99% textů Václava Bělohradského mně mluví z duše a literární úroveň jeho nejrůznějších sdělení mne vždy potěší, takže jen někdy mívám k jeho závěrům svoje pouze malinké a zanedbatelné doplňky. Bohužel to však nemohu říci o jeho „
Válce s plky“ (Příloha
Práva z 11. srpna 2005). Zde mám výhrady zcela zásadní.
Na vině je asi generační rozdíl, tzn. můj pokročilý věk (přestárlý „osmašedesátník“, ročník 21), a možná jsou také příčinou i moje vlastní zkušenosti s „tančícími dětmi“, nepříjemné zkušenosti, jež mohou být odlišné od těch osobních zkušeností, jež s nimi má Václav Bělohradský (má-li jaké).
Mám totiž chatu asi kilometr od louky, na které se poslední roky pořádají trošinku divoké technoparty motorkářů. Zajisté jsou tyto nesporně výstřední zábavy pouhých motorkářů zcela nesrovnatelné s CzechTekem, ale přestože jsou mnohem, mnohem mírnější, přece jen nepříjemně obtěžují mnohé.
Mně např. vadí, jak ty tančící děti na svých těžkých strojích bezostyšně šmejdí po okolí, po všech polních a lesních cestách i pěšinách a někdy i po polích a loukách a dost je devastují. „Ich ging im Walde, so für mich hin, und nichts zu suchen, das war mein Sinn“, tož to u nás po dobu techna už nejde a neplatí! Prvý rok, když jsme s technaři ještě neměli patřičné zkušenosti, nechali jsme ze zvyku otevřenu bránu do naší zahrady a tak s naprostou samozřejmostí nám vjely na oplocený pozemek dvě těžké řvoucí motorky, které zastavil teprve plot na druhé straně zahrady. Slušně jsem se jich zeptal, co si přejí. Ani neodpověděli, jen naturovali stroje, obrátili je a odjeli vandalsky šmejdit k jiným chatám. Jejich nadutost mne pobouřila víc než smrad, který za sebou zanechali z výfukových plynů. Zřejmě patří k jejich pleti, že jsou vlezlejší než komáři. A žádné efektivní obrany proti nim není! Provokují a dělají si prostě co chtějí.
Zároveň však zdůrazňuji, že zde jde jen a jen o jistou aroganci a já ze svých vlastních zkušeností nemohu uvést žádný případ násilnické aktivity těchto motorkářských technařů. Navíc přiznávám, že čilé technařské šmejdění po krajině má ten klad, že uvedená louka a její bezprostřední okolí nejsou intensivně znečištěny exkrementy těch tančících dětí, takže fenomén počurané louky zde netřeba (v duchu V. Bělohradského) tendenčně zlehčovat a omlouvat srovnáváním například s emisemi průmyslové výroby.
Mnohem horší však je, že vzápětí po rozjetí techna se na cestě kolem louky začnou objevovat mátožné postavy zmožené alkoholem nebo něčím ještě silnějším a z jejich nejistých pohybů je zřejmé, že se vůbec nekontrolují. Je-li nutno jet autem do vesnice, pak taková cesta je náporem na nervy, aby některé to nevypočitatelné tančící dítě nevlítlo pod auto a nestalo se neštěstí. Musíme se jim - chtě, nechtě - přizpůsobovat, ač někteří takto zmožení technaři by patřili spíše na záchytku než na veřejnou cestu.
Možná tam na té veřejné cestě, řekne V. Bělohradský, ti technaři byli a jsou „pro nás a za nás“; a možná má i pravdu, že třeba někdo z nich jednou „skončí v čítankách stejně jako »prokletí básníci«.“ Možná!
Avšak v konkrétní situaci na té konkrétní popsané cestě jsem si nikdy nic podobného představit nedovedl a ani jsem se o to nepokoušel.
Nejhorší ovšem (nad vším ostatním bychom asi jen mávli rukou) je pekelný kravál, který ty tančící děti produkují. Po dobu technoparty se v naší rekreační oblasti nedá spát a vůbec nic nám nepomáhá připomínka V. Bělohradského, že v demokracii „moc toho člověk nenaspí“.
Tento můj (řekněme paďourský) postoj k problému tančících dětí, postoj, jenž nevychází z taktiky té či oné politické strany, ale je založen jen na mých vlastních prožitcích, ten je v příkrém rozporu s tendenčním komentováním CzechTeku těmi, jež o technařích vědí jen z informací. Za všechny uvedu Stanislava Pence, který při komentování zásahu na CzechTeku došel až k závěru, že důvěra mladých lidí v demokracii je ohrožena. V. Moravec jej ve svých Otázkách uvedl (se zřejmými sympatiemi) jako chartistu (ač v seznamu 1886 chartistů uveden není - viz. CHARTA 77, Čs. Středisko nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg a ARCHA - Bratislava 1990). Na toto označení St. Penc nijak explicitně nereagoval, ani přitakáním, ani popřením Moravcova výroku; v rozhovoru pro Právo však explicitně uvedl, že nebyl jedním z účastníků CzechTeku a při svých závěrech vychází jen z informací, které má. Z těchto informací pak vyfabuloval svoje stanovisko, jež je povedenou variací na motiv „Kdyby ty muziky nebyly“. Kdyby tam ti policajti nenapochodovali, tak by k žádnému násilí nedošlo a tančící děti by se v klidu a v pohodě těšily ze svých lidských a ústavních práv, přivezené pálky a podobné instrumenty by používaly jen jako doplňky svého kostýmování, jejich agresivita by se projevila jen v jejich odvážných tanečních figurách a důvěra mladých lidí v demokracii by nebyla ohrožena.
Tak prostince V. Bělohradský nepostupuje! On se cílevědomě soustřeďuje na text a na jednotlivé věty z článku Jiřího Paroubka (z LN , 2. 8. 05).
Pro uvedení svého kritického rozboru si V. Bělohradský vytvořil široký a pozoruhodný rámec postřehů a odkazů, které by zajisté stály za případné rozvedení a časté opakování, a s nimiž převážně souhlasím. Pro nedostatek místa se však musím zaměřit jen a jen na tu část jeho článku, se kterou nesouhlasím, tj. na jeho komentování Paroubkova textu.
Mám dojem, že při analyse premiérova úhlu pohledu V. Bělohradský zapomněl na jeden velmi ostrý úhel pohledu, na podstatný a vysoký princip, že svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda druhého. Zdá se však, že v skrytu duše si uvědomuje, jak technaři nesporně narušují svobodu jiných, uvědomuje si, že právě zde je jádro pudla. A tak pohotově připouští, že technoparty na jednom pozemku poškozuje majitele okolních pozemků, že čurat na veřejnosti se nemá, že projíždění účastníků CzechTeku obcemi obtěžuje jejich obyvatele atd. Proti těmto nepřístojnostem uvádí nesrovnatelně nebezpečnější jevy jako Temelín, únik toxických látek z chemiček, automobilovou dopravou, která sužuje české vesnice, města i krajinu, toxické skládky, globální oteplování, škodlivé emise průmyslové výroby, ohrožené vesnice Horní Jiřetín nebo Černice atd.
Co je proti tomu pošlapaná a počuraná louka!
Škoda, že V. Bělohradský zde neuvedl i bombu nad Hirošimou. To by se pak teprve dostal na absolutní posici, ze které by mohl kteroukoliv hrůzu bagatelizovat a kterékoliv peklo světa hodnotit jako oasu relativní pohody. A úplně vše na této planetě by se pak při tomto úhlu pohledu jevilo jako jev positivní. Tak by touto metodou mohla být překonána i filosofie onoho voltairovského hlasatele optimismu Dr. Panglosse z povídky Candid.
Aby mohl náležitě zostudit Jiřího Paroubka, nezůstává V. Bělohradský jen u relativizování technařských prohřešků PROTI SVOBODĚ JINÝCH , ale účelově posunuje i význam některých pojmů. „To slovo »posedlost« je velmi vážným prohřeškem proti jazyku demokracie, protože označuje nositele alternativního »úhlu pohledu« jako chorobné lidi“, říká V. Bělohradský. Nevím ovšem, proč třeba označení „posedlý prací“,“posedlý experimentování“, atd. by se mělo vztahovat na osoby chorobné. Navíc, já kolem té technařské louky několikrát jel a několik nocí poslouchal ten strašný kravál a tak na základě svých prožitků považuji jako zcela adekvátní označit technaře jako „posedlé blbnutím“ (podle Miroslava Macka) a některé z nich jako „posedlé anarchistickými sklony“ (podle Jiřího Paroubka). Možná je tento výraz „prohřeškem proti jazyku demokracie“, ale jistě ne proti češtině.
Podobné posouvání slovního významu je skryto i v Bělohradského tvrzení, že „s neobyčejnou naléhavostí se tu prosazuje jedna nedemokratická hodnota-»zbožnění pořádku«„. Přitom Paroubek ani náznakem nikde nepožaduje dicht geschlossene Rheien, ale pouze konstatuje, že „Ve Francii, Anglii a jinde byla přijata nekompromisní legislativa proti každé neohlášené hudební akci a stanovující přísné podmínky hlučnosti, hygieny atd., jež musí pořadatelé garantovat“. Tam zřejmě pořádek není zařazován k nedemokratickým hodnotám a jen Bůh a Sv.Václav vědí, proč se o to najednou pokoušíme u nás. Ostatně pojem „nedemokratická hodnota- »zbožnění pořádku«„ je velmi vágní a mezi jeho vyznavače je možno zařadit jak staré lidi, kteří by si navečer chtěli vyjít na procházku do parku (a dnes se toho neodváží), tak i partu hulákající „die Fahne hoch!“. Ta „nedemokratická hodnota-»zbožnění pořádku«„ je tedy velmi gumovou formulací, je však dobrou přípravou pro následující rubato: „A teď přijde matka všech totalitních vět, věta stejně věčná jako líbání dětí politickými vůdci,...:»Což pak všichni tito naši spoluobčané nemají právo na spánek, výchovu dětí a bezpečí?«
V. Bělohradský připouští, že mají. Ihned však dodává, že více než ti technaři narušuje klidný spánek občanů sama demokracie, v níž „moc toho člověk nenaspí“. Opravdová dobrá vůle uměle nafouknout „celkem banální a marginální konflikt se skupinou antikonformní mládeže“ (a tak zároveň zostudit premiéra), svádí V. Bělohradského až k tomu, že staví do podivného světla samu demokracii. Velmi působivě (až drasticky) ji líčí jako systém, kterému jsou vlastní, kterému jsou zcela adekvátní a inherentní záludné nástrahy; neodbytné nástrahy, jež člověka nutí si vybrat: „buď ničím nerušené spaní, nebo demokracii“.
Ku konci svého života shrnul F. D. Roosevelt zásady své politiky do požadavku čtyř svobod: svobody projevu, svobody náboženství, svobody od bídy a svobody od strachu. Mám-li volit mezi demokracií podle Bělohradského a tou podle Roosevelta, pak volím tu druhou. Uvědomuji si totiž, že většina nástrah, kterými nás tak dramaticky straší V. Bělohradský, není důsledkem demokracie samé, ale je důsledkem ekonomického systému. Proto Paroubkova věta: „Což pak všichni tito naši spoluobčané nemají právo na spánek, výchovu dětí a bezpečí?“ zajisté není matkou všech totalitních vět (jak tvrdí Bělohradský), ale je to zcela legitimní lidský požadavek. Jsem pro to, aby spánek všech lidí nebyl rušen společenskými („demokratickými“) katastrofami. Ono je dost už těch přírodních a technických. Fatální přístup Bělohradského k demokracii mně trochu připomíná křesťanské otupování lidí záludným tvrzením, že koho Pánbůh miluje, toho křížem navštěvuje.
Malým odklonem od Rooseveltova pojetí demokracie vykouzlil V.Bělohradský své hodnocení, že prostý požadavek takového pořádku, který by lidem zaručil klidné spaní, výchovu dětí a bezpečí, lze oklasifikovat jako „matku všech totalitních vět“. K tomu stačilo jen z trochu větší pořádkové akce udělat politikum, neboť ti zasahující těžkooděnci na prvý pohled připomínali listopadové řeže z r. 1989. A toho se dalo šikovně využít! Tak se z obrazovek začaly rychle ztrácet tančící děti a místo nich nám média předváděla řady nastupujících policistů. Denně několikrát, až do omrzení, jsme viděli ty čtyři výtečníky jak divoce zpracovávají jedno z tančících dětí, které však již netančilo, ale leželo na zemi a jen přijímalo surové rány. Přitom těm zasahujícím proti CzechTeku bylo srdečně jedno, zda zde tančící děti hulákají v Dur či v mol, a také jim vůbec nešlo o vedoucí úlohu té či oné politické strany. Na rozdíl od Listopadu zde žádná ideologie neměla místa. Policajti jen chtěli vyklidit tu louku a zároveň názorně ukázat, že zde a nyní jsou pány oni a nikdo jiný.
Zajisté to neprovedli nijak skvěle a tak zákonitě navázali na řadu téměř nepochopitelných průšvihů. Všichni víme, že naše policie je sbor dosti prorostlý lidmi, kteří jsou buď nebetyčně nekompetentní, nebo (vel) nepředstavitelně zkorumpováni, a nebo jsou zároveň nekompetentní a (et) zkorumpováni. To je notoricky evidentní a netřeba zde vypočítávat známé případy. Přesto si však v naší bídě musíme přiznat, že lepší je mít mizernou a nespolehlivou policii, než být vůbec bez policie. Z tohoto úhlu pohledu pak rázný zákrok (byť s chybami) je lepší než pohodlná nečinnost. A těm, kdož dnes vědí a radí, jak se to tehda mohlo provést lépe a efektivněji, těm přiznejme, že po bitvě je každý kaprál chytřejší než maršál před bitvou.
Nyní se hledá nejlepší řešení, jak se vypořádat s těmi tančícími dětmi. Miroslav Macek navrhuje „levně pronajmout technoparťákům nějaký ten zpustlý, osamělý kus státního pozemku a nechat je tam v klidu vyblbnout...“ To je dobrá rada! Nasnadě je však řešení lepší a důstojnější. Do hrátek kolem CzechTeku se pohotově zapojili exprezident V. Havel a president republiky V. Klaus. Kdyby tito naši velikáni svůj zájem o onen zásah trochu rozvinuli a svá slova doplnili ještě o čin, tak by jeden mohl těm tančícím dětem nabídnout pro prvý rok Hrádeček a druhý pro další rok Lány a tak na střídačku řešit tento aktuální problém. Poznali by ty tančící děti zblízka a lidé by ocenili jejich čin. U nás by pak bylo o jeden zádrhel méně a naše republika by opět byla zemským rájem napohled.
Jak by se to líbilo vesničanům v okolí Hrádečku či Lán, to by ukázala praxe.
Karel Kříž, Brno, září 2005
Ještě „Válka s plky“
