Text je druhým oddílem eseje Jana Rittera „Morální selhání“ a skutečnostPo roce 1968 u nás obnovený „uzavřený“ socialismus měl étos, který dnešní generaci oslovuje z Dietlových seriálů. Měl i další klady, na které se mnozí rozpomínají, když vidí rub a líc kapitalismu. Měl ale i svá zmiňovaná selhání. Svou povahou jistě nahrával M. Kocábem uvedenému kariérismu. Mediálně manipuloval společnost a podepsal se tak i na morálních a jiných pochybeních některých z těch, kdo brali v dobré víře za svou jeho uzákoněnou „jedinou pravdu“.
Litoval bych ale mladé lidi, kteří by měli jen na tomto základě – bez znalosti konkrétních lidských osudů a dobových souvislostí – soudit generaci svých rodičů. V mnohém stále podnětná i varovná fakta z celé předlistopadové éry, by pro ně měla zůstat především fakty. Jen tak si odvodí „bez nápovědy“ svoje vlastní poučení a nenechají si vnutit opakování experimentu s „jedinou pravdou“ v jakékoliv podobě. Jeden už se rýsuje!
Současná KSČM se od „jediné pravdy“ reálného socialismu, jejíž dny sečetla již glasnosť, dávno distancovala. Její dnešní „pravda“ proto má nárok na rovnoprávné účinkování na politické scéně vedle pravd ostatních demokratických stran. Tolik alespoň „teorie“. A praxe? To je, panečku, jiná! V tištěných médiích se zabydlel už zmíněný povýšený antikomunismus. I v dalších strukturách společnosti mnohé nezakrytě směřuje k její diskreditaci. O rovnoprávném dialogu, který by vedl ke skutečnému vyrovnání s minulostí a porozumění, si mohli komunisté nechat zatím jen zdát. Příznačné jsou některé zákony, instituty, nápisy na památnících a další texty, jejich společným jmenovatelem je totalitní zcizení jejich přirozeného slovního symbolu – „komunismu“.
Kdyby například některý fanatik kopal do krucifixu s tím, že je to „zločinný symbol“ křižáků a inkvizice, pomyslel by si každý něco o primitivním urážení přesvědčení jiných. Zato do „komunismu“, který je pro komunisty svým způsobem také slovem, symbolem odkazujícím na jejich planetární ukotvení a dějinné kořeny, se může všude „kopat“ podle libosti. Třeba už jen název Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDVK) vnáší do společnosti, ve které legálně působí komunistická strana, kriminalizující schizofrenní prvek. K dispozici byla výstižnější a formálně méně konfliktní slovní spojení. Proč ale „komunistům“ ještě vycházet vstříc, že? A je to tady. Nová „jediná pravda“!
Žádné „zločiny komunismu“ neexistují. Tak jako neexistují „zločiny katolictví“; na světě nenajdeme pomník věnovaný „obětem katolicismu“. Antikomunismus zde jen používá starý totalitní trik. Zvolenému pojmu se dodá vhodný „jiný obsah“. A je vystaráno! S takto „vykradenými“ slovy lze už volně nakládat – propašovávat je do jazyka společnosti., se kterou lze o to snáze manipulovat. Přesně tak vznikla „rovnítka“ nejen mezi „komunismem“ a „nacismem“, ale i „komunismem“ a „stalinismem“ nebo „totalitním Zlem“. Prezident Bush dobře rozlišuje – a ví proč – mezi „islámem“ a „islámským terorismem“. Papež Jan Pavel II. lituje hříchů a zločinů „katolické inkvizice“, a ne „katolicismu“. Stejná významová propast je nepochybně mezi „komunismem“ a třeba „komunistickou totalitou“! Kdo ji „už nevnímá“ a nechce ji vnímat ani „očima druhých“, měl by se zamyslet, zda už nepropadl antikomunismu jako totalitní posedlosti – neschopné vcítění, a o to více schopné zaslepit člověka nenávistí.
Dva rozdílné památníky – jeden s nápisem Obětem komunismu a druhý s nápisem Obětem totality jistě vyjadřují i rozdílnou snahu jejich budovatelů hledat porozumění s dnešními komunisty a neuchovávat navěky současné vnitřní rozpolcení české společnosti. Mnozí obyčejní lidé z malých obcí, kde se všichni znají, a dokonce i někteří z těch, kdo byli postiženi tvrdým stalinismem padesátých let XX. století, přišli na tuto prostou pravdu dávno sami. Někomu stále uniká …
Prapříčinou katastrof XX. věku nebyl „komunismus“, ale osudný rok 1914 a egoismus tehdejších politických a hospodářských elit. Těm a jejich dědicům, kteří už zase „brousí meče“ místo změny stupnice svých hodnot, by bylo třeba posílat „účty“ za všechny důsledky jejich prvního globálního systémového selhání, a ne do ulice Politických vězňů.
Jan Ritter, 10. 2. 2003
Žádné „zločiny komunismu“ neexistují
