V polovině roku 2008 tiše ovládla svět všeobecná hospodářská krize, jakou poslední tři generace lidí nezažily. Hospodářské a politické „elity“ tuto skutečnost půl roku skrývaly. Mluvily o finanční krizi, která zasáhla finanční sektor a která se tudíž normálních pracujících a důchodců ani nedotkne.
Po půl roce je však už tato strategie neúčinná - na povrch vyplývají takové hospodářsko-společenské skutečnosti, které už před lidmi prostě skrývat nelze. Každý dnes vidí, že hospodářská výroba kolem něj klesá, že se prodejci předhánějí ve snižování cen, aby jim zboží nezůstalo na skladech, že firmy horečně propouštějí pracující nebo je nutí pracovat za podstatně horších podmínek.
Krize poukázala na neudržitelnost řady představ – např. společenské výhody přechodu od solidárního důchodového pojištění k fondovému. Američtí důchodci již zažili první lekci – hodnota jejich důchodových fondů klesla o více než polovinu.
Existuje dost důkazů, abychom mohli konstatovat, že rozsah této krize je důsledkem několik desetiletí panující neoliberální filozofie a jí přisluhujícího hlavního proudu ekonomické teorie. Co je to za vědu, která není schopna předvídat nebo alespoň včas reagovat? Neregulovaná ruka trhu tváří tvář monopolům zchromla a navíc nám zcela jasně předvedla, že není schopna fungovat se složitějšími ekonomickými produkty.
Odtud plyne první poučení ze současné hospodářské krize – neoliberální filozofii i současnou politickou ekonomii je třeba poslat na smetiště dějin, a to i s jejími protagonisty, ať už pocházejí z pravicové části politického spektra nebo z té „nové levice“, kterou založili britští labouristé a ke které se přidala většina evropské sociální demokracie.
Zhoršující se hospodářská situace rodin vede vždy lidi k tomu, aby se vedle snahy o její zlepšení zabývali intenzivně otázkou, kdo za neutěšený stav může. Je nezbytně nutné si uvědomit, že tato situace bývá živnou půdou pro posilování xenofobie, rasismu a buržoazního nacionalismu. Poslední světová hospodářská krize byla ostatně spouštěcím mechanismem německého nacismu.
Nebudou-li hospodářské a politické kruhy chtít, aby se společnost zabývala skutečnými příčinami současné krize, budou podporovat nebo se alespoň nebudou bránit šíření názorů, že viníkem nezaměstnanosti jsou přistěhovalci a že jejich vystěhování je možnou cestou nápravy neutěšeného stavu. Takové představy se již mezi lidmi začínají šířit a některé kroky evropských vlád je podporují. Jen si vezměte českou nabídku 500€ cizinci, který se vrátí domů.
Druhé poučení ze světové hospodářské krize minulé i dnešní spočívá v tom, že je třeba stavět se od počátku všem tendencím omezovat jakákoliv práva menšin a přistěhovalců. Ochranou práv menšin začíná ochrana práv nás všech. Aneb: nikdy se neptej, komu zvoní hrana – zvoní Tobě.
Obecné pravidlo, že hospodářská krize zasáhne relativně více ty slabší, se netýká jen jednotlivých lidí a firem, ale i vyšších hospodářských celků – států. Zejména větší státy pak mají tendenci zavádět nezávisle na stávající ideologii ochranářská opatření, aby se odrazily od těch menších – hezkým příkladem byla Sarkozyho snaha vyrábět francouzská auta jen ve Francii.
V porovnání s takovými excesy jsou ovšem zcela naivní ničím nepodložené představy některých quaziekonomů o stabilitě a nezávislosti ekonomik malých států jako je ČR. Připomeňme jen Kalouskovy opakované výroky včetně přiznání, že nemá křišťálovou kouli, nebo Klausovo tvrzení, že česká koruna nás zachrání. Opak je pravdou. Od poloviny roku 2008 klesly vůči americkému dolaru jednotlivé měny následovně: euro a švýcarský frank o 16%, britská libra o 30%, česká koruna o 39%, maďarský forint o 42% a polský zlotý o 47%. Trh to vyřešil jednoznačně.
Odtud plyne třetí poučení: úsilí o intenzivní integraci Evropy by mělo být jednoznačnou prioritou všech evropských zemí, ale především těch ekonomicky menších. Tváří tvář světové hospodářské krizi by měla evropská levice patrně znovu prodiskutovat svůj postoj k dalším integračním krokům, a to zejména s ohledem na sociální otázky. Kvůli možnosti uspořádat v Irsku druhé referendum se bude diskutovat o změnách souvisejících s Lisabonskou smlouvou. Doporučujeme, aby Evropská levice a frakce GUE-NGL v tomto procesu usilovala o výraznější zohlednění sociálních otázek v EU a o zabezpečení zásady, že se národní kompetence přesouvají na evropské ústředí až po jednoznačném souhlasu národních entit.
Hlavní část a zejména důsledky světové hospodářské krize jsou teprve před námi. Zápas s nadnárodními hospodářskými monopoly a s monopoly moci na všech úrovních začíná.
Stanovisko CV SDS, 7. 3. 2008
Hospodářská krize, neoliberalismus, xenofobie a další integrace Evropy
