Poučení z krizového vývoje v EU po referendech ve Francii a Nizozemí

A také zcela zbourali dosavadní povrchní dělení na „eurooptimisty“ a „euroskeptiky“. Jen menší část těch, kteří smlouvu odmítli, se totiž může označit za odpůrce evropské integrace. Ti ostatní převážně nehlasovali o textu ústavy (který v drtivé většině ani neznali), nýbrž o charakteru této integrace.

Prezident Klaus měl nepochybně pravdu, když konstatoval odtržení politických elit od řadových občanů, účelově a neoprávněně však toto odtržení vztáhl i na text, který cílově deklaruje pravý opak. To, co Francouzi a Holanďané odmítli, není prohlubování evropské integrace (a proto nemohu pochopit jásot našich pravicových „suverenistů“), ale především chování evropských politiků, které je s tímto prohlubováním a logicky i s mnohými ustanoveními „euroústavy“ v rozporu. Cinkot sklenic šampaňského odezněl a nyní nastává vystřízlivění a čas k přemýšlení o otázkách, které Francouzi i Holanďané (ale potenciálně i jiní) svým postojem nastolili. Velmi pěkně o některých z nich píše i Martin Kunštek (Britské listy 1.6.), s jehož závěry plně souhlasím a chtěl bych je doplnit o další poučení.

Poučení prvé: na rozšíření unie nebyli připraveni ani politici ani občané

Evropská unie vznikla a rozvíjela se v podmínkách upevňování sociálních jistot občanů členských států. Evropský sociální stát byl po dlouhá léta vzorem a nadějí i pro občany východní části rozděleného kontinentu. V zemích unie byla dodržována lidská práva jako nikde ve světě. V podmínkách rozděleného světa a velkých rizik pro možné investice v zemích rozvojového světa se této situaci přizpůsobili i podnikatelé, což mělo příznivý dopad na ekonomický růst.

Rozpad bývalého východního bloku potvrdil ovšem nepřipravenost evropské politiky na proces postupného sjednocování. Evropští lídři krátkozrace dopustili drancování a rozkrádání nahromaděného státního majetku v potenciálních kandidátských zemích. Na tomto tunelování se aktivně podíleli i spekulanti a šíbři z členských zemí EU a oficiální politika jejich řádění pouze pasivně přihlížela. Proslulý privatizační spekulant Viktor Kožený dostal bez problémů irské občanství, v Londýně si koupil luxusní vilu (nikdo se nepozastavoval nad tím, kde na to vzal) a jako výsměch všem hlásaným etickým pravidlům ještě kandidoval již jako trestně stíhaný do Evropského parlamentu.

Navíc v asociačních dohodách si silnější unie vyjednala nadměrné a zjevně předčasné otevření východních trhů, které zpomalovalo a ztěžovalo růst domácích podnikatelských vrstev. To vytvářelo podhoubí pro pozdější skrytý odpor vůči „diktátu z Bruselu“ a růst pravicově konzervativního suverenismu, jak se nyní projevuje v postojích ODS, polských či maďarských nacionalistů.

Přes rozsáhlé zkušenosti z podpory regionálního rozvoje neměla unie dostatečně propracovanou strategii přístupu k zaostalejším regionům bývalé RVHP. Obrovská neefektivnost investic do teritorií zaniklé NDR nebyla způsobena ani tak investicemi samotnými, ale totální likvidací tamějšího vyspělého a nezřídka nejmodernější technologií vybaveného průmyslu. Zde selhali i sociálně demokratičtí politici, kteří vědomě dopustili například úpadek moderního hutního kombinátu v Eisenhüttenstadtu v zájmu zachování pracovních míst v daleko méně výkonných a zastaralých hutích Sárska a Porýní. Namísto, aby naučili management východních podniků efektivně prodávat svoji většinou velmi kvalitní produkci, nechali je pohltit konkurencí z oblastí jejich bezprostředního volebního zájmu.

Podobně dvojace a rozporně probíhal i předvstupní proces v České republice a dalších kandidátských zemích. Zde došlo k velmi překotnému a chybami poznamenanému přebírání evropské legislativy, často s počátečním nepochopením ze strany občanů, nezvyklých na dodržování přísných hygienických či ekologických pravidel. Dělo se tak bez dostatečné vysvětlovací kampaně, tlakem „shora“, který budil odpor. A protože u nás byla nositelem tohoto procesu vláda sociální demokracie, vznikaly jako nechtěný důsledek „legislativní smršti“ i živelné postoje odmítající „socialistickou“ Evropu.

Pravděpodobně došlo i k podcenění některých problémů, které si noví členové přinášeli z historie. Evropské integrace se snaží využít pro své neoprávněné požadavky nejen sudetští Němci, ale i Maďaři; Poláci a pobaltské země mají zase nedořešené otázky s Ruskem, Kypr s tureckou částí atd. Také se zahájením rozhovorů s Tureckem se mohlo počkat. Kulturní a historické rozdíly mezi liberálními státy a la Nizozemí (měkké drogy, sňatky homosexuálů, potraty, eutanázie …) a rigidně katolickým Polskem (kde ani vládnoucí postkomunisté nedokázali překonat odpor církve a kde slovo polského papeže platilo víc než vládní vyhlášky) se ukázaly větší než se původně přepokládalo.

Řádné objasnění výhod rozšíření unie chybělo i v zemích původní patnáctky. Politici se nepoučili z počátečních neúspěchů referend v Irsku a Dánsku a nezačali občanům vysvětlovat potřebu užší politické integrace jako nezbytný důsledek hospodářského sbližování. Nevystoupili s uceleným politickým konceptem dalšího prohlubování evropské spolupráce, nesnažili se pro ni získat občany, ale k přípravě nové smlouvy přistoupili podle tradičního receptu dlouhodobého kuloárového vyjednávání o kompromisech. Nedokázali se sjednotit ani na závazné formě přijetí dokumentu, jehož složitost a rozpornost předurčovala spíše parlamentní cestu schvalování než pořádání referend.

Co však bylo ještě závažnější, občanům patnáctky nebylo dostatečně přesvědčivě objasněno, že je logické, když se chudší nové členské státy budou rozvíjet rychleji než vyspělejší stávající. Obávám se také, že představitelé EU nedocenili (připusťme, že v jistém smyslu zbytečně nadměrnou) míru sebevědomí některých vůdců nových členských zemí, kteří přístup pochopili spíše jako mesiášskou „spásu“ projektu evropské integrace před „přeregulovaností“ vybudovaného sociálního státu než jako příležitost ke kultivaci vlastního ekonomického a sociálního prostředí. Spolu se sobeckým až dryáčnickým postojem k čerpání podpor ze strukturálních fondů („vymáčkněme z nich, co se dá a sami přispějme co nejméně“) to vytvářelo smrtící kombinaci faktorů srážející původně výraznou podporu rozšíření v historických zemích pod hranici potřebných padesáti procent.

Poučení druhé: nelze beztrestně ignorovat či dokonce vědomě rozbíjet dlouhodobě fungující pravidla

Francouzští a holandští voliči se zakopali v pevné obraně dlouhodobým úsilím vybojovaných sociálních jistot a zřejmě daleko lépe než politici pochopili, že to nejsou polští řezníci a instalatéři, ale jejich místní zaměstnavatelé, kteří tyto jistoty narušují. Podobné kousky, jaké popisuje Martin Kunštek, provádějí ve starých i nových členských zemích například také ukrajinské společnosti. Levná „čínská“ trička rovněž nejsou většinou tak úplně čínská, nýbrž nesou značku renomovaného domácího výrobce, který ovšem přesunul výrobu za levnější pracovní silou.

Paradoxně se výsledky referend posledního týdne postavily proti dokumentu, který v obecné podobě vysokou míru sociálních jistot podporuje, na což správně poukázal Milan Neubert. Symbolicky tak byla „spálena vlajka“ evropského sociálního státu na protest proti domácím narušitelům sociální soudržnosti. Kdyby totiž zmiňovaná trička vyráběly skutečně čínské firmy a ne pobočky zahraničních nadnárodních společností, stačil by proti sociálnímu dumpingu jednoduchý recept - tato trička prostě nekupovat. Takto však na trhu žádná jiná nejsou.

Evropská pravice mocně lobovaná nadnárodními koncerny zahájila kampaň za demontáž pravidel sociálního státu schválená často dávno před vznikem EU i pod záminkou revize tzv. Lisabonské strategie. Ta byla schválena v roce 2000 v zájmu zvýšení investic do výzkumu a vývoje, růstu vzdělanosti evropské populace a podpory rychlejšího zavádění inovací do výroby. Zakládala se na třech pilířích: konkurenceschopnosti, sociálním státu a udržitelném, ekologicky šetrném rozvoji. Bohužel v první polovině plánované dekády se unie věnovala spíše problémům rozšíření a na strategii se poněkud pozapomnělo. Revizní zpráva bývalého nizozemského premiéra Wima Koka odhalila značnou diferenci mezi deklarovanými cíli a dosaženými výsledky. To se bez hlubšího zamyšlení nad příčinami tohoto stavu (například nad rozporem mezi nutností investovat více do školství a vědy a schválenými rozpočtovými pravidly v rámci maastrichtského systému) stalo záminkou k dalším útokům na dlouhodobě fungující pravidla sociálního státu. V evropském parlamentu se diskutuje (naštěstí zatím bez kladného výsledku) dokument Evropské komise o pracovní době, který prolamuje již sto let platnou osmihodinovou pracovní dobu (samozřejmě jen pokud s tím budou pracující „svobodně“ souhlasit) a chystají se další podobné iniciativy.

Evropský sociální stát můžeme chápat jako dlouhodobě se vyvíjející soubor pravidel a zvyklostí, která znemožňují nebo alespoň výrazně redukují vykořisťování pracovní síly kapitálem a současně vytvářejí podmínky pro důstojný lidský život ve všech jeho fázích a v přijatelném životním prostředí. Nelze tvrdit, že se prosadil jednoduše a bezkonfliktně. Je výsledkem mnoha let sociálních zápasů a trpkých zkušeností z druhé světové války. Bylo by naivní tvrdit, že jej kapitalisté přijali s nadšením. V době, kdy však existoval východní blok, si jej nikdo netroufl omezovat. Pravdou je, že kapitál neměl tehdy tolik příležitostí k „emigraci“ jako nyní.

Přirozené globalizační tlaky se ale v podmínkách současného politického zápasu mění v bohapusté vydírání občanů. Nechcete se přizpůsobit životním podmínkám v jihovýchodní Asii? Tak si dělejte co chcete, my to tady zavřeme a jdeme tam, kde jsou ochotni pracovat za „misku rýže denně“. Chcete vyšší důchody? Ale kdepak, nejdříve nám snižte daně, protože v zájmu zvýšení konkurenceschopnosti musíme hodně investovat právě v zemích s nejnižší sociální ochranou. Zdravotní zabezpečení? Zaplaťte ještě více a soucitný konzervativec X.Y. vás nenechá chcípnout na prahu nemocnice. Ochrana životního prostředí? Nesmysl, který jen brzdí ekonomický růst.

Zdá se Vám tento popis reality příliš syrový? Pak si jistě s gustem přečtete rozbory „nezávislých“ ekonomů, kteří uhlazenějšími slovy a za pomoci Lafferových či jiných křivek říkají vlastně totéž - v Česku i ve Francii. Jejich rozbory vždy vyúsťují v rovnováhu nabídky a poptávky, optimální růst, vyšší konkurenceschopnost. Zkrátka samá pozitiva - až na toho zpropadeného řadového občana, který má tu drzost, že svými každodenními starostmi, zájmy a požadavky narušuje optimální rozvoj globálního kapitalismu, způsobuje nežádoucí výkyvy cen akcií, podrývá měnový kurs, zpomaluje technologický pokrok a bůhví co ještě. Díky Bohu je dnes již tento nestandardní občan vyměnitelný za skromného, ukázněného, pracovitého, ochotného … (další případné klady nechť si čtenář doplní dle svého gusta) Afričana nebo Asiata. Ale zase bohužel s jednou nepříjemnou výjimkou: gastarbeiter nemůže za občana hlasovat v referendu. A tak to někdy může dopadnout jako ve Francii nebo Nizozemsku - nahněvaný občan řekne DOST.

Výsledky referend ve Francii a Nizozemsku ukázaly jasně, že bez souhlasu občanů nelze dlouhodobě porušovat či dokonce rozbíjet dlouhodobě platná pravidla sociálního soužití. V tomto smyslu je tento politováníhodný výsledek současně i pozitivním východiskem pro další vývoj evropské integrace. To, že existující evropský sociální stát potřebuje reformy, nikdo nezpochybňuje. Evropský občan ale potřebuje a také má právo vědět, jaká má být jeho budoucnost a mít dost relevantních informací, aby o ní mohl kvalifikovaně a svobodně rozhodnout. A tento nezbytný atribut demokracie namyšlená vládnoucí pravice v obou zemích hrubě podcenila.

Poučení třetí: bez vysvětlení a účasti občanů přijaté kompromisy nahrávají populistům a nacionalistům

Návrh smlouvy zakládající ústavu Evropské unie byl vypracován tzv. konventem, v němž byli zastoupeni politici ze stávajících i nově vstupujících zemí. Bylo to velmi pestré spektrum od krajní levice po krajní pravici. Aby se na něčem dokázali dohodnout, postupovali podobně jako pejsek a kočička ze známé Čapkovy pohádky. Do pomyslného dortu vložil každý to, na čem mu nejvíce záleželo: liberálové a konzervativci volný trh, socialisté lidská a sociální práva, zelení ekologická pravidla. Jakmile byl dokument po peripetiích v Evropské radě (odpor Polska a Španělska, handrkování o koeficienty při hlasování) schválen, hned byl napaden ze všech stran: liberálové a konzervativci napadli sociální práva a přílišný ohled na ekologii, socialisté a zelení liberálně pojatou ekonomickou část, euroskeptici zase kritizovali základní principy politického uspořádání Evropy.

Do debaty o ústavě se s nebývalou vehemencí vložili také demagogové a populisté všeho druhu a zabarvení. Těm vadilo snad úplně všechno a dokument se stal v jejich pojetí trhacím kalendářem, jehož prostřednictvím si vyřizovali účty s existujícím politickým pořádkem ve vlastních zemích. Takže ústava nebyla schválena například i proto, že údajně posiluje imigraci do zemí unie (Nizozemsko i Francie), ohrožuje společnou zemědělskou politiku (Francie), nebo kvůli údajnému podhodnocení holandského guldenu při přechodu na EURO (před šesti lety!). Zaznamenali jsme i takové absurdity jako stížnosti na údajné poškození nizozemské zpěvačky při Velké ceně Eurovize diváky z nových členských zemí. Můžeme v tomto směru mluvit o štěstí, že za příčinu holandského NEE nebyla označena také tradiční noční můra všech Nizozemců - čeští fotbalisté.

Připravuje-li se tak zásadní dokument, jakým je ústava, předchází mu obvykle ideově politická koncepce, která se široce veřejně diskutuje. V případě euroústavy bohužel nic takového nebylo. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když vyslovím tvrzení, že tvůrci ústavy zpočátku ani nevěděli, jaký dokument z téměř roční práce vyleze. Původním záměrem bylo totiž sepsat novou smlouvu, která by lépe, jednodušeji a přehledněji shrnula dosavadní pravidla a současně umožnila další rozšiřování společenství. To, že se z ní stala ústavní smlouva, vzniklo až v průběhu jednání konventu.

Evropská ústavní smlouva je výsledkem kompromisu a byli bychom přílišnými optimisty, kdybychom si namlouvali, že jde za současných podmínek vyjednat něco zásadně lepšího. Kříží se zde zájmy pravice a levice, malých a velkých států, bývalé patnáctky, současné pětadvacítky a adeptů na budoucí vstup. Když už to francouzští a nizozemští vládnoucí pravičáci amatérsky uspěchali, je nutno jednat dále pragmaticky, bez hysterie a zbytečného panikaření. Domnívám se, že by bylo dobré dokument rozdělit na dva - politickou část přeměnit na opravdovou ústavu a z ekonomické vytvořit klasický evropský obchodní (a následně i občanský) zákoník nepodléhající složitému ratifikačnímu procesu; stačilo by jeho schválení evropským parlamentem a Evropskou radou. Ze složitého a těžko srozumitelného tlustospisu by se pro řadového voliče stala útlá brožura analogická ústavám národních států.

Poučení čtvrté: bez politické integrace nebude silné Evropy

Události posledních dnů vracejí diskusi o budoucnosti Evropy někam do období schvalování smlouvy z Nice. Nedělám si iluze, že se Evropané mohou úplně sjednotit v názorech na pokračování integračního procesu. Nemyslím si ale, že řešením by mohla být tzv. vícerychlostní Evropa, jejímiž zarytými zastánci jsou někteří představitelé ODS. V oblasti hospodářství vícerychlostní systém již reálně funguje: je tu eurozóna i země mimo ni, existují různá omezení a přechodná období. Je to však systém dočasný a jasně směřující k integraci v podobě hospodářské unie. Z výroků Jana Zahradila však spíše vyplývá snaha o relativně trvalé zakonzervování současné praxe. Některé atributy hospodářské unie (například harmonizaci daňových systémů) totiž ODS striktně odmítá.

Ještě složitější by bylo fungování vícerychlostní Evropské unie v oblasti politické. Upřímně řečeno, takový „systém“ si ani neumím představit. Jeho základ v podobě ad hoc vytvářených koalic podle momentální politické situace ve světě i v jednotlivých členských zemích by byl natolik vratký, že rozpory a třenice by rychle převládly nad integračními tendencemi. A z této rozbité politické scény by neustále vystřelovaly odstředivé tendence i do oblasti ekonomické spolupráce. Projekt Evropské unie by skončil v prosté zóně volného obchodu a to by byla škoda pro Evropu i její obyvatele.

Jednoduše řečeno, bez politické integrace nebude silné Evropy - bez ohledu na to, jakým způsobem (ústavou nebo jiným typem dokumentu) bude tato integrace právně zakotvena.

Poučení páté: pravolevé namlouvání pomalu končí, socialisté všech zemí, vzbuďte se

Důležitým poznatkem z posledního období jsou opětovně se rozevírající nůžky mezi pravicovými a levicovými sociálně ekonomickými koncepcemi a postoji. Zatímco po celé poválečné období jsme mohli zaznamenávat postupné přibližování politických stanovisek konzervativně liberálních a socialistických stran, nyní se situace začíná výrazně měnit. Potřeba reforem je pravicovými politiky, analytiky a žurnalisty interpretována tak, jakoby kromě liberálního modelu nemohlo nic jiného efektivně fungovat. Pod pláštíkem reformních přístupů se společnosti vnucuje dravý a individualisticky bezohledný kapitalismus bez sociálního korektivu, který sice může krátkodobě přinést zrychlení hospodářského růstu, avšak za cenu neúnosného prohloubení sociálních rozdílů a narušení společenské soudržnosti.

Chybou socialistů je pouhé pasivní přizpůsobování tomuto agresivnímu přívalu. Nastává doba, kdy již nelze pouze změkčovat jeho následky, ale je potřeba přemýšlet, zda jde opravdu o fatální nevyhnutelnost bez možnosti smysluplné alternativy. Frustrovaný občan totiž ztrácí důvěru v tradiční obhájce jeho každodenních zájmů, propadá skepsi a koketuje s populismem. Přitom občan - volič má právo na demokratický výběr mezi alternativami. Není-li alternativa, oslabuje se demokracie a plíživě se vkrádá totalita.

Cožpak je opravdu jedinou možnou variantou budoucího vývoje cesta rýsovaná doporučeními Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Bushovy administrativy? Je opravdu údělem reformních socialistů reformovat nikoli kapitalismus (jak původně zamýšleli), nýbrž samotné socialistické prvky v něm (čili proces přesně opačný než v minulosti)? V zájmu čeho a koho?

Ano, koncepce „kapitalismu bez hranic“ je reálnou výzvou dnešního světa. Ale jejím výsledkem je buď vítězství amerikanizované Evropy nad Asií nebo degradace Evropana na zchudlého Asiata. Průvodním jevem obou možností je posílení podmínek pro sociální konflikty a vznik revolučních situací v poražených částech soupeřícího světa.

Jsem však přesvědčen, že existuje i druhá možnost v podobě přísné regulace kapitálových transferů (ostatně USA ji mají také) mimo oblasti unie a jejího potenciálního rozšíření. A pokud jde o mimoevropské investice, proč ne, ale za podmínek sjednaných v mezinárodních smlouvách, tj. bez sociálního dumpingu a na základně vzájemné výhodnosti. Z takové spolupráce budou mít prospěch občané na obou stranách.

Pospávání socialistů na vavřínech minulých úspěchů v kombinaci s vládním oportunismem umožnilo kapitalismu vyvléci se z ohlávky sociálních regulací alespoň prostřednictvím emigrace do zemí s nízkou sociální ochranou pracovní síly. Nyní se tento původně exportovaný kapitál vrací zhodnocený, s cílem agresivně a bezohledně dobýt prostřednictvím pravicově konzervativních stran a hnutí zpět dříve ztracené pozice. Nechce už nuceně a nerad sloužit celé společnosti jako ještě nedávno, ale především sám sobě a svým „věrným“. Demokracie tímto vývojem nabývá nové podoby, která ji v končených důsledcích ohrožuje. Politické soupeření se přiostřuje, doba pravolevých namlouvání končí, socialisté všech zemí, vzbuďte se!

Britské listy, 3. 6. 2006
Drobné změny doporučené autorem - 7. 6. 2005
Autor - Doc. Ing. Michael Kroh, CSc. - působí jako poradce v oblasti sktrukturálních fondů EU.

Pozn. redakce SDS: dovolili jsme si oproti originálu upravit označení jednotlivých poučení