(Stručná poznámka na okraj diskuse o technoparty na Tachovsku)
Ani v levicovém hnutí neutichají diskuse o červencové technoparty na Tachovsku, kterou rozehnala policie. Objevují se různé názory na to, zda hnutí milovníků technohudby představuje či nepředstavuje kulturní a civilizační alternativu nynější společnosti.
Pokud se nemýlím, tak například docent Radim Valenčík je přesvědčen, že hnutí technařů opravdu představuje ve smrdutém rybníce českého lumpenkapitalismu jakýsi „ostrůvek pozitivní deviace“. Naproti tomu profesor Jan Keller říká, že technaři vůbec nechtějí měnit systém, že jsou naopak zcela vědomou součástí systému a jejich snaha bavit se a tančit při stereotypním rytmu tehchnohudby zapadá do logiky rodově-kmenového, mytologického vědomí a sebevědomí, jež plodí orgiastické kulty, v nichž se rozplývá individualita lidské osobnosti.
Při prohlížení knihovny na chalupě jsem zcela náhodou objevil více než třicet let starý článek sovětského filosofa Jurije Davydova „Mystika potrebitělskogo soznanija“, který vyšel v časopise „Voprosy literatury“ č. 5/1973. Tento článek přeložil do češtiny Ladislav Zadražil a vyšel pod názvem „Mystika spotřebního vědomí“ v časopise Světová literatura č. 5/1974, str. 235 – 256. (Mně osobně by se více než „spotřební vědomí“ líbil výraz „konzumní vědomí“). Myslím si, že obsah zmíněného článku je velmi zajímavý právě v souvislosti s diskusí o sociálně revoluční či sociálně konformní povaze hnutí milovníků technohudby a minimálně stejně tak aktuální, jako byl v době svého vzniku.
Davydov píše, že konzumní vědomí „se zdaleka neprojevuje jen v přízemní rovině masové spotřeby a jí podmíněné „masové kultury“ státně monopolistického Západu. Proniká (a nikoli neúspěšně) i do oblasti náboženství a filosofie, morálky a práva, stojí u zrodu módních náboženství a „myšlenkových pochodů“, zvyků i stereotypů chování. Nečekané plody přináší i na politickém poli: například v podobě „revolučnosti“ nového typu, usilující o spojení politické revoluce s revolucí sexuální a kladoucí rovnítko mezi Vzpouru a Orgasmus. Toto vědomí si samozřejmě vytváří i příslušné umění a literaturu; zdaleka se přitom neomezuje pouze na sféru výlučně masové umělecké kultury.“ (str. 235). A Davydov pokračuje: „Zvláště naléhavá je konkrétní aplikace pojmu „spotřební vědomí“ v těch případech, kdy máme co činit se „sublimací“ běžných spotřebních snah v komplikovanějších a kultivovanějších formách společenského vědomí. Při podobných „sublimacích“ dochází vždy k jistým paradoxům. Například to, co na běžné spotřební úrovni figurovalo jako „životní próza“, která se ovšem omrzela, vydává se na rafinované spotřební úrovni za „revoluční požadavek“, jehož realizace znamená „skok“ do nové sociální dimenze. Nebo zase to, co se na běžné spotřební úrovni praktikuje jako elementární (a proto už trochu fádní) „sex“, přechází na rafinované spotřební úrovni v rafinovanou „rozkoš z nenávisti“: v sadismus, masochismus atd.
Při všech těchto proměnách je důležité nepouštět ze zřetele původní univerzální spotřební zaměření, které je i nadále „rovno samo sobě“ a zajišťuje tak souvislost všech svých uvedených modifikací se „spotřebním vědomím“, s celou „spotřební společností“. Při takovém přístupu k problému se nečekaně obnaží vnitřní příbuznost rozličných proudů „subkultury“ západní mládeže, jež se ve stádiu své „krystalizace“ stavěly navzájem do protikladu a pak se postupně za poslední desetiletí jeden za druhým vystřídaly: hippies, gamleři, beatníci a „nová levice“. Přitom vychází zároveň najevo, jak jsou si paradoxně blízké pozice na první pohled tak různorodých idolů současné západní mládeže, jako je Herbert Marcuse a Marshall McLuhan, Norman Mailer a Franz Fanon, Susanne Sontagová a Hans Magnus Enzensberger, Chester Anderson a Peter Handke.“ (str. 236).
Přízemní dychtění po smyslových požitcích v nejširším slova smyslu se v současné kapitalistické společnosti sublimuje v cosi na způsob náboženské víry – víry v božskou podstatu rozkoše, a to jakékoli rozkoše, už jenom proto, že je to rozkoš. Přitom toto náboženství – nejpřesněji by se dalo označit za náboženství hédonistické – má určité mystické jádro i jemu odpovídající esoterický kult. Americký divadelní soubor „living-theatre“ sehrál představení pod názvem „Ráj – hned teď!“. V této formulaci je vyjádřen veškerý smysl konzumní hodnotové orientace přeměněné v mystický náboženský kult: člověk má usilovat o jakoukoli myslitelnou slast „hned teď“. Ve slovním spojení „ráj hned teď“ je třeba klást důraz právě na ono „hned teď“. „Ráj“ se má totiž zrodit v okamžiku, kdy přestaneme odkládat uspokojování potřeb rozkoše „na zítřek“ a začneme je uspokojovat rovnou na místě, „tady a teď“. Ideologové „ráje hned teď“ hovoří o tom, že ve druhé polovině dvacátého století došlo ve vyspělých kapitalistických zemích k souběhu čtyř revolucí: „revoluce sexuální, elektronické, umělecké a psychedelické".“ Tím vznikla naprosto reálná možnost uspokojovat všechny lidské potřeby rozkoše bez výjimky, aniž by je bylo třeba odkládat na lepší časy.
Sexuální revoluce se postarala o odstranění všech zábran v oblasti erotiky, které vytvořila náboženská tradice, buržoazní právo a buržoazní morálka. Psychedelická revoluce, spojená s rehabilitací narkotik, se postarala o likvidaci „tabu“, jejichž nositelem je individuální lidské vědomí, zabraňující člověku v jeho touze plně se oddat slastem. Umělecká revoluce, která odstranila zastaralý typ lidského vnímání, se na jedné straně o první dvě revoluce opírá, na druhé straně je dále prohlubuje – odhaluje nové možnosti slasti, jež v sobě tají sféra umění. Elektronická revoluce pak proměnila náš svět ve svět bez prostoru a času, svět „absolutní současnosti a věčného teď“, jinak řečeno, ve svět „zastaveného okamžiku“, užijeme-li Goethova symbolu.
Zde můžeme pochopit ideologii beatníků a hippies, jejíž esoterickou formulí je právě hédonistický „ráj hned teď“. Beatníci jsou ti, kdož by si přáli zastavit okamžik blaženosti, osvobodit jej, osvobodit sebe sama, své vědomí a paměť od všeho toho, co by znemožnilo adekvátní prožitek slasti, co by jej překrylo vzpomínkami na minulost nebo myšlenkou na budoucnost, starostí o osudy nejbližších či dokonce o svůj vlastní osud. Hippies prý žijí v „obrovské přítomnosti“, kde není místa pro minulost ani pro budoucnost, pro individuální vědomí a sebevědomí, paměť a plánovité záměry. Chtějí jen pouze „být“, přičemž v jejich pojetí se bytí rovná slasti, která je osvobozena od „práce a povinnosti“, spatřují v naprostém odmítnutí všech povinností a závazků – politických i mravních – jedinou možnou „ctnost“.
Zde máme myšlenkové jádro soudobého hédonismu, podle něhož je bytí totožné s rozkoší, a přitom nikoli s každou rozkoší, ale právě s rozkoší smyslovou, či dokonce přesněji s rozkoší fyziologickou. Neboť fyziologická rozkoš je ve shodě se zřetelnou vulgárně materialistickou orientací soudobého hédonismu daleko více „jsoucí“, má mnohem vyšší „ontologickou kvalitu“. Neboť pouze smyslovou, fyziologickou rozkoš lze představit jako „věčnou přítomnost“ bez minulosti a budoucnosti, jako „zastavený okamžik“ dokonalé rozkoše. Ve světle těchto axiomat hédonistické mystiky se stává plně pochopitelným vyhroceně nepřátelský vztah beatníků, hippies a soudobých proroků moderních náboženských proudů k času jako takovému – vztah na první pohled zcela absurdní, úsilí zahrnout čas do sféry „převráceného vědomí“. (tato pasáž viz str. 237 – 239).
Byl to Freud, kdo první zahovořil o tom, že základem lidské psychiky je „id“, „ono“, které se řídí principem slasti. Freud však zároveň také postuloval princip reality, jímž se řídí naše bdělé, denní vědomí, naše „já“. Tento princip reality překonává „sexuální revoluce“, jež chápe sexuální vztahy jako mystický kult, náboženský rituál. Zde však ihned vychází najevo nová okolnost. Jestliže, jak ironicky poznamenal Heine, k vykonání dobrého skutku stačí jediný člověk, kdežto ke hříchu je už zapotřebí alespoň dvou, pak k tomu, aby se z hříchu stal kultovní obřad, je zjevně i dvou lidí málo. Musí tu být přinejmenším ještě někdo třetí, čtvrtý, pátý, šestý atd. A právě zde se v lůně hédonistické mystiky objevuje potřeba „kolektivu“, chápaného jako určitý nerozčleněný – stádní – útvar, jako fantastický „rod“, složený z lidí, kteří jsou navzájem spjati v minulosti naprosto nepředstavitelnými sexuálními vztahy. Tento kolektivní, rodový princip má přitom v rámci hédonistické mystiky druhotnou, podružnou povahu, v poměru k principu slasti, jež zde figuruje jako princip nejvyšší, základní a ústřední.
„Rod“, „občina“ se zde jeví jako nástroj, jímž se člověk v kolektivní extázi „osvobozuje“ od individuálního vědomí – a svědomí – , bránícího stupňování rozkoše. Noví mystikové, kteří dospěli k závěru, že sexuální rozkoš, prožívaná „kolektivně“, „na veřejnosti“, se zmnohonásobuje pocitem „prvobytné kolektivnosti“, znovu objevili „pravdu“ starověkých bakchanálií – a některých indických sekt. Aby k takovému prožitku vůbec mohlo dojít, je ovšem vskutku třeba vzdát se v sexuální sféře jakéhokoli „výběru“, vzdát se „zjevně zastaralé“ snahy vidět v jiném člověku něco neopakovatelného a jedinečného: individualitu, osobnost. Mystika konzumního vědomí odvrhuje všechny tyto „archaismy“ naprosto stejně, jako se jich vzdává masová, standardizovaná průmyslová výroba. (viz str. 240 – 242).
Extatickému rozplynutí individuálního vědomí v „kolektivním nevědomí“ napomáhá dále „psychedelická revoluce“, objevující před vědomím „nové horizonty“ a především „umělecká revoluce“. Neboť pouhá přítomnost v davu ještě nestačí, aby se člověk úplně a beze zbytku zřekl vědomí vlastního já, aby se rozplynul v „kolektivním nevědomí“, které má schopnost uvést jej do „ráje hned teď“. Tady musí přijít na pomoc umění, ovšem ne jakékoli umění, nýbrž to, které je dionýským mystériem, schopným uvést člověka do kolektivního orgasmu. Takovým druhem umění je především rocková hudba, již povyšuje hédonistická mystika na jakýsi univerzální princip světa. Skladatel rockové hudby má hrát „na tělo diváka jako na poslušnou kytaru“. Právě „na tělo“, a ne na duši, neboť „duše“ není přitom vůbec zapotřebí: princip rockové hudby je způsob, jak „překonat“ individuální vědomí, pohroužit člověka do kolektivní, „rodové“ slasti „ráje hned teď“. Rockový koncert jako dionýský rituál je rituál přinášení oběti: je obětován, zabit individuální princip nebo to, co jej symbolizuje, aby mohla propuknout extatická rozkoš z hromadného „vplynutí“ do „kolektivního nevědomí“. Rockový Orfeus rozbíjí ve vrcholném okamžiku koncertu svou kytaru a hází její kusy mezi publikum, aby mu dal tímto způsobem na srozuměnou, že se zříká umění i sebe sama jako umělce, protože teď, kdy má pokračovat orgiastický rituál, už není zapotřebí ani umění, ani umělce jako jeho představitele. „Estetickým fenoménem“ se stává už sám extatický dav coby „totální jednota“, kolektivní anonymita, nepřipouštějící žádnou „partikularizaci“, žádný „osobnostní princip“, ochotná a schopná obětovat každého, kdo by se jej proti ní pokoušel obhajovat. Čin rockového Orfea, který se zříká své kytary, svého umění i své osobnosti, může být v jistém slova smyslu vykládán i jako rozumný akt sebezáchovy. Neboť dav ve stavu extáze odmítá připustit, že by existovalo něco vyššího, než je on sám. A do svého bakchantského chorovodu přijme jen toho, kdo mu dokáže, že je s ním jedno tělo. Dav může snést v podobě svého idolu, aniž by propadl zjevné snaze ho rozdrtit, „anihilovat“, pouze svou vlastní podobu. (viz str. 244 – 249).
O Davydovově článku by bylo možné pojednat ještě mnohem obsáhleji, myslím však, že i tento stručný nástin postačí. V době, kdy Davydov psal svůj článek, mělo buržoazní konzumní vědomí, sjednocující vulgární materialismus se stejně vulgární hédonistickou mystikou, ještě určitý levicový, antikapitalistický politický nádech, který však časem zcela vyvanul. I z toho důvodu si myslím, že o názoru, podle něhož představuje hnutí milovníků technohudby jakýsi „nový revoluční subjekt“, lze s úspěchem pochybovat. Hlavní důvod je ovšem ten, že kapitalistická liberálně tržní ekonomika je na své poptávkové straně založena na stimulaci masové spotřeby a masového konzumního vědomí, jež v sobě zákonitě obsahuje tendenci k rozplynutí lidské individuality a opravdové svobody osobní volby ve falešné, převrácené a odcizené pseudokolektivitě buržoazní společnosti i k uskutečňování oněch čtyřech „revolucí“, o nichž se zmiňuje Davydov. (Stačí se jen podívat na „uměleckou revoluci“, kterou provádějí různé „reality show“ v televizní tvorbě). Různé hypermarkety a supermarkety – to jsou ony chrámy, v nichž každý den probíhá dionýský hédonistický rituál, v němž je princip lidské individuality obětován bohu mamonu …A ještě jedna poznámka na úplný konec: čtenářům časopisu Marathon by vůbec neškodilo, kdyby častěji studovali práce sovětských filosofů. Namátkou mi na mysl přicházejí jména Iljenkov, Kopnin, Šinkaruk, Bosenko, Byčko, Kušakov atd.
Marathon, 6/2005, František Neužil
František Neužil na starém webu SDS:
Nový revoluční subjekt?
