového kritika hýčkal. Spolu se senátorem Štětinou bych objížděl připravovaná jeviště radikálního rozchodu se systémem a vlídně bych rebelující „bezdomovce“ povzbuzoval: Máte tady hebkou travičku, hezké holky, co víc si můžete ke svému protestu přát.

Hýčkal bych si oponenty, kteří v lidech budí dojem, že být proti systému znamená vypadat aspoň po dva tři víkendy v létě hodně zanedbaně, popíjet na louce ve křoví, a když se trochu ochladí, jít se schovat k někomu, kdo mě může nakrmit, protože není tak důsledně protisystémový jako já.

Lukáš Rychetský soudí, že technaři představují pro systém obrovské nebezpečí, jen Keller to prý nepoznal. Pokorně přiznávám, že jsem to opravdu nepoznal, a to dokonce ani po opakovaném upozornění. Navíc na sebe prozradím, co vše jiného ještě nechápu.

Pořád si myslím, že jakýkoliv protest může ohrožovat systém jedině tehdy, může-li být významně rozšířen. Když bychom ale všichni „unikli do bezdomovectví“ a s plnou nádrží jezdili vyjídat usedlé komunity, pak mi není jasné, kdo by nás časem živil. Ani zásoby tolerantních anarchistů nejsou přece bezedné a protest technařů bývá vždy jen „protestem až do vyčerpání zásob“.

Dále se domnívám, že protest může být jakžtakž věrohodný jen tehdy, když nebrání kritikům systému vychovávat děti na takové úrovni, aby se mohly jednou samy rozhodnout, jak chtějí žít. Nechápu, jak by mohly mít takovou volbu děti, které by kočovaly spolu s technaři Evropou.

Vůbec pak nechápu, jak může být protest proti konzumní kultuře organizován pomocí automobilů, skrze nekonečné bezcílné přejíždění sem a tam, od jedné benzínové pumpy ke druhé. Že by zase protest nápodobou? Právě ta auta, v nichž technaři z celé Evropy dorážejí každým rokem do České republiky, aby demonstrovali, jak žít v éře nafty a benzínu nezávisle na systému, mne přivádějí snad nejvíc do rozpaků. Vidí takoví lidé ještě vůbec nějaký rozdíl mezi nezávislostí na systému a rutinním přiživováním se na něm?

A vůbec pak už nechápu, že naše technaře nezaráží, když je v protestu podporují špičky systému včetně Václava Havla a Václava Klause. Ten prvý, nepochybně jen z roztržitosti, docela zapomněl na svou někdejší protisystémovost. Ten druhý je ztělesněním systémové instrumentality v celé její nahotě. Technařům ale nevrtá hlavou, proč jim tak fandí, když se válejí opilí někde na louce, právě ti, kdo pro anarchisty neměli slůvka pochopení, když v září 2000 demonstrovali v Praze proti sletu největších finančních nomádů planety.

Nakonec ještě jeden docela drobný detail. Psal jsem ve svém článku o tanečnících s kroužky v nosech. Lukáš Rychetský mi vyčítá, že šířím předsudky ve stylu lidového konzervatismu. Omlouvám se. Nikdy jsem neviděl žádného technaře s kruhem v nose. Po pravdě řečeno je mi docela jedno, kam všude si tanečníci kroužky věší. Snaha vylepšovat přírodu mne nedojímá. Kroužky v nose ale mívají býci. Vsunují se jim na toto citlivé místo proto, aby nerebelovali a nechali se pokojně vést na dlouhé, pevné tyči. Kamkoliv je nasměrují, jdou jako beránci. Možná si myslí, že je vedou někam na čerstvou, zelenou travičku. Na co to vlastně lákal technaře senátor Štětina?

Právo, 3. 11. 2005, Jan Keller