Neumíme žít bez nepřítele

Nejde asi v podstatě vůbec o komunisty. Všimni si, Jene, jak se opakuje argumentace těch, kdo se ti ozývají: nikdo z nich nemá opravdový strach z nástupu komunistů, nikdo nemůže ukázat nějaké konkrétní nebezpečí, které současná KSČM opravdu představuje, co by mohla napáchat, kdyby „s její podporou“ vládla levice. Kdyby měla sociální demokracie tolik hlasů nebo jiného možného spojence, dělala by naprosto stejné kroky, jaké dělala s podporou odporných komunistů. A Václav Klaus je stejným prezidentem, jakým by byl, kdyby ho volili jiní poslanci včetně Sládkových republikánů. O to opravdu nejde a myslím, že to autoři sami dobře vědí.

Soudím, že podstatou této psychózy, kolem voleb samozřejmě nápadněji vzkypující, je něco jiného – a to je opravdu dějinné dědictví a jeho stopy v českém myšlení. Neumíme žít bez nepřítele. Neumíme žít bez osudového, krvavého, příšerného a démonického nepřítele.

Nemluvíme teď o žurnalistech, jak je nesnášel Richard Aldington, kteří píší pořád jinak, podle toho, v jaké redakci jsou zaměstnáni, což, jak psal on, je ten nejnechutnější druh profesionality, totiž profesionalita prostitutek.

Dva citáty

Samozřejmě nás nepřítel učil se nenávidět, už proto, že nás dovedl téměř všechny nějak přinamočit. Pan Vladimír Bernard z Českých Budějovic, který často reaguje na mé texty v Britských listech, mi poslal nedávno článek, který mu, jak si stěžoval, neotisklo ani Právo, ani Lidové noviny (!). Srovnal v něm často před volbami citovaný text Jiřího Paroubka:

„Pro nás mladé, kteří jsme Únor 1948 neprožili jako osobní zkušenost, je toto datum především historická událost, kdy byla s konečnou platností rozhodnuta otázka politické moci, došlo k likvidaci pozic exponentů buržoasie v politickém životě republiky. Nyní, 30 let po únoru 1948 jsou pro nás mladé ideje Února živou výzvou." (Socialistický směr, květen 1978)

s textem

„My, tvůrčí pracovníci, máme jiné starosti, než jsou kampaně, nikoliv první a nikoliv poslední, antikomunistických centrál. Nemyslíme na destrukci, ale na tvorbu. Nemůžeme však mlčet k útokům, které jsou vedeny proti našemu socialistickému zřízení a mírové politice SSSR, které se v současné době projevily tzv. „chartou 77“. Mnozí z jejích signatářů jsou nám dávno dobře známi, především z roku 1968, kdy se pokoušeli podobnými metodami o likvidaci socialismu v naší zemi.“ (časopis Záběr, 19.ledna 1977).

Protože to pan Bernard podle mého názoru napsal dobře, budu ho citovat:

„Pod druhým citátem je podepsáno mnoho jmen – podíváme-li se na písmeno S, najdeme tam: Jiří Sequens, Stanislav Strnad, a... Karel Steigerwald, dnes komentátor MF Dnes. Jde o zvláštní, samostatné vyjádření režisérů, scénáristů a dramaturgů FS Barrandov k tzv. „Chartě 77“.

„Těmito dvěma citáty chci naznačit jen jedno: nic se nemá posuzovat mimo historický kontext doby. Druhý citát je samozřejmě odpornější, protože první citát tolik nehodnotí a vlastně jen konstatuje, ale pan S. se na jeho formulaci jistě podílel asi tak, jako pan P. na tom prvním – totiž vzhledem k okolnostem volky nevolky souhlasil, aby se pod ním ocitlo jeho jméno. Dnes si na to oba jistě už ani nepamatují a je to logické. Novináři, kteří hledají na své psy hole, aby je mohli bít, by si měli uvědomit, že takovéhle citáty se asi dají najít na každého, komu bylo v roce 1989 víc, než 10 let – za předpokladu, že nebyl v Pionýru. Nepodepsal každý, kdo byl na vojně, přísahu, že dá za socialismus i život?“

Potud pan Bernard a já s ním souhlasím. Samozřejmě nikdo není nepříteli vděčný za to, že ho k tomuhle kdysi přiměl. Protože já osobně si jsem dobře vědom řady podobných selhání, rozumím tomu velmi dobře.

Charakterní bezcharakterní

Ono každé fundamentalistické a militantní moralizování mívá občas praktický důvod… Velmi spravedliví, vášnivě moralizující lidé mohou mít pravdu a většinou ji snad i mívají, ale v praktickém životě jsou složitými okolnostmi uváděni do obtížných poloh. Méně morální pragmatici jsou v dennodenních situacích, kdy nejde o to, zda se nechat upálit pro přijímání podobojí, ale o nudné systematické práce, zpravidla výkonnější a použitelnější.

Fundamentalisté metou koštětem železným v revoluci a vždy se pak cítí zrazeni, neboť se jim zpravidla nedostane té odměny, již očekávali. Na počátku jsou všichni povoláni vítěznou morální revolucí na ministerstva, Hrady a tajné služby – už Flaubert napsal, že v každém revolucionáři je ukrytý policajt, až na naprosté výjimky se však nejdéle do dvou let ocitnou opět tam, kde byli… A pak jsou zklamaní a otrávení, znovu se sestavují do moralizujících šiků, tentokrát ale už bez té podpory veřejnosti. Ukáže se, že bez chybějící síly tajné nespokojenosti (za totality sympatizuje byť neveřejně s moralizátorem většina) nepomůže ani veřejné sdružování se do politických ministran.

K tomu je třeba připojit ještě kategorii, které říkám „charakterní bezcharakterní“ – to jsou lidé, kteří se přidávají ke „správné myšlence“ z nesprávných důvodů. Snad malý příklad: jistý VVK. se snažil být spisovatelem, ale nebyl schopen nic dokončit, později už asi ani začít – a tak se stal zakázaným spisovatelem. Podepsal pár prohlášení s podtitulkem V.V.K., spisovatel a ocitl se na černé listině. Bylo samozřejmě logické, že zakázaný spisovatel nepublikuje – a VVK nepsal ani pod cizím jménem s odůvodněním, že než napsat sračku, to raději nic, a zrovna tak nepsal ani do šuplíku, řka, že to prostě nedovede. Není ale třeba pochybovat o tom, že jeho jméno a postoj prospěly dobré věci. Po převratu se pak VVK pokusil uchytit v několika funkcích a funkcičkách, ale vypadl odtamtud stejně rychle, jako výše citovaní oceloví muži, jelikož byl opravdové práce ještě méně schopen, než oni. Jeho zásuvky nic neobsahovaly a nakonec zemřel na nějakou blbou nemoc, kterou bych si dnes dovolil diagnostikovat spíše jako zmarněnost a zklamání. Není to ani hezká nemoc a už vůbec to není pěkný konec…

Ale co naděláš, dětma nezatopíš, jak říkávala jedna stařena v Pardubicích. Nicméně, v zámku Kratochvíle je reliéf, dokazující, že dětmi zatopit lze, protože zobrazuje jejich metání do krbu a konečně, v Perníkové chaloupce plánovala baba něco podobného.

Jenže - ať už jsme zklamáni nebo se cítíme ukřivděně oprávněně nebo neoprávněně, mít dobrého nepřítele nám uleví a zjednoduší nám to život; jakmile zahlédneme jeho jméno: Němec, komunista, pravičák, levičák, Francouz, Rus, Číňan, žid, černoch, můžeme zamávat Vlajkou a je nám lépe.

Britské listy, 14. 6. 2006, Alex Koenigsmark