Výkonný výbor Evropské levice a její Rada předsedajících se sešli v Lisabonu ve dnech 19-21. 10. 2007. Vedle hlavního tématu - přípravy 2. sjezdu EL v Praze - bylo
přijato toto stanovisko k „nové“ Reformní smlouvě EU:Jménem demokratické a sociální Evropy
1.
Ten samý den, kdy Rada Evropy schválila Reformní smlouvu, sešlo se 200 tisíc portugalských dělníků na demonstraci v Lisabonu a 300 tisíc dalších v různých francouzských městech. V obou případech, stejně jako v Římě 20. října, zvedá svůj hlas svět práce, požadující politiku plné zaměstnanosti a Evropu, která zabezpečí sociální práva. Tato smlouva je uzavřena; víc než kdy jindy však zůstává otevřenou otázka alternativních řešení pro Evropu.
2.
Smlouva, kterou dnes vlády podepsaly, této velké výzvě neodpovídá. My, strany Evropské levice, jsme aktivně lobovaly vší svou silou, abychom zabránili tomu, že se Reformní smlouva stane návodnou smlouvou pro politiku Evropské unie, založené na její základní neoliberální a militaristické agendě. Doufali jsme, že odpovědní politici EU a jejích členských států se poučili z otevřené diskuse provázející Reformní smlouvu a z hlasování ve Francii a Nizozemí. Forma a styl stavby nového návrhu smlouvy a především její obsah však ukazují, že jejich schopnost učit se je zjevně velmi nízká.
Po šesti letech sžírání se vnitřními záležitostmi by se dnes měla Unie vrátit ke svým skutečným povinnostem. Schválené změny smlouvy však řeší současné problémy jen v málo ohledech a budoucí výzvy neřeší téměř vůbec. Kromě toho jsou stále nejisté budoucí schopnosti Evropské unie – nedotčeny zůstávají nejkřiklavější nedostatky současné evropské politiky a související důvody narůstající propasti mezi politikou a přijímáním EU jejími lidmi. Z těchto důvodů říkáme: Lisabonská smlouva – vůbec ne!
3.
Smlouva navíc potvrzuje autoritativní moc Evropské centrální banky a její jediný cíl – cenovou stabilitu; žehná politice Paktu stability, která působí na sociální výdaje a veřejné investice a která přenáší zvláště na chudé následky této rozpočtové restriktivní politiky; smlouva trvá na principu „volné a nedeformované soutěže“, jež je deštníkem pro vypuknutí nejistoty v pracovních vztazích, pro erozi práv, pro útok na veřejné služby a sociální stát a pro snižování mezd.
4.
V den mimořádné lisabonské demonstrace se Rada a Evropská komise podělily s Evropskou odborovou konfederací o diagnózu trhu práce v Evropě. Následně vytvořený dokument byl chybně označen jako dohoda. Ale nehledě na tuto skutečnost je pravdou, že tento dokument otevírá cestu do celé Unie konceptu „pružtoty“ (překladatelský pokus o umělé slovo, v originálu flexicurity=flexibility+security, tj. pružnost+jistota).
Evropská levice je toho názoru, že takový koncept nemůže být v evropském prostoru univerzální. Pod sloganem „pružtoty“ mají zaměstnavatelé a Evropská komise za cíl ukončit kolektivní dohody o zaměstnávání, liberalizovat výluky a individuální propouštění a znejistit pracovní vztahy (prekarita). To co je zajímá, není jistota (security), ale pružnost (flexibility). Evropská levice stojí naopak za zásadním významem práce při budování evropského projektu a volá odbory k odhodlanosti postavit se tomuto novému útoku na sociální práva.
Hlavním problémem je úpadek civilizačního charakteru. Evropa nepotřebuje více pružnosti, neboť má už nadbytek prekarity. Evropští dělníci potřebují posílit vše, co zaručuje jistotu práce a pracovních vztahů, sociální stát, penzijní práva, ochranu zdraví a před nezaměstnaností. To co Evropa potřebuje, je nová smlouva solidarity, zvětšující přistěhovalcům, ženám a mládeži sociální práva a výhody, na nichž byl rozdíl našeho kontinentu budován. To je ten předpoklad, abychom se dostali k trhlině mezi bohatými a chudými, mezi lidmi a regiony, stejně jako k otevřenosti Evropské unie.
5.
Nová smlouva dává Chartě základních práv legální základnu, ale ví se, že Evropská levice považuje tento dokument za rozsahem omezený. Nevyrovnal se s nejvyšší úrovní národních legislativních úprav. A z toho důvodu by měl být nově projednán a jeho hodnota by měla být přeceněna. To ale nebylo přáním vlád. Nová smlouva začíná Chartu zlehčovat tím, že ji nezahrnuje do hlavního textu; pokračuje dále tak, že připouští její neuniverzálnost v Evropě tím, že dává možnost Polsku a Velké Británii nepřevzít ji; a konečně zakazuje důsledky, které by mohla mít Charta v nových cílech a politikách Unie.
6.
Nová smlouva opětovně potvrzuje všechny cíle a procedury, které brání Evropské unii mít na globální úrovni svou vlastní politiku vzhledem k USA. Smlouva podřizuje evropskou obranu útočné vojenské organizaci NATO namísto podpory jejího rozpuštění pod záštitou OSN. Doporučuje nárůst vojenských výdajů namísto právě opačného a přijímá účast evropských mnohonárodních sil v „naléhavějších“ vojenských misích ve jménu obrany „hodnot“ a „zájmů“ Unie.
Evropská levice odmítá účast evropských vojenských sil ve vojenských intervencích.
Věříme, že by EU mohla a měla odzbrojovat, snižovat vojenské rozpočty svých členských zemí a přestat myslet ve vojenských termínech. Evropská levice rovněž věří, že tzv. válka proti terorismu nemůže sloužit jako omluva pro redukci a podkopání základních práv a občanských svobod, pro předávání osobních údajů třetím zemím a pro zneužívání moci bezpečnostními silami. Nejméně tři aspekty nové smlouvy otevírají Pandořinu skřínku porušení základních práv: trest smrti, použití nepřiměřené síly bezpečnostními silami jednotlivých zemí, předávání osobních dat občanů EU bez parlamentní kontroly.
Evropská levice odsuzuje militaristickou dimenzi nové smlouvy a její podřízení se imperialistické logice a agresivní politice USA v okamžiku exponenciálního nárůstu rizika nových válek.
Pokud by se tyto možnosti dané smlouvou staly s ohledem na bezpečnostní a obrannou politiku reálnými, jak už se děje spoluprací některých členských států, a tudíž vyhýbáním se kontrole Evropským parlamentem a většinou i národními parlamenty, pak by náš svět nebyl bezpečnější, ale dokonce nebezpečnější. Evropa pak nebude rovnou ve své odpovědnosti přispívat ke světovému míru.
Ani v oblasti práva a vnitřních záležitostí, které se nyní stávají předmětem evropské politiky, neodpovídají dohodnuté položky rostoucí transparentnosti evropské politiky.
Pojem „terorismus“ je zaváděn bez interpretace tohoto termínu. To je nebezpečné, protože to může vést k vojenským intervencím „proti terorismu“ mimo hranice EU.
7.
Z těchto důvodů se Evropská levice staví proti smlouvě, kterou dnes vlády uzavřely. V jednotlivých zemích se budou aktivisté členských stran prosazovat širokou lidovou diskusi za aktivní účasti odborů, dělníků, nevládních organizací a sociálních hnutí o budoucnosti evropského projektu a budou podporovat referenda jako podmínku parlamentní ratifikace.
Tato smlouva je zároveň trikem, protože resuscituje mrtvou Ústavní smlouvu, odmítnutou ve Francii a Nizozemí v referendech s vysokou účastí. Dnes dokonce více než v minulosti závisí ratifikace vládní smlouvy absolutně na vyloučení národů a občanů z rozhodovacího procesu. To zhoršuje demokratické nedostatky a lidovou podezíravost vůči politickému vedení. Je to smlouva, která ohrožuje myšlenku otevřenosti a perspektivy všech lidí žijících v EU a která tudíž rozvrací myšlenku samotné EU.
EU prožívá politickou krizi, která je mimo jiné dána nedostatkem přímé účasti evropských občanů na demokratickém procesu výstavby. Evropská levice poukazuje na to, že pro řešení této politické krize je nutno rozšiřovat demokratičnost a přímou účast evropských občanů.
Pracovní překlad textu pro potřeby SDS Milan Neubert.
Anglický originál lze nalézt ZDE.