Evropský lid existuje a ví, co říká

A v USA hned začala výhrůžná kampaň, francouzské brambůrky se přejmenovaly na Freedom Patatoes, přestalo se servírovat francouzské víno. „Na francouzské obchodníky tvrdě dopadá americká msta“ - hlásal tehdy jeden titulek v Právu.

Jak mohla EU dovolit, aby se jeden její členský stát stal cílem takové pomsty za kritiku mezinárodního zločinu, jímž je každé vojenské přepadení svrchovaného státu bez souhlasu OSN? Proč ve jménu evropské solidarity Francii nebránila? Měla ji bránit i přesto, že některé členské země měly na americkou agresi jiný názor a postkomunistické země ve velké většině přijaly podřízenou roli v koalici „ochotných pomahačů“. Aroganci nelze přece tolerovat.

Je dobře, že občané Francie řekli takové Evropě své NE. I já bych to jako Francouz udělal, i když projekt evropské ústavy nemá na tom všem žádnou vinu.

Pak přišlo NE Nizozemců, ještě rozhodnější a jednoznačnější. Bylo inspirováno obavou o udržení kvality nizozemské demokracie, kterou vyznačuje výjimečná otevřenost občanské společnosti a efektivita sociálního státu.

Příznaky krize

V postmaastrichtské Unii funguje mediální mašinérie, která všechny velké otázky zametá pod koberec. Ale NE občanů dvou zakladatelských zemí EU už pod žádný koberec zamést nelze. Sen o Evropě jako novém globálním hráči ve světě je dosněn. Snila jej především Francie, která nejdůsledněji pojímala Evropu jako soustátí schopné klást odpor americké globální hegemonii. Rozšíření bez prohloubení, či spíše „místo prohloubení“, zbavilo EU jakékoli vnitřní jednoty. Postkomunistické státy považují vazalský vztah k USA za jedinou záruku své mezinárodní bezpečnosti a francouzský sen nejen nesdílejí, ale kladou mu odpor - jak jasně ukázala krize kolem Iráku.

Dosněn je i sen o Evropě založené na definitivním smíření dříve znepřátelených národních států. Možnost, že se Edmund Stoiber stane německým ministrem zahraničí, prudce aktualizuje německočeské nesmíření, které je jen jedním z řady dalších evropských nesmíření jako například mezi Polskem a Německem či mezi Itálií a Slovinskem. Pro Polsko, Česko a přirozeně i pro pobaltské státy je bezvýhradné spojenectví s americkým hegemonem spolehlivější zárukou svrchovanosti (což tu znamená „možnost ubránit se proti eventuálnímu tlaku Německa či Ruska“) než členství v EU.

Nevím, jestli sen o jednotné Evropě je dosněn navždy, ale jedno je jisté: je třeba vytáhnout znovu na světlo velké otázky o smyslu evropského sjednocování, které byly vytlačeny z veřejného prostoru, aby nerušily „fungování evropských struktur“.

Mnoho příznaků ohlašovalo, že projekt sjednocené Evropy je v akutní krizi: například minulé volby do Evropského parlamentu ukázaly, že mezi „intencemi evropských struktur“ a „intencemi evropských občanů“ (abych si vypůjčil kdysi slavnou terminologii Václava Havla) je zásadní rozpor. Měly v nich velký úspěch výslovně protievropské strany - 14 procent v Belgii, 13 v Polsku, 14 v Rakousku a 20 procent v Británii. Hans Peter Martin, evropský exposlanec za rakouskou sociální demokracii, zdokumentoval 7200 případů podvodného jednání členů Evropského parlamentu, a získal tak těch 14 procent hlasů.

Ale existovaly i jiné příznaky. Zaprvé každé rozšíření vyžaduje předefinování základních cílů rozšířené skupiny, ale k tomu nedošlo. Staré členské země se začaly bát přílivu levné pracovní síly z Východu a nové členské země začaly k sobě sobecky přetahovat západoevropské firmy nízkými daněmi, nízkou cenou práce a různými jinými výhodami. Slovensko například dostává pomoc z evropských fondů, díky které může snižovat daně, aby k sobě přilákalo podniky z evropských zemí, z jejichž peněz se ta podpora vyplácí. Polsko čerpá evropskou podporu, ale nakupuje americké boeingy místo evropských airbusů. Je toto jednotná Evropa, jak si ji občané EU představovali?

S kapitalismem na věčné časy?

Dvě klíčové otázky musíme vymést zpod koberce nejdříve. Existuje evropský model demokracie, odlišný od demokracie americké? Jestliže ano, umíme jej definovat a chceme jej bránit jako sdílenou hodnotu v procesu budování nového globálního světového pořádku? Pokud řekneme ano, pak musí EU usilovat i o jednotnou zahraniční politiku, založenou na jiné interpretaci odpovědnosti za stav světa, než je bezohledný americký fundamentalismus moci. Jádrem takové zahraniční politiky by byla rozhodná obrana OSN a multilateralismu. Je to ale realistický cíl v rozšířené EU? Na tuto otázku současná Unie odpovědět neumí, a ani se o to nesnaží. Zadruhé: má Evropa klást odpor ekonomické globalizaci, která vyprazdňuje naše hodnoty a tradice ve jménu „washingtonského konsenzu“ - liberalizace, privatizace a vyrovnaného veřejného rozpočtu? Je solidarita jádrem evropské demokracie, nebo musíme přijmout „logiku tržního sobectví“? Máme vzít vážně výzvu papeže Benedikta XVI., který varuje před konzumistickou pouští smyslu? Máme klást odpor bezmezné hlouposti a povrchnosti americké masové kultury, její mystifikující síle, jak se o to snaží především Francie, země hrdá na svou výjimečnou kulturu a na ideu svého státu?

Klíčová je teze komentátora Martina Hekrdly. Navrhuje „okamžitě z euroústavy vypustit celou III. část, která povznesla do ústavních výšin neoliberální ekonomické politiky a nejvíc vadila francouzské levici“. Je to závažná námitka proti ústavě EU. Opravdu je v ní zakotven kapitalismus? Byla by pak stejně špatná jako ta, v níž byl zakotven socialismus. Ekonomický řád si občané volí podle svých zkušeností a projektů, nelze jej zakotvit v ústavě, ta musí naopak stanovit principy legitimní změny řádu.

Mnoho francouzských odpůrců přijetí euroústavy formulovalo podobné námitky. Třeba Anne-Cécile Robert (www.vulgo.org) napsala: „(Ústava ukládá) zřízení ,sociálně tržní ekonomiky‘, v níž je ,konkurence svobodná a nikým nefalsifikovaná‘. Hlavním předmětem ústavy je vždy organizovat veřejné moci, přičemž se rozhodnutí o základních orientacích přenechává verdiktu voličů, (v tomto případě) se obchází suverenita lidu, aby se ve slavnostním aktu vnutily principy ekonomického liberalismu.“

Je skutečně kapitalismus koncem dějin lidstva a nepřekročitelným horizontem naší doby, jak se kdysi říkalo o komunismu? Není jádrem demokracie možnost ekonomický systém změnit svobodným rozhodnutím občanů?

Za touto námitkou se skrývá vážná otázka: jsme ještě svobodní jako evropští občané zvolit si jiný ekonomický systém, než je globální kapitalismus a s ním spjatý model ekonomického růstu, který se stále většímu počtu lidí právem zdá nesmyslný? Bere nám euroústava takovou svobodu? Na tuto otázku odpověď neznám, ale budu ji hledat.

Zavedení eura rozhodnutím shora bez referenda vedlo k obrovskému zdražení, které poškodilo především nižší střední třídu a vyvolalo ve všech zemích eurozóny vlnu znechucení. Když pak Německo, Francie a Itálie nebyly schopny plnit pakt stability, jednoduše vyhlásily, že pro ně neplatí, protože v EU jsou si všechny země rovné, ale ty velké si jsou rovnější! Jak brát vážně takovou Evropu? Potřeba občanů EU říci konečně NE způsobu, kterým se s námi zachází, roste. Nejde tu o NE „tomu či onomu“, ale o nedemokratický způsob, kterým je „to či ono“ v Unii prosazováno.

Co ustavuje ústava

A ještě dva příznaky terminální krize EU: evropská ústava byla nazývána „ústavní smlouvou“, a její význam tak byl snížen a „normalizován“. Slyšel jsem dokonce teorii, podle níž se nemusíme bát, že by v Británii ústavu odmítli, „naservíruje se jim jako mezinárodní smlouva a na ty jsou Angličané zvyklí“. Malá ukázka pokrytectví, které kolem evropské ústavy panovalo. Je to ústava, nebo ne? Ústava je totiž vždy ustavením „lidu“ a položením základního kamene budoucí jednoty státu. Mám se k ní jako evropský občan chovat jako k základu budoucího federativního státu, nebo jen jako ke shrnutí minulých smluv?

To, že eurokraté tuto otázku nepoložili, má svůj hlubší důvod: bojí se slova „federace“, kterého bychom museli použít. Ústava ale vždy odkazuje na prohloubení jednoty, je krokem k federaci. Bez takového kroku zůstane EU jen spolkem národních států.

Na druhý příznak terminální krize EU jsem už mnohokrát v různých kontextech poukazoval: O národních státech jsme říkali v letech osmdesátých a začátkem let devadesátých, že jsou příliš malé na řešení velkých problémů a příliš velké na řešení těch malých. Tato formule legitimovala na jedné straně regionalizaci, na druhé pak cestu k evropské federaci: na řešení velkých problémů budeme mít EU, na řešení malých problémů budeme mít regiony, jejichž autonomie bude významně posílena -vzniknou dokonce euroregiony, které umožní racionálnější kooperaci mezi sousedy než národní státy.

Jenže formule o národních státech začala v druhé půli prvního desetiletí nového tisíciletí platit i o EU. Je příliš malá k řešení dopadů například globálního oteplování, bídy třetího světa, energetických problémů, moci globální hyperburžoazie či postdemokratického deficitu „demokratického mandátu“ vlád. A zdála se mnoha Evropanům příliš velká k tomu, aby se v jejím rámci mohli cítit jedním demos - lidem, spojeným společným jazykem uvnitř společného veřejného prostoru.

Každé evropské NE bylo dosud rychle rozmělněno v médiích na NE, kterým „momentálně zaostalí“ občané toho kterého národního státu chtěli říci něco jiného, než co řekli: Francouzi chtěli potrestat svou vládu, Nizozemci zase vyjádřit odpor k rozšíření EU o Turecko a strach z důsledků globalizace (jejímiž jsou, mimochodem, protagonisty). Malým národům je právo na vlastní NE upřeno zcela: Irové museli udělat reparát a i my Češi bychom své případné NE asi museli odvolat v opakovaném referendu.

Ne, občané chtěli odmítnout to, co odmítli: postmaastrichstkou technokratickou Unii. Bylo to NE rozhodné a jednoznačné. Evropský lid prý neexistuje, říká Václav Klaus a s ním spousta jiných kritiků oslabování národních států. Nenechme se zmást - evropský lid existuje, ale říká NE. Co s tím jako Evropané uděláme? Budeme to NE přemalovávat na ANO pomocí různých mediálních strategií?

Pro mě je to NE začátkem lepší budoucnosti EU. Ukázalo se, že evropský lid existuje, že se nedá manipulovat a že ví, co říká. Je to dobře pro demokracii v Evropě.

Právo, 4. 6. 2005, Václav Bělohradský