logo SDS
Dnešní datum: 10. 12. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Nový web SDS
(11. 02. 2019, 523x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 521x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 484x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 435x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 12
Prům. 12
21 denni
Max. 1648
Prům. 513.1

Nyní si čte web : 75 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Předvolební mumraj jako příležitost k hlubší reflexi fungování českého reálného kapitalismu

Vydáno dne 11. 06. 2006 (5469 přečtení)

V následujících řádcích jde o výsledky mého poznávání, kolikrát dost náročného a dlouholetého pozorování a o mé osobní hodnocení. Myslím, že jsem k tomu kvalifikován některými okolnostmi víc než jiný řadový občan. Vedle své společenskovědní průpravy musím zmínit, že jsem zažil v nejbližším příbuzenstvu vrcholovou politickou kariéru, což je zajímavá, nicméně nepříliš povzbudivá zkušenost.

Díky své práci se navíc po řadu let dostávám do dotyku s komunální i vrcholovou politikou, občas nahlédnu do zákulisí a opakovaně pozoruji zblízka odpudivé podrobnosti selhávání politiků a úředníků tam, kde existuje zákonná povinnost hájení veřejných zájmů a ochrany obecného dobrého, ale kde se dostávají pod tlak silných komerčních zájmů. Myslím, že mám co říci a považoval bych za své selhání, pokud bych mlčel.

Fešácká předvolební kampaň, jen co je pravda – a ta nabídka!

Takže: jak se vám líbí předvolební kampaň? Že je to odpudivé divadlo? Ovšemže! Dějí se v něm úplně neskutečné věci. Politici se v přímém přenosu fackují, což má za následek takové připálení macka na rožni, že začíná smrdět i svým stranickým soudruhům (a to už něco znamená, protože těm hned tak něco nesmrdí). Bývalý ředitel jisté soukromé televize má tolik drzosti, že na své billboardy dává hesla o konání odvážných věcí („Mít odvahu dělat odvážné věci“). Zapomíná dodat, že jeho podnikatelské eskapády stály tento stát deset miliard korun. Cenu za jeho odvahu jsme si pěkně zaplatili všichni. Pěkná odvaha, na účet eráru! Být v jeho kůži, raději bych se snažil chovat nenápadně. Ale u nás je drzost podstatnou politickou výhodou. Nebo jde přece jenom o vtip, o černý humor? Další podobné těžko neuvěřitelné individuum nás po pražských ulicích obtěžuje tím, jak dává naruby kapsy a brojí proti korupci. Přitom to byl právě on, kdo v čele města po několik let již samotným výkonem funkce kryl švindly politického vedení a magistrátního úřednictva, jež tomuto vedení ochotně posluhovalo a posluhuje. Mimoto je přímo odpovědný ze své profese za nešťastné zaplnění proluky Myslbek bezohlednou komerční stavbou. Mít takové zásluhy, sebekriticky bych se plížil kanály a nevylézal raději vůbec na denní světlo. Nebo třeba usvědčený zloděj, který se na nás zubí z billboardů se svými soudruhy! Po řadě politických úspěchů v komunální politice nyní míří do poslanecké sněmovny… Naše nynější předvolební kampaň je v řadě směrů absurdní a těžko uvěřitelná. Strana, jež vždy zastupovala bohaté a vlivné, náhle objevila sociální notu a přímo by se rozdala. Slibuje obyčejnému člověku, který si nenatuneloval, nenakradl, který není bankovním úředníkem ani finančním analytikem, že se bude mít jak prase v žitě. Z billboardů se na nás usmívají blahobytné rodinky, spokojení důchodci, dělníci, zdravotní sestřičky, doplněno je to lákavými částkami slibovaných měsíčních příjmů … a člověk si jen vzpomene na podobně pojatou politickou názornou agitaci za reálného socialismu. Strašné, když si uvědomíme, že je to všechno jen a jen účelová přetvářka.

A takto by bylo možno pokračovat. Problém je v tom, že nejde vlastně o předvolební, nýbrž o reklamní kampaň, se vší svou iracionalitou a snahou o ovlivnění podvědomých asociací, se vším tím švindlováním s reálnými vlastnostmi produktu, který je nabízen, „zboží“, jež se propaguje. Vzpomínám na kampaň před vstupem do EU. Tehdy nás zval na billboardech do Unie tuším španělský rybář a portugalská řidička autobusu. Bylo to pěkné, až na to, že šlo o manekýny, kteří byli přesně ve stylu běžné reklamní tvorby najati, aby hráli tu kterou „věrohodnou“ roli obyčejných lidí ze života, kteří to myslí opravdu upřímně. Průnik kašírované, falešné komerčně inspirované pseudoreality byl pro mne tehdy překvapivý. Proč nevzali opravdového rybáře nebo řidičku? Bylo by to přece hodnověrnější a bez rizika zpochybnění kampaně. Možná proto, že by jim takoví lidé řekli od plic něco těžko publikovatelného a hrát šaška by odmítli, nevím. Ale za pokus to určitě stálo – udělat to naprosto autentické. Naproti tomu, zjistí-li se, že jde o manekýny, je účinek takové kampaně náhle spíše záporný, zpochybňující.

Nemohu si pomoci, mám stále sílící podezření ale reklamní praktiky, založené na oslovování podvědomí a emocionality člověka, založené na všudypřítomném náporu na psychiku, jsou zde právě proto, aby lidem zabránily racionálně uvažovat, získávat podstatné informace a s rozumem se rozhodovat. Jak v oblasti komerce, tak v politice jde o manipulaci primárně prováděnou v zájmu toho, aby bylo člověku znemožněno si v klidu, rozumem sečíst, kolik jsou 2+2. Je totiž nutno, aby se rozhodoval v afektu, pod tlakem a za účasti podvědomých asociací, v situaci omezeného nebo uspaného rozumového rozvažování, impulzivně a emocionálně, nerozumově a nerozumně. Takto se s ním totiž dá velice dobře manipulovat.

Jsem pro to, abychom se pokusili začít sčítat s rozumem 2+2 a učinili z toho požadavek a cíl našeho snažení. Proto chápejte, vážený čtenáři, další odstavce nejen jako sdělení výsledků mého zajisté neúplného, nedostatečného, totiž nevyhnutelně nedovršeného poznání společenského pořádku, v němž je nám dáno prožívat své životy. Chápejte je i jako pokus o příspěvek k uplatnění onoho rozumového a rozumného postupu, který označuji zkráceně jako onen elementární početní úkon – ostatně vypůjčený od Raye Bredburyho, z jeho skvělého románu 451º Fahrenheita.

V čem to vlastně žijeme?

Nuže: tyto volby nepřeceňujme, ať již dopadnou jakkoli. Využijme jich k hlubšímu ponoru do poměrů nynějšího českého reálného kapitalismu a jeho politických mechanismů.

Předně tedy, nežijeme v demokratickém politickém uspořádání, jakkoli se nám to ze všech stran stále tvrdí, až je z toho naprostá samozřejmost, o níž se nepřemýšlí. Demokratické je toto politické zřízení pouze ve smyslu velmi povrchních a schematických pravidel a požadavků: periodické volby, volná konkurence politických stran a hnutí, jakás takás svoboda tisku. Ještě se k tomu dodává povinnost tržní ekonomiky, která se velmi zjednodušeně považuje za základ. Jenže to jsou vnější, organizační formy a procedurální znaky, jež málo vypovídají o podstatě, skutečné povaze a reálném fungování existujících společenských pořádků.

Důležité je, nakolik jde opravdu o zastupitelský demokratický systém. Pokud chápeme demokracii jako vládu lidu, buď přímou, nebo zprostředkovanou zastupitelským systémem, pak je nutno položit si u zastupitelské soustavy otázku, zda jde opravdu o zastoupení.

Na to byly v dějinách politického myšlení různé názory. Aristoteles uznával za demokracii pouze demokracii přímou: lze dovodit, že v Aristotelově pojetí je demokracie uskutečněním politické rovnosti, kdy boháč ani chudý nemají přednost, pokud jde o účast na správě státu a rozhodování veřejných záležitostí. Všichni se účastní rozhodování, lid rozhoduje většinou hlasů, tedy přímou formou[1]. Toto pojetí převažovalo opravdu dlouho, jeho posledním velkým zastáncem je na prahu moderní doby Jean Jacques Rousseau. Ve svém díle „O společenské smlouvě čili o základech politického práva“ píše: „Svrchovaná moc nemůže býti zastupována z téhož důvodu, pro který nemůže býti zadána; podstatou svou tkví v obecné vůli, a vůle se zastupovati nedá neboť: buď jest to vůle sama, anebo nějaká jiná vůle, uprostřed není ničeho. Poslanci lidoví tedy ji nezastupují a zastupovati nemohou; jsou pouze od ní splnomocněni a nemohou v ničem učiniti konečné rozhodnutí. Zákon, který národ sám neschválil, neznamená ničeho; není zákonem“[2].

Toto pojetí demokracie, mající svůj původ v řeckém antickém městském státě, bylo následně v kontextu buržoazního parlamentarismu opuštěno. Rousseauova úvaha má přesto jeden podstatný a stále aktuální aspekt: zdůrazňuje otázku zastupování vůle voličů jednáním poslance od nich zvoleného. Tento vztah je pro povahu daného politického systému naprosto zásadní a nanejvýš podstatný. Pokud je zde jasně formulovaný a definovaný politický mandát, pokud je zde navíc ještě obousměrná informační vazba mezi zmocnitelem a zmocněným s možností zrušení tohoto vztahu, pokud zmocněnec vykonává své aktivity v rámci mandátu a jménem zmocnitele, je vše v pořádku a jde o zastupitelskou demokracii. Problém vzniká tam, kde se systém stává masovým a kde funguje „politický zákon velkých čísel“, tedy kde statisíce zmocnitelů hlasují v zájmu ustanovení řady zmocněnců, kteří dokonce mohou pocházet z různých politických stran či hnutí a mohou tedy mít vytyčeny různé, ba protichůdné politické programy. Zde se vše nevyhnutelně anonymizuje, vztah zmocnitele a zmocněnce se naprosto odosobňuje, stává se abstrakcí a pouhou právní fikcí. Protichůdné a různě vynaložené hlasy velkého množství zmocnitelů se nevyhnutelně průměrují, jsou potlačeny extrémy a otupeny rozdíly – to je onen politický zákon velkých čísel, který vše nakonec pročísne svým hřebenem a zglajchšaltuje.

Výsledkem je reálné přerušení vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem, zmocnitel, tedy volič je tu už jen proto, aby dal jednou za několik let svůj hlas do volební urny. Jak bude zastupován, kým a s jakým mandátem, na to nemá prakticky žádný vliv, jeho reálný vliv se rovná jedné několikasettisícině, ovšem navíc s přihlédnutím k tomu pročísnutí zákonem velkých čísel. To má jeden nesmírně politicky a systémově závažný důsledek: zvolený zmocněnec za této situace dostává bianco mandát. Je pravdou, že každý kandidát jde do voleb s nějakým programem, ale vzhledem k reklamně-maškarní povaze předvolební kampaně a nezávaznosti předvolebních slibů a proklamací pro jeho povolební působení nemá žádné formalizované závazky. Ostatně, i kdyby chtěl poctivě vše splnit, nebude moci, když nebyl zvolen sám a za sebe, ale s řadou jiných a za určitou stranu či hnutí a vším ještě ostatně dále zamíchají koaliční i jiné politické dohody a politické hrátky všeho druhu. Bianco mandát od zmocnitele, to je klíčový rys systému masové demokracie. Pokud se zmocniteli nebude způsob jednání zmocněnce líbit, nemusí ho příště – ovšem se vší svou nemohoucností, viz výše politický zákon velkých čísel – volit. Na to si ale bude muset pěkně počkat do dalších voleb. A před nimi udělá onen volený zástupce lidu vše pro to, aby se na jeho včerejší poklesky a nezdary zapomnělo, bude se zubit do kamery, potřásat rukama obyčejných lidí a rozdávat cukrlátka a zjihle promlouvat, slibovat, jak to vše rozsvítí, až bude zvolen…

Co tedy zmocněnec, ten volený zástupce lidu, ten „poslanec lidový“, jak ho hezky nazval Rousseau, musí dělat v rámci výkonu svého bianco mandátu? Jak je na tom? Inu, má zajištěnu pro celé volební období úplnou libovůli. Může jezdit do Ghany, podplácet tamní úředníky a pokoušet se podvodně privatizovat kakaový průmysl. Nebo se může vydat ze sněmovny do výčepu přes ulici a zchlastat se tam dotvrda. Nebo může vůbec nechodit do své sněmovny (absencemi neriskuje skoro nic), může si z výkonu svého bianco mandátu udělat pohodlnou erární cestovní kancelář a jezdit usilovně po všech možných i nemožných zasedáních výborů, komisí, meziparlamentních shromáždění atd. po celém světě. Může se s vášní oddávat partajním, frakčním, prostě politickým hrátkám, hašteřením a intrikám. Může svádět mocenské boje s rivaly a vyřizovat si zcela soukromé účty. Může si spolu s kolegy odhlasovat naprostou imunitu a náhrady a výsady dříve možné jen u feudálního panstva. Může přijímat návštěvy lobbistů a přijímat dary a pozornosti. Může sám nebo přes nastrčené osoby podnikat, spekulovat a švindlovat. Může prostě cokoli! Slušný člověk může za jedno volební období odvést dost užitečné práce (i takové jsem zcela výjimečně viděl!). Prase se může po celou tu dobu prasit a rochnit – a vůbec nic se neděje. Vyjde to kolikrát nakonec obojí nastejno.

A tak rychle vzniká zvláštní vrstva politických profesionálů na plný úvazek, kteří dělají politiku za nás, obyčejné občany, za celý zbytek společnosti. Je to velmi výlučná skupina kolem vrcholové politiky a pak sem zajisté patří i politická vedení krajů či velkých měst. Vzniká tu svébytná sociální skupina vydělená z ostatní společnosti nejen dělbou práce, ale i společnými skupinovými zájmy a společným společenským a politickým statusem. Již zmíněný velký antický kodifikátor vší tehdejší impozantní učenosti, polyhistor Aristoteles by takový systém dozajista nenazýval demokracií, ale volenou aristokracií. A Rousseau by s takovým závěrem dost možná souhlasil rovněž.

Podstatným rysem tohoto systému je přetržení jakéhokoli živého propojení mezi zmocniteli a zmocněnci. Ti druzí jsou na těch prvých naprosto autonomní, pouze před volbami se na ně musí formou předvolební agitace, kampaně obrátit, chtějí-li usilovat o znovuzvolení. Tehdy musí zjihle vnímat přání a stesky voličů (nebo se tak alespoň tvářit), tehdy musí k nim zahovořit tu plamenně, tam citlivě, ale vždy alespoň naoko oduševněle. Musejí předvést, jak s nimi soucítí a vždy nezapomenou dodat, že když budou znovu zvoleni, tak s tím vším nešvarem tentokrát už opravdu, ale opravdu rozhodně zatočí! Z individuálního hlediska jednotlivého „voleného zástupce lidu“ je to vždy problém. Ale není nepřekonatelný. Lidé tak rádi zapomenou na předvčerejší ústrky a aroganci, když se na ně párkrát mile usměje, potřese jim pravicí a podle míry své inteligence jim víceméně promluví z duše … Pro ty potenciálně neúspěšné existuje rada, kterou jsem jako vtip slyšel od vrcholového politika – samozřejmě v hlubokém soukromí: je přesně empiricky odvozen počet milionů, které si takový „poslanec lidový“ musí během volebního období našetřit, natunelařit či naúplatkařit nebo prostě nakrást, případně vydělat svými vedlejšími aktivitami, podnikáním či spekulacemi, aby v případě nezvolení pro další období měl již vystaráno a byl - výstižným lidovým rčením pojmenováno - „za vodou“.

Z hlediska celé té sociální skupiny je to jinak. Statisíce voličů volí z omezeného a dost dobře vyselektovaného spektra alternativ a volby mívají za výsledek zpravidla určitou obměnu osob, řidčeji již obměnu stran, je to příležitost pro vertikální mobilitu v obou směrech – nahoru na výsluní moci i opačně, dolů do jámy pamětnice politického zapomnění. Stabilita té sociální skupiny tím není oslabena, pouze dochází k její zdravé regeneraci, aby politické hrátky mohly s obnovenou svěžestí opět začít s nově rozdanými kartami a další potřební se dostali ke zlatem se blyštícím korýtkům a na výsluní moci a důležitosti.

Nejde o rodovou aristokracii jako ve starověku či za feudalismu. Tato aristokracie je daleko modernější, pružnější, rodový původ zde nehraje skoro žádnou roli (může být v konkrétním případě dobrou startovací výhodou, ale také nemusí). Tak, jako si každá sociální pozice samovolně, cestou bezděčného samovýběru vyhledává své adekvátní představitele, kteří nejlépe splňují podmínky pro její zastávání, nejinak tato tendence funguje i zde. Kdo má vůli k moci, ctižádost, dost ostré lokty a velmi dobrý žaludek, má zjevně větší šanci než někdo jiný. A vůbec nevadí, že mu v hlavě neutkvěla žádná myšlenka, jež by svou moudrostí, hloubkou a originalitou stála za to, tohle opravdu vůbec nevadí. Nevadí, když jde o bezpáteřného oportunistu, který již vystřídal několik různých politických stran s různými programy. Naopak – posbírané zkušenosti jsou tím pravým pokladem, skutečnou komparativní výhodou v soutěži s ostatními pretendenty na přijetí do oné volené, politické aristokracie. Nevadí, když předvčerejší komunista dnes vystupuje jako ultraliberál či neokonzervativec. Nevadí, že má za sebou třeba kriminální minulost. Nedostatek vzdělání není také na závadu, pokud dokáže delší dobu mluvit o ničem a vzbuzovat tím u posluchačů hodnověrnou iluzi, že mu opravdu o něco jde. Nemusí mít vůbec žádný charakter, naopak, být bezskrupulózní svině je obrovská komparativní výhoda v politické soutěži.

Tak to bychom měli náš údajně demokratický politický systém, který je ale demokratický jen svými vnějšími formami, svými procedurálními pravidly, jež se v jeho rámci zachovávají. Není však demokratický svou podstatou. Svou podstatou je aristokratický. Jeho podstatou je vyprázdnění demokratických forem a procedur. Čím dokonaleji se to podaří, tím čistější vláda volené aristokracie tu je. Nic ovšem nebývá v životě takto do krajnosti dotažené, žádná forma nebývá naplněna na sto procent. I zde jako ve všem existují i protikladné tendence, jež se zde nejčastěji označují za autonomní, zdola jdoucí aktivity občanské společnosti, tendence k zavedení prvků přímé demokracie, snahy o spoluúčast občanstva na rozhodování o veřejných záležitostech, jež se jej přímo týkají a ovlivňují jeho život.

Neuvěřitelné a jakoby neskutečné útoky individua, jež zrovna sídlí na Pražském hradě, proti občanské společnosti[3], jsou jen dokonalým a důsledným projevem jasného vědomí vládnoucí volené aristokracie, kde jsou potenciální rizika a limity její – jinak v podstatě absolutní politické moci. Ten momentální hradní pán by si ostatně zasloužil podrobnější pojednání. Jde o nesmírně cennou personifikaci silných i slabých, čestných i naprosto ostudných stránek našeho dnešního společenského pořádku a jeho zrodu. Je to jeden z jeho klíčových tvůrců, ba architektů. Nesmírně zajímavý a poučný zjev! Ale to by vydalo na celý další článek nebo i na několik… tak snad někdy příště.

Takže v čem to vlastně žijeme? Odpověď zní: nynější naše politické zřízení se jen formálně a navenek (jevově) prezentuje jako demokracie. Ve skutečnosti, ve své podstatě jde o politický systém přímé vlády volené aristokracie!

Proč je tomu tak?

Protože to tak musí v reálně kapitalistické společnosti být, aby bylo celkové společenské uspořádání jednak stabilní, jednak aby bylo vhodné a výhodné pro kapitalistický, tedy tržní, jednoznačně pro dosahování zisku pracující systém, založený na ekonomickém donucení a exploataci najaté pracovní síly. Funguje to následovně:

Nejprve si vzpomeňme na Aristotelovy myšlenky o demokracii. Předpokládal, že demokracie existuje tehdy, když se všichni, boháč i chudák, účastní na rozhodování věcí veřejných stejným dílem. V zastupitelské (nikoli přímé) formě demokracie, byl tento postulát splněn uzákoněním všeobecného a rovného hlasovacího práva.

Ale majetek ve společnosti, zejména obíhající kapitál, to je přece nejen soubor věcí, to je především soubor vztahů. A tím podstatným vztahem je tu moc nad lidmi. Ten, kdo je vlastníkem, ovládá ty, kteří na jeho majetku a společenském fungování tohoto majetku nějak závisejí. A velký majetek, velký kapitál je vždy také velkou mocí nad lidmi, mocí nad mnoha lidmi. V ekonomické sféře beze všech pochyb. Zdaleka nemusí přitom jít jen o kapitálově – námezdní vztah, ale i o jiné druhy i zcela neformálních závislostí. Je zřejmé, že zájmy velkého majetku, zejména obíhajícího kapitálu a jeho vlastníků či jejich zástupců a představitelů (managerů) musely být i nadále, i za vlády všeobecného a rovného hlasovacího práva zajištěny. Stalo se to tak, že se hlasovací volební mašinérie stále jednak masovou, jednak zcela formální. Funguje to jako dobře promazaný stroj, ale člověk se těžko zbavuje dojmu, že tohle není ta pravá sféra rozhodování, že za touto demokraticko-procedurální kulisou je zrakům z hlediště skrytá další sféra, zákulisí, kde se ty podstatné věci potichu domlouvají a pomocí formální zastupitelské demokratické procedury pak nechávají (a někdy ani nenechávají) odsouhlasovat a vtělovat do zákonů závazných pro všechny.

Velké majetky, kapitál, podnikatelské subjekty musí prosadit své úzké zájmy skrze politické prostředí všeobecné a rovné demokratické účasti všech. Bezpečně se jim to daří pouze tehdy, kdy formální demokratické procedury fungují a zároveň je vedle nich či „za nimi“ temná sféra neformálního ale účinného ovlivňování, lobbyingu, domluv a vyjednávání, sponzoringu jednotlivců a politických stran, soustavného korumpování a vydírání spolu se způsoby tvrdé selekce, kdy neposlušní a neochotní musí z kola nesmlouvavě ven. Pro takové neformální fungování se volená aristokracie, na klíčových funkcích rozestavená poměrně tenká vrstva politických profesionálů, výtečně hodí. Jejich voliči nemají šanci je uhlídat, efektivně kontrolovat. Jejich mandáty jsou bianco vystavené. Předvolební sliby nejsou nijak právně závazné. Každý takový politik musí myslet na to, že za pár let může také skončit. Mít pro sebe a svou stranu vydatné sponzory je důležitější, než mít nějakou profilující ideu, brilantní program (to se dá vždy ostatně v případě potřeby napsat či ukrást jinde!).

Základní rozpor našeho nynějšího společenského uspořádání spočívá v tom, že v politické sféře funguje formální rovnost a demokratická procedura, ale ve společenských, zejména v ekonomických vztazích naprosto převládá všeobecné úsilí o dosažení majetkového zisku, ať již jakkoli – legálně či zločinně. Peníze nejsou čisté nebo špinavé. Jsou jen peníze – a to se počítá! Dobře v zahraničí vyprané tunelářské miliardy jsou přece zrovna tak úctyhodné, jako počestný kapitál, obíhající doma všem na očích. Zisk, prachy, majetek, pokud možno hodně prachů, velký majetek, to je ta základní motivace v reálném kapitalismu. Tak vzniká prostým přirozeným výběrem v konkurenčním prostředí vlastnická struktura, jež je velmi elitářská, velmi hierarchická až rozkastovaná a naprosto nedemokratická. V ní silný ničí a pohlcuje bez ohledů a lítosti slabšího, v ní přirozený výběr ponechává jen ty nejschopnější, nejvychytralejší, nejbezohlednější, nejtvrdší, nejneslitovnější. Podpásovky, vše je dovoleno – pokud vás nechytí při nějaké nezákonnosti za ruku. Tato temná a krutá sféra ovšem má své společné i dílčí skupinové zájmy, jež je nutno prosadit a stále znovu prosazovat a vylepšovat, bránit, zajišťovat a potvrzovat. Tyto zájmy jdou nutně mimo a často přímo proti demokratickým rozhodnutím, proti zájmům na ochraně určitých společenských hodnot, vytvářejících či posilujících sociální soudržnost. Jdou proti politické a úřední ochraně zákonem definovaných veřejných zájmů, protože právě tyto chráněné veřejné nebo jinak společné či obecné zájmy jsou tím, co představuje z hlediska podnikání velmi nepříjemné, nežádoucí mantinely, překážky a omezení. O co konkrétně jde? Zejména o závaznou úpravu vztahu práce a kapitálu, vztahu nájemce a pronajímatele, ale i o ochranu zájmu na zachování zdravých životních podmínek, na zachování příznivého životního prostředí, na nepřetěžování území exploatací či na šetrném využívání přírodních zdrojů, zájmu na zachovávání veřejné bezpečnosti, na dodržování poctivých obchodních praktik, na dodržování právních a technických norem apod. Rád tuto sféru zkráceně označuji líbezným archaismem „péče o zachování obecného dobrého“.

Aby se proti obecným demokraticky formulovaným a odsouhlaseným zájmům prosadily dílčí ale silné zájmy zejména velkého majetku (kapitálu) a s ním spjatých komerčních subjektů, je nezbytné mít vedle politického systému vlády lehce zákulisně a neformálně ovlivnitelné volené aristokracie i to, co s oblibou nazývám „systémové darebáctví“. Jde o nekonečně rozmanité, pestré a nápadité spektrum korupce, vědomého úředního selhávání, švindlů, podvodů, vychytralostí, všemožného prznění zákonů i ovlivňování legislativy a četných jiných účelových postupů v zájmu a pod tlakem komerce, tedy těch či oněch podnikatelských subjektů nebo jejich skupin. Činí tak politici a úřednictvo veřejné správy, tedy ti, kteří – placeni z našich peněz – by měli konat právě opačně a důsledně obecné dobré hájit a ochraňovat. Jde o darebáctví organizované, soustavné, jež není dílčím selháváním jinak dobrého systému, není místním kazem na kráse celku, ale je součástí a neoddělitelným prvkem systému, je projevem jeho pravé podstaty, je jeho integrální součástí!

Takto se obecně demokratické a uzákoněné hodnoty i demokraticky odsouhlasená ochrana veřejných a jiných obecně sdílených zájmů a hodnot – jakkoli formálně proklamovaná a vtělovaná do politických programů a právních předpisů – v praxi relativizuje, je stižena náhlou nemohoucností, nedůsledností, zbabělým selháváním, rezignací, účelovou slepotou. Výsledkem je pak to, že komerční zájmy vítězí i tam, kde by vůbec neměly být připuštěny, nebo kde by měly mít přesné a přísné mantinely. Vztahy vhodné a výhodné pro oběh kapitálu bez hranic, vnější kontroly a omezení mají tedy tendenci prosazovat se zákulisně, neformálně, porušováním a obcházením proklamovaných demokratických principů a zásad. To je to „systémové darebáctví“, jež je tím pravým nástrojem (či spíše celou zbrojnicí nástrojů) schopným v zájmu stability společenského pořádku smířit a překlenout rozpor mezi všeobecností formální politické demokracie a dílčím, ba sobeckým a často vysloveně asociálním a destrukčním, úzkým zájmem komerční sféry, jež ve skutečnosti ovládá kapitál a má ruku na kohoutcích zisku, prospěchu a peněz. Činí tak cestou prostituování a korumpování politických profesionálů a formalizací demokratických procedur do podoby vyprázdněných rituálů, do podoby loutkového divadla, v přítmí za jehož kulisami je teprve obsluha a zajištění zájmů moci a bohatství opravdu v bezpečí.

Dovolím si závěrečnou hypotézu: korupce je součástí onoho „systémového darebáctví“ a jde naprosto dokonale ve směru podstaty reálného kapitalismu: vše pro zisk, vše pro prachy, jež se nedělí na čisté a špinavé. Proto je korupce celoplošná, v naprosté většině latentní a to, co vyplouvá nad hladinu jako odhalené případy, je pouze oním vrcholkem ledovce.

Může demokracie fungovat dobře a neselhávat? A co drobné podnikání?

Předně upozorňuji, že je nutno pečlivě rozlišovat na jedné straně mezi velkým podnikáním, mezi nadnárodními firmami, jež si na státu a veřejné správě tvrdě vynucují individuální přístup, investiční pobídky, daňové prázdniny a jiné výhody, mezi kompradorskými skupinami jejich tuzemských zřízenců a pomahačů, mezi velkými investičními společnostmi, bankami, obchodními řetězci, energetickými a telekomunikačními monopoly atd. – a na druhé straně mezi drobným podnikáním, živnostníky, řemeslníky, malými obchodníky a podnikateli. Pozice těch prvých je mocenská pozice s dlouhými prsty a nenápadnými ale o to účinnějšími kontakty do sféry vysoké politiky a špiček byrokracie veřejné správy. Pozice těch druhých se kolikrát velmi blíží postavení námezdních zaměstnanců a někdy jsou na tom i hůř. Leží na nich celá tíha byrokratických pravidel, úředních kontrol, výkazů a zákazů hraničících se šikanou. Žádné daňové prázdniny! Ani náhodou.

Pokud ti první jsou hrozbou a nebezpečím, pak ti druzí jsou nejednou opravdovou obětí. Tím jsou sympatičtější. Je fajn vidět šikovného řemeslníka, který je ochoten přijít i třeba večer a to či ono opravit za slušnou cenu. Je povzbuzením pozorovat chytrost počítačového experta, který vám za chvíli spraví váš počítač a cena, kterou si řekne, je opravdu zasloužená. Tihle lidé jsou zřetelně v pozici onoho šizeného, z politiky vyloučeného a ohlupovaného lidu daleko spíše, než v postavení těch, kdo udržují a vynucují ono systémové darebáctví.

Je to ovšem všechno složitější. I takový soukromý lékař, lékárník či dentista – jak jsme se zrovna přesvědčili – může kopat nejen za sebe, ale i za velké podnikání a rozšíření jeho svobodné sféry. Jeho bezprostředním zájmem pochopitelně je, aby marže za léky byla vysoká a aby si mohl účtovat pojišťovnám provedené úkony bez omezení, aby se mu při tom také moc nekoukalo pod prsty. To se dá pochopit, veřejná správa a pojišťovny by měly uplatňovat tendence právě opačné a systém náležitě kontrolovat a směrovat jeho další evoluci. Ale tito zdravotníci a lékárníci se s chutí nechali vmanipulovat i do vehementní podpory boje proti neziskovému statutu nemocnic. Tady nejde o nic menšího, nežli o pokus udělat ze zdravotní péče sféru normálního soukromého podnikání bez přívlastků a specifik. Jde však o služby zvláštního charakteru, kde je nutno podnikání výrazně omezovat mantinely veřejného zájmu na dostupnosti zdravotní péče pro každého jako veřejné služby nezbytné v civilizované společnosti. Proto je plně na místě, aby nemocnice i další zařízení podobného charakteru fungovaly na neziskovém principu, tedy aby veškerý vytvořený zisk nebyl rozdělován mezi soukromé podnikatele a spekulanty, ale aby byl reinvestován do provozu, údržby, investic a umořování dluhů té dané nemocnice. Ať mají lékaři i zdravotníci vysoké platy, ale ať na jejich práci nebohatnou podnikatelé. Ať je víc peněz na investice do moderních technologií! V momentálním konfliktu ve zdravotnictví vedle předvolebních souvislostí je cítit velmi zřetelně i snahu kapitálu po bourání bariér a omezení, po rozšíření volného trhu bez přívlastků i tam, kam takto prostě nepatří. A vítaným beranidlem tu jsou – vedle krajských politických reprezentací – i jednotliví soukromí lékaři a lékárníci! Takže ono to nebývá nikdy moc jednoduché a schematické.

Čili uzavírám: je nutno velice rozlišovat. Ovšemže každý podnikatel a soukromník není hrozbou demokracii. Čím drobnější podnikání, tím blíže má fakticky k pozici námezdní pracovní síly.

Dále: i zastupitelská demokracie může v reálném kapitalismu za jistých podmínek fungovat dobře a nemusí být redukována na vyprázdněné a zformalizované procedurální rituály. Mám na mysli menší města nebo obce, kde se lidé znají a jsou schopni vybrat mezi sebou ty volené zástupce, u kterých je značná záruka dobré správy obce ku prospěchu všech. A když pak takoví zastupitelé, radní a starostové úřadují, nejsou odtržení od dané komunity, je možno na jejich práci bez velkých problémů dohlížet a v případě odhalení nějakého darebáctví, korupce či vážného selhání je šance odvolávat z funkce nebo přimět ke složení mandátu a k odstoupení. Tady může demokracie fungovat celkem dobře, pokud se moci nechopí domluvená kamarila kšeftařů nebo podvodníků. Také je zpravidla nutnou podmínkou, aby daná obec nebyla pod silným tlakem nějakého velkého investora, protože takový tlak bývá nevybíravý, drsný a rychle přivádí fungování demokratických procedur do krizové roviny. Možná se to pak ustojí a demokratická fair play bude zachována, nebo se to neustojí a demokracie i její reprezentace prostě selže. Praktické příklady obojího existují.

Výsledné ponaučení je to, že demokratické procedury mají potenci lépe reálně fungovat v menších komunitách, hůře pak ve větších celcích, kde začíná působit anonymita, moc stranických sekretariátů, odtržení volených zástupců od voličů, politický zákon velkých čísel a vytváří se prostor pro zcela autonomní politické hrátky a pro systémové darebáctví. Čili obecně vzato: decentralizace reálné demokracii spíše svědčí, centralizace ji potírá a formalizuje.

Byl reálný socialismus slibným řešením?

Reálný socialismus, tedy předlistopadový společenský pořádek, byl hodně odlišný ad reálného kapitalismu. Prvkem jeho stabilizace bylo mimoekonomické, úřední donucování k loajalitě, místo kapitalistického systémového darebáctví byl vybaven „darebáctvím jiného druhu“. Podle všech známek nebyl a nemohl být lepším řešením a vzhledem ke své ekonomické nevýkonnosti neměl jinou perspektivu, nežli nějakou formu postupného či katastrofického přechodu k reálnému kapitalismu. Bohužel, žádná další slibná cesta tu v dané době podle všeho fakticky nebyla.

Pokud je reálný kapitalismus třídní společností stále spíše v klasickém smyslu, pak reálný socialismus charakterizovala pyramidální, hierarchická struktura vládnoucí stranické a státní byrokracie, jež si fakticky přisvojovala a výlučně ovládala prakticky celý obíhající společenský kapitál a kontrolovala, rozdělovala celý vznikající nadvýrobek. Byl to jakýsi do krajnosti dovedený totální ekonomický monopol, jedna veliká centralizovaná monopolně-byrokratická „obchodní společnost“ k ovládání, kontrole a exploataci celé společnosti. Tady proto fungovala jiná, nápaditá a pestrá darebáctví určená přímou, direktivní byrokratickou dominací.

Výsledek je ovšem v obou případech velmi podobný, totiž zdrcující. Pokud z nás systém reálného kapitalismu dělá hlupáky a fakticky politicky bezprávný plebs, pak z nás dělal reálný socialismus své poddané a politicky bezprávný plebs rovněž.

Takže reálný socialismus řešením nebyl a být nemohl.


V dalším volném pokračování hodlám probrat existující politické směry a tendence a zabývat se aktuální otázkou komunismu a antikomunismu u nás. Učiním tak po volbách, protože nehodlám do předvolební kampaně jakkoli, byť jen okrajově zasahovat. Vysvětlím také, proč nechodím k volbám a kde si myslím, že by z toho našeho dnešního marasmu bylo možno hledat rozumné a perspektivní východisko.

31. 5. 2006 Petr Kužvart


Poznámky a citace:

[1] Viz: Aristoteles, Politika, vyd. Pravda, Bratislava 1988, str. 132 – 1233.

[2] Rousseau, J.J., O smlouvě společenské čili o základech politického práva, J. Otto a spol., s.r.o., Praha 1911, str. 123.

[3] Nemohu si to prostě odpustit a s požitkem cituji ten nádherný, dokonale čistý výrok, za který dostal Ing. Václav Klaus právem čestný titul Zelená perla roku 2005: „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!“ My ovšem již víme, že tím „demokratem“ je zde ve skutečnosti míněn právě volený aristokrat nebo jeho přesvědčený přívrženec.


Tento článek vyšel v Britských listech 1. 6. 2006 bez závěrečného odstavce ZDE.


Související články:
(Problémy - demokracie)

Turecko: Erdoganova vláda musí reagovat na tužby po demokracii a svobodě (03.06.2013)
K obecnému referendu (26.11.2011)
Josefe Dobeši, podejte demisi (07.11.2011)
V Praze jde o peníze vždycky až v první řadě (26.05.2011)
Pražská rarita - diumvirát v čele kontrolního výboru (01.03.2011)
Pomůže ÚS referendu? (07.11.2009)
Soumrak „přeběhlíků“? (01.04.2009)
Jak získat občany pro účast na veřejné správě obce? (25.11.2008)
SDS proti aroganci moci (02.07.2008)
Otevřený dopis studentů bývalému prezidentovi k výročí 17. listopadu (17.11.2007)
Svoboda, Politkovská a Rusko (09.10.2007)
Proč zrovna odmocnina? (05.07.2007)
O „MOC-i“ (31.05.2007)
Lid jsme my (26.05.2007)
Demokracie, meč a váhy (10.05.2007)
Otevřený dopis Poslanecké sněmovně (01.05.2007)
Bohatství, příjem a moc (17.04.2007)
Šikana v blázinci (03.07.2006)
Neumíme žít bez nepřítele (15.06.2006)
Úcta k ústavě – jak se to hodí? (09.06.2006)
Stanovisko SDS k aktuální politické situaci (06.05.2006)
Pozvánka na první setkání fóra (06.05.2006)
Za demokratickou a sociální republiku (06.05.2006)
Politická příživa (05.05.2006)
Nová Solidarita v Polsku? (20.04.2006)
Proč se neklaním „demokracii“ (19.04.2006)
Hloupý zákon mě málem stál život (13.04.2006)
Smějí být v demokracii povoleny jen demokratické názory? (19.12.2005)
Demokratický azimut (30.05.2005)
Limity demokracie aneb každé ovoce má svého „červa“ (04.05.2005)
Srovnání chápání a významu demokracie v České republice a v Německu (22.05.2004)
Žádné „zločiny komunismu“ neexistují (10.02.2003)
Stanovisko SDS k porušování demokracie v ČR stranami, zastoupenými v Parlamentě (18.05.2002)
Společně za demokracii (16.05.2002)
Rakouská investice do českých poslanců (23.03.2002)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Petr Kuľvart | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
287 (287 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
281 (281 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
248 (248 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
233 (233 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
410 (410 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
250 (250 hl.)
Prohnilý humanismus !!
193 (193 hl.)

Celkem hlasovalo: 1902


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.