Náhoda, nutnost nebo prostě jen historická šance pro levici?

Symbolická figura levice sociální demokracie tímto krokem nepochybně posílí levicový tlak na vedení SPD a může způsobit i hromadný odchod členů SPD do nově vzniklé strany WASG. Navíc tím stoupne společenský potenciál možného svazku Volební alternativy (WASG) a Strany demokratického socialismu (PDS). Takové uskupení by totiž volilo velké množství lidí a propad SPD by byl jistý. Nový levicový svazek by byl pro německé občany reálnou alternativou.

Proč může mít rozhodnutí Oskara Lafontaina takovou sílu? Ta vyplývá z jeho dosavadního příběhu.

Fenomén Lafontaine

Oskar Lafontaine, narozený v roce 1943, je nazýván enfant terrible německé politiky. Byl od roku 1979 členem spolkového předsednictva SPD jako primátor Saarbrückenu. V březnu 1985 se zasloužil o volební vítězství v Sársku.

Postavil se proti spolkovému kancléři Helmutu Schmidtovi ve věci jaderné energie, k aktivitám  v NATO a k dozbrojování. Překvapil útokem na flexibilní pracovní dobu či na její zkrácení bez mzdového vyrovnání

Ve volbách do Spolkového sněmu nastoupil Oskar Lafontaine proti Helmutu Kohlovi. Při vystoupení v Mühlheimu ho po jeho projevu jedna psychicky nemocná žena probodla nožem.

Lafontaine byl při atentátu těžce zraněn. Uzdravil se však rychleji, než se čekalo, a znovu se pustil do volebního boje. Proti „kancléři sjednotiteli“ Kohlovi však neměl šanci. SPD dostala jen 33,5% hlasů.

Oskar Lafontaine pak pracuje na myšlence ekologické transformace průmyslové společnosti v rámci přípravy hospodářského programu SPD.

Po pádu berlínské zdi kritizuje Lafontaine rychlé zavedení německé marky na východě. Tehdejšímu předsedovi SPD Scharpingovi se nedaří zvednout prestiž SPD a Lafontaine se od něj zejména v oblasti zahraniční politiky velmi vzdaluje. Zejména odmítá účast Německa v Bosně a prosazuje mírovou koncepci.

Na následujícím obrázku vidíte tzv. SPD-trojku v roce 1994 - kandidáta na kancléře Scharpinga a předsedy vlád Sárska (Lafontaine) a Dolního Saska (Schröder).

Po prohraných volbách sesadil Lafontaine z předsednického křesla Rudolfa Scharpinga svým strhujícím projevem na sjezdu v Mannheimu v listopadu 1995. Okamžitě se přiklání k evropské měnové unii a požaduje společnou evropskou politiku zaměstnanosti.

V roce 1998 skončily volby vítězstvím SPD a kancléřem se stal Gerhard Schröder. Oskar Lafontaine se stává ve vládě ministrem financí a hospodářství; současně si ponechává předsednickou funkci ve straně.

V březnu 1999 se však stranický levičák Lafontaine vzdává překvapivě a bez udání důvodů ministerské funkce i předsednictví ve straně. Jeho projev tři dny poté je nadlouho jeho spolkovou politickou závětí: „Se srdcem se na burze ještě obchodovat nebude. Má totiž své místo - bije vlevo!“

Dalších pět let se jeho aktivity omezují na Sársko a do spolkového povědomí se dostává jen občas. Např. při uvedení své knihy „Hněv roste“ (Die Wut wächst) s podtitulem „Politika potřebuje principy“.

Z politického ústraní se vrací na spolkovou scénu až po pěti letech. Otevřenou kritiku totiž zaujal Lafontaine vůči politice reforem rudo-zelené vlády. Na podzim roku 2004 se už účastnil pondělních demonstrací proti Hartz IV v Lipsku.

Podporuje vznikající „buňky odporu“ proti vedení SPD, které krystalizují na severu a jihu Německa a slévají se posléze do nově vznikající formace WASG. Jejím základem jsou jsou nespokojení odboráři a členové hnutí Attac.

Když dne Lafontaine 24. května opustil po 39 letech řady SPD, lze jeho krok rozhodně hodnotil jako konzistentní a konsekventní. Včetně toho, že při něm prohlásil: „Já se i nadále cítím být sociálním demokratem“.

Takové stanovisko bude nepochybně rezonovat s velkou částí sociálně orientovaných Němců. Budou ho chápat jako přirozené a jako přirozené mohou vnímat i své rozhodnutí přiklonit se k němu.

A co dál?

Myslím, že málokomu v Německu zatím plně dochází, jak velké pohyby byly v politickém klimatu rodiště sociální demokracie nastartovány. I kdyby byly hnacím motorem Oskara Lafontaina nějaké negativní vlastnosti, které mu nyní německá média místy přisuzují, mohl by se stát jiskrou, která v Německu zažehná rozštěpení levice před sto lety na sociálně demokratickou a komunistickou část. Několik dalších dní podle mne rozhodne o tom, zda se tento scénář naplní nebo zda tato jiskra vyhasne. Podmínky pro politickou smršť však v Německu podle mého názoru objektivně existují.

Milan Neubert, 25. května 2005