Hloupý zákon mě málem stál život

Vadí mi všudypřítomná nechuť k osobní zodpovědnosti a to, že se alibismus čím dál víc vyplácí. Kdo hledá alibi ve formálních pseudopravidlech místo toho, aby měl vlastní názor, stál za ním a uměl nést odpovědnost, ten obvykle nenarazí.

Příkladů je tolik, až je skoro přestáváme vnímat. Úřady a soudy se řídí nejpohodlnějším výkladem litery předpisů a nějak se jich netýká, že by věci měly hlavně fungovat a že zlo by se vyplácet nemělo. Politici hlasují podle stranické disciplíny a nelámou si hlavu vlastní zodpovědností. Ukřičeným „občanským aktivitám“ nejde o občany, ale o to, aby si vytrucovaly splnění svých soukromých cílů. Vydírají kvůli tomu veřejnost. Konečně historie obchvatu Plzně je dosud v živé paměti (prosím, čtěte to dobře – řeč není o iniciativách, které obětavě pomáhají lidem).

Vážím si těch, kdo se nebojí stát za smyslem věcí. Mám k tomu i osobní důvod. Před pár lety jsem čekal na transplantaci srdce. Našlo se na poslední chvíli, ale až po začátku platnosti jistého poslaneckého výtvoru, který operaci prakticky znemožňoval. Poslanci totiž do jednoho zdravotnického zákona vpašovali podmínky, kvůli nimž by se orgán nedal použít. Nebýt odvahy lékařů, kteří ctili své poslání víc než alibistickou kázeň před hloupým zákonem, už bych nežil. Na odlidštěný alibismus nemravně spoléhá i současný poměrný volební systém. Kandidát nemusí nabízet své stanovisko, své vědomosti a osobně za ně ručit. Místo toho se schovává za anonymitu stranických kandidátek a známou tvář (jedinou známou tvář) takzvaného lídra.

Ještě víc se však alibismus ozývá ve volání po „přímé demokracii“. Referendum, ani to po internetu, není výrazem demokracie, snad kromě úplně zásadních otázek, kdy opravdu každý hned a na své kůži pocítí výsledek volby. Voliči až na vzácné výjimky nijak důkladně nerozumějí podstatě věci ani argumentům a nebudou osobně zodpovídat za výsledek. V referendu proto hlasují podle síly křiku, iracionality strachů, lákavosti slibů a hladkosti oholení. To je jen jiná tvář pohodlné nezodpovědnosti.

Demokracie neznamená, že každý může dělat, co se mu zamane; neznamená ale ani to, že každý může rozhodovat, o čem se mu zachce. Demokracie je mimo jiné právo lidí vybírat ze svých řad ty, kterým důvěřují a o nichž si myslí, že se dokážou orientovat v problémech, že si na to udělají čas a že neztratí zdravý rozum ani čest. A právo se s nimi v příštích volbách rychle rozloučit, jestliže zklamou. Docela rád bych při volbách vybíral tímto způsobem.

Autor je ředitel Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR.

Respekt 15/06, 10. 4. 2006, Milan Mareš