Schvalovači, vyčkávači a pohřbívači - tak je možné nazvat představitele tří přístupů k ústavě EU po francouzském a nizozemském „ne“. V současné Evropě a její nynější krizi.
Živé politické exempláře těchto přístupů jsou známy: k notorickým schvalovačům za každou cenu patří bruselské celebrity, tandem Chirac-Schröder, premiér Paroubek a mnozí další. Zatím rozhodně většina politické elity.
Blairovo sídlo v Downing Street 10, jehož názor včera tlumočil ministr zahraničí Jack Straw, se už posunulo: směřuje totiž od vyčkávání (pozastavení ratifikace do summitu EU příští týden), které u nás navrhli lidovci, k jednoznačně funebráckému postoji české ODS (a všech zarytých konzervativců): „Euroústava je mrtvý dokument. Tím lépe, vždyť nepotřebujeme žádnou.“
O odmítačích z řad evropské levice, kteří chtějí jinou ústavu a jinou - spravedlivější a sociálnější - Evropu, se mluví jen málo (a vždy s ťukáním na čelo). Slovo nepadne o tom, že non Francouzů či nee Nizozemců a současná neshoda uvnitř kontinentální politické třídy v řešení vzniklé situace nejsou příčinou současné krize. Že jsme už svědky projevů krize dávno existující, leč pečlivě skrývané pod krustou propracovaných eurofrází.
Příznakem této krize je stěží uvěřitelný autismus politicko-mediální elity, její neschopnost vnímat realitu. A to nejen nálady občanů v tom či onom státě, ale i význam jednotlivých článků euroústavy a logickou konstrukci celku. A hlavně její ekonomický a sociální kontext. Je totiž zřejmé, že tatáž slova, zdůrazňující například v Římské smlouvě (1957) „společný trh“ v časech jeho živoření a široké reglementace, mají zcela jiný dopad dnes; v časech, kdy se obchoduje se vším, se vzděláním, zdravím i emisemi do ovzduší.
Matení pojmů a souvislostí je opravdu krizové. Naši přesvědčení Evropané bojují s Václavem Klausem, jehož autismus zase větří v Evropě „superstátnost“, i tímto tvrzením: bez euroústavy, kterou schvalujeme (zatímco jiní ji naschvál pohřbívají), zbude nám z Evropské unie pouze zóna volného obchodu. A v souvislosti s britským „odpískáváním“ beztak vynuceného ostrovního euronadšení se z těchto pozic tvrdívá: EU teď bude pod anglosaskou, atlantickou a amerikanizující taktovkou, zvláště když Británie od července začne předsedat Unii oslabené krizí euroústavy. Kontinentální sociálno je v nebezpečí!
To je skutečně neuvěřitelné. Pravda, Británie je v Evropě - tak je jí často spíláno - konzervativním izolacionistou a americkým tržním i politickým koněm. A měla opravdu potíže kývnout zvláště k druhé - lidskoprávní - části euroústavy s řadou sociálních paragrafů. Ale jen do chvíle, než se Jack Straw svěřil novinářům: „Pokud jde o Chartu základních práv, byli jsme ujištěni, že pro Unii nezakládá nové kompetence.“ A ještě víc: ústava výslovně stanoví, že její první i druhou část nelze vykládat jako popření části třetí, která detailně zakotvuje „svobodný a neomezený trh“, evropský i atlantický, vnitřní i vnější - včetně uznání daňového i sociálního dumpingu a evropských daňových rájů...
Pro Brity, Američany i Klause vyjde nastejno, zda Evropa zvedne nebo nezvedne takovýto pseudoštít na globalizaci a ke své ekonomické a sociální „ochraně“ (vojensky ústavou spatřované především v NATO, jehož militární sféra je vždy pod velením USA).
Je logické, když „političtí Anglosasové“ populismem těží z toho, že lid (populus) zuří. Ale jak označit potírání volného obchodu textem, v němž je tentýž volný obchod král?
Právo, Martin Hekrdla, 7. 6. 2005
Ústava pro krále
