Limity demokracie aneb každé ovoce má svého „červa“

Jiskra sporu vzešla z kratičké poznámky Jana Čulíka ke zveřejněnému dopisu studenta - účastníka prvomájových událostí v Brně, kde policie oddělila ohlášený pochod neonacistů od protestujících anarchistů. Informace o chování brněnské policie je zarážející a varovná, neleží však v hlavní ose mého zamyšlení. Podstatná je teď ona zmíněná Čulíkova noticka: „V demokracii musejí [mít] ovšem občané právo pokojně projevit, i veřejnou demonstrací, jakýkoliv názor. Jiní občané musejí mít právo vyjádřit protinázor - jistě z bezpečnostních důvodů nikoliv ve stejnou dobu a na stejném místě.“

Ondřej Slačálek ve své reakci Nacismus a právo na názor právě na této poznámce ukazuje, proč on sám není „demokratem, přesněji řečeno stoupencem liberálně-demokratického státu, a to ani v nějaké ideální poloze, jíž hájí Čulík a která nemá s realitou mnoho společného“. Nezpochybňuje nijak právo lidí seznamovat se jakýmikoliv názory. Jde dokonce za rámec běžného anarchistického přístupu a doporučuje, aby byla díla Hitlera a jemu podobných vydávána, a třeba i dotována státem. Jeho hlavní námitka však spočívá v tom, že neexistuje právo „organizovat demonstrace, které propagují genocidní ideologii“. Čulík je pro Slačálka ultraliberál, který absolutizuje právo vyjadřovat veřejně své názory a programově nepřihlíží k jejich obsahu.

K tomu se Čulík (až na označení „ultraliberál“) rád přiznává, zdůrazňuje, že se jedná o „základní principy demokracie“, a zlobí se, že ještě skoro 16 let po listopadu Češi pořád chtějí někoho zakazovat. V demokracii má mít podle něj právo na pokojné veřejné vyjádření sebenedemokratičtějšího názoru každý. A argumentuje: „Kdyby se v demokracii směly vyjadřovat jen demokratické, establishmentové názory, jaký by byl rozdíl mezi demokracií a totalitou, kde se také směla jen chválit vládnoucí ideologie, tedy komunismus?“ Hranice tedy není dána obsahem názoru, ale jeho transformací do výzvy, která už může být trestná.

Slačálek pak vidí problém v tom, že Čulík je demokratem výmarské republiky, který nechá nacismus rozvíjet se v klidu, „dokud ten nebude mít dost síly změnit své normativní výroky (‚Lidé s modrýma očima do plynu!‘) ve výroky performativní (‚Zabte toho darebáka s modrýma očima!‘)“. Nacismu je prostě třeba bránit se dřív, než zesílí. Podle Slačálka toho však zastupitelská demokracie není schopna, a tak on sám je „stoupencem takové demokracie, jejímž vyjádřením nebude stát a elitářská struktura mocenských center v parlamentech a politických stranách, ale samospráva zdola“. Nakonec vyjadřuje názor, že „většina je v zásadě racionální a dokáže se rozhodnout správně. Myslím si to - a proto si také myslím, že by potlačila takové menšiny, které by chtěly zlikvidovat jiné menšiny a nařizovat většině, jak má žít“.

* * *

Tolik k argumentům obou stran, které padly do doby, kdy píšu tento příspěvek. Kdo očekává, že začnu zdůrazňovat rozdíly mezi Čulíkovým a Slačálkovým přístupem, ten asi bude zklamán. Paradoxně se totiž pustím do toho, co je spojuje a co vlastně podle mého názoru způsobuje, že se dostali do patové situace a neřešitelného sporu. Oba totiž považuji za jedny z nejlepších pozdních plodů evropského osvícenství a jeho bezmezné důvěry v lidský rozum. Každé ovoce však má svého „červa“.

Člověk není vůbec tak jednoznačně racionální bytost, jak se traduje. Od našich bratranců šimpanzů nás sice odděluje obrovský kulturní rozdíl, ale naše reakce na podněty jsou mnohdy až fascinujícně podobné. Lidská věda se dostala zatím dále do vesmíru než do hloubi lidské duše. Ale už jen to, co víme, by nás mělo utvrdit v tom, že naše schopnost využívat rozumu je značně omezená. Stačí se jen podívat na 20. století s jeho dvěma strašlivými válkami nebo na davové šílenství, když mají v Carrefouru prodávat levnější zboží.

Čulíkova premisa, že lze vždy jednoznačně rozlišovat mezi názorem a výzvou k jednání, je podle mého názoru mylná. Každé slovo, když to přeženu, je výzvou. Slovo je ve společnosti impulsem a jako takové taky vzniklo. Církev Svatá to dobře ví a ani to před námi netají. Smyslem slova není informovat, ale formovat okolí, způsobit, aby ostatní nějak reagovali. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by byla řeč nevznikla.

Formální znaky řeči nám při rozlišování mezi prostým sdělením a výzvou příliš nepomohou. Podstatné je, jak v dané souvislosti posluchači text přijmou. Mimochodem - každý rodič dobře ví, že věta „sbal se, půjdeme do lesa na procházku“ má mnohem menší efekt než neutrální informace „v lese kousek odtud už začaly dozrávat maliny“.

Nejvíce neutrální formou sdělení se zdá být v Čechách infinitiv. Jenže ouha - třeba v Německu to může být velmi ostrý příkaz nebo zákaz. Tedy výzva od nadřízeného jedince nebo instituce.

Proto se Jana Čulíka ptám: Kdo a jak rozhodne o tom, je-li nějaké sdělení vyjádřením názoru nebo výzvou?

Se Slačálkem se bez problému shodnu v tom, že je třeba bránit druhým efektivně v přípravě a v provádění genocidy. Slačálek je přesvědčen, že toho není schopna parlamentní reprezentace - patrně proto, že její zájem není objektivně identický se zájmem většiny. Řešení vidí v samosprávě, která bude schopna potlačit menšiny, které by chtěly potlačit jiné menšiny nebo nařizovat většině, jak má žít.

Problém podle mne spočívá v tom, že jsme geneticky optimálně upraveni tak, abychom byli schopni vnitřně dokonale akceptovat život v malých skupinách s dominantním jedincem. Experimentální psychologie nepodává žádný důkaz o tom, že by se v tomto ohledu člověk významně odlišil od ostatních primátů. V každém dětském kolektivu se tahle skutečnost znovu a znovu objevuje a příslušníci kolektivu mají tendenci chovat se podle zájmu dominantního jedince, přičemž tento zájem ani nemusí být nutně artikulován. Zcela stačí, je-li členy kolektivu předpokládán. V tomto ohledu si umím představit, že rezoluce požadující smrt Milady Horákové byly spontánní.

Nebezpečí a hrůza nacismu (ale nejen jej) spočívá podle mne právě v možnosti vzniku většiny, která naprosto zlikviduje nějakou menšinu. Počáteční záměr iniciační menšiny, kolem níž se taková většina může vytvořit, přitom vůbec nemusí být podstatný. Genocida sama nemusí být cílem, ale může se stát až později vedlejším produktem komplexního společenského procesu, „kolaterální škodou“. Myslím si například, že genocida původního indiánského obyvatelstva Ameriky nebyla prapůvodním cílem.

A odtud vyplývá otázka pro Ondřeje Slačálka: Až si většina zajistí realizaci práva na samosprávu, jaký mechanismus ochrání existenci menšin, které byly dosud jedním z motorů pokroku?

Ty otázky vůbec nejsou řečnické. Odpověď na ně neznám.

Milan Neubert, 4. 5. 2005