Proč se neklaním „demokracii“

Slovem demokracie se zaštiťovalo i nacistické Německo, jehož vůdce pronesl (30. 6. 1934) v Říšském sněmu: „Bude vždy prvořadým úkolem národně socialistické vlády znovu a znovu zjišťovat, nakolik vláda zastupuje vůli národa. A v tomto smyslu jsme my ‚divoši‘ skutečně lepšími demokraty“. I bolševici užívali slogany o demokracii lidové (lidové lidovládě) a socialistické (nejvyšší formě demokracie). Listopad byl přechodem z „demokracie“ do „demokracie“ a stát se začal podílet na jejím vývozu do světa. Pojmem „demokracie“ se hemží i „česká ústava“, chybí v ní však co se demokracií míní.

Napravme tu chybu a připomeňme, co k tomu v roce 1946 v eseji „Politika a anglický jazyk“ napsal snad nejproslulejší antifašista George Orwell:

„V případě slova jako demokracie nejen neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, ale pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany. Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoli režimu tvrdí, že je demokratický, a bojí se, že by museli přestat toto slovo používat, kdyby se omezilo na jeden přesný význam. Slova tohoto typu se používají vědomě nepoctivě. Osoba, která je používá, má totiž svou soukromou definici, ale dopustí, aby si posluchač myslel, že má na mysli něco docela jiného. V naší době je politický projev a psaní především obhajobou neobhajitelného. Existuje-li předěl mezi skutečnými a deklarovanými cíli člověka, zřejmě se instinktivně uchýlí k dlouhým slovům a vyčerpaným idiomům, jako když sépie vypouští inkoust. V naší době se nejde politice prostě vyhnout. Všechny problémy jsou problémy politickými …“

Jelikož se politikům dílo často nedaří, připravují k odpoutání pozornosti i jako hromosvod lidové nespokojenosti „vnitřního nepřítele“. Bývali jím Židé, pak antisocialistické síly – punkové koncerty byly zakazovány, aby nenarušovaly budování „šťastné společnosti“, mrtev však je bolševismus a ne punk. Dnes politici pro „vnitřního nepřítele“ mají nálepku extremisté. Dali jí i Antifašistické akci, mj. za kempy s diskusemi o politických otázkách – znáte přeci teorii ministra pátera Bublana, že politická činnost (podle extremisty Orwella tedy vše) je vyhrazena Stranám. Tomek se Slačálkem písemně slíbili, že anarchismus nadávku „extremismus“ snáší, není to však zcela pravda.

Kdo je extremista?

Soudruzi ze slovenské Priamej akcie zveřejnili totéž, co říkám i já, že vše je jinak a hrozbou společnosti je především vládní „boj proti extremismu“. Připomínky k některým jejich argumentům z řad Federace anarchistických skupin vedly k diskuzi nejen na internetu. I na mne se obrátili „občané a občanky“ vystrašení, že by při dalším rozvoji „demokracie“ mohli mít potíže, že se stýkají s někým, kdo se demokracii neklaní, ale vysmívá: Prý kážeme vodu a pijeme rum, případně i podporujeme diktaturu! „Občané a občanky“ sice cítí, že je něco v nepořádku, ale uvěřili, že chybovali především oni, když špatně volili; letos to zkusí znovu. Život chápou trochu jako sportku – sázej klid, možná jednou vyhraješ svobodu.

Na takové „občany a občanky“ nejvíc platí citáty osobností, jejichž „kult“ uznávají. Tomáš Garrigue Masaryk takovou osobou bezesporu je – ještě žil a už platil zákon, že se „zasloužil o stát“, stály jeho pomníky, jeho busty dávali kupci do výkladů mezi zboží, jeho jméno nesly ulice, náměstí, instituce i lodě (parníček na Vltavě a válečná loď na Dunaji). Tento symbol české „demokracie“ řekl, že „pravá demokracie je autonomie drobných celků, spojených jednotící ideou“. Proto jsem „občanům a občankám“ věřícím Masarykovi kladl otázku: „V čem tedy je anarchismus nedemokratický?“ Kdo citátu nevěří, ať si ho přečíst běží – viz Antonín Klimek, Boj o Hrad, I. díl, str. 36.

Slova a činy se lišívají, i sám Masaryk si vymyslel důvody, proč se ideálu vzdát. Razil heslo „demokracie je otázka vůdců“, a jak píše Klimek (tamtéž str. 107) „demokracie se v jeho slovníku nepřekládala právě jako lidovláda“. Není tedy v porovnání s anarchismem extremistická „demokracie“?

Demokracii si mnoho „občanů“ spojuje se svobodou. Svoboda je klíčovým pojmem i pro anarchismus, ne však pro osobnost, která celý život mluvila o vědecké politice a podle zákona se také zasloužila o stát. Jmenovala se Edvard Beneš a svobodu chápala jako „statek odvozený“, který je možno omezit! Jsou proti němu snad anarchisté extremisty?

Karel Kryl o polistopadové „demokracii“ znechuceně napsal: „dali nám nové postroje, a ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“ „Demokracie“ je zase podřízená heslům místo rozumu, a to často ústí do totality. Pokud vám Mnichov ’38 a Únor ’48 připadají vzdálené, letos v „demokratickém“ Sasku získali neonacisté z NPD i přes 20% hlasů – Reinhardtdorf-Schöna 25,2%, Königstein 21%. Je nebezpečné pro společnost nazývat extremisty anarchistické antifašisty, kteří se náckům přes odpor „demokracie“ staví na odpor!

Volby?

Dlouhá léta hledali alchymisté elixír, který by přinášel lidem štěstí. Z mediálních zpráv se zdá, že ho našli politici – po vstupu spřátelených vojsk USA a Velké Británie jsou prý okupovaní strašně šťastní (dočkali se voleb západního střihu). Občané a občanky poučení o našem extremistu mi vyčítali, že odmítáním takových voleb znevažujeme právo lidí vyjádřit svůj názor. Lze však volbami nazývat globální hlasování, v němž je lež předehrou k podvodu – ČSSD slibovala kdeco s tím, že zdroje jsou, pak se „nezodpovědného programu“ beze slova omluvy „vzdala“.

Co má společného s demokracií strategie poradce George W. Bushe Karla Roveho, že „ve volební kampani je zapotřebí vymyslet nějaký tvrdý úder na oponenta, aby se musel bránit; i když se nakonec ukáže, že ten útok nebyla pravda, bude to muset protivník vysvětlovat, dostane se protivník do defenzívy a prohraje“? Hlas odevzdaný ve volbách je přímou podporou této praxe, nějaká partaj za hlas shrábne prachy na tohle a řešení skutečných problémů nejspíše odloží. Příkladem budiž devátý rok řešení, zda Krnov a Opavu před povodní ochránit superpřehradou nebo sérií malých hrází; desítky zastupitelů prosazují superpřehradu, která zaplaví Nové Heřmínovy, tisíce občanů marně propagují variantu druhou, která chrání Heřmínovy a navíc i obce nad nimi.

Myšlenku demokracie zdiskreditovaly státní aplikace. Ve starověku si až příliš mnoho lidí nechalo líbit tvrzení, že nejsou svobodní. Dnes píše z Německa v Právu P. Schnur: „Nikoliv míra skutečné demokracie, jak se snaží sugerovat sponzoři barevných revolucí, nýbrž otevřenost vlastního trhu globálně a neomezeně operujícímu kapitálu“ rozhoduje od počátku 90. let o tom, zda stát patří k „mezinárodnímu demokratickému společenství“ nebo k „ose zla“.

Této ukradené demokracii jsou anarchisté nebezpeční, a to nejméně ze dvou důvodů: Připomínají, že v demokracii bývalo zakotveno i právo svobodných lidí podílet se na skutečném rozhodování. Odmítají přijmout náhradou frašku, v níž Strany jednou za čas s velkými náklady přijímají bianco šeky k čemukoli od stále menšího počtu lidí.

ČSAF, 10. 4. 2006, Karel Lidový