Myslím, že zeď na Malé Straně, které se od jisté doby říká Lennonova, je modelovým příkladem
vzniku legendy, pak mythologie, eventuálně víry i její postupného vyprázdnění a degradace. Příběh té zdi je ironický a místy i parodický; začal někdy v šedesátých letech, kdy zeď byla ještě zdí básníků.
Vysoká zeď odděluje zahradu někdy maltézského řádu od náměstí, které se po jeho velkém převorovi jmenuje Velkopřevorské; slovo je leckomu nepochopitelné a nejčastěji úřady píší na adresu „Velkopřerovské náměstí“, rekord drží moravská (ne)kulturní instituce, která napsala „Velkopelhřimovské náměstí“ a také nám to došlo.
Zeď byla příjemně omšelá a sváděla zřejmě vždycky k popisování a tehdy na ni psali začínající autoři a začínající milenci rozličné verše a vzkazy. Některé básně byly básně, jiné básničky a někdy šlo o dost podivné výrony poetických duší, nejčastěji se opakovalo volání trpícího básníka, jenž vyzýval ostatní, aby netrhali motýlům křídla, vždyť oni pak pláčou.
Svět, zpívali kdysi ve Večerním Brně, je stará počmáraná zeď a jak já k tomu přijdu, chci se stát umělcem hned teď a při tom, hrome, neudržím v ruce křídu... Ale křídu udržel kdekdo a kdo neměl křídu, škrábal hřebíkem.
Nápisy se překrývaly jako archeologické vrstvy ve všech dostupných technikách, déšť, slunce a mráz je rozmazávaly a utvářely prostor pro nové. Nad tím se klenul krásný platan a na druhé straně zdi se konaly koncerty a hrálo divadlo. Byl to ironický, ale zasněný svět. Tenkrát jsem ještě netušil, že popsaná zeď je výrazem touhy mladé generace po něčem Vyšším, po tom Smyslu, ergo tedy po nějakém pánubohu.
...
Převzat pouze začátek textu. Celý příspěvek naleznete na Britských listech ZDE.
Britské listy, 9. 12. 2005, Alex Koenigsmark
O branách paměti aneb Zeď svatého Johna
