Co udělá 40 tisíc francouzských socialistů?

Pro maastrichtskou dohodu hlasovalo před dvanácti lety 80 procent socialistů téměř bez diskuse. Ve vnitrostranickém referendu se tentokrát vyslovilo proti návrhu evropské ústavy 41 procent, t.j. 40 tisíc členů strany, a to po dlouhé a bouřlivé diskusi, ve které se střetly dva ideově vyhraněné tábory. Média oznamující v předvečer referenda „konec Evropy“ a „konec socialistické strany“ v případe, ze zvítězí příznivci „ne“, dnes ohlašují „vítězství pro Evropu a pro socialistickou stranu“ a samozřejmě pro předsedu strany Hollanda, který se pro evropskou ústavu plně osobně angažoval. 41 procent socialistů jednoduše přestalo existovat. To jsou nové moderní, „politicky korektní“ novinářské metody.

Ačkoliv předseda strany François Hollande  tvrdil, ze ústava „není ani liberální, ani socialistická“, (jaká tedy je?), je jasné, že 96 tisíc členů vědomě volilo buď „pro liberální evropskou ústavu“ nebo „proti liberální evropské ústavě“. 40 tisíc socialistů hlasovalo proti ústavě, protože je obrazem džungle, v níž bojuje každý s každým, kdežto 56 tisíc členů strany hlasovalo pro ústavu zobrazující a zakotvující jejich postavení. Proti ústavě hlasovali hlavně aktivisté žijící „pro politiku a ne z politiky“ a mající určité sociální, demokratické, politické emancipační vize, kdežto „pro stranické vedení“ hlasovali v referendu ti, kteří ze strany něco mají. Politologové tomu říkají „klientelismus“.

Hollandovo vedení, které před 1. prosincem varovalo před „rozpadem“ a „pádem do propasti“, dnes oznamuje, že „rozpory uvnitř strany jsou překonány“. Hollande mlčí o tom hlavním, že „jednota“ francouzských socialistů je již jen čistě formální. Ve francouzské socialistické straně je zásadní nesmiřitelný svár. Na jedné straně tvrzení, ze ústava představuje „pozitivní trend“ a „krok kupředu“, na druhé straně přesvědčení, že ústava „vnucuje ekonomickou válku evropským národům“.

Boj o novou orientaci, socialistickou, antiliberální, pokračuje. Boj o novou stranu začíná.

François Hollande oznámil, že připravuje další „vítěznou kampaň“ za přijetí evropské ústavy v plebiscitu, který Francie uspořádá v příštím roce. Potíž je v tom, že o datu referenda a o tom, jak proběhne, rozhoduje Chirac a ne Hollande, a jelikož pravicový prezident je stejně „přesvědčený Evropan“ jako socialistický předseda, budou na jaře příštího roku dvě konkurenční „ano“: „liberální ano“ Chiraka, a „ani liberální, ani socialistické ano“ Hollanda. Levicový volič opět nechápe rozdíl mezi pravicí a levicí, jako za starých dobrých časů Jospinovy vlády v předvečer volebních katastrof na jaře 2002. Prezident Chirac navíc vyšel z Hollandova „evropského vítězství “ natolik politicky posílen, že uvažuje o tom, že vypíše plebiscit hned na začátek roku. Hollande, o jehož prezidentských ambicích v roce 2007 nikdo nepochybuje, bude zřejmě mít málo času na to, aby přesvědčil voliče, ze jeho „evropské ano“ je levicovější a vůbec zajímavější než „evropské ano“ Chiraka.

Vedení strany připravuje vědomě volební katastrofu v roce 2007, protože se Hollande rozhodl, že přivede stranu do evropského liberálního tábora, i kdyby strana měla prohrát všechny volby, i kdyby to stranu mělo stát život. Pro evropský liberální kapitalismus a jeho vítězný pochod je socialistická strana Francie dnes největší a vlastně jedinou překážkou. Strana se vynořila z politické slepé uličky, do níž ji zavedly liberálně pravicové úchylky v 90. letech, a jako jediná socialistická strana v Evropě vyhrála letos dvakrát volby. V regionálních volbách zvítězila s heslem „Za novou sociální politiku v regionech“, v evropských volbách s heslem „Za sociální Evropu“.

Několik týdnů po vyhraných evropských volbách Hollande náhle zradil svůj volební program a začal fanaticky propagovat liberální evropskou ústavu. Kdo ví, kde se v něm vzal strach z levicových voličů? Hollande se rozhodl svým angažováním pro evropskou ústavu vrhnout stranu do tábora liberálů i za cenu toho, že otevře Chirakovi brány Elysejského paláce. Který eminentní evropský liberál mu vnukl tuto spásnou myšlenku a ve které pařížské restauraci? Hollande ale narazil na odpor 40 tisíc členů, a to těch nejlepších a nejaktivnějších. Když několik hodin po referendu, zpit svým „evropským vítězstvím“ prohlásil, že „socialistické ne už neexistuje“, dostalo se mu okamžité odpovědi ze všech koutů Francie: „Il y en a 40 000“ (je jich 40 000)!

Ve vnitrostranickém referendu hlasovala pro evropskou ústavu většina, to nikdo nepopírá. Socialistická strana ale není sekta a výsledek referenda neruší svobodu projevu, svobodu myšlení, ani svobodu jednání. Jestliže se 40 tisíc socialistických aktivistů domnívá, že evropská ústava je „špatná pro Franci a špatná pro Evropu“, je jejich povinností proti teto ústavě bojovat. V zemi vznikají politické výbory proti liberální ústavě a liberální Evropě. Členové klubu „Nový svět“ socialistické strany se budou bezprostředně a bez otálení podílet na zakládání a činnosti těchto výborů.

Karel Košťál, Grenoble, 12. prosince 2004.
Autor je členem klubu „Nový svět“ Socialistické strany Francie.