Demokratický azimut

Už půl druha desetiletí graduje zpětný chod, jaký moderní dějiny dosud nepoznaly. Zná někdo jinou dobu, kdy by se bralo tolika lidem - tolik z toho, co už jednou měli? Profituje z toho jen mikroskopická menšina. Tím širší je zóna zájmového střetu. Už nezasahuje jen hluboko do mlčící většiny. Expanduje i mezi ty, na koho panstvo spoléhá jako na mobilizační zálohu.

A přesto: tak bezzubý, jako je dnes, nebyl odpor proti kapitálu už dlouhé desítky let. Příčina je známa. Popírat se dá jen v zatmění ducha - anebo z nečistých úmyslů. Baronům Prášilům přitakaly - přímo špičky socialistické supervelmoci. Už to - a nejen k čemu to nutně přivedlo - vehnalo komunistické hnutí do krize, jakou nezažilo od svého vzniku. Nastala vlna mrákot a blouznění. Kverulantství, alibismu a kariérismu všeho druhu. Hrozila vytunelovat jádro levice jako ementál.

Pud sebezáchovy radil chodit po špičkách i kolem diagnózy. Bylo načase, začít o ní mluvit bez zábran. Například v rezoluci 17. sjezdu KS Řecka o situaci v mezinárodním komunistickém hnutí. To je i nadále, uvádí se tu, rozděleno hlavně střetem mezi pohledy komunistickými - a reformistickými; mezi linií na odpor-zlom - a linií adaptace-asimilace. Rezoluce také říká: Vytvoření Strany evropské levice, za účasti některých komunistických stran, vyjadřuje trend k přizpůsobení se nepříznivému poměru sil. Objektivně, nezávisle na subjektivních pohnutkách a prohlášeních, zakládá fatalistické přijetí hranic buržoazní legitimity.

SEL odmítá teorii vědeckého socialismu, komunistické tradice a zkušenosti socialistických revolucí 20. století. Volí nebezpečnou slepou uličku rezignace na komunistickou identitu a začlenění do struktur EU. Tak torpéduje úsilí o koordinaci a rovnoprávnou spolupráci komunistických, dělnických a dalších levicových stran. Příkré hodnocení? Zkusil ho někdo vyvrátit? Není příznačné už to? Jezinky vyfasovaly jediný flašinet: přizpůsobte se - a koaliční potenciál udělá zázraky. Někde jim podali celou ruku. Nevznikl z toho jediný širší svazek. Cokoli, co by dalo nový akční rádius - skutečné alternativě zleva. Koho za tu ruku už drží, tomu preference a vliv - většinou klesají. V koalicích, od nichž si sliboval hory doly, totiž - statuje jako chudý příbuzný.

Slibné průlomy dosahují naopak strany, jež na tenhle špek neskočily. Příkladem sama KS Řecka. V odborech, ženském, mírovém, mládežnickém, studentském i dalších hnutích má vliv, s nímž může v Evropě soutěžit sotvakdo. Po roce 1989 přitom, až na výjimky, začínala skoro od nuly. Před týdnem proběhlo v Aténách setkání bývalých generálů a admirálů NATO a Varšavské smlouvy. Pořádal ho mírový výbor, v němž má KS Řecka výrazný vliv. Vystupovalo tu devět představitelů řecké generality ve výslužbě. I německý admirál a bývalý šéf zpravodajské služby bundeswehru - nebo admirál z Portugalska. Společná výzva jde kapitálu pod kůži víc, než to umí - ti, koho ruku už nepustí jezinky.

Jejich lídři s sebou vozí hlavně jednu nafukovací svatozář. Pózují jako Koperník, který prý levici objevil, o čem je demokracie. Tím objevem je ovšem - jen trochu zleva dekorovaný kastrát, na nějž demokracii miškuje kapitál. Tím důležitější bylo, že koncertem demokracie byla mezinárodní konference 38 komunistických a dalších levicových stran koncem dubna v Praze. Nechyběl v podstatě nikdo nalevo od sociální demokracie.

Kdo to viděl zblízka - a pak v televizi a tisku - musel se nutně ptát: potřeboval by tolik připokakané autocenzury, kdo se cítí silný v kramflecích? Zprávu o konferenci už schválil Výkonný výbor ÚV KSČM. Uvádí, že předně pomohla lépe zmapovat, co to dnešní skutečná evropská levice je. V čem se názorově shoduje - a v čem liší. Ukázalo se, jak dominantní většinu tvoří strany, jež se komunistické identity nezřekly. Přitom zazněly i názory, lišící se navzájem docela výrazně. Nic z toho však nevedlo ke konfliktu. Natož ke snaze podmiňovat účast v dialogu tím, aby napřed změnil názor kdokoli jiný.

Naopak vzrostla snaha porozumět, v čem odlišné názory pocházejí - z rozdílů v postavení a podmínkách práce. Je to zdravě nakažlivý přístup. V Praze ho přijaly za svůj i strany, jež se nebrání klasifikaci, že vsadily na adaptaci. Závěrečné komuniké našlo všeobecnou podporu. Vyšlo vstříc i všem námětům ze zahraničí. Neobsahuje jediný ústupek z pozic KSČM. Je to tím pozoruhodnější, že na pořadu byly tentokrát perspektivy socialismu - na tak širokém fóru poprvé od 80. let.

Zpráva o konferenci, schválená VV ÚV KSČM, také uvádí:

Svým reprezentativním rámcem i demokratickým průběhem, nastavila konference zrcadlo postupu vedení SEL, jež evropskou marxistickou levici svévolně škatulkuje a rozděluje, přičemž samo stále více porušuje demokratická pravidla, z nichž udílí lekce jiným. Vnucovat tuto linii stranám, jež si bere za rukojmí, bude pod čerstvým dojmem pražské konference ještě obtížnější. Prohlubování akční i programové jednoty všech sil nalevo od sociální demokracie, k němuž konference otevřela prostor, je cíl naprosto reálný a perspektivní. Adekvátní očekávání vyvolala v tomto směru i mezi partnerskými stranami. Tím lépe to KSČM umožňuje sehrát iniciativní úlohu v úsilí, jež otázku mezinárodní spolupráce vyvede ze slepé uličky, do níž se dostala vinou vedení Strany evropské levice.

Řecká rezoluce obsahuje i dobrý nápad, jak na to. Co brání stranám, jež tvoří v Evropě komunistický pól, aby daly víc hlavy dohromady? Aby začaly dávat mezinárodní dimenzi všemu, co je spojuje? Aby to dělaly - naprosto demokraticky? Nechávaly přitom dveře otevřené - nonstop a každému, kdo v tom uvidí přínos i pro sebe? Chce to i jinou věc, na niž se mnohdy zapomíná. Nepřenechat žádnou z otázek, o něž jde doopravdy - těm, kdo je obrací hlavou dolů. Právě v nich třeba převzít iniciativu. A ne k nim mlčet proto, že na nich leží i nánosy nesmyslů. I proto se pražská konference soustředila hlavně na dialektiku socialismu a demokracie. Nenechme si vypalovat cejch krematoria lidských práv! Není pro to ten nejmenší důvod!

I v Evropě zvítězí socialismus znovu tím dřív, oč dřív lidé pochopí, že je jedinou šancí - přežití demokracie. Demokracií, která se nezastaví na půli cesty - a troufne si i do komnat, kam dneska nesmí. To je alfa i omega všeho, co nás může posunout z místa. Zabít úplně všechny mouchy. Strašáky do zelí nadělat z démonů, které z nás dělají katy všech svobod. Postavit mimo hru ty, kdo se k marxismu hlásí jen na oko. Prorážet bariéry, od nichž se odráží jako hrách od stěny - apel rovnou na třídní zájem.

Tak jako dnes, nebyla práce společenská ještě nikdy. Nikdo z ní dosud netěžil tolik, jako oligarchie, co tahá za špagáty globalizace. Tolik moci nad našimi osudy, jako ona, si neuzurpoval - ani žádný z absolutních monarchů. Dává to kolosální šanci. Domýšlejme ji skutečně do všech důsledků! Stále větší díl toho, co bylo dřív až cílem socialismu, je totiž - i akutním požadavkem demokracie. Mnohdy dokonce - zachování lidské dimenze civilizace. Možností trvalého rozvoje. Uchování života na Zemi.

Panstvo, jež to má na svědomí, přitom stojí a padá - s demokratickou kulisou své moci. Tím zranitelnější je, jakmile se, co ta kulisa hlásá, vezme smrtelně vážně. A právě tak demaskuje - dnešní parodie na demokracii. Fraška, v níž jsou demokratické - víc a víc už jen ty kulisy. Většina těch, koho globalizace sráží mezi poražené, nemá tušení, co to je třídní zájem - natož pak, jaký ho mají sami. I mnohonásobně víc těchto lidí se však o svůj třídní zájem zasadí - zazní-li právě jako požadavek demokracie.

Haló noviny, 30. května 2005, Josef Skála