Z příspěvku J. Skály na mezinárodní teoreticko-praktické konferenci, pořádané 21. května OV KSČM Praha 1 a 7 a ÚR KSMU půl druha desetiletí graduje zpětný chod, jaký moderní dějiny dosud nepoznaly. Zná někdo jinou dobu, kdy by se bralo tolika lidem - tolik z toho, co u jednou měli? Profituje z toho jen mikroskopická menina. Tím irí je zóna zájmového střetu. U nezasahuje jen hluboko do mlčící větiny. Expanduje i mezi ty, na koho panstvo spoléhá jako na mobilizační zálohu.
A přesto: tak bezzubý, jako je dnes, nebyl odpor proti kapitálu u dlouhé desítky let. Příčina je známa. Popírat se dá jen v zatmění ducha - anebo z nečistých úmyslů. Baronům Práilům přitakaly - přímo pičky socialistické supervelmoci. U to - a nejen k čemu to nutně přivedlo - vehnalo komunistické hnutí do krize, jakou nezailo od svého vzniku. Nastala vlna mrákot a blouznění. Kverulantství, alibismu a kariérismu veho druhu. Hrozila vytunelovat jádro levice jako ementál.
Pud sebezáchovy radil chodit po pičkách i kolem diagnózy. Bylo načase, začít o ní mluvit bez zábran. Například v rezoluci 17. sjezdu KS Řecka o situaci v mezinárodním komunistickém hnutí. To je i nadále, uvádí se tu, rozděleno hlavně střetem mezi pohledy komunistickými - a reformistickými; mezi linií na odpor-zlom - a linií adaptace-asimilace. Rezoluce také říká: Vytvoření Strany evropské levice, za účasti některých komunistických stran, vyjadřuje trend k přizpůsobení se nepříznivému poměru sil. Objektivně, nezávisle na subjektivních pohnutkách a prohláeních, zakládá fatalistické přijetí hranic buroazní legitimity.
SEL odmítá teorii vědeckého socialismu, komunistické tradice a zkuenosti socialistických revolucí 20. století. Volí nebezpečnou slepou uličku rezignace na komunistickou identitu a začlenění do struktur EU. Tak torpéduje úsilí o koordinaci a rovnoprávnou spolupráci komunistických, dělnických a dalích levicových stran. Příkré hodnocení? Zkusil ho někdo vyvrátit? Není příznačné u to? Jezinky vyfasovaly jediný flainet: přizpůsobte se - a koaliční potenciál udělá zázraky. Někde jim podali celou ruku. Nevznikl z toho jediný irí svazek. Cokoli, co by dalo nový akční rádius - skutečné alternativě zleva. Koho za tu ruku u drí, tomu preference a vliv - větinou klesají. V koalicích, od nich si sliboval hory doly, toti - statuje jako chudý příbuzný.
Slibné průlomy dosahují naopak strany, je na tenhle pek neskočily. Příkladem sama KS Řecka. V odborech, enském, mírovém, mládenickém, studentském i dalích hnutích má vliv, s ním můe v Evropě soutěit sotvakdo. Po roce 1989 přitom, a na výjimky, začínala skoro od nuly. Před týdnem proběhlo v Aténách setkání bývalých generálů a admirálů NATO a Varavské smlouvy. Pořádal ho mírový výbor, v něm má KS Řecka výrazný vliv. Vystupovalo tu devět představitelů řecké generality ve výslubě. I německý admirál a bývalý éf zpravodajské sluby bundeswehru - nebo admirál z Portugalska. Společná výzva jde kapitálu pod kůi víc, ne to umí - ti, koho ruku u nepustí jezinky.
Jejich lídři s sebou vozí hlavně jednu nafukovací svatozář. Pózují jako Koperník, který prý levici objevil, o čem je demokracie. Tím objevem je ovem - jen trochu zleva dekorovaný kastrát, na něj demokracii mikuje kapitál. Tím důleitějí bylo, e koncertem demokracie byla mezinárodní konference 38 komunistických a dalích levicových stran koncem dubna v Praze. Nechyběl v podstatě nikdo nalevo od sociální demokracie.
Kdo to viděl zblízka - a pak v televizi a tisku - musel se nutně ptát: potřeboval by tolik připokakané autocenzury, kdo se cítí silný v kramflecích? Zprávu o konferenci u schválil Výkonný výbor ÚV KSČM. Uvádí, e předně pomohla lépe zmapovat, co to dnení skutečná evropská levice je. V čem se názorově shoduje - a v čem lií. Ukázalo se, jak dominantní větinu tvoří strany, je se komunistické identity nezřekly. Přitom zazněly i názory, liící se navzájem docela výrazně. Nic z toho vak nevedlo ke konfliktu. Nato ke snaze podmiňovat účast v dialogu tím, aby napřed změnil názor kdokoli jiný.
Naopak vzrostla snaha porozumět, v čem odliné názory pocházejí - z rozdílů v postavení a podmínkách práce. Je to zdravě nakalivý přístup. V Praze ho přijaly za svůj i strany, je se nebrání klasifikaci, e vsadily na adaptaci. Závěrečné komuniké nalo veobecnou podporu. Vylo vstříc i vem námětům ze zahraničí. Neobsahuje jediný ústupek z pozic KSČM. Je to tím pozoruhodnějí, e na pořadu byly tentokrát perspektivy socialismu - na tak irokém fóru poprvé od 80. let.
Zpráva o konferenci, schválená VV ÚV KSČM, také uvádí:
Svým reprezentativním rámcem i demokratickým průběhem, nastavila konference zrcadlo postupu vedení SEL, je evropskou marxistickou levici svévolně katulkuje a rozděluje, přičem samo stále více poruuje demokratická pravidla, z nich udílí lekce jiným. Vnucovat tuto linii stranám, je si bere za rukojmí, bude pod čerstvým dojmem praské konference jetě obtínějí. Prohlubování akční i programové jednoty vech sil nalevo od sociální demokracie, k němu konference otevřela prostor, je cíl naprosto reálný a perspektivní. Adekvátní očekávání vyvolala v tomto směru i mezi partnerskými stranami. Tím lépe to KSČM umoňuje sehrát iniciativní úlohu v úsilí, je otázku mezinárodní spolupráce vyvede ze slepé uličky, do ní se dostala vinou vedení Strany evropské levice.
Řecká rezoluce obsahuje i dobrý nápad, jak na to. Co brání stranám, je tvoří v Evropě komunistický pól, aby daly víc hlavy dohromady? Aby začaly dávat mezinárodní dimenzi vemu, co je spojuje? Aby to dělaly - naprosto demokraticky? Nechávaly přitom dveře otevřené - nonstop a kadému, kdo v tom uvidí přínos i pro sebe? Chce to i jinou věc, na ni se mnohdy zapomíná. Nepřenechat ádnou z otázek, o ně jde doopravdy - těm, kdo je obrací hlavou dolů. Právě v nich třeba převzít iniciativu. A ne k nim mlčet proto, e na nich leí i nánosy nesmyslů. I proto se praská konference soustředila hlavně na dialektiku socialismu a demokracie. Nenechme si vypalovat cejch krematoria lidských práv! Není pro to ten nejmení důvod!
I v Evropě zvítězí socialismus znovu tím dřív, oč dřív lidé pochopí, e je jedinou ancí - přeití demokracie. Demokracií, která se nezastaví na půli cesty - a troufne si i do komnat, kam dneska nesmí. To je alfa i omega veho, co nás můe posunout z místa. Zabít úplně vechny mouchy. Straáky do zelí nadělat z démonů, které z nás dělají katy vech svobod. Postavit mimo hru ty, kdo se k marxismu hlásí jen na oko. Proráet bariéry, od nich se odráí jako hrách od stěny - apel rovnou na třídní zájem.
Tak jako dnes, nebyla práce společenská jetě nikdy. Nikdo z ní dosud netěil tolik, jako oligarchie, co tahá za pagáty globalizace. Tolik moci nad naimi osudy, jako ona, si neuzurpoval - ani ádný z absolutních monarchů. Dává to kolosální anci. Domýlejme ji skutečně do vech důsledků! Stále větí díl toho, co bylo dřív a cílem socialismu, je toti - i akutním poadavkem demokracie. Mnohdy dokonce - zachování lidské dimenze civilizace. Moností trvalého rozvoje. Uchování ivota na Zemi.
Panstvo, je to má na svědomí, přitom stojí a padá - s demokratickou kulisou své moci. Tím zranitelnějí je, jakmile se, co ta kulisa hlásá, vezme smrtelně váně. A právě tak demaskuje - dnení parodie na demokracii. Fraka, v ní jsou demokratické - víc a víc u jen ty kulisy. Větina těch, koho globalizace sráí mezi poraené, nemá tuení, co to je třídní zájem - nato pak, jaký ho mají sami. I mnohonásobně víc těchto lidí se vak o svůj třídní zájem zasadí - zazní-li právě jako poadavek demokracie.
Haló noviny, 30. května 2005, Josef Skála
Demokratický azimut
