Německé volby 2005 - mnoho povyku pro nic?

Kromě uskupení Levicové strany (LS) jsou de facto všechny ostatní subjekty spolu volně kompatibilní, překážky mezi nimi netvoří ani tak rozdílné programy jako spíše antipatie a rivalita mezi lídry. Pokusme se tedy doložit tezi, proč hlasování voliče, který chtěl změnu, nakonec nezmění vůbec nic.

Ústřednímy tématy voleb byly práce, sociální stabilita a zahraničněpolitická orientace země. To, že kritický potenciál nenašel větší zvýraznění ve volebním výsledku a že nad ním přes zřejmý odpor většiny občanů ke kandidatuře bývalého „Kohlova děvčete“ Merkelové visí přízrak jejího kancléřování, vyvolává otázku po mechanismech moci v rámci pravidel zastupitelské demokracie. Ačkoliv v průzkumech sdílela velká část tázaných s Novou levicí kritiku poměrů, považovalo ji „jen“ 22 procent respondentů za schopnou vládnout.

Většina je nespokojena

Z toho plyne, že existuje kritický potenciál voličstva, který silně přesahuje oněch 8,5 procenta získaných Levicovou stranou, ale zároveň velká část potenciálních voličů opět odevzdala hlas dosavadní rudozelené koalici.

Částečně z obavy o „ztracené hlasy“ ve prospěch CDU/CSU, částečně z přesvědčení, že kritika je sice správná, ale nabízené recepty jsou neuskutečnitelné. Po volbách zjistila televize ZDF, že přes 80 procent voličů je nespokojeno s výsledkem voleb.

Jak si vysvětlit tuto politickou schizofrenii spolu s bezmála nekonečnou trpělivostí voličů, kteří volí „realisticky“ jen proto, aby se každé čtyři roky nakonec rozčilovali nad politiky, kteří si ,dělají, co chtějí‘?

Odpověď je nutné hledat v psychologii voliče. Ponecháme-li stranou sociálně orientovanou část konzervativního voličstva, která má rovněž problémy se zdivočelým turbínovým kapitalismem, a vezmemeli čistě matematický výsledek voleb, bude v parlamentě malá levicová většina, která by se mohla pokusit uskutečnit aspoň něco z ideálů, ke kterým se hlásí, a vytvořit politickou alternativu k černo-žluté neoliberální „vizi“.

Trojstranná spolupráce však byla od počátku vyloučena jak sociálními demokraty, tak Zelenými - Volební alternativa práce a sociální spravedlnosti (WASG) jako západní součást LS je prý „populistickᓠa PDS (Strana demokratického socialismu) jako východní část LS zase příliš spjatá s režimem v bývalé NDR. V obou případech jsou argumenty nahrazovány tvrzením.

V Berlíně již rudo-rudá koalice existuje, a pokud by měly být východoněmecké životopisy překážkou, musela by se především CDU rozloučit s mnoha členy včetně Angely Merkelové. Ve skutečnosti je důvodem nehezký poměr vedení SPD k lídrovi LS Oskaru Lafontainovi a špatné svědomí: LS totiž obsadila terén, který SPD a Zelení již dávno opustili.

Jen volba menšího zla?

Sociální demokraté i Zelení prokázali i v minulosti značnou povolební „flexibilitu“, a tak úvodní kroky k odbourání slušného sociálního státu a první německé angažmá ve válce po roce 1945 (útok na Jugoslávii) nevedla konzervativně-liberální pravice, nýbrž „socialisticko-pacifistickᓠlevice.

„Reformy“ i válka prošly u překvapeného občana snadněji a v parlamentu bez problému, jelikož proti nim neexistovala opozice.

V základech ambivalentního postoje občanů ke stranám a politice vůbec je způsob myšlení přijímající ideologii, kterou formuloval americký politolog Francis Fukujama: současná liberální demokracie amerického typu je konečným stadiem ve vývoji lidstva. Kdo této politické eschatologii uvěří, podřídí se logice panujícího hospodářsko-politického systému, v němž se politika stala byrokratickým přívěškem ekonomiky, nevolí pak lepší alternativu, ale menší zlo v podobě té či oné strany.

„Odevzdání hlasu“

Vztah rozhodujících stran a jejich reprezentantů k občanům provází jejich přinejmenším sporný poměr k právu. Když na začátku září došel Spolkový správní soud k závěru, že postoj německé vlády k iráckému konfliktu není neutrální, nýbrž že se pasívní podporou amerických a britských jednotek chová z hlediska německé ústavy, Charty OSN i statutu NATO protiprávně, nekonala se ani parlamentní debata.

Média k tomu mlčela, a tak rudozelený volič žije v přesvědčení, že se Německo díky chrabrému kancléři a jeho ministru zahraničí na válce nepodílí. To ukazuje, že vláda vzešlá ze stranického systému reprezentativní demokracie je zodpovědná všemu možnému, jen ne občanovi a právu - „odevzdaný hlas“ tak lze chápat v původním slova smyslu.

Společenské nešvary se sice veřejně konstatují, ale neanalyzují. Předvolební klání v televizi není soubojem programů a alternativ, nýbrž exhibicionismem ctižádostivců magnetizovaných mocí.

O požadavku „méně státu“ nedebatují holička, prodavačka v supermarketu či nezaměstnaný, ale profesionální politik, univerzitní profesor, filmová hvězda a průmyslový manažer. Všichni mluví v množném čísle o „nutnosti šetřit“ a televizní moderátor se jich nezeptá, koho slůvkem „my“ vlastně myslí.

Je tedy otázkou, kam půjde politický vývoj v Německu poté, co se volič nenechá na další čtyři roky odstavit na vedlejší kolej velkou koalicí stranické arogance. Než přijde odpověď, budeme se muset spokojit s větou, která nyní koluje na četných pohlednicích: „Kdyby volby něco změnily, byly by zakázány.“

(Autor je publicita a působí v Německu)

Právo, 5. 10. 2005, Ring volný, Petr Schnur