
Rozhovor Haló novin s Lubomírem Lédlem, členem celostátního výboru Strany demokratického socialismu
Probíhá jedna z největších krizí kapitalismu v historii a v novinách přitom čteme analýzy nadepsané Evropská levice v krizi . Není to paradox?
Vaše otázka v sobě již zahrnuje odpověď. Sociálnědemokratická levice se totiž na stávající ekonomické krizi spolupodílela. Připomenu jen dvě sociální demokracie za všechny, německou a českou. Německá přišla před několika lety s konceptem Politika 2010 . Tou sociální demokraté v podstatě umožnili neoliberálním konceptům - v domnění, že si je osedlají - aby se staly všeobecně přijímanou normou, což dovolilo finančnímu kapitálu, aby si vytvořil podmínky, jaké chtěl.
Před třemi roky ČSSD velmi intenzivně projednávala možnost spolupráce s ODS a ne náhodou v téhle souvislosti rovněž padl slogan 2010 . Když se podíváte, na co byla ČSSD tehdy ochotna ODS přistoupit, a srovnáte si to se slavnou reformou veřejných financí, tak se to ze 70-80 procent kryje. Takže základní problém je, že dnes se v souvislosti se sociální demokracií sice mluví stále o levici, ale míní se tím levice, která je levicová svým programem, ale pravicová svým konáním. V krizi je právě tato sociální demokracie, nikoli levice. V Evropě už vlastně zbyla jen jediná skutečná levice. Většinou se jí říká radikální levice , ale já raději volím termín autentická levice .
I ona často neví kudy kam. Ale všude tam, kde autentická levice je aktivní a pracuje intenzivně, tam v současné době dosahuje úspěchu a zklamaní voliči sociální demokracie k ní přecházejí. Typickým příkladem je přeci německá Die Linke, která získala devadesát poslanců v Bundestagu a za poslední tři roky pronikla do tří spolkových sněmů v bývalých západoněmeckých zemích. Bohužel, ve většině ostatních evropských zemí autentická levice, která má řešení a alternativu, nedokáže dosáhnout toho, aby si jí lidé více všimli a měli jí důvod volit.
Co z toho plyne pro nás doma?
Měli bychom si opravdu všimnout, že konkurovat korodující sociální demokracii dokáže německá Die Linke, tedy strana, v níž se sloučilo levicové křídlo sociálních demokratů, tzv. postkomunisté, a široké spektrum menších levicových subjektů nalevo od sociální demokracie. To je koncept, kterému my v SDS věříme také. Vrátit se i u nás ke konceptu široké levicové spolupráce a ne si věčně vyčítat, co kdo kdy komu řekl za křivé slovo. Musíme zapojit zelené, musíme jednat s levicovými sociálními demokraty, musíme vnímat, že existují i levicoví křesťané.
A druhá věc: Příliš často zapomínáme, že to, co se u nás děje, se nerozhoduje ani ve Strakově akademii, ani ve Sněmovní ulici (sídle Poslanecké sněmovny - pozn. autora). Až 60-70 procent vývojových tendencí, kterým se musíme podřídit nebo na ně nějak reagovat, vzniká jinde. Náš problém není v tom, že Paroubek se hádá s Topolánkem, ale že Paroubek i Topolánek vědomě nebo nevědomě hrají roli prosazovatelů zájmů širších, než jsou zájmy různých skupin v ČR. Proto jsou úspěšní.
A stejně tak levice může uspět jedině společně, bez ohledu na hranice. Zatímco zájmy velkých kapitálových skupin jsou naprosto přeshraniční a peníze tam stírají jakékoli rasové, geografické a jiné rozdíly, my si na levici pořád máme tendenci hrát hlavně na domácím písečku. Což je historický paradox, bylo-li naším původním heslem Proletáři všech zemí, spojte se! . My, kteří nemáme žádnou jinou výhodu, než že je nás hodně, se drobíme do národních nebo ještě menších skupinek a neustále diskutujeme o tom, proč portugalští komunisté nemohou být v jedné řadě s řeckými a tamti zase s českými a podobně. Pokud si neuvědomíme, třeba jen na národní úrovni, jak je důležité táhnout za jeden provaz, tak nemáme šanci s tím pohnout na evropské, neřku-li globální úrovni.
Pojďme hovořit zcela prakticky. Myslíte, že by měl znovu vzniknout jakýsi nový Levý blok?
Takhle bych to neřekl. Já u vzniku někdejšího Levého bloku byl. Byl jsem šéf jeho první volební kampaně a u druhé jsem přicmrndával , promiňte mi ten výraz. Troufám si říci, že myšlenka jít do voleb pod hlavičkou Levý blok v době, kdy neexistovala silná sociální demokracie, byla tehdy správným krokem. Pravda, nakonec se ukázalo, že to bylo předčasné. Ale nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, je třeba hledat nové cesty. Založili jsme SDS právě proto, abychom pomáhali vytvářet prostor pro spolupráci komunistické a nekomunistické levice, jakkoli ty pojmy nejsou jasně definované. Myslím, že za poslední dva, tři roky se v tomto ohledu podařilo ujít velký kus cesty. Zejména v souvislosti s 2. sjezdem evropské levice, o němž jste široce a podrobně informovali a na jehož přípravě se podíleli i čtyři členové ČSSD.
Vy se ale o jakousi širší levicovou spolupráci pokoušíte i ve vztahu k volbám...
Ano, pracuji na kandidátce levicové spolupráce v některých pražských obvodech. Jsem hluboce přesvědčený, že to je správná cesta. To, že si naši protivníci uvědomují, že takové potenciální spojení levice a uvědomění utlačovaných je pro ně velké riziko, je dobře vidět na nástrojích, které proti nám používají a snaží se tomuto trendu bránit. Jedním z těch nástrojů, který je bohužel zatím efektivní, je hysterický antikomunismus. A všimněte si, že jsou to především veřejnoprávní média, která jsou v tomto směru na míle dál než média soukromá. Nad tím by se měl každý občan zamyslet.
Je zcela zřetelné, že antikomunismus u nás slouží jako určitý paravan k zakrývání toho, co se reálně v naší společnosti děje. Za těch dvacet let vždy, když se šlo do nějaké veliké lumpárny, nebo hrozilo, že se zkomplikuje situace vyvolených, kteří si zvykli žít na vysoké noze, tak vždy proběhla nějaká mobilizace proti komunismu . Úplně komická situace nastala po minulých volbách, kdy bylo jasné, že Paroubek sestavovat vládu nebude a stejně tři dny probíhaly na Václavském náměstí předem připravené demonstrace s precizním ozvučením a obří aparaturou proti spojení komunistů se sociálními demokraty. Než těm dotyčným někdo vysvětlil, že ten jimi očekávaný scénář se nerealizoval a jsou tudíž zcela komičtí...
Myslím si, že veřejnoprávní média to s antikomunistickou kampaní až přehnala a stalo se to kontraproduktivní. Popravdě, za mnohem větší problém autentické levice u nás považuji vnitřní půtky.
Ale teď kolem výročí listopadu 89 ta kampaň skutečně graduje.
Ano, ale my bychom toho měli využít. Vždyť dvacáté výročí listopadu 1989 by mělo být primárně naše téma! Vezměte si, kam se společnost pohnula například od února 1948 do února 1968. Co se za těchto dvacet let vytvořilo v oblasti průmyslu, vzdělání, kultury, sociální politiky. Jaký ohromný pohyb se v těch dvaceti letech odehrál, jaké hodnoty byly vytvořeny! A teď si to srovnejme s dvacetiletím od roku 1989...
Ovšem pozor, nesmíme padnout do pasti argumentace, že slabá dynamika společenského rozvoje byla způsobena jen tím, že nás tu dvacet let vedli nějací nešikovní politici. To přeci přišlo ze širších souvislostí. Kapitalistický systém, podobně jako ten socialistický, stál v roce 1989 před velkou krizí. Pád socialistických režimů otevřel velký trh, což tu krizi o dvacet let pozdrželo. Dnes ji tu máme.
To je hlavní náplň tohoto výročí: kapitalismus si naší transformací podržel ještě na chvíli své pozice a nás to stálo to, že všechno, co jsme uměli, už neumíme, vysokoškolský diplom dnes nemá ani hodnotu maturitního vysvědčení z doby před čtyřiceti lety, zlikvidovali jsme učňovské školství, kultura se zužuje na české varianty jihoamerických telenovel...
Jistěže leccos funguje lépe. Určitě se v minulosti všechno nedělalo dobře, jinak by lidé roku 1989 na náměstí nepřišli. Ale vcelku ten společenský polistopadový projekt zkrachoval. Proč nás ještě po šedesáti letech pořád fackují Gottwaldem? Aby právě tenhle krach zakryli!
A asi nejen ten...
Jistěže. Také je třeba zakrýt rozkradení veřejného majetku. Vždyť, jak to všechno začalo? Přeci tím, že tehdejší ministr financí Václav Klaus řekl, že tady chce restauraci kapitalismu, a že musíme rychle privatizovat. Kdybychom lidem dali prostor, tak nám tu za 20-30 let vyroste generace průkopníků, jenže na to nebyl čas a tak se zprivatizoval veřejný majetek bleskem. Tomáš Ježek tehdy řekl: neznám rychlejší způsob privatizace než zhasnout. Tak se přišlo do parlamentu a tam se schválil vypínač , což bylo zrušení osmi paragrafů trestního zákona, které chránily veřejný majetek. Tehdy se to ovšem v zákoně jmenovalo majetek v socialistickém vlastnictví , a tak, když jsme upozorňovali, jaká lumpárna se rušením těchto paragrafů realizuje, křičeli na nás: vidíte, teď jste se odkopali, teď ukazujete, že se chcete vrátit do socialismu, když chcete chránit socialistické vlastnictví !
Tady se stále říká, že zde v transformaci ekonomové předběhli právníky . To přeci není žádná pravda. Bylo to zkrátka tak, že ekonomové řekli: chceme to nechat rozkrást, chceme zhasnout, právníci k tomu vymysleli precizně fungující vypínač, politici ho schválili a měli jsme kapitalismus. Samozřejmě, že to bylo demokratičtější rozkrádání než třeba v Rusku, kde vláda rozdělovala svým oblíbencům, co si usmyslela. Tady si opravdu mohl nakrást každý, přesněji ten, kdo byl dostatečně rychlý, bez skrupulí, a měl dobré vztahy s policií. Proto byli nejúspěšnější veksláci či černí bookmakeři. Potíž je, že lidé, kteří měli pocit, že krást se nemá, měli smůlu. A to je prokletí, které dnes vláčíme sebou.
Masaryk říkal, že státy se rozvíjejí na myšlenkách, na nichž vznikly. Tato společnost vznikla na myšlence krádeže a zbožnění peněz. Pokud se společnost rozvíjí na takovéto ideji , pokud zdrojem bohatství přestane být práce, tak se nemůžeme divit, jaké to má důsledky na morálku, etiku, na vztahy mezi lidmi, na vzdělání, kulturu a tak dále.
Proto se v této situaci levice nesmí bát mít negativní program, jasně říkat, co odmítáme, s čím se nemůžeme smířit. A zdůrazňovat, na čem budeme trvat: a to je veřejný charakter veřejných služeb.
Rozhovor vedl Jan STERN
Haló noviny, 9. října 2009