
Kouřové signály z orgií pouličního násilí zprostředkované v uplynulých dnech televizními kamerami tentokrát nepocházely z džungle amerických velkoměst, ze Severního Irska, Kosova či dokonce z bývalého třetího světa, nýbrž ze země, která dala Evropě myšlenku národního státu postaveného na ideálech volnosti, rovnosti a bratrství:
Francouzem jest francouzsky hovořící občan Francouzské republiky. Hořící předměstí, ona nechvalně známá betonová sídliště na okraji velkých měst, definitivně ukázala, že realita je poněkud jiná, než jak ji sugeruje fotbalový tým Francie: ,La Grande Nation‘ se během několika dnů proměnila v nahého císaře z Andersenovy pohádky.
Ghetta jsou i v jiných zemích
Hlavní podíl na tomto definitivním vystřízlivění nemají nepřekonatelné kulturní bariery či snad islám, a už vůbec ne národní idea založená na svobodě, právu a solidaritě, nýbrž skutečnost, že příliv neoliberální politiky, valící se od počátku 90. let Evropou jako tsunami, nezadržitelně prohlubuje propast mezi republikánským ideálem francouzské revoluce a sociálněpolitickou realitou dneška.
Jak francouzské události hodnotit? Masová imigrace, zejména ta ilegální, přináší pochopitelně kulturní i sociální problémy, v neposlední řadě tvorbu ghett se vším negativním, co takový proces provází. Netýká se to ovšem pouze Francie: v Německu lze třeba pozorovat obdobný jev s Turky či přistěhovanými Němci z bývalého SSSR.
Ani ve Francii nespadly dnešní problémy z čistého nebe. Již od počátku 80. let řada varovných signálů ohlašovala možný příchod bouře. Stát však namísto toho, aby v patřičných oblastech zesílil své angažmá, začal se pomalu, ale jistě vytrácet ze scény.
Vrcholem této nepolitiky byl na straně jedné příliv přistěhovalců, na straně druhé drastické krácení sociálních projektů v rizikových lokalitách včetně rozhodnutí ministra vnitra Sarkozyho o zrušení místních policejních stanic (police de proximité) před třemi lety. Přitom právě tito policisté znali velmi dobře tamní poměry a často dokázali navodit atmosféru důvěry mezi nimi a mladistvými. Zrušením prevence a ústupem státní moci byly tyto čtvrti ponechány svému osudu. Výsledkem nebyl poplašný oheň, ale plošný požár. Fatální na celé situaci je, že se tu mísí prvky sociálního protestu s kriminální energií, navíc v životním prostoru s nedostatkem pozitivní perspektivy: násilí se tu již stalo běžnou součástí života. Kdo se dostane do tohoto prostředí, což není v případě nezaměstnanosti těžké, jen těžko se z něj vymaní.
Postižení to vyjadřují takto: špatné jméno, špatná barva pleti, špatná adresa. Stačí, aby uchazeč o práci jen uvedl bydliště, a jeho šance na zaměstnání často klesnou k nule. Bludný kruh z příčin a souvislostí.
Nicméně v betonových silech na pokraji měst nežijí pouze imigranti s potomky, hrozba sociálního propadu se nevznáší jen nad přistěhovalci z Maghrebu či z bývalých černých kolonií, nýbrž stále silněji i nad příslušníky tradiční „bílé“ střední vrstvy.
V posledních třech letech zažila Francie intenzivní boj proti neoliberální politice, jehož vrcholem bylo odmítnutí evropské ústavy. Vláda však dál neochvějně pokračovala v privatizaci a radikálním krácení výdajů v sociální oblasti.
Zachrání se jen ten, koho si všimnou...
Nyní chce vyslat do předměstí na pět tisíc sociálních pracovníků a na projekty spojené s jejich působením plánuje uvolnit 100 miliónů eur. Premiér de Villepin mluvil v parlamentě dokonce o osobních nabídkách práce či vzdělání.
Odpovědi na otázku, kdo zodpovídá za tento politický Absurdistán, ve kterém se raději vydávají peníze na hašení požáru než na jeho prevenci, se zřejmě běžný občan nedočká. Zato si ale od mladistvého vandala odnese do budoucna ponaučení v podobě hesla raženého příslušníky „ztracené“ předměstské generace: jen ten, koho si společnost povšimne, se zachrání.
Přitom snad nikdo nepochybuje, že by si tato „verbež“ (ministr Sarkozy) sotva vynutila pozornost pokojnou demonstrací. Nicméně i tak nastolují premiérovy plány více otazníků než odpovědí.
Problém lidí „třetí kategorie“
Bez radikální změny současné politiky, kdy stát nefunguje jako strážce sociální rovnováhy společnosti, nýbrž jako garant maximalizace zisků nadnárodních koncernů, sotva padnou tato opatření na úrodnou půdu.
Konflikt ovšem ukazuje ještě na jeden fenomén, který v dobrém i zlém charakterizuje francouzskou společnost. Vyhraněně politická definice národa zplodila iluzi, že Francouz de jure je jaksi automaticky i Francouzem de facto. Přistěhovalci z jiných kontinentů přitom samozřejmě stojí před jinými otázkami než Baskové, Bretonci a Alsasané -o Korsičanech ani nemluvě -, kterých se rigorózní pařížský centralismus vůbec neptá, zda jsou Francouzi pouze geograficky, anebo i srdcem.
Předpoklad, že se imigranti a jejich děti jaksi automaticky „zabydlí“ a že je společnost jaksi automaticky mezi sebe jako sobě rovné přijme, byl a je prostě mylný. Přes ujišťování politiků o opaku se v běžné společenské realitě z třetí imigrantské generace stala třetí kategorie Francouzů.
Zbývá otázka, jak dál. Ať již mladistvé účastníky pouličních násilností charakterizujeme jako oběti poměrů či obyčejné kriminálníky (nejspíše jsou obojí), jedna věc je jistá: člověk se nedá regulovat „trhem“. Zatímco násilí všeho druhu se už stalo součástí reality, přesunul se pojem solidarity z roviny celospolečenské do roviny soukromých vazeb.
K nim patří i ty mezi členy pouličních band a gangů. Těm se za dané situace jen těžko dá vysvětlit, proč by se ke společnosti měli chovat solidárně jako „ti dole“, když tak nečiní ani „ti nahoře“.
Autor je publicista, působí v Německu
Právo, 12. 11. 2005, Petr Schnur