Po francouzském referendu s velikým NON ústavní smlouvě zatím, zdá se mi, nikoho ani nenapadlo, co je nabíledni: okamžitě z euroústavy vypustit celou III. část, která povznesla do ústavních výšin neoliberální ekonomické politiky a nejvíc vadila francouzské levici.
A ponechat beze změny - ať se třeba Václav Klaus vztekne - část I. a II. (kompetence orgánů EU a lidská práva); snad jen s trochu jiným pořadím priorit. A hlasovat znovu.
Nic by se nestalo, kdyby červnový summit EU k takovému řešení dospěl. Smluvní hospodářský rámec volného trhu stále platí, byť nemá - nepřísluší mu to a do roku 2009 by beztak neměl - ústavní povahu. Přitom byl už v praxi prostou dohodou (a tak to má být) změkčen pakt stability striktně určující výši schodků, který předtím označili za „pakt stupidity“ (Romano Prodi). Důkaz stupidity celé euroústavy? Pakt je v ní ukotven natvrdo.
Ale politická elita nerada mění vyjeté koleje, myšlenkové stereotypy i navyklé frázování. „Ratifikační proces musí pokračovat,“ mumlají skoro všichni s plnými ústy písku, do nějž v neděli večer své pštrosí hlavy zapíchli: José Manuel Barroso, Gerhard Schröder, Cyril Svoboda, Vladimír Špidla, Jiří Paroubek a mnozí další po Evropě i Česku. Hlavně že máme Klause, s jehož suverenismem možno úspěšně bojovat v jedné z nejslepějších diskusních uliček. A svádět mysl francouzských „nonistů“ na jejich zpozdilou xenofobii.
Mám dojem, že evropské politické elity zatím nepostřehly, co se ve Francii stalo. A častují-li doma třeba Klause příměrem, že „otáčí kormidlo země“ (Zaorálek), podobají se jistým strážcům „kola dějin“ a vymítačům těch, kteří jím chtěli „otočit zpět“. Kůlům v plotě.
Tyto kůly v plotě - funkcionářské kádry takzvané demokratické levice - bylo možné v noci z neděle na pondělí vidět ve francouzské televizi v přímém přenosu. Proústavní vůdci socialistů a zelených (Jack Lang, Dominique Strauss-Kahn, Noel Mamere) tam odmítali vzít vůbec na vědomí, že 60 procent voličů jejich stran má ve věci euroústavy jiný názor. Odváděli pozornost od textu k „hněvu lidu“ na Raffarinovo vládnutí. A už dříve odmítali vzít na vědomí, že politika pravice ve Francii je s euroústavou zcela v souladu.
Propast mezi politiky „standardní levice“ a jejich voliči má svoji analogii v propasti mezi renomovanými levicově liberálními deníky (Le Monde, Libération) a - jejich čtenáři. Ti teď štítivě listují těmito - dosud oblíbenými - listy a jsou velmi hrdí, že jejich jednostranné propagandě nepodlehli. Levicový lid se odpojuje od zavedených pastýřů a ukázňovačů, následuje socialistické disidenty (Jean-Luc Mélenchon, Henri Emmanuelli), stoupence NON, a komunikuje s internetovou sítí nezávislých médií, která mu zprostředkovala fakta.
To je zcela zvláštní situace, jež v levé části evropského spektra nemá obdoby a oslovuje „disidenty“ v ostatních stranách Socialistické internacionály. Euroústava a referendum staly se tak zakládajícím aktem další nové levice v Evropě. A bude to pokračovat. Neboť má pravdu Jacques Rupnik, který BBC řekl, že i bez ústavní smlouvy zůstane tu s námi globalizace. Čímž bezděčně připustil, že to, oč tu šlo a jde, je ústava ekonomické války.
Potřebujeme čas, abychom tohle v Praze pochopili. Zatím si Jiří Paroubek myslí, že komunisté jsou „revolučními socialisty“ a on že patří k „socialistům reformním“. Jako by nevěděl, že KSČM je dočasnou tříští bývalých neostalinistů a budoucích sociálních demokratů. Jako by zapomněl, že reformní socialisté postavili to, co nynější reformy boří.
Právo, 31. 5. 2005, Martin Hekrdla
Potřebujeme čas
