Když politik jako Miroslav Kalousek v aktuálním převleku ministra financí prohlásí, že nemá křišťálovou kouli, aby mohl odhadnout další vývoj ekonomiky České republiky, nijak mne to neuráží. Je to prostě politik. Maximálně si pomyslím, že by si měl vybrat lepší náměstky a odborné poradce.
Jenomže právě u těch odborných poradců začíná podstatný problém. Ani ti nejrenomovanější ekonomičtí odborníci totiž nedisponují schopností předvídat vývoj událostí. Rozumějte mi – předpovídat chování ekonomiky statisticky úspěšně. Nemám tedy na mysli, že jsou schopni o budoucnosti cokoliv prohlásit, aby to mělo nějakou vnitřní logiku, ale aby se jejich předpověď alespoň většinově shodovala s následnou realitou.
Tenhle problém mne dráždí už delší dobu, ale upřímnost překvapení, s jakým ekonomický mainstream přijal realitu hospodářské krize, ta mne skutečně dostala. Takže pak už není vůbec co se divit, že jejich „odborné“ recepty, jak krizi čelit, bývají mnohdy zcela protichůdné. A nechme stranou, že často vypadají jako pokusy specifických zájmových skupin urvat co nejvíc na problémech druhých.
Není hanba něco neumět, ale může být téměř zločin předstírat jiným, že něco umím, nebo mlčet, když ostatní dávají svou víru v mé odborné schopnosti najevo. Jenomže se zdá, že co mastičkářům a šarlatánům většinou neprochází, to mohou ekonomové provozovat zcela beztrestně.
Že je předmět zkoumání ekonomie složitý, o tom není pochyb, vždyť se v něm ukrývá problém svobodného rozhodování lidí. Je ale otázkou, zda o sobě může ekonomie oprávněně tvrdit, že se již vymanila z lůna filozofie jako skutečná věda.
Na počátku 18. století si jeden z nejvýznamnějších vědců historie lidstva Sir Isaac Newton zaspekuloval s akciemi společnosti South Sea Company. Dopadl velmi špatně, jako ostatně většina tehdejších akcionářů. Iracionální trh provedl s cenami něco, čemu dnes říkáme bublina, po jejímž splasknutí splaskly i peněženky akcionářů. Newton tehdy celou záležitost komentoval slovy: „Dovedu vypočítat pohyb nebeských těles, ale ne šílenství lidí“.
Nevím, jak počítat se šílenstvím a bláznovstvím lidí. Fyzika však stála kdysi před podobným problémem, když studovala chování molekul plynu, které se každá jedna pohybují naprosto jinak, úplně chaoticky. Nakonec dokázala problém vyřešit. Šedá byla každá teorie, zelený byl strom života, aneb kritériem pravdivosti teorií a modelů byla pro fyziku vždy jednoznačně praxe.
Připadá mi ale, že hlavní rozdíl mezi fyzikou a ekonomií není ani tak v předmětu jejich zkoumání, nýbrž v obecném přístupu k němu, zkrátka v metodě. Ekonomové staví podle mne daleko lehkovážněji na předpokladech, které jim rychle kostnatí do axiomů až dogmat. Pracují s koncepty, které jsou pro ně ideologicky natolik silné, že jim dávají mnohdy přednost před empirickým pozorováním.
Vezměte si takový předpoklad racionality ekonomických činitelů, podle něhož každý jedná tak, že maximalizuje svůj zisk, nebo předpoklad účinnosti trhu, že tržní ceny plně odrážejí veškerou známou relevantní informaci. A dokonce si představte, že řada ekonomů věří na to, že „neviditelná ruka“ trhu primárně vedená zájmem jednotlivce vede neomylně k optimu systému jako celku. Nezní vám to než jako věda spíše jako náboženství?
Proto mne vždycky dost naštve, když pak politici – ať už naši zvolení zastupitelé nebo samozvaní diktátoři – odmítají referenda vůbec nebo v některých demokratičtějších zemích referenda k odborným záležitostem se zdůvodněním, že obyčejný člověk nemá dost informací, aby se mohl rozhodnout kvalifikovaně. Ale má! Vždyť přece každý jedná podle svého zájmu tak, že je to nakonec optimální pro všechny. Nebo že by to tak nebylo?
Až se budou letos na konci roku přidělovat Nobelovy ceny, zkuste si vzpomenout na následující informaci: V roce 1968 se Švédská národní banka (sic!) rozhodla zavést Nobelovu cenu za ekonomii, a to „na památku Alfreda Nobela“, švédského vědce a průmyslníka, vynálezce dynamitu. Nevím, co by na to řekl chudák Nobel, ale alespoň se tahle cena nevyplácí z jeho fondu. A ekonomové mají z tohohle svatořečení určitě radost.
Tahle „Nobelova cena za ekonomii“ je svědectvím toho, jak je ekonomie srostlá s politikou a s mocí, podobně jako tomu bylo dříve s církvemi a s jejich náboženstvím. My Češi máme v tomto ohledu neocenitelnou zkušenost. Viděli jsme, s jakou lehkostí dokázala řada bývalých guru marx-leninské politické ekonomie konvertovat do dnešního ekonomického mainstreamu.
Změna názoru – i vědeckého – je jistě možná, dokonce jde z hlediska metody o schopnost vysoce žádoucí, ale ta rychlost souběžné konverze na počátku 90. let je na pováženou. Dnes si kladu otázku, zda dnešní ekonomie jako institucionalizované bádání podporuje existenci všech stávajících ekonomických proudů. Bylo by to totiž v rozporu se skutečně vědeckou metodou, pokud by se postupovalo tak, že se některé přístupy potlačují.
Vraťme se však k tomu podstatnému. Zatímco za posledních 300 let urazila fyzika obrovský kus cesty vpřed a jí zajišťovaný technický pokrok je nezpochybnitelný, ekonomie je podle mne stále neschopna predikce, stále tápe, to abych nemusel říci, že přešlapuje na místě. Na rozcestí, které odděluje chemii od alchymie a astronomii od astrologie. Asi to bude chtít nějaký revoluční obrat.
Ekonomové mi možná oprávněně namítnou, že i intelektuální obr Sir Isaac Newton ve slabých chvilkách koketoval s alchymií. Budou mít pravdu. Je ovšem třeba dodat, že tak činil tajně. Chtěl bych ekonomy hlavního proudu požádat o totéž.
Milan Neubert, 22. 3. 2009